Projev Dr. Václava Němce při zahájení přehlídky v rámci Foerstrových Osenic 2004

Už tomu bude skoro 200 let, kdy Ignác Förster přišel učitelovat do sousedních Dětenic. Na sklonku života přešel sem do Osenic, kde pak po padesát let (1827–1877) blahodárně působil jeho syn Josef Förster. Mezi jeho dětmi spatřili v Osenicích světlo světa tři synové, kteří své životy zcela zasvětili hudbě a v jejichž rodinách vyrostli další rozmnožitelé hudební tradice rodu. Můžeme mluvit o větvi pražské (syn Josef), slovinské (syn Antonín) a moravské (syn Karel z druhého manželství). – V poslední dekádě onoho půlstoletého působení Josefa Förstra st. navštěvoval tato místa také i jeho vnuk – pozdější nejslavnější reprezentant pražské větve rodu Josef Bohuslav Foerster.

Poprvé sem malý Pepa přišel jako školáček koncem šedesátých let 19. století. Jel tehdy po prvé po železnici (do Mladé Boleslavi). Poznával zblízka venkovský život, kde si mohl ověřit vysokou hudebnost zdejšího lidu, jak se projevovala např. na osenickém kůru – ještě i díky systematické dlouholeté výchově poskytované dědečkem.

Již při prvním pobytu poznal při veliké rodinné sešlosti o posvícení půvabnou Hedvičku Förstrovou. První setkání s touto přibuznou před osenickou školou ho poznamenalo již od dětských let na celý život. Celou kapitolu své vzpomínkové knihy Poutník věnuje podrobnému líčení tohoto nezapomenutelného dne, kdy však nečekané náhody a příhody mu dovolily přiblížit se Hedvičce všeho všudy jen na několik minut. Večer přišlo rozloučení. Bryčka s přibuznými se vzdaluje – a Foerster po letech vzpomíná: Viděl jsem jen vlající bílý šátek, strýčkův slaměný širák, ale brzy zahalil vše silniční prach v neproniknutelnou šeď… A já se díval, díval, netuše, že jsem byl toho dne přičten mezi ty, jichž se ujal Pán na rozcestí jejich dětství, aby je zavedl „pracovati na vinici Bolesti“.

O osobnosti J. B. Foerstra bych mohl mluvit velmi dlouho. Koncem roku 1938 se manželé Foerstrovi nastěhovali do nové vily ve Strašnicích. Tak jsme se octli v jejich blízkém sousedství a postupně navázali velmi přátelské vztahy. I když svůj projev chci omezit pouze na mapování vztahu mistra Foerstra k tomuto líbeznému kraji, nemohu vynechat poznámku o aktuálnosti návratu k Foerstrovu odkazu právě v době, kdy se vracíme do Evropy. Najdeme totiž málo tak jedinečných příkladů dokonalého Evropana, jakým byl právě on. Žil po čtvrt století v zahraničí, v obdivuhodné šíři sledoval vývoj hudebního, literárního i výtvarného umění v celé Evropě a přitom nikdy neztratil kontakt s rodnou zemí, jejíž kulturu sám tolik obohatil. A právě v tomto kraji – kde působily jeho předkové a který on sám tak rád navštěvoval – našel mnoho inspiračních podnětů.

Hedvička – o tři roky starší dcera dědečkova bratra – otevřela studentu Foerstrovi další lokalitu Českého ráje – Malý Rohozec u Turnova. Tam vyrůstala ve své rodině, která pražského příbuzného několikrát pozvala k prázdninovému pobytu. Cituji z Poutníka: …Když tatínek dočítal (zvací) list, objevil se ve dveřích dr. Amerling. .. „Pepa pojede na prázdniny do Turnova,“ řekl mu tatínek. „Nu, hochu, to z tebe bude romantik,“ odpověděl dr. Amerling. Nerozuměl jsem cizímu slovu, i čekal jsem na otcův výklad, jenž vyzněl v ten smysl, že turnovský kraj je částí Českého ráje a že v duších přístupným dojmům vyvolává zvláštní naladění, jež se zve romantickým. – Byl jsem ovšem napjat a žádostiv, až spatřím tu zaslíbenou zemi romantiků, kam mne vábila nejen zvědavost, nýbrž i cit, pro nějž jsem neměl jména, ale jehož cílem byla sestřenička Hedvika. – Po příjezdu byl zklamán. Hedvička po celý měsíc byla u příbuzných v Liberci. Ale – jak vzpomínka pokračuje: Dobrý strýček ... vypravil nás téměř denně na nějaký výlet do divukrásného kraje. Turnov, lázně Sedmihorky, Valdštýn, Malá Skála, ano i Trosky a Kozákov jsme postupně navštívili, a podniknuta i dlouhá výprava na několik dní do Osenic přes Žehrovský les, jenž tehdy slynul jako les obývaný loupežníky a proto obávaný. Dr. Amerling měl pravdu: to byl kraj, to byly prázdniny pro romantika.

