Pavel Křížkovský - hudební skladatel, sbormistr, varhaník a kněz

Josef Bohuslav Foerster (1859 - 1951), syn varhaníka Foerstera, měl o Křížkovském velmi vysoké mínění a považoval ho za jednoho z velkých národních hudebníků, což vyjádřil k 50. výročí skladatelovy smrti v r. 1935: „Na pomníku genia české hudby nesmí chyběti postava Pavla Křížkovského, jednoho z prvních, největších a nejskromějších“.

V době svého působení v Brně - v letech 1848 až 1872 byl Křížkovský jednou z osobností velice ovlivňující kulturní život především v Brně, ale nejen v Brně. Většina jeho životopisců a uměleckých historiků a kritiků vyzdvihuje především jeho vokální tvorbu, méně už tvorbu církevní.

Hudební skladatel Pavel Křížkovský se narodil - jako Karel Křížkovský - 9. ledna 1820 ve slezských Holasovicících čp. 18. Na domě je pamětní deska z r. 1920, odhalena ke stému výročí jeho narození. - Jeho otec nebyl znám, protože Karel se narodil jako nemaželské dítě děvečce Terezii Křížkovské, dceři z chudé a velmi početné rodiny místního mládka, které tehdy bylo necelých dvacet pět let. - Nemanželský původ byl v té době pro dítě krutým cejchem - předurčoval značnou nejistotu a pocity méněcennosti takto označovaných lidí. - Ostatně se skutečnost lože manželského i nemanželského zaznamenávala na křestních nebo rodných listech až do r. 1948.

V mládí žil Karel u strýců Jakuba a Jana, kteří byli ševci a přivydělávali si jako muzikanti. Avšak oba strýcové si nepřáli, aby se synovec seznámil s hudbou, protože měli dojem, že by se tím mohl zkazit. Také s ním rodina počítala, že se vyučí řemeslu. Proto byl za každý svůj pokus o zahráti na nějaký strýcův nástroj velmi přísně trestán bitím.

Do obecné školy chodil v nedalekých Neplachovicích, kde si jeho hudebního talentu všiml místní učitel Alois Urbánek.

Krátce jako učitelský pomocník působil na neplachovické škole - v letech 1831 až 1832 - Jiří Janáček (1815 - 1866), otec významného hudebního skladatele. Podle Vincence Janáčka (1821 - 1901), strýce Leoše Janáčka, matka Terezie Křížkovská dokonce žádala Jiřího Janáčka, aby na hudební vzdělání jejího syna dohlédl. Pravděpodobně byl vztah obou - jak učitele, tak žáka velmi přátelský už tehdy, protože Jiří Janáček byl pouze o pět roků starší, než Křížkovský. Později se role poněkud obrátily a Křížkovský´se stal otcovským učitelem i dobrodincem Leoše Janáčka (1854 - 1928).

Podle určitých pramenů několikrát zaskočil Karel při mši v Opavě, když určený zpěvák neuměl svůj part nebo byl indisponován, což mu přineslo nabídku zpěváka - vokalisty na kůru v chrámu svatého Ducha v Opavě. Podle jiných pramenů se přimluvili k získání tohoto místa oba jeho učitelé. Jako vokalista mohl také navštěvovat nejdříve hlavní školu v Opavě v Solné ulici a později v letech 1834 až 1839 i opavské gymnázium, kde se poprvé v životě setkal s pozdějším významným brněnským přírodovědcem Johannem Gregorem Mendelem (1822 - 1884) jako spolužákem. Po ukončení sexty gymnázia začal studoval filozofii v Olomouci, což tehdy bylo součástí středoškolských studií, ale z finančních důvodů nedostudoval. Aby nemusel na vojnu, složil učitelské zkoušky a začal učit v nedaleké Jamnici, později podle některých pramenů učil i v Opavě. Učitelé byli totiž tehdy z dlouholeté vojenské povinnosti osvobozeni. Učil v letech 1841 až 1843 a získal určité peníze na další studium filozofie. Podle některých pramenů přispěla i jeho teta.

Ve studiích pokračoval v r. 1843, ale v Brně. Vedle filozofie studoval i hudební teorii u Gottfrieda Riegra (1764 - 1855), svého krajana ze slezské Opavice a mozartovského kapelníka a pedagoga. Ještě jako posluchač filozofie vytvořil Křížkovský pěvecký sbor a s ním účinkoval v brněnských kostelech i společenských salónech.

