Balada pro banditu v Lomnici nad Popelkou, městě muzikálu zaslíbeném

Ivan Olbracht byl nepochybně dobrý spisovatel, ale na druhé straně velký propagátor bolševismu v naší zemi. Ačkoli to dělám nerad, odhlédnu od jeho politických přemetů a pokusím se čtenářům sdělit své pocity po zhlédnutí znamenité lomnické inscenace muzikálu Balada pro banditu (20. 7. 2025, Tylovo divadlo), jednoho z pořadů 31. ročníku Lomnického kulturního léta. Lomničtí ji nastudovali k 200. výročí trvání tamního ochotnického divadla. Muzikál je vždy pro divadelníky velkou výzvou, protože skloubit herectví, tanec a zpěv, to je úkol nejtěžší. Režie se ujala mladá režisérka, absolventka Pedagogické fakulty TU Liberec, Veronika Nožičková, hudebního nastudování se chopil Pavel Hrdina, absolvent katedry HV univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Muzikál Balada pro banditu vznikl v brněnském Divadle Na provázku už 7. 4. 1975. Temperamentní režisér Zd. Pospíšil cítil inscenaci jako western. Byl uveden též jako autor scénáře, ačkoli ho napsal tehdy zakázaný Milan Uhde, po sametové revoluci ministr kultury české vlády v l. 1990 – 1992. Je nezpochybnitelné, že nejen brněnská Balada pro banditu, ale stejně ikonická LP deska Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník z r. 1974, za kterou získal Bílou vránu časopisu Mladý svět, a její stejnojmenná koncertně muzikálová podoba, kterou vytvořil s Ladislavem Kopeckým v pražském divadle Ateliér (přes 300 repríz), a která probíhala souběžně s Baladou pro banditu, povzbuzovaly lidi v normalizačním Československu zvláště v 70. letech, stejně tak jako festivaly trampské, folkové a country hudby Porta. Pro mladé to byly oázy jakési svobody, volnosti, setkávání i pomyslného „vzdoru“, avšak také útěk od šedivé reality, jak o tom krásně píše Milan Uhde: „Krajinu tohoto příběhu můžete najít na mapě, ale my jsme ji hledali v lesní tmě, v plameni a kouři sobotních ohňů, kdy se v člověku zachce hodit všechno za hlavu a nemyslet na to, že po sobotě bude pondělí.“(1) A pak je zde ještě něco podmanivého, co musel mnohokrát zažívat Fanoš Mikulecký, když zpívali „lidové“písně, aniž by tušili, že se jedná o jeho autorské kompozice (Bude večer, Mikulecká dědina, V širém poli studánečka, Vínečko bílé ad.). Štědroň z toho má očividnou radost a tu pak sdílí interpreti i posluchači: „Když jsem pak ty písničky občas zaslechl, samovolně a neorganizovaně, míval jsem radost. Ale brzy jsem pochopil, že je to tím, že jsem zachytil něco jako obecnou notu a že zde nastává moment odosobnění – prostě situace, za jaké krystalizuje píseň.“ (2) Z této atmosféry samozřejmě čerpal i film Vladimíra Síse z r. 1978 s Miroslavem Donutilem, Ivou Bittovou, Bolkem Polívkou, Jiřím Pechou a dalšími herci Divadla Na provázku. Kromě svobody – byť tragicky omezené vyděděním ze společnosti – přitahuje každou generaci romantika zbojnických příběhů, síla baladiky vyprávění, nespoutaná vášnivá láska a krásná příroda.

Petr Ulrych se k muzikálu vrátil a 7. 11. 2001 měl v Městském divadle Brno premiéru muzikál Koločava. Z 25 písní nového muzikálu se Šuhajem jich byla polovina nových, ostatní převzal ze své prvotiny. „Nikolu Šuhaje necítím jako klasické zbojnické téma, ale spíše jako téma civilizace a celého 20. století včetně proměn, kterými prošla Evropa v jeho průběhu,“ vysvětlil. (3) Uvažujeme-li o kvalitě uměleckého díla, je nesporné, že oslovuje-li čtenáře i diváky po desítky, ba mnohdy i po stovky let, musí v něm být něco „gruntovního“. Česká veřejnost dlouho nemohla pochopit, proč se Československo v r. 1993 rozdělilo na 2 samostatné státy. Inu, poněvadž už od r. 1918 došlo ke „střetu civilizací“ – vyspělejší české a na slunce se deroucí slovenské. O Podkarpatské Rusi ani nemluvě. (4) Tam, v kraji zaostalém, byl český živel vnímám samozřejmě jako poručnický, byť musel být cítit pokrok (např. vybudování evropského města Mukačeva, nastolení pořádku a správy). Arciť, mladá republika měla řadu jiných starostí. Navíc se jednalo o neskutečně složitý národnostní útvar. Žili zde Rusíni, Židé, Slováci, Češi, Maďaři, Rumuni, Poláci a Romové (v r. 1930 asi 725 000 obyv., z toho Židů 90 tis.). Muzikál Koločava pracoval i s filmovými podkresy (svébytná inspirace Laternou magikou) a jeho realizace ve skromných podmínkách ochotnického divadla by byla technicky ještě náročnější. Navštívil jsem představení v Městském divadle v Brně (8. 11. 2002) – a byl to zážitek.

