Vadim Petrov jubilující

A i když obdarován má být jubilant, v tomto případě by se dalo říct, že to byl spíš on, kdo obdaroval všechny přítomné svou hudbou, kterou v průřezu všech žánrů výborně interpretovalo Pěvecké sdružení pražských učitelek (založené už v roce 1912) v čele se zkušeným sbormistrem a dirigentem Ivanem Zelenkou, jenž svým expresivním gestem dokázal ze sboru dostat širokou škálu barevných odstínů. Zážitkem byly i skvěle zahrané klavírní kusy obsahující vše, co je na klavírních dílech krásné, od lisztovského bouření až po impresionisticky rafinovanou jemnost, v podání Jiřího Pazoura, a také janáčkovsky laděné Čtyři balady pro bas a klavír, které nádherným barytonem zazpíval Miloš Horák za klavírního doprovodu Katariny Bachmanové.

Posluchači byli také svědky prvního provedení sborového cyklu Obrázky staré Rusi, z něhož cítíme autorovu důvěrnou znalost podmanivé ruské lidové hudby. Vrcholem koncertu, který zněl za doprovodu hromů a přívalů deště za okny, bylo vystoupení houslisty Jaroslava Svěceného a klavíristky Marie Synkové.

Petrovova hudba oslovila všechny přítomné zejména svou emotivní silou a hudební vytříbeností, s jakou tolikrát zněla především z obrazovek a z pláten kin, z koncertních pódií či rozhlasových přijímačů.

Tvůrčí bilance skladatele je opravdu úctyhodná – dnes čítá téměř třináct set hudebních titulů. Těžiště jeho tvorby nepochybně spočívá v hudbě scénické – k divadelním a rozhlasovým hrám, ale především k filmům a televizním inscenacím. Tyto opusy tvoří téměř polovinu Petrovovy tvorby. Přitom psát scénickou hudbu patří k tomu nejtěžšímu. Skladatel tu není zcela svobodný, je součástí díla jako celku, a přitom nesmí jen sloužit, ale vtisknout hudbou dramatickému dílu další rozměr a uchovat si hudební jedinečnost.

Právě schopnost Vadima Petrova naslouchat příběhu, doslova ho procítit srdcem, která se snoubí s vytříbeným citem pro úlohu hudby v tom kterém dramatickém díle, respekt vůči hereckému projevu a výtvarné zažití obrazové složky díla – to všechno u něj vedlo k neobyčejným výsledkům. Jeho hudba bez nadsázky každé dramatické dílo doslova emocionálně vzklenula, stala se partnerem bohaté struktury, s níž opravdu dokázala srůst, a přitom vždy zůstala svá, jako neopakovatelný jedinečný skladatelův tvůrčí čin. To mnohdy vedlo Vadima Petrova k tomu, že později svou hudbu osvobodil od dramatického díla a dotvořil v samostatný celek, jak se tomu stalo například u Beskydské epizody Op.63, která vznikla z hudby k televizní inscenaci Čas polomů a štěpů pro ostravské televizní studio.

Při letmé procházce Petrovovou tvorbou však nelze zapomenout na symfonické skladby a v neposlední řadě na písně a šansony. Byl by to dlouhý výčet titulů, které ovšem při vší různosti žánrů spojuje především silná citovost, jakási zvláštní křehkost vlastní i jeho velkým symfonickým skladbám, která je tak zřejmě prociťována díky nádherné melodičnosti, bohaté harmonické struktuře a nápaditému zpracovávání témat.

Nelze ale zapomenout také na ohromnou pedagogickou činnost hudebního skladatele a profesora Vadima Petrova. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze (dříve Lidová konzervatoř) a v letech 1976 – 1992 profesorem skladby a hudební teorie na Konzervatoři v Praze. K jeho žákům například patřili Michael Kocáb, Jiří Pazour,Jaroslav Svěcený a další.

Koncert k poctě jubilanta se tak stal především oslavou krásné hudby, jejích nejlepších tradičních hodnot – harmonie, melodičnosti a emotivnosti, jichž je právě Vadim Petrov důsledným obhájcem a jejich nepomíjitelnost i v době zmatení jazyků – nejen hudebních – svou tvorbou jasně dokázal a stále dokazuje.

Koncert v Českém muzeu hudby, který se konal 28.5. měl výbornou dramaturgii (Ivan Zelenka), svižně a neotřele působily i moderátorské vstupy hlasatelky Věry Štechrové, jejíž hlas znají posluchači Radiožurnálu, rovněž akustika sálu byla mimořádně příznivá zejména sboru, a tak se dlouhotrvající potlesk stal vskutku tou nejlepší gratulací. Přídavek, jímž se stala závěrečná část Obrázků staré Rusi (již zmíněný cyklus na motivy skladatelovy scénické hudby k televizní inscenaci ruské lidové pohádky Sněguročka) se stal důstojným vyvrcholením koncertu, který byl sice výjimečný svým záměrem, ale díky skvělé hudbě a skvělým interpretům by si zasluhoval reprízování jakožto svébytná událost pražské hudební scény.