Ale brzy se rozhodl pro vstup do kláštera. Přemluvil ho k tomu na podzim r. 1845 opat starobrněnského augustiniánského kláštera u kostela Nanebevzetí Panny Marie, na nynějším Mendlově náměstí, František Cyrill Napp (1782 - 1867), jehož otec byl Němec, ale maminka Moravanka. Jako opat vyhledával a podporoval nadané mladé muže, kteří by mohli být členy klášterního společenství a zároveň umožňoval rozvinutí jejich talentů, což se nejvíc projevilo právě při výběru Mendla i Křížkovského. Obsáhl na tehdejší dobu mnohé vědecké směry; opatem byl zvolen už ve dvaatřicetí letech a stal se pak i zemským prelátem i rakouským říšským poslancem. Byl přítelem Dobrovského (1753 - 1829) a řídil i Dobrovského pohřeb.

Pravděpodobně byla největším důvodem pro Křížkovského vstup do kláštera jeho láska k hudbě a možnost se hudbě plně věnovat. Mohla to být ale touha dostat se pod ochranu církevní instituce z důvodu jeho nemanželského původu - protože mnohé existenční možnosti byly tehdy lidem s nemanželským původem zcela uzavřeny. Měl v té době také značné zdravotní problémy, trpěl nespavostí a bolestmi hlavy.

V semináři byl jeho profesorem Nového zákona významný sběratel moravských lidových písní a národní buditel František Sušil (1804 - 1868), což mělo na Křížkovského další tvorbu i názory velký vliv. Do té doby miloval Křížkovský Händela, Haydna, Beethovena a obzvlášť prý měl v oblibě Cherubiniho. Pak si začal všímat lidových písní, především písní moravských. Spolupráci se Sušilem začal nejdříve tak, že harmonicky upravoval Sušilovy zápisy písní, později ve stejném duchu začal k písním skládat hudbu. První jeho sbory ve spolupráci se Sušilem byly „Malý převozníček“, „Anička“ a „Čáry“.

Svůj noviciát sám Křížkovský označil za nejšťastnější dobu svého života. A to přes to, že se novicové po největší část dne modlili a studovali, jen dvakrát týdne směli na procházku, ale pouze za město. Na druhé straně měl klášter velmi dobře vybavenou knihovnu.

Křížkovský již za studií v semináři sestavil a řídil v Brně studentský sbor, se kterým provedl Rekviem od rakouského skladatele Ignaze Xavera von Seyfrieda (1776 - 1841).

Církevní sliby skládal Křížkovský na Štěpána r. 1846 spolu s Johannem Gregorem Mendelem a pozdějším opatem kláštera Anselmem Rambouskem (1824 - 1901). Křížkovský v té době ještě nebyl vysvěcen, jeho slib byl oproti jeho kolegům jednodušší - a tedy nebyl ještě zcela samostatný.

Augustiniánský klášter byl v té době centrem brněnské vzdělanosti z důvodu působení opata Nappa. V jeho lůně byl mnichem i samorostlý filozof František Matouš Klácel (1808 - 1882), utopický socialista, o němž je známá jeho korespondence se spisovatelkou Boženou Němcovou (1820 - 1862). S klášterem udržovali korespondenci a přátelské styky vedle Františka Sušila význační myslitelé i naši buditelé Josef Dobrovský, Bernard Bolzano (1781 - 1848), Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869), Pavel Josef Šafařík (1795 - 1861), František Palacký (1798 - 1876), Alois Vojtěch Šembera (1807 - 1882), který měl v klášteře bratra, a jiní.

Podstatné bylo všeobecné nadšení v klášteře pro cyrilometodějskou ideu; už jenom církevní jméno opatovo bylo toho důkazem.

V této době začal Křížkovský také nasávat cyrilometodějskou atmosféru; do té doby žil pouze hudbě, ale bez zřetele na své národní a slovanské kořeny.

R. 1848 byl Křížkovský vysvěcen a přijal církevní jméno Pavel a stal se ředitelem kůru.

Ale revoluční rok 1848 zasáhl velice i do klášterního života. Opat jako člen říšského sněmu podporoval snahu o vyřešení státoprávního uspořádání Čechů; 17. března sloužil smuteční mší za padlé bojovníky vídeňských bouří, při které Pavel Křížkovský řídil Requiem od Luigiho Cherubiniho (1760 - 1842) a František Matouš Klácel pronesl projev. Ale brněnské německé obyvatelstvo bylo tímto počínáním nespokojené a výsledkem byla demonstrace a vytlučená okna kláštera.

