Henry Purcell, anglický barokní hudební skladatel - 360. výročí narození

Henry Purcell byl jedním z největších anglických skladatelů a byl vynikající osobností období baroka. Psal s naprostou lehkostí hudbu všeho druhu, známou v době stuartovské restaurace; jeho skladby spojovaly prvky italského a francouzského baroka s tradičními anglickými hudebními formami. Skládal církevní skladby i slavnostní hudbu pro královský dvůr, ale i opery a hudbu pro divadlo.

O jeho životě se ví poměrně málo.

Narodil se 10. září 1659 v londýnském Westminsteru na St Ann´s Lane, Old Pye Street. Jeho otec, rovněž Henry, mívá někdy uváděno jméno ještě jako Pursell, byl sbormistrem Royal Chapel (Královské kaple) ve Westminsteru, což je instituce a nikoli konkrétní místo, které se během historie měnilo. V této službě zpíval i při korunovaci krále Karla II. (1630 - 1685), která se konala 1.ledna 1651. O matce se ví jen, že se jmenovala Elizabeth. Henry měl staršího bratra Edwarda, který se stal důstojníkem a sloužil v Irsku, Flandrech a ve Španělsku, sestru Katherinu, která se později provdala za duchovního, a mladší bratry - Daniela (1664 - 1717), který byl také hudebníkem, a Josepha, který spravoval majetek bratra Daniela. - Podle některých pramenů byl Henry nejstaším a měl pouze dva bratry.

Otec bratřím zemřel velmi brzy - 11. srpna 1664 a jejich poručníkem se stal otcův bratr Thomas. I on byl jedním z hudebníků Královské kaple a byl velmi laskavý a obětavý. Dosáhl toho, že se Henry stal zpěvákem chlapeckého sboru Královské kaple. - Maminka svého slavného syna přežila, zemřela skoro čtyři roky po něm.

Henry zpíval pod vedením sbormistra tohoto sboru - kapitána Henryho Cooka (1616 - 1672). Když mu bylo asi osm let, napsal prý skladbu, která je hudební i slovní hříčkou „Catch that Catch Can“, což se dá přeložit jako „Chytni, co chytnout můžeš“, ale hudební forma je „catch“, což je druh kánonu, kde jednotlivé hlasy nebo nástroje nastupují po sobě a jaksi „chytají“ ty před sebou. Z r. 1670 je jeho další rané dílo, dnes ztracené, napsané ke královým narozeninám „Address of the Children of the Chapel Royal to the King, and their Master Captain Cooke... composed by Master Purcell one of the Childern of the said Chapel“ (“Projev dětí z Královské kaple ke králi a jejich Mistru kapitánu Cookovi... složený Mistrem Purcellem, jedním z těchto dětí). Po Cookovi byl sbormistrem Pelham Humfrey (1647 - 1674), žák význačného italsko-francouzského skladatele a dirigenta Jeana-Baptista Lullyho (1632 - 1687). Po Humfreyově smrti studoval Henry hudbu u dalšího anglického skladatele - doktora Johna Blowa (1649 - 1708), který byl pak od r. 1669 varhaníkem ve westminsterském opatství.

Když ztratil v r. 1674 Purcell hlas, stal se pomocníkem hudebního skladatele Johna Hingestona (zač.17.stol.- 1688), který v té době zastával funkci ladiče a udržovatele královských hudebních nástrojů. Tuto činnost vykonával až do r. 1676.

V r. 1676 se stal opisovačem not ve Westminsterském opatství, nikoli ještě varhaníkem, jak se někdy uvádí, a složil hudbu k dramatu „Aureng-zebe“ básníka a dramatika Johna Drydena (1631 - 1700) o soudobém indickém moghulském vládci - sultánu Aurangzébovi (1618 - 1707).

Další doprovodná hudba z toho roku byla ke komediím Thomase Shadwella (1642 - 1692) „Epsom-Wells“ (Epsomské studny) a „Libertine“ (Prostopášník).

V r. 1677 dostal Purcell „systemizované“ místo královského skladatele pro housle s titulem „composer-in-ordinary“.

