Zdeněk Troška uvedl ve Státní opeře Bizetovu Carmen

Troška se vrátil k divadelní estetice 50. a zejména 70. let minulého století, tím spíš je nepochopitelné, proč se hraje původní syrovější znění opery s mluvenými dialogy. Zvláště když pěvci odříkávají repliky francouzsky (hraje se v originálním znění) stejně toporně jako při nedávno vypískané Berliozově opeře Béatrice et Bénedict.

Dirigentka Claire Levacherová nevyladila orchestr Státní opery akusticky ani v souhře, a když k nepřesným nástupům a temporytmickým nesrovnalostem přidali hráči technické chyby, neskončilo to nejlépe. Pěvecký sbor nepřekročil svůj stín, byť za ním je patrná pečlivá příprava, velmi pěkně se uvedl chlapecký sbor Pueri gaudentes.

Inscenaci sluší ústřední pěvecká dvojice - Galia Ibragimova je krásná Carmen sametového hlasu, její temperament je pro inscenaci přímo živou vodou. Pěvecky kraloval korejský tenorista Yikun Chung tmavým zabarvením znělého dramatického hlasu. Z ostatních zmiňme v dobrém Vladimíra Chmela v roli Escamilla a v nedobrém Hanu Jonášovou, která vysoké tóny partu Frasquity brala hodně falešně.

Zřejmý je úmysl postavit divácky atraktivní inscenaci, která by obohatila běžný repertoár, s nímž stojí a padá provoz Státní opery. Jenže i taková inscenace může být originální a musí být brilantně nastudovaná. Troška předvídal, že jeho inscenaci kritika označí za kýč, ale že se přece hraje pro diváky a ne pro kritiky. Ano, stvořil svého druhu kýč ve stejné logice, v jaké se vrátily Holky z naší školky - také je prý posluchači vyžadují.

Na premiéře bylo nabito, sešly se tu vládní a parlamentní špičky v čele s premiérem Špidlou a řada celebrit nebrala konce. Potlesk byl okázalý, nezdál se však příliš srdečný.

Opera o čtyřech jednáních na libreto Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho podle novely Prospera Mériméa. Dirigent Claire Levacherová, režie Zdeněk Troška, scéna Milan Ferenčík, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Marcela Benoniová, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 11. března 2004 ve Státní opeře Praha.