Rambousek napsal říkanku, burcující lidi proti útlaku národnímu a sociálnímu a Křížkovský k ní složil nápěv.

Klácel přeložil do češtiny báseň na oslavu postřílených vídeňských studentů „Die Universität“ (Univerzita) a Křížkovský ji zhudebnil. V r. 1848 napsal také jednu ze svých slavných vokálních skladeb „Utonulá“ na Sušilova slova. Zajímavé je, že k této skladbě namaloval ilustraci malíř Václav Jansa (1859 - 1913). Zatím Křížkovský ale skladbu udržoval v tajnosti a přepracoval ji a zveřejnil až v r. 1860.

Vedle řízení kůru měl Křížkovský povinnost kaplana klášterní fary v Lískovci a učení náboženství v Brně v dnešní ulici Bělidla. Podle jiných pramenů byl kaplanem v kostele svatého Tomáše.

Ale angažoval se i mimo klášter - založil v r. 1848 Mužský pěvecký sbor (Männergesangverein), jehož byl dirigentem i sbormistrem.

Po „Utonulé“ napsal další mužský sbor „Odpadlý od srdca“ v r. 1849.

Nadšení pro cyrilometodějskou myšlenku způsobilo, že v r. 1850 napsal na Sušilova slova kantátu „Cyrill a Metod“. Z písní napsal „Rozchodná“.

Byl varhanním a klavírním virtuosem, hrál vynikajícím způsobem na klarinet. Býval tázán na radu i v otázkách hudby světské, například operní, a jeho názor byl respektován.

Čerpal dále ze sbírky „Moravské národní písně s nápěvy“ od Františka Sušila a skládal melodie k jeho sebraným písním. V r. 1851 napsal mužský sbor „Zatoč se“,ale definitivní podobu dal sboru až r. 1860.

Při augustiánském klášteře existovala už přes dvě století thurnovská fundace, tj. nadace pro výchovu nadaných muzikantů pro doplnění církevních potřeb, Křížkovský se stal v této starobrněnské fundaci ředitelem, kapelníkem i sbormistrem, pedagogem, teoretikem i skladatelem.

Jeho žáci ho milovali, i když byl přísným sbormistrem a vyžadoval naprostou čistotu intonace, protože sám měl absolutní sluch. V případě nějakých chyb dokázal prý být na žáky i sarkastický a byl i vznětlivý a podrážděný. Jinak byl laskavý, hlavně k těm, kteří byli v hudbě mistry. Ve společnosti, pokud se jí nemohl vyhnout, prý měl vybrané vystupování.

Sám se velmi podceňoval, označoval se za pouhého „písničkáře“.

V letech 1851 až 1857 hrál na violu ve smyčcovém kvartetu. Činnost kvarteta podporoval hrabě Bedřich Silva - Tarouca (1776 - 1841), mj. patron malíře Josefa Mánesa. Hudebníci vystupovali nejvíce v salónech Michala Sigmunda hraběte Bukůvky (1808 - 1882), od roku 1854 v zemském ústavu pro slepce a nakonec hráli v brněnské Redutě. V Redutě dirigoval Křížkovský kantátové koncerty. Činnost kvarteta skončila odchodem druhého houslisty do Olomouce.

Roku 1855 vznikl jeho sbor „Dar za lásku“, který byl v době svého vzniku určený pro smíšený sbor, ale v r. 1961 ho Křížkovský přepracoval pro mužský sbor. Pro jeho první verzi některé prameny uvádějí dřívější datum.

V r. 1860 založil Brněnskou besedu a byl zvolen i jejím sbormistrem. Ovšem svůj úřad vykonával jen krátce. V některých pramenech stojí, že svou funkci konal pouze rok, v jiných, že do r. 1863. Musel práci v tělese skončit z důvodu požadavku svých církevních nadřízených. Později - od r. 1876 byl v čele tohoto sboru Leoš Janáček - a pokud bylo Křížkovskému možno, býval účasten jeho zkouškám, především svých sborů, i když před potleskem prchal.