Ale zpět k Baladě pro banditu, o jejíž neutuchající oblibě svědčí mimo jiné internetový článek Tomáše Šťástky. (5) Nebude na škodu předeslat, že Milan Uhde nebyl žádným nadšeným obdivovatelem zbojníků a zažitého klišé „bohatým bral a chudým dával“. To v drtivé většině opravdu neplatí. Napsal: „Jednoho umělce, který po třicet let téměř nerušeně vyznává a na jevišti i na výstavách předvádí obraz loupežnického apoštolátu a kterému právě k jeho velkému hněvu ukradli nový vůz, jsem zkusil znejistit poznámkou, že to spáchal Janošík, Olexa Dovbuš a Nikola Šuhaj, a zeď že jim dělal Rumcajs, neboť si byl jist, že tak luxusní věc si mohl pořídit pouze knížepán. (6) Olbracht dostal za román v r. 1933 Státní cenu a jeho další práce z Podkarpatské Rusi (1932: reportážní kniha Země beze jména vzbudila obrovskou pozornost a zájem o tento zapadlý kout ČSR, základ pro pozdější knihu Hory a staletí – 1935; 1937: povídkový triptych Golet v údolí; 1933, do kin uveden 1934: „neorealistický“ film Marijka nevěrnice – společná práce s režisérem Vl. Vančurou a K. Novým, hudba B. Martinů, film získal 1. cenu na Boloňském festivalu archivních a restaurovaných filmů v kategorii „Nejlepší znovuobjevený film“.

Inscenátoři Balady pro banditu moc dobře věděli, že Nikola byl obyčejný vesničan, kterého na dráhu zločince přivedla těžká životní situace. Neopravňuje ho to ale k tomu, aby kradl a vraždil pořád. Z tohoto logického úhlu pohledu lze pochopit, že se české četnictvo proti románu ostře vymezilo, ovšem Olbracht správně argumentoval, že jeho uměleckým cílem bylo zachytit zrod legendy a ne popsat doslovně skutečnou realitu, byť se mu v pracích z Podkarpatské Rusi podařilo upozornit na tíživé sociální problémy této části republiky a její krásu.

Lomničtí divadelníci o tomto titulu uvažovali poměrně dlouho. Na realizaci muzikálu se podílelo 61 osob – herců, instrumentalistů, zpěváků, hlasové poradkyně, choreografů, nápovědy, kostymérů, zvukařů, osvětlovačů a fotografů. Poněvadž se jednalo o inscenaci ke kulatému výročí, sešli se na jevišti společně nejstarší matadoři, střední generace a nastupující divadelníci. Mnozí z nich musí zvládnout i více úkolů, např. Pavel Hrdina hudební režii a nastudování písní, úvodní roli Oreba Danka a dále pokračuje v kapele hrou na klávesy. Režisérka Veronika Nožičková je též choreografkou a v neposlední řadě tanečnicí a zpěvačkou v roli Mary, její partnerka Jana Jůzová, alias Eva, se soustředila na choreografii „dua“ Eva – Mara, které předvedlo znamenitý výkon. Smazána jedna tečka.