Většina jeho skladeb pro divadlo jsou předehry, mezihry, tance a písně. V r. 1677 to byla hudba k tragédii Aphry Behna (1640 - 1689), zpracované na základě ještě starší renesanční tragédie Christophera Marlowa (1564 - 1593) „Abdelazar“, a v r. 1678 předehra a masque (doprovod k maškarádě) pro Shadwellovu verzi Shakespearova „Timona athénského“, kde právě masque a sbor „In these delightful pleasant groves“ (V těchto rozkošných, příjemných hájích) patří ke skladbám, které se hrají stále. - Později vznikla na toto téma celá tzv. semi-opera, což byla barokní hudební forma, kde část děje herec mluvil a část zpíval.

Roku 1679 napsal několik písní pro hudební sborník „Choice Ayres, Songs and Dialogues“ (Vybrané árie, písně a dialogy), vydávaný londýnským nakladatelem Johnem Playfordem (1623 - 1686), a několik hymnů, které však dneska nejsou známé. Z dopisu strýci Thomasovi vyplývá, že byla určeny pro obzvláště krásný bas reverenda Johna Gostlinga z Královské kaple, který byl oblíbeným zpěvákem krále Karla II.

Psal také dvorní ódy a uvítací písně. Jsou to většinou kantáty pro sóla, sbor a orchestr a představují jeho nejčistší hudbu. Jako někdejší zpěvák na kůru se vyznal v hudbě dřívějších generací, kterou kombinoval s moderním chorálovým stylem, který byl působivý mohutným sólem s doprovodem smyčců.

Z církevních skladeb té doby pochází óda „My Beloved Spake“ (Můj milovaný promluvil) ke dnu svaté Cecilie - názvy tehdejších skladeb jsou občas psány archaickou angličtinou.

Někdy v době na přelomu let 1679 a 1680 rezignoval na své místo ve prospěch svého žáka doktor Blow a dvaadvacetiletý Purcell získal jedno z nejprestižnějších míst, které v té době v anglickém hudebním světě bylo možné získat - stal se varhaníkem ve Westminsteru. Věnoval se tedy více chrámové hudbě, ale nevzdal se ani skladeb pro divadlo. Tehdy napsal hymnus „Who hath believed our report?“ (přibližně Kdo by byl býval uvěřil naší zprávě?) o Kristově vzkříšení. Dále napsal sbor „O Lord our governor“ (Ó, Pane, náš vládce).

Pravděpodobné datum jeho sňatku s Frances Peters, která byla dcerou Johna Baptista Peterse, vlámského emigranta, bylo v r. 1680.

Pro divadlo tehdy napsal doprovodné skladby, například pro hru „Theodosius or The Force of Love“ (Theodosius aneb moc lásky) tehdejšího současného anglického dramatika Nathaniela Leea (1653 - 1692) a pro komedii satirika Thomase D´Urfeye (1653 - 1723) „Virtuous Wife“ (Ctnostná manželka). Zároveň psal hudbu pro Tateovu hru „The History of King Richard the Second or Sicilian Usurper“ (Historie krále Richarda II. neboli Sicilský uchvatitel) podle Shakespearovy hry.

V té době začal práci na své slavné opeře „Didó a Aeneas“, pojednávající o lásce trojského uprchlíka a kartaginské královny na libreto irského básníka Nahuma Tateho (1652 - 1715).

V r. 1682 zemřel varhaník Královské kaple a Henry Purcell byl jmenován jeho nástupcem. Byl schopen zastávat obě místa, jak ve Westminsteru, tak i v Královské kapli.

Téhož roku do postihly smutné události - zemřel strýc Thomas a také se mu narodil nejstarší syn, který hned téhož roku zemřel. Tehdy napsal hymnus „O God, thou art my God“ (Ó, Bože, Ty jsi můj Bůh) a „In thee, O Lord, do I put my trust“ (V Tebe, ó Bože, vkládám důvěru svou).

