APS VŠB-TU slaví dvacet let od svého založení

Seznamte se! Jak to začalo s APS před dvaceti lety.

Ano, držíme si, alespoň si to myslíme, stále ten nejdelší název sboru: Akademický pěvecký sbor Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava.

Naši výroční sezonu jsme si představovali jinak. Přípravou na druhou největší akci v historii sboru, a to koncertovat v Číně. Není to vtip, i když se to v této době může zdát.

Díky našim nedávným úspěchům a International Federation For Choral Music, která nás vybrala pro účast na festivalech v Číně, jsme mohli reprezentovat evropskou a českou kulturu až na dálném východě. Jistě se tak stane, a budeme pevně věřit, že v blízké budoucnosti.

Přicházím s prvními historickými fakty a fotkami z počátečních let tehdejšího Komorního sboru EXIL. Začalo to vánočním vystoupením pro školu na začátku nového milénia. Nadšení hrstky studentů se jistě nedalo udržet a chtěli pokračovat dále. Tuto hrstku vidíte na fotce z koncertu pravděpodobně z roku 2002 pod vedením studenta a sbormistra Jana Mlčocha. Abyste mohli shlédnout fotografie, je třeba navštívit www.facebook.com/sbor.vsb.cz

Rok 2004 bych označila za první přerod díky první zahraniční akci. Sbor vyrazil do Slovinska. Jak to tak bývá, sboroví znalci ví, oslovují se sboroví kamarádi. Tímto rokem se řady zpěváků rozšiřovaly…ale komorní počet stále zůstával, a je takový dodnes.

Fotografie z tohoto zájezdu není třeba komentovat. Jak se tak na ně ale koukám, ne všechny je možné prezentovat veřejně. Ale! Zalíbilo se nám, jak to ve sboru chodí. I když nám většinou nikdo nevěřil.

Sezóna 2004/2005 byla naplněna akcemi výjezdními i jednou první soutěžní.

Soutěž Gymnasia Cantant nám přinesla první pocity vítězství, které sbor doteď neopustil. Z fotky je to i cítit. To nadšení a radost. Také můžete vidět naši původní barvu pro oblečení – bordó. Jak tak počítám, je to první ze tří.

První fázi seznamování ukončuji zájezdem, kdy jsme jeli na koncertní turné do Francie. Žádná fotka snad nemůže vyjádřit, s jakým zápalem jsme odjeli a užívali si koncerty a cestování. Vznikly zde hlášky, které ve sboru žily dlouho a i teď, když se setkáme, si na ně vzpomeneme. Během putování jsme se zastavili i v Monaku. Tuto návštěvu jsme zdokumentovali mojí doteď oblíbenou fotkou před typickým výhledem na domy a záliv.

Jako by to bylo včera… vidím koncerty, kdy například neudržíte smích během zpívání, protože zrovna Dalibor mizí pod klávesami, jež přestaly fungovat nebo si představte situaci, kdy sbormistr už už dává gesto pro nástup skladby Cielito Lindo a Adam vysloví „si jelito, Lindo“. Nemůžu udržet výbuchy smíchu.

Nebýt fotek, kdy tancujeme, omlouvám se, pohybujeme u Hava Nagila, tak bych ani nevěřila, že se něco takového událo. Žel, jsou rozmazané. Myslím, že předposlední fotografie ze společné skladby vystihuje naše nesmírné pobavení, které se neslo celým koncertem.

Ale už opravdu posledních pár vět, protentokrát. Celou tu dvacetiletou jízdu s námi projeli Vašek a Jirka Míškovi. Naši dvorní řidiči. Někdy přibrali svého tatínka nebo kamaráda. Na každé cestě, po celé Evropě, vždy s nimi. Přikládám naše poslední pózování před jejich autobusem před odjezdem do Rakouska. O tom ale až v některém z dalších povídání, kdy je i uvidíte na některé z fotografií.