Setkání s Romancí

Celé dopoledne věnovaly zkoušce na dvě společně zpívané skladby, které zazněly na závěr podvečerního koncertu. Den před tím bylo ovšem nutné přestavět tělocvičnu místní Pedagogické fakulty na „malé brandýské Rudolfinum“ (jiný větší sál bohužel ve městě není), to znamená přistěhovat koncertní křídlo, dvě stě židlí, postavit podium pro sto dvacet účinkujících. Je ale známo, že neexistují překážky, které by sboroví zpěváci neuměli překonat. A nejeden sbormistr by nám jistě dal za pravdu, že v tělocvičnách se zpívá líp než v sálech s divadelním portálem. Sobotní odpoledne věnovaly „přespolní“ sbory návštěvě brandýského zámku, kde byl nedávno otevřen zajímavý prohlídkový okruh.

V samostatných vystoupeních jednotlivých sborů na začátku podvečerního koncertu dominoval repertoárově Zdeněk Lukáš se svými vděčnými skladbami na pomezí úprav lidových písní a původní tvorby. Zpívali jej berounští, nymburští i kolínský dívčí sbor Jany Mančalové. Ten získal uznání posluchačů hlavně provedením Pololáníkových písní Do usínaní (s výborným klavírním doprovodem Renaty Skalické). Slavoš Beroun pod vedením Haiga Utidjiana zaujal zhudebněním Otčenáše bývalým členem tohoto sboru Vladimírem Lemonem i zaníceným přednesem Smetanova Věna ve šťastné Sychrově úpravě pro smíšený sbor. Nymburský Hlahol se sbormistrem Tomášem Pergelem kromě Lukáše zazpíval pestrý program, v němž se objevil jak komorně laděný spirituál, tak i Janáčkova Láska opravdivá, tentokráte v podání ženského sboru. Místní Bojan zahájil dvěma latinskými písněmi Zoltána Kodálye a pak už zůstal u lidovek (včetně Kálíkova Kolovratu).

Společně zazpívané skladby byly dvě: Mozartovo Ave verum corpus nazkoušel a provedl Tomáš Pergel, Fibichovu Jarní romanci, která ovšem zazněla pouze s klavírním doprovodem (Viktoria Kraf z čelakovické ZUŠ), sbormistr místního hostitelského sboru. Oba výborní sólisté pro Fibichovu kantátu, sopranistka Eva Müllerová a basista David Nykl, o nichž v budoucnu jistě ještě mnoho uslyšíme, zpestřili program koncertu dvěma mozartovskými duety, a to z Kouzelné flétny a z Dona Giovanniho.

Při letmém pohledu se může zdát, že Vrchlického báseň, zhudebněná Fibichem v roce 1880, již nemá člověku z počátku 21. století příliš mnoho co říci. Musíme se trochu vžít do doby jejího vzniku, abychom pochopili její jemnou melancholii. Naštěstí zcela svěží zůstává i pro dnešní ucho Fibichovo zhudebnění, a proto se k této nevelké kantátě venkovští zpěváci čas od času rádi vracejí. Z hudebního životra našich metropolí se již dávno vytratila a zpěváci mladších generací, ba i profesionálové, nemají mnohdy ani tušení o její existenci. Zbývá než litovat, že její autor do své časné smrti v necelých padesáti letech nestačil takových věcí pro nás, amatéry srdcem i duší, napsat více.