Kaufmannova éra v československém pěvectvu 3/5

Nebylo to věru snadnou věcí, rozprouditi v Jednotě život takový, aby její členstvo, jež povětšině uvyklo pohodlí a libé nečinnosti, nevzpomínalo Jednoty jenom tehdy, když se jednalo o obeslání sněmu nebo sjezdu, kdežto o jinných povinnostech nevědělo, ba ani svých vlastních si nevšímalo. Ale právě na vykořenění toho zla, pro něž předpovídán mu brzký zánik, byl Věstník vydáván.

Prvního ročníku vyšlo 6 čísel (120 stran) a náklad na ně činil 378 zl. Na to dostala Jednota předplatného 95. 50 zl. Organisovaným spolkům se rozesílal zprvu po 1 výtisku zdarma.

Na počáteční neporozumění a chladné přijetí byl výbor připraven a s neochvějnou chutí odhodlal se po roce vydávati druhý ročník. Vyšlo ho 7 čísel (134 strany) a předplatné stouplo nepatrně na 101. 50 zl. Zato členský příspěvky vzrostly toho roku ze 100 zl. na 275 zl. , což bylo jistě také vlivem Věstníku.

Přece však náklad na Věstník začal ohrožovati finanční rovnováhu Jednoty. Bylyť odjakživa finance Jednoty jednou z nejbolestnějších stránek naší organisace a podlamovaly slibný její rozvoj v základech. Nástupci ve vedení Jednoty ještě po letech tuto smutnou píseň také hudli. Páni zpěváci nebyli zvyklí načkoli platit, vždyť stačilo přece, že zpívali, a tak nedoplatky za řadu let rostly.

Vida, že tehdejší pokladník na naše platy nestačí, ujal se předseda i pokladnictví a brzy z podobné příčiny i jednatelství a tak s redakcí a expedicí Věstníku soustředil v svých rukou celou vzrůstající agendu Jednoty. Ordinační síň Kaufmannova stala se časem kanceláří Jednoty. Jen v roce 1897 přijal na příklad 560 dopisů a vypravil 300. Návštěvy pěvecké v ordinačních hodinách byly u něho tak časté, až to budilo nelibost u jeho pacientů, které nechával čekati. Připočteme-li k tomu jeho časté návštěvy při produkcích pražských spolků, jeho zajížďky k významným událostem pěveckým v Čechách i na Moravě, kde živým slovem povzbuzoval k zvýšené a prohloubené činnosti, uvěříme, že mohl, ba musil býti za čas přetížen. Přes to, že takto věci pěvecké obětoval všechen svůj volný čas, nepočítaje ani výlohy a újmy finanční, nestačil sám na vše a po několika letech bylo znáti, že pod tíhou této vysilující práce klesá a ochabuje. Jeho protivníci vytýkali mu neprávem tuto centralisaci, ke které ho tehdejší poměry pěvecké nutily, jako usurpátorství; byl naopak skromný a snášenlivý až do krajnosti. Ale snad více než únavou byl časem trápen neporozuměním pěvectva, ba i zlomyslným zlehčováním snah a práce výboru Jednoty.

Přesto, že redakce Věstníku potlačovala nesnášenlivou polemiku, vycítí čtenář starých ročníků Věstníku skrytou a skrývanou nevraživost jistých korporací, nebo spíše jen jejich předáků, k Jednotě, která znechucovala výboru všecku práci a na konec po 8 letech přispěla značně k jeho resignaci.

Župní zřízení mělo býti podle reorganisačního plánu zaváděno až po vnitřní konsolidaci zpěváckých spolků. Ale protože tři župy již v Čechách vznikly bez podnětu Jednoty zcela náhodně a bez závislosti na ústředí a pak, že agenda Jednoty rostla již výboru nad hlavu a volala po dělbě práce, nemohl výbor déle otáleti a ponechati zřizování žup bez plánu libovůli spolků, a tak koncem roku 1896 přikročil k promyšlenému zakládání žup. Že se to bez nesnází a hořkosti neobešlo, kdož by se u pěvectva divil! Scházel mu stále ještě smysl pro celkovou organisaci, za to osobní ješitnosti a malicherné řevnivosti byl v našich řadách vždy nadbytek.

Mimořádný sněm, svolaný 4. července 1897 a obeslaný 87 delegáty, schválil dosavadní dvouletou činnost výboru, konstatoval zdatný pokrok, který organisace pěvecká za ten čas učinila a vyzněl v upřímný projev důvěry a díků předsedovi. Bylo mu ho věru třeba, neboť i potom Jednota byla časem až urážlivě bagatelisována, jak toho svědkem byli na př. účastníci slavnosti Palackého r. 1898. Tehdy jen prof. Kaufmann svým vilvem odvrátil resignaci celého výboru.