Velkolepé provedení Lužanské mše v chrámu sv. Ignáce v Klatovech

Ze tří mší, které Antonín Dvořák (8. 9. 1841–1. 5. 1904) za svého života pravděpodobně složil, se zachovala jediná, D dur, vytvořená v náčrtu mezi 23. březnem a 26. květnem 1887, dokončená v čistopise varhanní verze 17. června téhož roku a orchestrovaná skladatelem mezi 24. březnem a 15. červnem 1892.

I když zevním podnětem k jejímu vzniku bylo přání pražského architekta a mecenáše umění Josefa Hlávky složit mši pro zasvěcení nově postavené kaple u jeho zámku v Lužanech, přecejen je tato mše přirozeným, zákonitým a neodmyslitelným článkem Dvořákovy tvůrčí cesty. Bylo tu především hluboké křesťanské náboženské cítění, jež Dvořáka vedlo k postupnému zhudebnění řady nejvýznamnějších liturgických textů, od sekvence Stabat mater až ke mši za zemřelé. Dvořákova zbožnost nebyla ničím mechanicky přejatým, byla živou součástí jeho myšlení. Právě na Mši D dur je vidět přemýšlivý, neschematický přístup k úkolu. I když vnější formou navazuje na tradici mše klasicistní, dovede tu Dvořákovo slohové cítění vybojovat pozoruhodné vítězství v syntéze požadavků liturgické vhodnosti a hudební osobitosti. Dvořák dokázal ozvláštnit své dílo přesným a citlivým vystižením atmosféry, již daná příležitost představovala – tedy svěcení venkovské zámecké kaple, nikoli třeba slavnostní mše ke korunovaci českého krále. Mše D dur přímo dýše českou krajinou, kouzlem jejích barokních kostelíčků s lidovou výzdobou, prostou moudrostí venkovských lidí, bezpečím lůna tradice a víry národa.