Před pěti lety nás opustil výjimečný muzikant a učitel

Pavel Jurkovič (*18. 8. 1933 – ✝4. 2. 2015) byl nejen výborným zpěvákem, instrumentalistou, hudebním skladatelem, básníkem, ale i nevšedním hudebním pedagogem. Po studiu na Orffově institutu v Salzburgu se zasloužil o šíření myšlenek Orff Schulwerku v Čechách – spolupracoval na České Orffově škole Petra Ebena a Ilji Hurníka. Jak sám říkal, mamička byla výborná zpěvačka s přirozeným pedagogickým nadáním. Díky tomu patřili sourozenci Jurkovičovi k nejoblíbenějším koledníkům v dědině. Pro svůj pěkný tříhlasý zpěv byli všude vítaní. Od osmi let chodil Pavel Jurkovič na hodiny houslí do sousední vesnice. Když mu bylo dvanáct, přijeli do Poddvorova „páni z Prahy“ vybírat zpěváčky pro Scholu cantorum. Tu vedl Miroslav Venhoda, důležitá osoba pro Jurkovičův další hudební vývoj.

Schola cantorum – hudební instituce pro chlapce založená roku 1939 M.Venhodou. Stěžejní činností byl sborový zpěv. Repertoire tvořila duchovní hudba historická (gregoriánský chorál, hudba gotiky, renesance a baroka), lidové písně, vánoční a velikonoční hry, legendy… Nebyla však opomíjena ani soudobá duchovní hudba. Zázemí Schole poskytl nejprve Břevnovský, pak Strahovský klášter, kde měli chlapci neustálou možnost zpívat při bohoslužbách. Vedle zpěvu se zde věnovali také klavíru, hudební teorii, intonaci, nauce o harmonii a kompozici.

Protože byl vybrán jako nadaný zpěvák, ocitl se v roce 1945 Pavel Jurkovič v Praze. Zároveň se Scholou cantorum navštěvoval gymnázium v Dejvicích. Když byla Schola cantorum v roce 1950 zrušena, přešel na pedagogické gymnázium. Po maturitě v roce 1952 nastoupil na své první učitelské místo do školy na Norbertově. V té době také studoval soukromě zpěv u Egona Fuchse a Emy Matouškové. Pak začal studovat pedagogickou fakultu, ale musel absolvovat dvouletou vojenskou službu v Janovicích nad Úhlavou. Po vojně už se na fakultu nevrátil.

V letech 1956 – 65 vyučoval na základní škole na Bílé Hoře a současně se věnoval praktickému provozování hudby. Stal se členem souboru „Noví pěvci madrigalů a komorní hudby“, který založil Miroslav Venhoda. Se souborem natočil Jurkovič řadu gramofonových desek a absolvoval řadu koncertních turné doma i v zahraničí.

Když mu bylo v roce 1965 nabídnuto studium na Orffově institutu v Salzburgu, neváhal a strávil tam dva roky. Protože je to pro Jurkoviče velmi důležité životní období, je mu věnována samostatná kapitola. S Carlem Orffem zůstává totiž spjat po celý svůj život.

Po návratu z Rakouska se Jurkovič stal členem již profesionálního souboru Miroslava Venhody „Pražští madrigalisté“. Jako zpěvák a vedoucí instrumentální skupiny tu působil deset let. Práce s madrigalisty znamenala kromě jiného také tři až čtyři měsíce ročně na cestách mimo Prahu.V roce 1974 se Jurkovič oženil s Ivou Rybákovou a v roce 1975 se jim narodila dcera Barbora. Pro rodinný život byla práce u madrigalistů příliš časově náročná, a tak v roce 1977 Jurkovič odešel.

V letech 1977 až 1997 učil na základní škole v Umělecké ulici. Tam jeho zásluhou vznikla roku 1987 vždy z jedné třídy v ročníku třída s rozšířenou výukou hudební výchovy. Pro děti z takové třídy to znamenalo tři hodiny hudební výchovy a dvě hodiny sborového zpěvu a instrumetální hry týdně. Od první třídy se všechny učily hře na zobcovou flétnu a měly možnost navštěvovat LŠU v Šimáčkově ulici, která je od ulice Umělecké vzdálená asi osm minut chůze. Instrumentální dovednosti nabyté v LŠU využily děti v souborové hře ve škole.

Ovšem ani během působení u Pražských madrigalistů neztratil Pavel Jurkovič kontakt s pedagogickou praxí. Od roku 1966 pořádal denní i víkendové semináře pro učitele, letní kurzy modernizace hudební výchovy, týdenní „letní kurz hudebně pohybové výchovy v duchu ideí Carla Orffa“, a také setkání rodičů s dětmi a písničkou (lidovou i umělou) v Pelhřimově pod názvem „Rodina zpívá, hraje a tancuje“. Domácí muzicírování bylo podle Jurkoviče nesmírně důležité pro hudební vývoj dětí. Však také kdykoliv má možnost, nabádá maminky: „Zpívejte svým dětem a s dětmi! Žádná profesionální zpěvačka z desky nenahradí živý maminčin zpěv.“

Pavel Jurkovič však nebyl zdaleka jen zpěvák a učitel, věnoval se také skladbě, překladům (zejména básní a písňových textů), autorsky a interpretačně se podílel na pořadech ve Viole, spolupracoval s Českým rozhlasem i televizí, mezi lety 1995 až 2000 byl předsedou České Orffovy společnosti.

Následující báseň je ze sbírky Pavla Jurkoviče „Po dávných stopách“.

Před každým z nás se jednou otevřou dveře. A nebude to pokyn, bude to otázka, položená tak nezvykle.

V kratičkém boji strachu s touhou v průzoru otevřených dveří řekneš své ano jak zmámená panna.

Na broskve v kufru se vypláčeš a s poslední broskví odejde tvůj první veliký stesk.

Jak dlouhé dvě řady formanských vozů je příkrá ulice na konci města, zůstaly tu jen lucerny a já, první chodec špinavého rána, chodec, který se nevrátí, jenom se ohlédne k zavřeným dveřím, aby od nich až k dnešku změřil svou cestu.

Čí pes to zaštěkal?

Tam kdesi za městem zařehtal kůň na první tramvaji nad číslem stál kohout a zpíval.

S použitím textů Kateřiny Judové připravila redakce -cs-.