Roku 1683 přidal ke svým „zaměstnáním“ ještě funkci sbormistra v Královské kapli a starost o královské hudební nástroje ve Westminsterském opatství. Zároveň mu vyšla první tištěná skladba „Dvanáct sonát“. - Napsal jednu ze svých nejzbožnějších skladeb - hymnus „Hear my prayer, O God“ (Slyš, ó Bože, moji modlitbu).

Někdy z této doby je dost často i dnes uváděná píseň „Bess of Bedlam“ (Bess z Bedlamu). Bedlam je starodávný londýnský blázinec a píseň představuje ženu, která se zbláznila z nešťastné lásky - příběh byl inspirován populární tehdejší baladou „Tom z Bedlamu“. V písní skladatel představil iluzi šílené ženy, která se cítí být v Elysiu - místu blaženosti v podsvětí, se zurčícími vodami, krásnými květinami, plesajícími bohy a vílami. Žena sem přišla oplakat svou ztracenou lásku a doufá, že zde - v čarovném lese - zemře a živočichové kolem zazpívají za ni elegii. V písni se mezi představu blaženosti vždy vkrádají útržky paměti, což písni dodává značnou dramatickou působivost.

Následující roky byl Purcell spíše zaměstnáván psaním chrámové hudby a skladbami pro krále Jakuba II., především v r. 1685 v souvislosti s jeho korunovací, ke které napsal hymnus „I was glad“ (Byl jsem potěšen) a "My heart is inditing" (přibližně Mé srdce nevypoví). Přesto ale je z té doby doprovodná hudba k satirické hře od Edwarda Ravenscrofta (1654 - 1707) „English Lawyer“ (Anglický právník) a ke hře Nathaniela Leea „Sophonisba or Hannibal´s Overthrow“ (Sofonisba aneb Hannibalova porážka) o kartaginské šlechtičně z Druhé punské války.

V r. 1686 pochoval syna Thomase, jehož datum narození není známo a v r. 1687 pochoval dalšího syna Harryho nebo Henryho.

V r. 1687 napsal hymnus „Behold, I bring you glad tidings“ (přibližně Pohleď, přináším Ti radostné zprávy) o Kristově vzkříšení.

Zároveň obnovil svoji spolupráci s divadlem hudbou pro Drydenovu tragédii „Tyrannic Love, or The Royal Martyr“ (Tyranská láska aneb Královská mučednice), což byla hra na téma života svaté Kateřiny.

V témže roce napsal Purcell slavný pochod, který byl zanedlouho lordem Thomasem Wartonem (1648 - 1715) použit pro jeho „irskou“ satirickou píseň Lillibullero proti králi Jakubovi II. při irském povstání. Podle některých pramenů prý si Purcell melodii od Irů “vypůjčil“. Nápěv se nyní používá ve znělce BBC.

Konem roku 1687 nebo začátkem roku 1688 napsal Purcell na králův rozkaz hymnus „Blessed are they that fear the Lord“ (Požehnáni jsou ti, kteří se bojí Boha), ale v polovině roku byl katolický král Jakub II. svržen a uprchl do Francie. - Téhož roku napsal ještě hymnus „O sing unto the Lord“ (Ó, zpívejte k Bohu). - Vlády se ujal protestantský král Vilém III.- Oranžský (1650 - 1702), s Jakubovou dcerou Marií II.(1662 - 1694), který vládl od r. 1688 do své smrti.

V té době napsal Purcell „Miserere mei“ (Smiluj se nade mnou).

V r. 1688 se narodila dcera Frances, o níž pak není dále nic známo.

Z roku 1688 pocházejí duchovní skladby „With sick and famish'd eyes“ (S nemocnýma a hladovýma očima) a „Great God and just“ (Velký Bůh a spravedlivý).

Při korunovaci krále Viléma III. a královny Marie II. v r. 1689 byl Purcell ve své úloze hudebníka Westminsteru velice zaměstnán.

V r. 1689 se narodil jeho syn Edward (1689 - 1740), pozdější hudebník, který se jediný dožil dospělosti. Byl v dospělém věku varhaníkem v kostele St. Clement v Eastcheap v Londýně. I vnuk slavného skladatele byl chóristou v Královské kapli a po smrti svého otce byl také varhaníkem u svatého Klementa.

