O posledních věcech člověka

„Ejhle, co je člověk?“

Naší době, vyznávající kult mládí, krásy, síly a úspěchu, je sotva něco vzdálenější než pomyšlení na stáří, nemoc a smrt. Pro svět, opřený o hmotnou stránku života, je jeho konec neúspěchem, který ruší všechny dosažené dílčí úspěchy a náhle je staví do jiného světla – čím jsou sub specie aeternitatis všechny posty, řády, plná konta, úcta a obdiv druhých? K čemu to vše vlastně bylo? A co je tedy smyslem naší pozemské existence? „Ejhle, co je člověk?“, ptá se lidový básník, a odpovídá v dalším verši: „Jediné, co polní květ“.

To je životní přístup, který vyzařuje z celoživotního díla Ladislava Vycpálka (1882-1969), jehož Kantáta o posledních věcech člověka zazní pod taktovkou Zdeňka Mácala na koncertech České filharmonie 5. a 6. února 2004. Vycpálek studoval skladbu u Vítězslava Nováka v letech 1908 až 1912 a přinesl si z novákovské školy řadu rysů svého pozdějšího hudebního jazyka – především smysl pro řád, výstavbu, polyfonní propracovanost i pro půvaby domácí lidové hudební kultury. Vycpálek byl rovněž absolventem pražské filozofické fakulty (v oborech čeština a němčina), čímž získal široký rozhled a cit pro jazyk, slovo a verbální složku vokálního projevu. Skladatelovo životní dílo rostlo zvolna a rozvážně (Vycpálek ostatně pracoval po celý život v pražské Univerzitní knihovně, kde založil a vedl jeho hudební oddělení, a komponoval tedy ve svém volném čase); jeho těžiště tkví právě v prolnutí obou zmíněných sfér - ve vokální oblasti, přičemž jeho největšími díly jsou rozsáhlé vokálně symfonické celky: Kantáta o posledních věcech člověka (1921), kantáta Blahoslavený ten člověk (1933) a celovečerní České requiem (1940), tedy díla inspirovaná duchovní tradicí, hloubkou jejího prožitku a její mnohasetleté kontinuity.

Kantáta o posledních věcech člověka vznikla nedlouho po první světové válce, v době, kdy skladateli bylo necelých 40 let a vytvořil podstatnou část svého díla. Inspiroval se, jak vyplývalo z jeho založení, domácí lidovou kulturou duchovního zaměření, a sice dvěma moravskými lidovými písněmi, které se staly textovým podkladem zhruba třičtvrtěhodinového díla, členěného do čtyř částí (I. Kdo se v pátek roznemůže – II. Dyž já umřu, co mně dáte? – III. A když bylo před kostelem – IV. Ejhle, co je člověk?). Interpretační aparát díla tvoří dva sólisté (soprán, baryton), smíšený sbor a orchestr.

Filharmonická setkávání s kantátou

Česká filharmonie byla orchestrem, který ve své historii toto Vycpálkovo dílo provedl veřejně celkem v devíti nastudováních, Mácalovo bude tedy desáté. ČF provedla již premiéru díla 9. prosince 1922 ve Smetanově síni, kdy s ní spolupracoval sbor Hlahol a sólisté V.Černá a L.Švarc, provedení řídil dirigent Hlaholu Jaromír Herle. Téměř totožné bylo i obsazení dalšího nastudování, které následovalo zanedlouho poté – v červnu 1925 pro II. festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) konaný v Praze. V březnu 1930 pak následovalo třetí uvedení, což svědčí o významném postavení díla – řídil je tehdy Jaroslav Křička, sólisty byli Ada Nordenová a Zdeněk Otava a sborem Pražský Hlahol. Do války následovalo ještě jedno nastudování, a to před Vánoci 1937 (konkrétně 19.12.), kdy pod taktovkou Otakara Jeremiáše účinkovali sólisté Marie Budíková a opět Zdeněk Otava, sbor Pražského Hlaholu připravil s Jaromírem Herle i Dr.Václav Smetáček. Skladba zazněla ve filharmonických koncertech i za druhé světové války, a to 10. 4.1942 a nato 21.5. téhož roku; obě provedení řídil mladý šéfdirigent Rafael Kubelík se sólisty Štěpánkou Jelínkovou a Janem Konstantinem a Českým pěveckým sborem, připraveným Janem Kühnem. K 70. narozeninám skladatele uskutečnila Česká filharmonie koncert pod taktovkou svého šéfdirigenta Karla Ančerla, kde byly na pořadu ještě čtyři další autorovy skladby (Vzhůru srdce, Jezu Kriste, ščedrý kněže, Buoh všemohúcí a Z českého venkova) a kde v kantátě vystoupili sólisté Jaroslava Vymazalová a Zdeněk Otava a ČPS připravený Janem Kühnem – uvážíme-li, že datum tohoto koncertu bylo 21.2.1952, pak se jeho silně v duchovním světě zakotvený program musel dostat do ostrého kontrastu s celým okolním děním. O pět let později, v červnu 1957, byla uskutečněna v Domě umělců (Rudolfinu) monofonní studiová nahrávka Supraphonu, kdy dílo pod Ančerlovou taktovkou natočili spolu s ČF a PFS sólisté Drahomíra Tikalová a Ladislav Mráz. Ančerl ostatně jako jednu ze svých posledních tuzemských nahrávek natočil v dubnu 1968 live z koncertu i největší Vycpálkovo dílo – České requiem; obě nahrávky jsou nyní k dispozici v digitální podobě na značce Supraphon. Všechna dosud zmíněná koncertní nastudování se uskutečnila v pražské Smetanově síni, zatím poslední filharmonické uvedení Vycpálkovy kantáty se pak odehrálo v Rudolfinu, a to 19. a 20. 11.1981 za řízení Františka Jílka, se sólisty Brigitou Šulcovou a Jaroslavem Součkem, PFS připravil Lubomír Mátl. Za 82 let existence díla tedy Česká filharmonie uskutečnila (včetně veřejné generálky na premiéru skladby v roce 1922 a současných Mácalových provedení) jeho celkem 12 veřejných provedení a studiovou gramofonovou nahrávku. Viděno ve „vycpálkovských“ dlouhých časových liniích, s dílem vlastně přišly za ono období do styku všechny dosavadní generace filharmoniků, protože dvě nejdelší pauzy mezi jednotlivými provedeními tvořily něco přes dvacet let, což je doba, kdy trvá kontinuita personálního obsazení orchestru.

Ladislav Vycpálek byl milým, vlídným a laskavým člověkem a byl tvůrčím typem, jakých je v dnešní době poskrovnu – skromným, zacíleným, cílevědomě rostoucím, bez převratných tvůrčích zvratů (jeho hudební jazyk neprodělal během dlouhého tvůrčího života velké změny), autorem zcela nedbajícím o úspěch a vnější pocty a plně oddaným svému poslání a uměleckému krédu. Jeho dílo vypadá dnes zcela mimo ducha doby, a přece: jak vyplývá z historického přehledu, dosud stále oslovovalo během převratně se vyvíjejících časů několik za sebou jdoucích generací tuzemských posluchačů. Velmi bych si přál, aby tomu tak bylo i tentokrát.