Kaufmannova éra v československém pěvectvu 1/5

Pro dvě volební období za sebou od r. 1895–1903 stál v čele Jednoty zpěv. spolků českoslovanských, jak se tehdy pěvecká ústřední organisace jmenovala, universitní profesor MUDr. Emilián Kaufmann a za jeho vůdcovství a hlavní součinnosti byly položeny základy pěvecké organisace. Toť asi stručně význam éry Kaufmannovy.

K posouzení poměrů, za jakých se práce ujal, je třeba předeslati aspoň stručný nástin dějin pěvectva.

Spolky zpěvácké byly zakládány hlavně v 60. letech minulého století, v dobách rozvlnění veřejného života národního v několika málo letech počítalo se jich již na sta. Píseň česká měla tehdy účel po výtce národně-politický, buditelský. Na 1. sjezdu v Praze, svolaném r. 1862 pražským Hlaholem, bylo zastoupeno již 87 spolků s 900 pěvci. Rok nato konal se sjezd v Brně a r. 1864 opět v Praze za vůdcovství pražského Hlaholu. Zúčastnilo se ho již 114 spolků a 1400 pěvců. Tyto slibné náběhy k organisaci pěvectva vyvolaly o valné hromadě Hlaholu r. 1866 návrh na založení Jednoty zpěv. spolků, jenž se pak uskutečnil po velkolepém 4. sjezdu r. 1868, na němž bralo účast 221 spolků a na 4000 pěvců. Bylo to v památné dni českého národa, kdy byl položen základní kámen k Národnímu divadlu, a tato velikolepá manifestace národní byla také vyvrcholením činnosti pěvectva v tomto prvním jeho období. Tehdy byl čas kouti železo.

Prvý sněm Jednoty zpěv. spolků čsl. sešel se 17. května 1869. Stanovami byl vytčen Jednotě účel vydávati hudebniny, vypisovati ceny na sbory, pořádati pěvecké sjezdy a vydávati hudební časopis, jako orgán Jednoty. Byly to zprvu Hudební listy a později Dalibor. Není mi známo, jaké osudy tyto listy měly, ale z omezeného úkolu, jaký si Jednota vytkla, zdá se, že si nebyli její zakladatelé ani redaktoři vědomi významu vlastní organisace, a proto také její působnost v tom směru zklamala, což se brzy potom také ukázalo. Mimořádného sněmu r. 1870 účastnilo se již jen 28 delegátů z 22 spolků, ač všech čsl. spolků se počítalo tehdy 256. Ovšem za členy Jednoty bylo z nich přihlášeno jen 45. Zpěvácké spolky po prvním nadšeném vzplanutí počínaly již ochabovati a ustupovati v národním významu bujarému Sokolstvu, jemuž brzy po vzniku počal budovati cílevědomou organisaci geniální Tyrš. Pěvectvo tehdy pravou chvíli propáslo. Zpívalo se bezstarostně a na budoucnost se nepamatovalo. Zmohla se sice Jednota r. 1871 ještě na sjezd, spojený s prvními pěveckými zápasy, ale ochablost v řadách pěveckých se nezastavila a po 2. řádném sněmu 1873 její činnost nadobro zaniká a úpadek pěvectva nezadržitelně pokračuje. Nenašel se tehdy bohužel v pěvectvu organisatorský duch Tyršova rozhledu a jeho energie. Ani při takové příležitosti, jakou byl valný sjezd pěvecký, svolaný r. 1881 již zase jen pražským Hlaholem na oslavu jeho 20letého jubilea, mezi přítomnými 629 pěvci ze 49 spolků ani hlas se neozval po organisování pěvectva, ani ruka se nehnula pro vzkříšení Jednoty. A tak bylo pěvectvo ponecháno své osamocenosti a z ní vyplývajícímu živoření dále.

Pravda, byly tu dosud některé zdatné spolky, které si zdárně vedly, ale ty právě necítily tak na vlastním těle potřeby organisace a v své neprozíravosti a sobeckosti se o ostatní nestaraly. Nepomyslily, že krise zasáhne časem i jejich řady.

Příčiny těchto neblahých zjevů hledány výhradně v změněných poměrech nové doby, zvláště v rozvoji Sokolstva, které přejímalo národní úkoly pěvectva, v šíření sportu a v rodícím se sociálním rozvrstvení národa, jenom nehledány také v nás samých. Zpěv sborový se prý přežil a zpěv. spolky přirozeně tudíž spějí prý k neodvolatelnému svému zániku. Taková desperátní nálada uspávala pěvectvo.

Teprve r. 1890 na podnět smíchovského Lukesu (v slavnostním čísle r. 1904 str. 128 je moje vzpomínka: „Co dalo podnět k vzkříšení zašlé Jednoty“) svolal pražský Hlahol ustavující valnou hromadu a tak Jednota po 20leté skoro nečinnosti zase ožila a její vzkříšení oslaveno r. 1891 o památné jubilejní výstavě okázalým sjezdem.

Avšak ani v tomto novém období nepochopili její vůdcové, v čem vlastně organisace pěvectva má záležet, nýbrž pokračovali v šlépějích zaniklé Jednoty, svolávajíce pouze pěvecké sjezdy (Budějovice 1892, Plzeň 1893 a Praha 1895) a tím se činnost Jednoty zcela vyčerpávala.

Také sdružovala Jednota v sobě tehdy po vzkříšení zprvu jen 32 spolky a o soustavné práci organisační nebylo nikde vůbec ani potuchy. Spolky se navzájem neznaly, neměly styků mezi sebou a vyjma několik neděl před sjezdem ani se svým Ústředím, namnoze o existenci Jednoty ani nevědouce. Ponechány samy sobě nebyly si dobře ani příčin svého žalostného stavu vědomy.

Pěvecký úhor přes 30 let neoraný, zarostlý trním a hložím neuvědomělosti, neukázněnosti, nedostatku obětavosti, malomocné lhostejnosti k osudům pěvectva volal po novém hospodáři.

Sněm pěvecký o Národopisné výstavě 1895 postavil v osobě prof. Kaufmanna konečně pravého muže na pravé místo.