Lyrické pohnutí

Ohlas u publika v hannoverském kostele Sv. Marka se zřejmě rovnal nadšení posluchačů při příležitosti premiéry této skladby v anglickém Birminghamu v roce 1891. Pouze George Bernard Shaw svého času odbyl dílo jako skladbu „nudnou a mechanickou“. Dvořákův vydařený tah spojit všech 13 částí skoro dvouhodinového Requiem čtyřtónovým motivem jako symbolem kříže a smrti v jeden jediný řetěz, je nesmírně zvláštní. Se stejně naléhavým účinkem na něj navazuje až Rus s německými kořeny, Alfred Schnittke.

Pod vedením Guida Mürmanna zpívaly oba sbory svůj latinský part pohnutě a zcela v souladu s převážně lyrickým charakterem díla. Nic nebylo forsírováno. Soubor sólistů skládající se ze Britty Stallmeisterové (soprán), Markéty Cukrové (alt), Michaela Nowaka (tenor) a Františka Zahradníčka (bas) nasadil tak hebký výraz, že střídání zpěvu sólistů a sboru převyšovalo každé opakování textu. Hannoverský Bachův orchestr rozšířený o pikolu, anglický roh a basklarinet muzicíroval zcela ve smyslu vokální lineárnosti. Čtyřtónový motiv upoutal jak všechny učinkující, tak publikum.