Na přípravě představení se podílela i sopranistka Jana Stehr (vystudovala Konzervatoř Pardubice u prof. Svatavy Šubrtové), která pomohla s hlasovou přípravou Morany, Evy a Mary, poradním hlasem přispěli i zpěvák a herec Petr Plašil (absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, obor muzikál), Michal Stránský (student herectví JAMU v Brně), též všichni rodáci a herci v dřívějších lomnických představeních. Celé představení má bohatou výpravu, proto nesmíme opomenout ani výtvarnou složku, návrh kostýmů pro tuto inscenaci vytvořila Kateřina Marková a realizace kostýmů se ujala Eva Rajmová. Scénu vytvořil Petr Nožička s Jakubem Noskem. Samozřejmě, soustředění na detail či individuální umělecké vedení nese ovoce. Je to potřebné a výborná amatérská divadla tuto spolupráci využívají. Kvituji, že Lomničané v inscenaci opravdu neplýtvali humorem, ač se mu vyhnout v osobě velitele četníků, „figurky“ Laca Totína či úlisného žida Mageriho vyhnout samozřejmě nemohli. Koneckonců život neprobíhá bez humoru. Zdá se mi však, že v různých divadelních interpretacích Balady je toho veselí někdy až moc. Sborové scény a sólové výstupy byly odvedeny velice precizně, herci zpívali čistě, nebojácně. Nácvik musel dát nepochybně velkou práci.

Lomnické představení je neobvyklé pro ochotnické soubory i v oblasti využití techniky. Muzikáloví herci používali mikroporty, se kterými pracují především profesionální soubory nebo špičková amatérská divadla. Jako staršímu člověku se mi někdy zdál zpěv příliš hlasitý, ale i tak si myslím, že únosná mez nebyla překročena. Ono je těžké zvučit kapelu sedící na jevišti za „chatrnou“ clonou a sladit poměr hlasitosti nástrojů se zpěvem. Třeba říci, že Lomničtí v této oblasti sbírají zkušenosti již řadu let. Mnoho zpěváků je totiž zároveň členem Sdružení dobrovolných sboristů (odkojené pěveckým sborem lomnické ZŠ T. G. Masaryka), které se zaměřilo na muzikálové písně a nacvičilo dva samostatné pořady. (7)

Skloubení zpěvu a herecké akce bylo přirozené. Interpreti téměř za každým pěveckým číslem sklízeli bouřlivé ovace obecenstva. Na páteční premiéru (18. 8. 2025) i nedělní reprízu (20. 8.) přišlo na 880 návštěvníků. Nemožno zapomenout na hudbu živé kapely, ve které hrál šéf hudebního nastudování P. Hrdina na klávesy a byl společně s Josefem Stolínem a Jaromírem Šimkem hlavním aranžérem hudby k představení, která vycházela z inspirace „provázkových“ představení i současného ztvárnění Divadla na Vinohradech (premiéra 2. 10. 2020). Živá hudba je samozřejmě velmi cenná, neboť u předchozích lomnických muzikálových děl byly využity hudební podklady. Úspěch muzikálu pramení též z ohromné provázanosti lomnického hudebního a divadelního života, který má ve městě velkou podporu. Dokonce i starosta města Josef Šimek a místostarosta Zdeněk Rajm si v muzikále zahráli.

Neskutečné tvůrčí impulsy se v Lomnici rodí již na zdejší ZŠ TGM, kde najdete 2 hudebny a komorní divadelní prostor. Působí tu tři sborová oddělení: Děti 1. – 4. ročníku zpívají v tzv. „malém sboru“, žáci 5. – 9. ročníku ve „velkém sboru“. Každý sbor má kolem 50 zpěváků. V r. 2009 vzniklo Sdružení dobrovolných sboristů (SDS) bývalých členů „velkého sboru“. Pod křídly ZŠ TGM hrají i žákovské doprovodné kapely, které doprovází sbor na jeho vystoupeních. V letech 1997 – 2009 doprovázela sbor kantorská skupina „Plochá nota“. V městečku, které má zhruba 5600 obyvatel, je vynikající Kulturní a informační středisko (KIS, řed. Mgr. Josef Svoboda). V jeho klubech působí výborný Smíšený pěvecký sbor Bořivoj (zal. 1862) a Musica Cecilia. Dále v městě najdeme chrámový sbor kostela sv. Mikuláše, ZUŠ s tanečními, hudebními a výtvarnými obory, SVČ Sluníčko a samozřejmě velmi dobrý Divadelní spolek J. K. Tyl. (8) Uvedené subjekty se navzájem podporují a pomáhají si, mnozí působí ve více „uskupeních“. Děti po skončení základní školy pokračují buď v SDS (sbm. P. Hrdina), anebo v Bořivoji (sbm. Petra Lukavcová). Setkávají se svými bývalými sbormistry. Ideál. Pokud se muzikál zúčastní soutěžních divadelních přehlídek, bude nás zajímat názor velmi přísných porot. Přejeme mu další úspěchy a spokojené diváky. Autor článku děkuje za cenné připomínky Veronice Nožičkové a Pavlu Hrdinovi.