Celkem tři kapitoly Josef Bohuslav Foerster věnoval ve svém Poutníku prázdninovým pobytům v Rohozci. Ta třetí se týká doby, kdy tam přijel už po Hedviččině úmrtí. Mistrovskou zkratku svého tehdejšího rozpoložení uzavírá větami: Nikde není patrné změny. Ale mně je nevýslovně smutno. Není tu duše – Hedvička je mrtva.

Po mnoha desetiletích LP 1923 – v 64. roce svého života – se Foerster vrátil do Českého ráje, aby se v Jičíně zúčastnil představení své opery Eva, nastudované místními amatérskými silami. Těžce se tehdy vyrovnával se ztrátou jediného synáčka, zdálo se mu, že o jeho dílo – s výjimkou některých široce zpopularizovaných sborů – již nikdo nejeví zájmu. Snad i do Jičína tehdy odjížděl jen ze společenské povinnosti, aniž by očekával nějakou mimořádnou událost. Nadšené přijetí jeho samého i jeho díla po nečekaně hodnotném výkonu všech účinkujících ho přimělo zveřejnit hned po návratu nadšený referát zakončený těmito větami:

… A bylo to divadlo nezapomenutelné krásy, zříti ovoce nadšení a oddané lásky. Neboť zde byl jimi každý naplněn a každý byl plamenem, jenž svítí a hřeje, ať již stál ve světle ramp na jevišti, usednul v orchestru aneb v přítmí hlediště, každý byl částí velkého společenství, spojeného láskou a odcházel s Evou očištěn a krásný. Pro ten zázrak, pro závratné a neobsáhlé, vše vyvažující, bolestiplné a posvátné blaženství lásky zůstane provedení Evy v Jičíně navždy v paměti nejvděčnější. – Dni jičínské, tklivě krásné, nezapomenutelné – byly jste. A byly jste zář a jas a já to světlo nosím v srdci svém.

Není divu, že po takovém zážitku stává se Foerstrovi Jičín městem po Praze nejmilejším a že navazuje přátelské styky zejména s rodinou Volfovou, která dodala památnému nastudování oba hlavní protagonisty: představitelku Evy Jarmilu Královcovou, roz. Volfovou a představitele Mánka Dr. Svatopluka Volfa. Z paní Jarmily se dokonce stala „coelestis amora socia“ – družka nebeské lásky. Chtěl bych ovšem upozornit, že u Foerstra význam slova „láska„ musíme chápat vždy jeho očima i jeho čistým srdcem. Nejde to o dnes tak zjednodušené pojetí, paradoxně často doplňované na „lásku se vším všudy“. Na důkaz jen několik úryvků z řeči, kterou Mistr pronesl na přátelském večeru po slavnostním koncertu v Jičíně 18. května 1940:

… důvod, že je mi (Jičín) tak drahý, je ten, že jsem zde našel takové teplo, jež může dáti jen srdečnost, a nebojme se říci – láska. Všechno na této zemi povstalo z lásky a z ní těží, těžilo a vždycky bude těžit umění. …

Bez rozpaků tvrdím, že hudba vzniká z lásky k Bohu. Srdce překypující není spokojeno jen slovem, chce výš a výš, chce uchvátiti a povznésti. … Hudebník útočí na naše srdce. Důležitým momentem je rozumová složka, ale hudebník nemá podkladu, nemá vzoru, je abych tak řekl dobrodruhem ideálů. …

Nebyli bychom tu, kdybyste nemilovali hudbu. Páni učitelé by tu nebyli a nedojížděli by tak obětavě, kdyby neměli lásky k hudbě. … Tedy tomu ideálu – lásce, řeknu přímo lásce svých jičínských přátel, vroucně a vděčně pronáším své díky.

Často a rád se pak Mistr Foerster vracel do Jičína a jeho blízkosti – třeba i na dovolenou (Valdštýn, Prachov). Ještě v roce svých devadesátin zastavil se tu krátce „inkognito“ při cestě z ozdravného pobytu v Krkonoších.