Adventní koncerty: 13. prosince v kostele U Salvátora

„Čas adventní se krátí a blizoučko je Štědrý den, jak říká český klasik. Znovu v každém ožívá z nás pocit radosti, sounáležitosti, lidé mají k sobě trochu blíže, odsouvají své starosti, prostě, stávají se na čas dětmi... Co může být krásnějšího než oči dítěte čekajícího na hlas zvonku, který oznamuje příchod Ježíška; co může dojímat více, než radost dítěte při pohledu na rozsvícený vánoční stromeček... Dobře jste udělali, že jste přerušili ten předvánoční shon, ano, zapomeňte na chvíli na své problémy, na to, co jste nestačili připravit, co vás trápí– zastavte se a připomeňte si, jaké je poslání a smysl Vánoc. Zapomeňte na dnešní svět, který i ty Vánoce hodnotí podle zisku a krutě znehodnocuje ideály Vánoc, jakými jsou radost, naděje, láska – ty ponižuje na pouhou záležitost nízkých pudů.

Přeji vám hezký zážitek z dnešního koncertu, ale i to, aby vám dětský zpěv pomohl zažehnout v srdci alespoň malý plamínek radosti, naděje i vzájemné lásky, který by ale neměl uhasnout hned po Vánocích...“

K přípravě na závěrečné provedení skladby J. J. Ryby byla určena tato slova: „Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby je bez přehánění jedním ze symbolů českých vánočních svátků. Stala se jím právem, neboť vyrůstá z české pastorální tvorby 18. století. Ta navazuje na středověké lidové hry, vánoční mystéria. Tím zjednodušeně můžeme vysvětlit, proč J. J. Ryba nepojal svoji skladbu jako řada jiných skladatelů té doby, to jest, proč se neuchýlil k tradičním liturgickým textům. Česká pastorální tvorba se ve většině případů soustřeďuje na téma pastýřských her. Tím je dán i důležitý národní ráz textů. V nejstarších barokních hrách se objevuje klasická trojice pastýřů – Bárta, Vávra, Kuba, počet osob později narůstá, hrají na rozličné nástroje, vždy však na housle, basu a na dudy. Čeští skladatelé pastorální hudby přijímali podněty ze života kolem sebe a tak ta nejvlastnější vánoční muzika zněla spíše na kruchtách venkovských kostelů než v kostelích městských. Komponisty byli převážně šiřitelé osvěty – kantoři, kteří byli většinou »znamenitými zpěváky a hudebníky«, jak bychom se dočetli u jejich jmen ve školních a obecních registrech.

Tím nejproslulejším z nich se stal J. J. Ryba (1765-1815), který byl od roku 1788 kantorem v Rožmitále pod Třemšínem. Byl mnohostranně vzdělaný a i když měl mnoho školních povinností a skličoval ho nezájem, nepochopení i lidská zloba, neúnavně nacházel v hudbě svou rovnováhu. Do svého 35. roku napsal podle vlastního odhadu na 1400 skladeb a i nadále tvořil. Z tohoto množství se však dochovala sotva čtvrtina.

I když by se v 18.století nalezla mnohá skladba cennější než je Rybova Česká mše vánoční, je skutečností, že rožmitálský kantor dokázal skloubit příznačné nápěvné i stylizační prvky domácí vánoční hudby tak, že vznikla skladba oslovující pozorné posluchače, tím i český lid, především venkovský. V Rybově pojetí jde o pastýřskou hru rozloženou do šesti hudebních forem částí mše. Začíná předzvěstí andělského poselství, pastýř budí svého staršího druha a mluví s ním o podivuhodném »libém hraní«. Gloria je zpěv andělů, výzva a příprava na cestu do Betléma. Credo v tom pokračuje, pastýři berou hudební nástroje a různé dary. Offertorium je obrazem obětování darů u jesliček. Sanctus jediný odpovídá liturgické tradici. Benedictus a Agnus stupňují radostné plesání až do jásavého veselí hudby. Je to úžasný výraz vánoční nálady, jakou dovedl kantor Ryba navodit svou hudbou.“ (Antonín Džbánek)

A vlastní provedení symfonického orchestru ZUŠ Klapkova, Spojených sborů UČPS a výborných mladých sólistů pod vedením dirigenta Jana Svejkovského dokázalo opravdu přinést radost nejen početnému publiku, ale i všem účinkujícím.