Filharmonie Brno uvádí Páté symfonie Kabeláče a Šostakoviče

Dvě páté symfonie. Dvě velká „románová dramata“ vypovídající o pohnuté době. Dva existenciální symfonické monumenty, které patří k vůbec nejzdařilejším příkladům tohoto žánru v české a ruské hudbě 20. století. To je koncert, který Filharmonie Brno uvádí tento čtvrtek a pátek pod názvem Kabeláč & Šostakovič: #5. „Jedná se o skladby beze slov, které ovšem ve své době „řekly“ vše a nenechávají člověka chladným dodnes. Přestože Kabeláčova vokální symfonie vyniká efektním a velmi náročným sopránovým sólem, nezazní v ní jediné slovo. Je to jisté pojítko se Šostakovičovou Pátou ve smyslu, jak se o ní kdysi vyjádřil Boris Pasternak, když poznamenal: Stačí si jen pomyslet: řekl vše a nic mu za to neudělali…,“ uvedl dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš. Podle muzikologa Jana Špačka obě symfonie křičí do světa své humanistické poselství, a přitom jsou až vyzývavě němé: Kabeláč využívá sólový soprán jako neartikulovaný instrument, Šostakovič po veřejném odsouzení opouští žánr opery, v němž exceloval, a rezignuje na práci se zhudebněným textem. „Když jsme plánovali sezonu, vůbec jsme netušili, jak bude tento koncert v době uvedení aktuální svým sdělením,“ podotkla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová

V první půli večera pod taktovkou Roberta Kružíka zazní Symfonie č. 5 b moll „Drammatica“ Miloslava Kabeláče. Sopránového partu se ujme Jana Šrejma Kačírková. „Je to obrovská výzva, nesmírně náročný part, ve kterém se člověk nemůže opřít o jediné slovo. O to těžší je pochopitelně dát skladbě výraz, jaký autor zamýšlel,“ uvedla Kačírková. Sopranistka je držitelkou několika prestižních ocenění, mimo jiné dvou cen Thálie. „Kabeláč se navzdory tomu, jak je krásný, hraje velmi málo, dlouho tuto symfonii lidé neslyšeli a nejspíše ani neuslyší, takže by si tuto příležitost neměli nechat ujít,“ zdůraznila.

Filharmonie Brno v posledních letech zařazuje Kabeláče do programu pravidelně, obrovský úspěch sklidila například jeho Symfonie č. 8 Antifony na Moravském podzimu před pěti lety. „Je to autor, který teprve čeká na své objevení. Podobně jako třeba Jan Novák, kterého také uvádíme pravidelně. Oba patří ke klíčovým postavám české hudby 20. století, ale jsou hraní pohříchu málo. Oba je pojí také jejich neústupnost režimu, zásadovost, kterou nikdy neporušili,“ upozornil Mikeš. Symfonie č. 5 byla premiérována v roce 1961 brněnskou rodačkou Libuší Domanínskou a Českou filharmonií pod taktovkou Karla Ančerla. „Pro mě to byl nejtěžší pěvecký výkon v mém životě, hlavně vydržet ten nápor zkoušek i koncert fyzicky i psychicky. Těžko můžu rozebírat toto dílo, ale jedno vím jistě, že je to hudba srdce, pulzující životem,“ vzpomínala Domanínská.

Druhá půle večera patří Symfonii č. 5 d moll Dimitrije Šostakoviče z roku 1937. Patří mezi nejsilnější umělecké výpovědí o době, ve které vznikla, tedy o době stalinistických čistek. „Neexistovala v Leningradě rodina, která by o někoho nepřišla. O otce, o syna, a když to nebyl člen rodiny, tak blízký přítel. Každý pro někoho plakal. Ale musel plakat potichu, pod přikrývkou. Nikdo jiný si toho nesměl všimnout. Každý se bál každého. Zármutek nás drtil a rdousil. Rdousil všechny, i mě. Musel jsem ho převést do hudby, cítil jsem to jako dluh a povinnost. Musel jsem napsat requiem za všechny ty, kteří zahynuli, za všechny umučené,“ vyjádřil Šostakovič ve svých memoárech. Dílo tehdy sklidilo obrovský úspěch. „Publikum přítomné na premiéře v leningradské filharmonii vycítilo, že je svědkem něčeho mimořádného: půlhodinové ovace nebraly konce,“ zdůraznil Mikeš.

Podle Špačka Šostakovič přemýšlel, jak se zavděčit propagandistickým požadavkům moci a zároveň skrytě hrát roli umělce sdílejícího utrpení se svým národem. „Především vycházel z bombastického závěru v dur, který měl zastínit temné tóny zbytku symfonie. Oproti dřívějším skladbám zásadně umírňuje svůj jazyk, přesto tu však dosáhl svého i jako kronikář tragické doby. Vzniká rafinované dílo, které nemá slabinu, přestože perfektně pasuje na různé ideové výklady,“ uvedl Špaček.