Kantiléna v Neerpeltu

Neerpelt, vesnička možná malá, kterou byste složitě hledali na mapě, ale jejíž sláva malou rozlohu už dávno překonala. Během těch pár dnů na přelomu dubna a května žilo celé město jen soutěží. Každá ruka se přidala k organizaci soutěže. Staří a osvědčení „mazáci“, kteří snad připravovali soutěž už po čtyřiapadesáté, ale i mladá generace, která znamená, že soutěž má budoucnost, že je tu někdo, kdo chce v krásné tradici pokračovat. Právě proto, že tady soutěží každý žil, se všichni snažili, aby organizace neskřípala. Jejich připravenost byla téměř tak dokonalá, jako jsou dokonalé předzahrádky před jejich domy. I přes obrovský počet účastníků se nikde dlouho nečekalo, všechno probíhalo rychle a úsporně, aby zbyla energie na důležitější věci. Policisté omezovali dopravu v centru, aby mohly projíždět autobusy se sbory, ale tady to nikomu jako zázrakem nevadilo. Všichni věděli, že jejich momentální ústupky se jim mnohonásobně vrátí.

Kantiléna přijela na soutěž po dvaadvaceti letech (tehdy dosáhla úspěchu pod vedením Ivana Sedláčka) a nutno přiznat, že nebylo lehké sem vyrazit. Naštěstí tak dlouhá doba od poslední soutěže trochu zmenšila tíhu odpovědnosti, kterou jsme měli. Kdybychom jeli obhajovat nedávné vítězství, bylo by to mnohem náročnější. Stejně jsme si ale říkali, co na to řekne náš bývalý sbormistr Ivan Sedláček (Kantilénu vedl 50 let, ukončil činnost k 31. prosinci 2005), který nám tak často vyprávěl o úspěších minulých generací, pokud neuspějeme? Evidentně to ale nebylo natolik ochromující, abychom se tím nechaly ovlivnit. Velkou zásluhu na tom měli naši sbormistři, Jakub Klecker a Zuzana Pirnerová, kteří nás dokázali uklidnit, a když bylo třeba i v pravou chvíli „vyhecovat“ a motivovat. Všech třiatřicet dívek pak pracovalo jako jedna.

V kategorii E (výběrové mládežnické sbory do 25 let) bylo kromě Kantilény ještě dalších 9 sborů, jejichž vystoupení jsme však záměrně nenavštívili. Zato se našel čas na shlédnutí sborů jiných kategorií. Soutěže často probíhaly paralelně na více místech, aby se všechno dalo stihnout. Tady se ukázala bezesporu výhoda malého města, protože se dalo kamkoliv rychle dostat díky malým vzdálenostem. Diváci, a nebyli to jen odborníci nebo další soutěžící sbory, ale i laická veřejnost, si vybrali v katalogu kategorii, kterou chtějí sledovat, a pak už jen mohli poměřovat své názory s výsledky porotců.

Nesporná výhoda pro Kantilénu byla účast na mši 30. dubna 2006, spolu s Varšavským mužským sborem, protože ta se konala ve stejném prostoru, kde pak probíhala naše soutěž, v kostele Sint Niklaaskerk. Asi to byl záměr pořadatelů, aby si každý sbor vyzkoušel akustiku, když nebyly povoleny akustické zkoušky. V něčem byl kostel výhodou, v něčem zase ne, to zvláště v rychlých a rytmických pasážích, kdy se mohl zvuk v kostele tříštit. Při nástupu na soutěž na to ale nikdo nemyslel. Každý se soustředil na sebe a na sbor. Snad to nebude znít příliš nesoutěživě, když řeknu, že většina lidí do toho nešla s pocitem, že si chtějí něco dokazovat, ale spíš s tím, že si to chtějí užít. Tento pocit asi hodně zafungoval. Všechny skladby, ať už polyfonie nebo česká moderna, byly zpívány s velkou chutí. Po soutěži panovala jako obvykle rozjařená nálada a taky atmosféra očekávání. Průvodem všech sborů po Neerpeltu se přišlo k velké sportovní hale, kde následovalo vyhlašování kategorií, které ten den skončily. Akce trochu megalomanská, nicméně pro lidi velmi líbivá. Když jsme se od vyhlašujících dověděly, že jsme vyhrály naši kategorii a dokonce Summa cum laude (98 bodů ze sta), nemohly jsme se radostí udržet a skákaly jsme, až se tribuny otřásaly. V šatně jsme se pak sesypaly na dirigenta a užívaly si krásný pocit vítězství. Shodly jsme se, že první věc, která nás napadla, byla: „Ivan (Sedláček) bude nadšený!“ Účast na večerním koncertě laureátů byla už jen poslední tečkou za soutěží, sice únavnou (nastupovali jsme až 22:15), ale krásnou. Opakování povinné skladby Les Sirènes si vyžádala přímo soutěž, zvláště porotkyně Erika Budai, která svou skladbu na soutěži poslouchala s nelíčenou radostí. Zbytek programu vyplnily soutěžní polyfonie Pueri Hebraeorum (Palestrina) a další skladby jako Atomus servus pacis (Řezníček), Vynášení smrti (B. Martinů) nebo lidová Měla jsem holoubka (arr. Řezníček).

Soutěže tohoto typu jsou nádherným místem k setkávání. Člověka až dojme, když si uvědomí, že na světě existuje tolik lidí, kteří dělají to samé co on, a že je to baví úplně stejně. Obrovský dík proto patří organizátorům, kteří se do toho pokaždé znovu a znovu pouští, možná s rizikem, ale nakonec vždy s dobrým pocitem a s očekáváním do dalších let.