Pětaosmdesáté narozeniny významného severočeského sbormistra Josefa Bočka

Mgr. Josef Boček pochází z obce Svídnice na Chrudimsku, kde už jako každý malý chlapec měl své sny o tom, čím bude. Nejprve uvažoval o tom, že se stane na přání maminky farářem – do svých čtrnácti let dělal ministranta, ale pak se jeho sny začaly ubírat klasickými klučičími touhami po dobrodružství, takže chtěl studovat ve Štětíně a stát se kapitánem zámořské lodi. Už v dětství byl ale také veden k hudbě. Nejen že se v rodině hodně muzicírovalo – maminka výborně zpívala, tatínek hrál na heligonku, ale také se začal učit na housle. Jak sám vzpomíná, prvním učitelem mu byl místní kapitán fotbalového mužstva, později se ale dostal k opravdovému muzikantovi, panu Vodrážkovi, který mu dal správné základy hry.

S opravdovou muzikou pak začal na Státním reálném gymnáziu v Chrudimi, kde zpíval v tamějším pěveckém sboru Slavík a hrál na housle v studentském orchestru. Už v té době začal navštěvovat kurzy pro začínající sbormistry, které vedl profesor Josef Plavec. Ten ho spolu s hudebním skladatelem Františkem Vovsem přesvědčoval, aby se muzice věnoval profesionálně a šel studovat na konzervatoř. Tady ovšem zasáhla maminka, která si přála, aby měl „pořádné řemeslo“ (však to známe, Antonín Dvořák musel udělat totéž..), a proto začal studovat Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Zároveň byl ale přijat do druhého ročníku AMU u profesora Řídkého, kde externě studoval skladbu. Studia na AMU nedokončil, ale ve svém hudebním vzdělávání pokračoval později v době svého působení na škole ve Vesci, kdy u profesorky Knoblochové studoval harmonii, formu a kontrapunkt, čímž si prohloubil teoretickou průpravu. Přírodovědu dostudoval a stal se pedagogem.

Ke sbormistrovské práci se dostává, až když učil biologii a chemii na Zdravotnické škole v Jablonci nad Nisou. Tam zakládá smíšený pěvecký sbor z řad děvčat i chlapců, kteří studovali obor oční optik. Některé z nich pak získal pro sbor Janáček. V té době měl ještě poměrně dost času, a tak se kromě studia a práce ve škole věnoval také sběru motýlů. Za dvanáct let nashromáždil sbírku, která čítala téměř deset tisíc kusů, a později, kdy odcházel do důchodu, ji věnoval jabloneckému gymnáziu.

Na jaře roku 1964 přijal nabídku, aby pomohl dirigentovi tehdejšího sboru ZK LIAZ panu Pecháčkovi s vedením sboru. Tím vlastně začalo jeho působení ve sboru Janáček, které trvalo neuvěřitelných čtyřicet let. Při nácviku skladeb si dával záležet na tom, aby dosáhl takového výsledku, jaký si předsevzal, a byl šťasten, když zpěváci provedli skladbu podle jeho představ. Pokud skladbu pak přijali i posluchači, znamenalo to pro něj na jedné straně obrovskou radost, že se něco povedlo, na druhé straně ale vždy velké fyzické i psychické vyčerpání. V jednom rozhovoru na otázku, zda měl někdy chuť ve sboru skončit, odpověděl: „ Na zkoušky sice nepřicházím a priori naštván, ale když například zpěvák při nácviku třetí skladby stále ještě nenašel noty k té první, když místo zpívajícího altu slyším žvanící soprán, anebo když se odněkud z mužských hlasů ozývá jen bručení, které zastírá, že zpívanou část písně muži nezvládají dobře, jistě mě to nenechá v klidu. Jsem jen člověk a mám určitý temperament. Ale tyto situace bych přirovnal k běžným manželským šarvátkám. Takže pokud bych uvažoval o „rozvodu“ se sborem, musel bych mít rozhodně mnohem závažnější důvod. Překonávat různé složité chvíle mi vždy pomáhali členové sboru nebo ti, kteří mi s prací pomáhali – např. Honza Svoboda.“ (bývalý klavírista a korepetitor sboru).

Sbor se pro Josefa Bočka stal celoživotní láskou, které věnoval veškerý svůj čas – dokázal skloubit práci sbormistra s funkcí učitele a později i ředitele gymnázia. Sbor se pod jeho vedením stává velkým tělesem, koncertoval jak v České republice, tak ale také v řadě zemí v Evropě i v zámoří. Rád vzpomínal na první zájezd do Jugoslávie v roce 1969 nebo na první překročení kanálu La Manche při cestě do Anglie a Irska a určitě i na první zámořskou cestu do USA v roce 1995.

Práce sbormistra Josefa Bočka byla mnohokrát oceněna – s úsměvem vzpomíná na první vítězství v soutěži pěveckých sborů v roce 1979, kdy se Janáčku poprvé podařilo „porazit“ svého tehdy největšího konkurenta, pěvecký sbor Ještěd z Liberce, který patřil ke špičce mezi pěveckými sbory v republice. Docenta Pazderky, který Ještěd tenkrát vedl, si Josef Boček nesmírně vážil a mnohému se od něj naučil. Velkou poctou pro sbor byla i pozvánka k účinkování na Pražském jaru v roce 1985.

Sám Josef Boček obdržel i několik významných ocenění: v roce 1995 Čestné uznání sněmovny reprezentantů státu Connecticut v USA za rozvíjení česko-amerických kulturních styků, v roce 1999 Cenu Bedřicha Smetany Unie českých pěveckých sborů při příležitosti 50. výročí založení sboru Janáček a v roce 2003 Cenu Josefa Pazderky od Krajského úřadu Liberec a Unie českých pěveckých sborů za významný podíl na rozvoji českého sborového zpěvu a za 40 let práce sbormistra SPS Janáček.

Jeho práce si vážili i významní čeští skladatelé, např. Jiří Laburda, Václav Felix, Zdeněk Lukáš nebo kolega sbormistr, pedagog a skladatel Josef Říha – kteří mu vyjadřovali osobní obdiv a úctu a sboru věnovali některé své skladby.

Za celý sbor Janáček i jeho přátele bych ráda našemu bývalému sbormistrovi poděkovala za jeho práci, která pro mě osobně byla velkým vzorem, a všichni mu přejeme k jeho významnému jubileu hlavně zdraví.

Olga Fröhlichová, sbormistryně SPS Janáček