Ale pravděpodobně potom z důvodu „změny zaměstnavatele“ se Purcell více zaměřil na práci pro divadlo. Napsal hudbu ke komedii D´Urfeye „The Fool´s Preferment or The Three Dukes of Dunstable“ (Bláznovo povýšení aneb Tři vévodové z Dunstablu). Komedii napsal D´Ufrey na základě frašky jiného dramatika, Shakespearova současníka, Johna Fletchera (1579 - 1625) o francouzském šlechtici, který nepobral příliš rozumu, ale má velkou ctižádost stát se velkým dvořanem. Jeho manželka spolu s přáteli na něj vymyslí lest, že je „jako“ králem stále povyšován od rytíře až po vévodu, ale jeho strmý vzestup je provázen prudkým poklesem jeho bohatství. On však nepovažuje přes to za nemožné, že je stále vévodou.

Za Purcellovu jedinou operu je považována už výše uvedená „Didó a Aeneas“, která představuje mezník v anglické dramatické hudbě. Předpokládá se, že poprvé byla hrána mezi roky 1688 až 1690, protože byla napsána podle požadavku Josiaha Priesta (1645 - 1735), který byl choreografem, tanečníkem, majitelem internátní školy pro šlechtičny a pedagogem. Dílo bylo pravděpodobně v jeho škole v Chelsea uvedeno, neboť u něj se hrály i jiné opery. Jedná se zcela o operu, protože mluvené slovo je zde zcela nahrazeno recitativy. Na skutečném divadle v té době opera uvedena nebyla, i když v soukromých kruzích byla velice oblíbena. Předpokládá se, že byla velmi pečlivě mnohokrát opisována. Pouze árie „Ah“ Belinda“ (Ó, Belindo) byla uvedena ve sborníku „Orpheus Britannicus“, což byl souhrn Purcellových děl, které vydala vdova po skladateli Frances Purcell po jeho smrti poprvé v r. 1698 a podruhé v r. 1702. Zbytek díla zůstal v rukopisech až do r. 1840, kdy bylo poprvé opublikováno kompletní Purcellovo dílo.

V r. 1689, podle jiných pramenů až v r. 1692, napsal Purcell hudbu ke hře Elkanatha Settlea (1648 - 1724) „The Fairy Queen“ (Královna vil) na téma Shakespearova „Snu noci svatojánské“.

Za poněkud sporné se podle některých pramenů považuje tvrzení, že Purcell napsal hudbu k Drydenově verzi Shakespearovy „Bouře“ - „The Tempest or The Enchantened Island“. Podle těchto pramenů byl autorem hudby anglický skladatel John Weldon (1676 - 1736), který se počátkem osmnáctého století stal také hudebníkem Královské kaple. Avšak dílo je označováno indexem „Z“, jako jsou označovány všechny Purcellovy skladby - v tomto případě „Z 631“. Připomínány jsou především dvě árie vzdušného ducha Ariela z této hry „Come unto yellow sands“ (Pojďte na tyto žluté písky) a „Full fathom five“ (Plných pět fathomů), fathom je stará délková míra, používaná speciálně v námořnictví, odpovídající hloubce 30 stop.

V r. 1690 složil Purcell hudbu ke své - „semi-opeře“, v níž jsou i mluvené role, „Dioclesian“, napsanou hercem Thomasem Bettertonem (1635 - 1710) podle původní hry Fletchera a Philipa Massingera (1583 - 1640) „Prophetess“ (Věštkyně). Je to o fiktivním životopisu římského císaře Diokleciána (244 - 311), jak se z prostého vojáka Dioklecián stal po splnění podmínek delfské věštkyně císařem. - Purcell složil také doprovodnou hudbu k Drydenově hře „Amphitryon or The Two Sosias“ (Amfitryon a dva Sosiové) na motivy Moliérovy stejnojmenné hry. Námět je ale už ze starověkého divadla od římského dramatika Tita Maccia Plauta (254 - 184 př.n.l.)