V r. 1861 zveřejnil Křížkovský svůj sbor „Dívče“ a v r. 1862 „Odvedeného prosba“.

Bedřich Smetana (1824 - 1884) pozval v r. 1961 Křížovského na koncert do Prahy k řízení jeho sboru „Utonulá“. Podle některých pramenů se koncert konal 16. května 1862. Provedením byl Smetana nadšen a pro Křížkovského to byl velký životní úspěch.

V r. 1863 se chystaly velké oslavy tisíciletého výročí příchodů věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Pro slavnost napsal kněz Jan Nepomuk Soukop (1826 - 1892) oslavnou báseň „Ejhle oltář Hospodinův září“ a Pavel Křížkovský text zhudebnil. K oslavám cyrilometodějským provedl pražský hudební spolek Hlahol v Brně Křížkovského kantátu „Cyrill a Metod“. Velkého celonárodního úspěchu dosáhlo provedení této kantáty přímo na oslavách na Velehradě, kdy ji zpíval sbor devíti set čtyřiceti pěvců za autorova řízení. Posluchačů bylo na dvacet tisíc a byli mezi nimi mnozí významní mužové českého národa, například František Palacký a František Ladislav Rieger (1818 - 1903). Celá slavnost byla i projevem velkého vlastenectví. Oslavy se ale neomezily jen na Velehrad - v srpnu pokračovaly v Brně.

K „velehradským písním“ Křížkovského dále například patří „Přistup, Moravěnko“, „Hvězdy dvě se z východu berou“, „Modlitba svatého Cyrila na sotnách“.

V r. 1865 trpěl Křížkovský nějakým krčním onemocněním, ze kterého se léčil skoro rok, ale o prázdninách prodléval ve Skrochovicích u Opavy nedaleko svého rodiště a tam se za ním vypravil Jiří Janáček se synem Leošem, aby ho požádal o zprostředkování místa fundatisty v starobrněnském klášteře pro Leoše. - Od podzimu 1865 do léta 1869 se Leoš Janáček stal Křížkovského žákem - a když byl Janáček finančně v úzkých, často za něj Křížkovský - třeba tajně - zaplatil školné. Janáček byl oporou klášterního sboru - zpíval tehdy alt.

Roku 1866 se v Německu rozjela reforma církevní hudby. Po zrušení klášterů císařem Josefem II. (1741 - 1790) na konci osmnáctého století byla přerušena jistá kontinuita hudebního provedení církevních skladeb, nejen však v Rakousku, a začínaly být smazávány rozdíly mezi hudbou chrámovou a hudbou z italských oper.

První popud k očištění chrámové hudby nastal v Německu v r. 1825, kdy právník a muzikolog Anton Friedrich Justus Thibaut (1772 - 1840) napsal spis „Ûber Reinheit der Tonkunst“ (O čistotě umění tónu) o někdejší teorii italského skladatele Giovanního Pierluigiho da Palestriny (1525 - 1594), který dosáhl po úpravách církevního zpěvu větší zpěvnosti i bez použití hudebních nástrojů. Z těchto pramenů vycházel zakladatel tzv. „ceciliánského hnutí“ německý skladatel Franz Xaver Witt (1834 - 1888), který založil „Caecilien Verein“ (Ceciliánský spolek).

O tom, že Křížkovský tuto záležitost sledoval, svědčí i to, že byl od r. 1859 předplatitelem díla Johanna Sebastiana Bacha (1685 - 1750) a do reformy liturgické hudby se s nadšením zapojil. Ostatně - klášterní fundace měla být tímto směrem také zaměřena.

Z malých zmínek v pramenech je patrné, že Křížkovský nebyl zcela zdráv a léčíval se o prázdninách v letech 1867 a 1868 v Německu, pravděpodobně v Emži (Bad Ems).

V r. 1869 ale nastal v klášteře a pro samotného Křížkovského určitý zvrat. Opat Napp byl velmi nemocen, trpěl několika neduhy a zemřel. Křížkovský ho v posledních chvílích spolu s někdejším spolužákem Rambouskem ošetřoval a nebyla to služba lehká, protože opat velmi trpěl. Podle Křížkovského korespondence s matkou byl Křížkovský velkým Nappovým oblíbencem, Napp měl o něj starost a velmi se staral i o jeho osobní záležitosti. - Ovšem na druhé straně opat Napp spíše podporoval církevní hudbu plnou nadbytečných ozdob - a určitý asketismus, který přinášela ceciliánská reforma by mu nebyl po chuti.