1) Štědroň, Miloš: Balada pro banditu. Několik slov před zpěvníčkem písní z Balady pro banditu. Konvoj, spol. s. r. o., Brno 1998, ISMN M–706 501 – 00–0, s. 5.

2) Tamtéž, s. 5.

3) Ulrych, Petr, Moša, Stanislav, Steiner, Tomáš: Koločava. Městské divadlo Brno. Brno 2001, s. 12–13.

4) Koločavu jsem navštívil se zájezdem Semil v r. 2012 a podruhé s Pěveckým sborem Jizeran. Napsal jsem na portál UČPS článek Jizeran na Koločavě, který najdete na odkaze ceskesbory.cz/01-01-clanek.php?id=2203

5) Šťástka, Tomáš: Poprvé na vinohradech. Balada pro banditu míří zpět do zasněných Karpat. (https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/balada-pro-banditu-divadlo-na-vinohradech.A200929_134602_divadlo_ts)

V uvedeném článku z r. 2020 autor píše, že za posledních 20 let uvedlo „Baladu“ 13 v ČR 13 scén.

6) Uhde, Milan: Loupežník jako apoštol spravedlnosti. Sborník ze semináře konaného v aule semilského Gymnázia Ivana Olbrachta 27. března 2002. Redakce: Navrátil, Ivo, Plachta, Miloš, Sůvová, Vladimíra, Vávra, Jaroslav. Vydalo Gymnázium Ivana Olbrachta Semily ve spolupráci se Základní školou Dr. Fr. Lad. Riegra Semily v r. 2003, s. 31.

7) V roce 2011 Pavel Hrdina a Jana Mikulová vymysleli a nastudovali skoro tříhodinovou divadelní procházku „Z muzikálu do muzikálu“. Byl to tehdy obrovský úspěch a protagonisté zcela zaplněného Tylova divadla vtáhli publikum do vybraných částí 4 muzikálů: Miss Saigon, Evita, Jesus Christ Superstar a Pomáda. V roce 2016 potěšili diváky pořadem „Z muzikálu do muzikálu II“ – Bídníci (Les Miserables), Vlasy (Hair), a autorský muzikálek ve spolupráci s Petrem Sádkem a písničkami skupiny ABBA Dancing Queen. Muzikálová dvojka opět vyprodávala sály. Dalším reprízám náročného muzikálu se do cesty postavil Covid-19. Přelomovým se stal slavný český muzikál K. Svobody a Zd. Podskalského napsaný na motivy hry J. Vrchlického, na kterém spolupracovaly lomnické spolky ZLOM a DS J. K. Tyl (premiéra 19., 20. a 21. 2018, 3 vyprodaná představení navštívilo na 1320 ! diváků). S nápadem přišli Petr Nožička a Veronika Nožičková Sádková, jež se ujala režie, P. Nožička scény, hudební režii a nácvik písní se Sdružením dobrovolných sboristů (členové ZLOM, z. s., bývalými absolventy školního sboru), obstaral P. Hrdina. Počítalo se i s inscenacemi ve venkovních prostorách. Realizovali ji např. na Hrubé Skále, Troskách, Pecce i v lomnické Oboře – 17. 7. 2022. Nakoupila se světelná techniku včetně profesionální rampy, obnovila se a podstatně rozšířila zvuková technika. Obsluhovali ji tentokrát členové souboru Daniel Zelenka a Zdeněk Devátý. Třicet repríz řadí Noc na Karlštejně mezi nejúspěšnější lomnická představení. Další aktivity spolku by vystačily na další článek.

8) Moderní Tylovo divadlo má 444 míst k sezení (270 v přízemí a 174 na balkoně), pěkný sál je též na zámku. V roce 1995 začal DS J. K. Tyl pořádat s Jaroslavem Krčkem hudebně dramatický festival Lomnické kulturní léto. Díky této spolupráci zvýšil spolek svoji aktivitu, k osvědčeným starým členům přibyli noví mladí, herci i režiséři. Od roku 1998 se spolek stal pravidelným pořadatelem Krajské přehlídky Jizerské oblasti Svazu českých divadelních ochotníků.