Jaroslav Ježek

Jaroslav Ježek je již několika generacím znám především jako autor písní k hrám J. Voskovce a J. Wericha. Od Premiéry skafandr (1928) spolupracoval na celkem 20 hrách Osvobozeného divadla, k nimž zkomponoval přes 120 hudebních čísel (kromě písní to byla hudba k baletům, orchestrální předehry a mezihry i několik melodramů), jimiž položil základ k nejvýznamnější linii české populární hudby, tzv. popu. Podstatně méně se o Ježkovi ví, že vedle populární hudby skládal paralelně i tzv. hudbu artificiální. Patří sem především 6 komorních skladeb pro různé nástrojové sestavy, 3 díla koncertantní, 9 opusů klavírních, symfonická báseň a přibližně 30 písní. Skromným příspěvkem, dvěma opusy, se připomněl také jako skladatel sborový. Pro tuto oblast své kompoziční činnosti byl Ježek důkladně připraven studiem na Pražské konzervatoři i půlročním pobytem v Paříži (1928), který mu významně pomohl k poznání avantgardních tendencí současné evropské hudby i k vyzrání v jednoho z našich nejprogresivnějších skladatelů 30. let. Především Houslový koncert (1930), Smyčcový kvartet (1932) a Symfonická báseň (1936) patří k tomu nejprůbojnějšímu, co u nás v té době vzniklo.

Ježkovy zkušenosti se sborovým zpěvem nebyly velké a sahají především do dětství, kdy jako žák Hradčanského ústavu pro výchovu a léčení slepých a na oči chorých dětí (1914 - 1921) účinkoval ve školním sboru. Nejsou zcela objasněny okolnosti, které ho inspirovaly k Dětským sborům (1938, V. Nezval. Ded. Kühnovu dětskému sboru). Čtyři drobné skladby s doprovodem klavíru (1. Na poli je černá zeď, 2. Černý hrozen dozrává, 3. V jednom malém domě, 4. Už je večer) jsou psány převážně v homofonní faktuře s melodií ve vrchním hlase, přehlednou akordickou sazbu příznačně zahušťují sekundové intervaly. Cyklus je vystavěn se smyslem pro kontrast a gradaci, vedle č. 2 a 3, která vycházejí z melodiky říkadlového typu, zaujme hlavně rozsáhlejší závěrečný sbor s půvabnou, romanticky vyklenutou melodií, s níž kontrastují moderně stylizované klavírní mezihry. Cyklus je téměř neznámý, jako celek byl nahrán ženskou složkou Kühnova smíšeného sboru na desku Pantonu. (Č. 4 vydalo SHV, 1963 v edici Sborový repertoár - dětské sbory.)

Krátce před německou okupací, v lednu 1939, emigroval Ježek do USA. Jako skladatel se zde neuplatnil, pronikání zahraničních skladatelů na koncertní pódia i do hudebních vydavatelství bránily přísné ochranářské předpisy tamější autorské organizace. Ježek se živil jednak hodinami klavíru v rodinách amerických Čechů, od počátku r. 1941 pak také jako zakladatel a sbormistr Československého pěveckého sboru. Zahajovací koncert tohoto mužského tělesa 6.4.1941 v Dělnickém domě byl vůbec prvním českým sborovým koncertem v New Yorku. Ježek se sborem nastudoval náročný program, v němž nechyběla ani klasická díla české sborové literatury, jako např. Smetanovo Věno. V závěru koncertu zazněly též úpravy lidových písní, mj. dvě z pera Ježkova - Keď sa Janík na vojnu bral a Poljuško, pole. Po úspěchu koncertu projevily zájem o zpívání ve sboru také ženy, a tak již v prosinci téhož roku vystoupil poprvé na samostatném koncertě pod Ježkovým vedením ženský Zpěvokol. Na programu se objevilo vedle Ježkových úprav lidových písní (např. slovenské Ej, nepi, koník, vodu) též jeho drobné dílko Ne. „Jaký byl jeho ženský sbor na slova Sládkova, komponovaný pro Zpěvokol v Novém Yorku, vědí jen jeho zpěvačky a tehdejší obecenstvo, pokud to nezapomnělo. Jako četné jiné skladby ztratilo se i Ne v něčí kapse a nám zbývá pouze naděje, že se po čase kapsa otevře a vydá na světlo svůj obsah. Že to byla skladba patrně zdařilá, svědčí okolnost, že se musela o premiéře opakovat.“

Pěvecký sbor, který Jaroslav Ježek řídil

Mezi členkami Zpěvokolu nalezl Ježek i svou budoucí manželku Frances. O úctě, které se těšil mezi newyorskými krajany, svědčí i to, že při jeho pohřbu, který byl vypraven z Dělnického domu, mu muži zazpívali Smetanův Slavnostní sbor, jednu z prvních skladeb, kterou s nimi Ježek nacvičil. Význam jeho práce mezi českou menšinou ocenil ve smutečním projevu jeden z řečníků Charles Musil: „Přišel jsi mezi nás, dělníky a dělnice. Učil jsi nás zpívat. Dělal jsi to s láskou, pochopením a trpělivostí. Vykonal jsi velký kus obětavé, ačkoli ještě dnes ne plně uznané národní práce, za kterou ti náš zdejší lid zůstane vděčný.“