Mužské sbory Antonína Dvořáka

V bohatém, rozložitém a velmi rozmanitém životním díle Dvořákově je drobná sborová skladba, poměrně jen skromně zastoupena. Obsahuje tři svazky sborů pro hlasy mužské a dva pro smíšené a vznikem svým spadá v údobí pouhých 7 let (1876-1822), takže uvážíme-li, jak vytrvale dovedly Dvořáka zaměstnávati tvůrčí problémy v ostatních oborech hudební skladby, neubráníme se dojmu, že drobný sbor nebyl z oborů pro něho zvlášť přitažlivý a že se k němu obracel jen na naléhavé přání toho či onoho zpěváckého spolku.

A přece 25 sborů je číslo, které nemůže býti podceňováno, zvláště najdeme-li mezi nimi takové, jež ve zdánlivě velmi prostém seskupení tónového materiálu prozrazují spár genia a v silné jinak soutěži české sborové tvorby dávno se již dovedly umístiti mezi skladby velmi oblíbené a často zpívané. I když Dvořákově lehce vynalézavé a pružně rozpínavé hudebnosti nebyl snad prostý lidský čtyřhlas nástrojem dosti poddajným a mnohotvárným, tvůrčí jeho fantasie dovedla i z něho mnoho vytěžiti a nejen po dobrých vzorech, jež mu pomohly býti směrodatné, ale i v obohacení některými novými a při tom osobními rysy.

Z dotčených 25 sborů 16 je psáno pro čtyřhlas mužský a ty všechny obsahuje pořad dnešního koncertu. Možno o nich říci, že jsou téměř „z jedné zásady“, neboť mezi vznikem prvního a posledního z nich neuplynuly ani celé 2 roky. Bylo to v době, kdy Dvořák rychle doma vzrůstal v pověsti vynikajícího skladatele a kdy také zpěvácké naše spolky toužily vejíti s jeho jménem ve styk. Aby vyhověl, napsal v lednu 1877 hned celý shluk mužských sborů, jež asi na 2 jsou skládány na slova poezie lidové, z části moravské, z části české. Do prvé skupiny spadají sbory „Převozníček“, „Milenka travička“ a „Kalina“ na texty ze Sušilovy sbírky Moravské písně s nápěvy, do druhé sbory „Úmysl milenčin“, „Zavedený ovčák“ a „Český Diogenes“ na texty Erbenovy sbírky Písně národní v Čechách. Současně s těmito 6 sbory vznikl ještě sbor „Já jsem huslař“ na slova z básnické sbírky Cymbál a husle od Adolfa Heyduka a zlomek sboru „Píseň Čecha“ na starou báseň Frant. Jar. Kamenického (ze Škroupova Věnce zpěvů vlasteneckých). Všecky tyto sbory zůstaly za Dvořákova života netištěny a vyšly, s výjimkou dosud netištěného sboru „Český Diogenes“, až r. 1921 v nákladu Hudební matice Umělecké besedy, „Píseň Čecha“ samostatně, ostatních 6 pod Dvořákovým označením „Sborové písně po mužské hlasy“. Další 3 sbory zcela obdobného řádu, avšak podložené doprovodem klavíru, napsal Dvořák koncem prosince téhož roku 1877 a začátkem ledna 1878, vydav je pak následujícího roku jako „Tři sbory“ op. 43 u Em. Starého. Jsou to sbory „Žal“ a „Děvče v háji“ na slova lidové poesie slovenské a sbor „Divná voda“ na slova poesie moravské. Soubor svých mužských sborů doplnil posléze Dvořák v prosinci r, 1878 svazkem „Pěti sborů“, k nimž slova čerpal z knížečky „Litevské národní písně z původního jazyka dle sebrání Dra L. J. Rhezy přeložené a vydané od Frant. Lad. Čelakovského“ a jež jako op. 27 vydal r. 1890 Fr. A. Urbánek v Praze.

Sdružuje-li všecky tyto Dvořákovy mužské sbory, že jsou téměř vesměs psány na texty poesie lidové, mají k sobě velmi blízko i povahou svého zjevu hudebního. Dvořák vychází v nich zřejmě z Křížkovského, jejž snad bezděčně následuje nejen pro shodnou zálibu v poesii lidové, ale také, že jak on rád ve své melodice a rytmice čerpá z ducha písně národní. Ve svých sborech připomíná moravského klasika sborové tvorby opakováním textových vět, poměrně homofonní stavbou čtyřhlasu a také některými charakteristickými znaky v práci skladebné, jako je figurační a imitační zdobení melodie nebo občasné její přesunutí z tenoru do basu. V harmonickém barvení melodie a zvláště v modulačním plánu skladby se však při tom namnoze již uplatňuje projev čistě dvořákovský, jenž dává dklsdbě osobitý ráz a do české sborové tvorby vznáší ve své době nový tón.

Vyplývá přímo z povahy textu, na něž jsou tyto sbory psány, že Dvořák při nich vystačuje s prostou formou strofickou nebo písňově trojdílnou. Odchylek není mnoho, i když jimi probleskne leckde nápad, hodný nevšední tvůrčí fantazie. Avšak právě v tom, jak tuto prostou formu dovede nenuceně ovládat a jak ji naplňuje svěžím, živě a upřímně cítěným obsahem, vytváří Dvořák i ve svých sborech namnoze dílka trvalých půvabů a hodnot. Typicky dvořákovská rozmanitost obsahová tyto hodnoty jen zesiluje. Výraz vlastenecky zaníceného vznětu se zde střídá s prostou písní milostnou, lidová balada, slovně barvitá a většinou tragicky zahrocená, s žertovnou bajkou a zase s obrázky čistě lyrické náladovosti. V Dvořákově citově bohatém a ušlechtilém nitru je pochopení pro všechny tyto odstíny obsahové a on dovede každý z nich opravdově prožít a i při prostých prostředcích výrazových přesvědčivě vyslovit.

