Motýli Šumperk – Prosincové putování (2/2)

Otrokovice, Mikulov

Poklidnou nocí dorážíme plni dojmů z dneška na internát do Otrokovic. Z důvodu počátečního zastrašení protivníka (a možná také z nedostatku volných pokojů) jsme okamžitě rozděleni do dvou budov. My se ovšem nedáme. Na večeři po partizánsku se stejně druhá budova tiše připlíží k nám (!). Zbytek noci probíhá dá se říci idylicky, až na jednoho rozlíceného vychovatele, který se neustále snaží rušit náš noční klid.

Po internátní snídani vyrážíme Rakousku vstříc. Čím déle jedeme, tím více fouká, kdyby alespoň sněžilo... To se člověku ani nechce z autobusu, leda že...Cože?...Oběd?...Kde?... V Mikulově?... Tak to jdu.

Jeden skutečný sen

Nebe až k obzoru uzavřené do kalné šedi, Slunce, ač někde být musí, není vidět. Obrovské parkoviště, na jeho konec oko nedohlédne. Na zelených ostrůvcích útlé stromky napínající všechny své síly, aby vydržely nevídané prudké nápory větru. Na nedalekém pahorku bílý chrám bohů. Vánice cloumá vším...sem...a tam... Jen chrám stojí pevně. Vysíláme zvědy. Smýkáni živlem bojují o každý centimetr. Nezbývá, než čekat.... Blíží se vznešený vůz. Přátelé. Shledání. Naděje. Přivádí poselstvo z chrámu. Žena. Vichr odnáší slova. Černé hřívy v ohradě. Zima... Najednou palác. Jiný svět. Ochranná křídla. Bezvětří. Světlo. Teplo. Ticho...Bohatství. Vůz ještě vznešenější než vznešený. Zlacené rámy. Honosné vybavení. Dokonalý soulad barev. Mokré zimní boty na měkkém červeném koberci. Náhlý pocit nicotnosti pouhého jednotlivce. Preciznost každého detailu. Desítky uniformovaných pracovníků v naprosto neslyšném přesně synchronizovaném pohybu. Lustr z tisíce světel. Lákavý pohled na zrádné hráčské doupě. Tři vidličky vedle jenoho talíře. Stříbrné podnosy, křišťálové sklo. Palmy v květináči. Ještě větší lustr z tisíce světel. Příprava na slavnost. Gigantický bar. Číšnice s mikroportem. WC s dvaceti kabinkami (nemůžu si pomoct). Prostorné schodiště... Najednou venku. Vichr odnáší slova. Všude mám vlasy...i cizí. Pryč!... Najednou palác. Restaurace pro majetnou smetánku. Tři okruhy. Pár fotek. ... Najednou venku. Tma. Jen osvětlené keře. Relativní klid. Klid před další bouří.

Ebreichsdorf

Po probuzení z dostihového snu přichází koncertová realita. V maličkém ebreichsdorfském kostelíku stavíme stupně a chystáme vše potřebné. Pravé dobrodružství začíná uprostřed zkoušky, někdo totiž zhasnul v Ebreichsdorfu.

Opravdu velmi velmi pomalu si sedáme a po chvíli pějeme chválu na naše vždy připravené dospěláky, kteří jsou prostě naším světlem v temnotách (legendární švagrovské čelovky dnes mají svůj den). Zavedeni do sousední teplejší tmy s menším počtem ostrých hran se za neustálé polemiky převlékáme. Příjde vůbec někdo, když vypnuli proud? Jak sbalíme stupně, takhle potmě?

Nakonec přece jen někdo na koncert přišel, tudíž nouzovým řešením zůstává koncert bez klavíru (varhan, harfy, etc.). Při předčítání tohoto alternativního programu se velmi podivujeme, kolik titulů dáme (teoreticky) dohromady, paradoxně se začínáme docela těšit,...no nejspíš nevíme do čeho jdeme.

Jenže.

Minutu před plánovaným nástupem někdo v Ebreichsdorfu rozsvítil. Celá ta vzrušující tma byla jen podlým kanadským žertíkem místních energetiků, jak se zdá. A tak, mírně rozcuchané, do tmavé obuvi ne tak docela přezuté a ne zrovna vzbuzené, kráčíme jako vždy k naší milé, dnes však jaksi škodolibě se tvářící Ja...maze, která transparentně (!) modře osvětluje naší ještě milejší Ya...nku.

Cestou do Vídně královsky večeříme. Ani avizovaná dopravní zácpa a nocleh v autobuse se nakonac nekoná. Přítomnost větrného živlu v rakouské metropoli dokazují (naštěstí) pouze mírně nakloněné dopravní značky, pochroumané plakátovací plochy a jiné méně stabilní objekty. I naši vždy dobře schovanou ubytovnu jsme letos nalezli v takřka olympijském čase....Dneska žádné vzrůšo.

Vídeň

Po snídani v jídelně známé ubytovny (na místní tvarohové pomazánky se vždy těším celý rok) jedeme prozkoumat, co nového letos skýtá předvánoční Vídeň. Vánoční atmosféra dýchá odevšad, jako tradičně obdivujeme památky viditelné z autobusu, vystupujeme až u zdejší radnice. Bez radničních trhů si už totiž mnozí z nás nedovedou představit Vánoce. Stánky s hračkami, čepicemi, pečivem, uzeninami, betlémy,.... Jako každoročně se zahříváme (dětským) punčem,.....

Následuje krátké putování centrem Vídně. Kopuli, kterou jsme již vícekrát poctili naším zpěvem, dnes okupují jiní účinkující (to jim nedarujeme), a tak plynule pokračujeme až k chrámu sv. Štěpána, který má českou střechu z Poštorné. Jukneme i dovnitř, hlavou mi okamžitě bliknou všechny katedrály z Anglie. Nakonec po jedné z nejdražších vídeňských tříd až k autobusu...a na ambasádu....

Na velvyslanecké zkoušce snad poprvé za celý zájezd užíváme sluníčka (Würzburk hadra) a zdravíme se se známými z Čelákovic. Tzv. Vídeňské párečky nechybí ani letos, nálada ve sboru je tudíž ideální. Nadále vše běží podle zaběhnutého schématu. Koncert byl snad zazpíván jako důstojná tečka celého zájezdu, aby ne, před takovým váženým publikem. Čelákovičtí potvrdili svou tradičně výbornou formu a společné koledy prostě měly štávu.

Nezbývá, než sbalit fidlátka a v pořádku dojet domů. A taky že jo.