Od r. 1690 do své smrti napsal doprovodnou hudbu k víc jak desítce divadelních her, například v r. 1691 k Drydenovu „Králi Artušovi“. - I jedna z těchto her z r. 1693 „The Female Virtuosos“ (Učené ženy) byla napsaná podle stejnojmenné Moliérovy komedie „Les femmes savantes“.

V r. 1693 se narodila Purcellově ženě Frances dcera Mary, o níž dále není nic známo. - Z tohoto roku jsou například církevní sbory „Awake, ye dead“ (Probuď se, Ty mrtvý) a „Lord, what is man?“ (Pane, čím je člověk?).

Další divadelní hra, která se stala podkladem pro Purcellovu semi-operu, byla Shadwellova hra „Timon of Athens“ (Timon Athénský), opět na Shakespearův námět, založený na skutečné postavě Timona z Athén (431 - 404 př.n.l.), který podle Shakespera promrhal hoštěním přátel veškerý majetek, zatrpkl a stal se misantropem.

Na podzim r. 1694 napsal Purcell své největší hudební dílo „Te Deum“ a „Jubilate Deo“ (Sláva Bohu) ke dni Svaté Cecílie - 22. listopadu. Bylo to první britské „Te Deum“ s doprovodem orchestru . Napsáno bylo pro sóla, smíšený sbor s doprovodem orchestru - složeného z trubek, bubnů, smyčců a pro basso continuo. Použil přitom starobylého křesťanského ambroziánského hymnu s překladem do angličtiny.

Na konci r. 1694 zemřela královna Marie II. a Purcell napsal pro tuto příležitost dvě elegie a smuteční pochod „Thu Know´st, Lord, the Secrets of our Hearts“ (Ty znáš, Pane, tajemství našich srdcí).

Další semi-operou z r. 1695 byla The Indian Queen“ (Indiánská královna) podle stejnojmenné hry, kterou napsal Sir Robert Howard (1626 - 1698) se svým švagrem Johnem Drydenem. Děj je situován do Mexika před španělským vpádem a jde o královnu Zempoallu, která se násilím zmocnila mexického trůnu, který patří Aztékům.- Poslední část opery dopisoval už skladatelův bratr Daniel.

Velký barokní skladatel zemřel totiž 21. listopadu 1695 ve svém domě ve Westminsteru, v Dean's Yard. Stačil ještě vyjádřit svou poslední vůli, kde vše odkázal své manželce Frances, která zůstala sama se třemi malými dětmi. - Příčina jeho smrti je neznámá. Spekulovalo se o nachlazení, ba i o otravě, ale nejvíce se hudební historikové přiklánějí k tomu, že příčinou jeho smrti byla tuberkulóza.

Pohřben byl 26. listopadu 1695 nedaleko varhan, často se říká “pod varhanami“ ve Westminsterském opatství.

Na jeho náhrobek byl dán latinský nápis, který začíná: „Zde leží Henry Purcell, vážený pán, který opustil tento život a odešel na ono blažené místo, kde může převládat pouze harmonie.“

On sám kdysi skládal hudbu na podobný text v písní pro „Bláznovo povýšení“:

„To smrt sama může

dát mi klid

pro všechny hrozné bolesti, které jsem pociťoval;

v tomto chladném hrobě...“

Nebylo možné sepsat všechna jeho díla, skoro se nedostalo na jeho hudbu instrumentální.

Na Purcellovo dílo navázal Purcellův velký obdivovatel - britský skladatel dvacátého století Benjamin Britten (1913 - 1976).

V současnosti jsou některé z Purcellových melodií užívány i pro nejmodernější hudební žánry.

O Purcellově životě natočil v r. 1995 režisér Tony Palmer film „England, My England“(Anglie, moje Anglie).

V r. 1995 byl v parčíku na Viktoria Street nedaleko Westminsterského opatství odhalen pomník Henryho Purcella, nazvaný „Kvetení anglického baroka“ od sochaře Glynna Williamse.