*

Pět sborů op. 27 na slova lidové poesie litevské, které jsou umístěny v čelo dnešního koncertu, zahajuje sbor „Pomluva“, jehož roztomile domlouvavý text ve zhudebnění vysloven stejně milou melodií národního zabarvení a čárově vlahých odstínů harmonických. se svěží jeho náladou ostře kontrastuje baladický sbor „Pomořané“, střídavě dramaticky vzrušený a pospíchavý a zase v klidné linie bolestného smutku se rozlévajíc. Následující „Přípověď lásky“ je drobná píseň, ve své srdečnosti jakoby vůní květného máje napojená. Do větší šíře je rozvedena „Ztracená ovečka“, sbor s prostým, svěže pochodovým tématem, v jednotlivých strofách rozmanitě zpracovávaným a barveným. V závěrečném sboru „Hostina“ je žertovná bajka o vrabčíku a sově zhudebněna lehounkou tanečně hbitou linií, rytmicky velmi vtipně načechranou bubínkovým „dali dali dam“ v prvém basu. Je ze skladeb, na nichž se i v nejdrobnějším útvaru projevila genialita tvůrčího ducha Dvořákova.

Tři sbory op. 43 na slova lidové poesie slovanské a moravské zaujímají mezi Dvořákovými mužskými sbory zvláštní místo tím, že jsou spojeny s klavírním doprovodem, jehož původní dvouruční znění dal Dvořák při vydání upraviti dr. Jos. Zubatým pro klavír čtyřruční. Hlavní úkol průvodu je obohacovati zvukovou stránku sborů svižnými, dvořákovsky výraznými figuracemi a spojovati mezihrami slokové jejich části, čímž se tyto skladby přibližují sféře „Moravských dvojzpěvů“. A blíží se jí i svým písňovým rázem, jak k němu svádí povaha textů. ať již jsou to slovenské písně „Žal“ a Děvče v háji“ nebo moravská „Divná voda“.

Z šesti sborů na slovenské lidové poesie bez průvodu budiž nejprve zmíněn „Český Diogenes“, snad poprvé vůbec dnes zpívaný, jako zjevně drobný žert, v němž lidově „filosofické“ čtyřverší je potřikráte opakováno, vždy o tón výš a s dynamickým stupňováním, jakoby na zdůraznění jeho „moudrosti“, k čemuž je zaměřen i vážný dovětek v závěru. Daleko závažnější jsou ovšem sbory ostatní, z nichž např. „Kalina“, v jednotlivých slokách předzpěvem basu zahajovaná, zajímá některé čistě dvořákovskými zvláštnostmi v plánu harmonickém, „Zavedený ovčák“, pak hlavně tím, jak hudbu, již vystihuje zprvu mile bezstarostný, ale pojednou smutně vyznívající příběh o ovčákovi panenkami zavedeném, zvýrazňuje nepravidelným střídáním rytmů lichých a sudých i půvabem častých nečekaných modulací. Drobný sbor „Úmysl milenčin“, jenž z vojensky rázného úvod přejde v roztomile lichotný tón závěru, nejvíce snad upomene na sborový sloh Křížkovského, z jehož ducha vyrůstá ostatně i baladický „Převozníček“, ve formě se spokojující s opakováním téže hudby na obě poloviny textu, ale při tom melodicky velmi vroucí a pružně rozpjatý; jeho střední část se s energickým thematem „nemám čluna ani vesla“ a s imitačním jeho rozvedením jest ovšem zase již nápad typicky dvořákovský. Řadu těchto sborů vyvrcholuje „Milenka travička“, hlavně tím, jak jednoduchými prostředky vystihuje tragické jádro básně a jak mohutně jimi působí. Základní smutná melodie, z hlasu do hlasu přecházejíc a podvakráte světlejší durovou melodií přerušená, s krásnou citovou výrazností líčí pohřeb otráveného milence, důtklivě promlouvajíc k svědomí vražednice (zajímavá předpověď mnohem pozdějšího „Holoubka“!), zatímco trojice ostatních hlasů těžkými akordy napodobí temný hlahol pohřebních zvonů. Mezi mužskými sbory Dvořákovými je to dílo nejsilnější a také ode dávna nejúspěšnější.

Závěr koncertu předvádí dva sbory na texty básníků umělých, jež mají společnou především vlasteneckou tendenci svých námětů. Sbor „Já jsem huslař“ na báseň Heydukovu, jenž opěvuje kouzlo prosté národní písně, vzrušuje se výrazem vlasteneckého zápalu ve svém vzletném závěru, sbor „Píseň Čecha“, v které Dvořák zhudebnil 3 z 5 slok z básně Kamenického, je celý probuzeneckým projevem hrdé lásky k vlasti a jejím krásám. Prvý s obou sborů zajímá také tím, že ze základního jeho thematu s charakteristickou alternací subdominanty vybudoval Dvořák o něco pozdější Symfonické variace, jednu z nevýznačnějších svých skladeb orchestrálních. V druhém sboru, jemuž hymnicky vážný sloh dává slavnostně vzrušený ráz, citát motivu s husitského chorálu „Kdož su boží bojovníci“ je pro Dvořákovu náboženskou svobodomyslnost podrobnost stejně značná, jako spojení téhož motivu s motivem chorálu svatováclavského v pozdější „Husitské“.