Po Nappovi byl opatem Mendel.

V r. 1869 pokračovaly cyrilometodějské slavnosti připomenutím milénia Cyrilovy smrti. Oslavy začaly už v únoru v Brně u Dominikánů a na Petrově a vyvrcholily v červenci na Velehradě.

Rok 1869 přivedl do Brna dalšího příštího spolupracovníka Křížkovského; v Brně na gymnáziu se stal profesorem etnograf a sběratel František Bartoš (1837 - 1906), s nímž Křížkovský také spolupracoval.

Nezjistila jsem, v které době se na Křížkovského obrátilo pražské Prozatímní divadlo s požadavkem, aby pro něj složil operu. Bylo to však přespříliš pro brněnské církevní představitele a tak mu to brněnský biskup zakázal a dovolil mu komponovat pouze církevní skladby. Skládat Křížkovský zřejmě nepřestal, jen byl stále zádumčivější. Už dříve se lidem vyhýbal, při provedení svých skladeb prchal, i když ho úspěch pochopitelně těšil. Dokonce o něm jeho pamětníci říkali, že jeho místnost v kláštěře byla jakýmsi opevněným místem, protože byl velmi plachý.

Napsal tehdy pro církev „Rekviem“, dvojí „Te Deum“. - Během života složil Křížkovský celkem čtyřicet osm církevních skladeb, z toho pět mší, dvě rekviem, tři Te Deum a jedny pašije.

Ve většině pramenů stojí, že zákaz vydal biskup Jan Prokop ze Schaaffgotsche (1747 - 1813), ale domnívám se, že ten v době Křížkovského života dávno nežil, předpokládám, že to byl další biskup toho jména Antonín Arnošt hrabě ze Schaaffgotsche, který byl biskupem v Brně v letech 1841 - 1870. - Je otázkou, byl-li tento zákaz opravdu čistě z náboženských důvodů, nebo se jednalo o závist a nepřejícnost české záležitosti.

V r. 1872 Křížkovského povolal olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fürstenberk (1813 - 1892) k reformě hudby do olomouckého dómu svatého Václava. Některé prameny uvádějí, že jeho dalším působištěm byl olomoucký kostel svatého Mořice, ale vzhledem k angažovanosti samotného arcibiskupa v této věci, je údaj o kostele svatého Mořice nepravděpodobný. I Křížkovského bydliště bylo v dnešní Křížkovského ulici, kde je nyní pamětní deska, což je blíže k dómu.

Na kůru v starobrněnském augustiniánském kláštěře ho vystřídal teprve osmnáctiletý Leoš Janáček, kterého Křížkovský k této službě doporučil.

V Olomouci působil Křížkovský od 1. listopadu 1872 jako ředitel kůru olomoucké katedrály.

Po Moravě a Čechách začaly vznikat spolky, které měly jeho jméno.

Velkou radost, ale asi i hořkost mu přinesla kolaudace nových varhan v brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie u augustiniánů, o které se velmi zasloužil a které byly instalovány až v době kralování Janáčkova od jara 1875 do léta 1876. Patřily k nejmodernějším v Brně. Při slavnosti odevzdání varhan 30. srpna 1876 měl být veřejný koncert, ale právě k hořkosti Křížkovského to biskup zakázal. Jednalo se tedy pouze o koncert pro zvané hosty. Řízení hudby se ujal Křížkovský, na varhany hrál Janáček. Při koncertu hrál ale také na varhany vzácný host z Prahy, který varhany kolaudoval, Jan Josef Foerster, o kterém je zmínka na začátku.

V Olomouci zřejmě na Křížkovského nebyli jeho církevní nadřízení tak přísní, takže trochu ožil a angažoval se v r. 1880 a 1881 při založení pěvecko-hudebního spolku Žerotín. Pro tento spolek napsal dvě skladby - „Vesna“ a „Jaro“. Ovšem po založení spolku Žerotín býval Křížkovský častěji nemocen, nemohl si tedy částečnou svobodu v Olomouci tolik vychutnat. V r. 1883 byl raněn mrtvicí a ochrnut na půli těla. Nemohl už svůj úřad v katedrále vykonávat a vrátil se do kláštera do Brna. Ještě více se stáhl do sebe. - Aby mu jeho tělesné útrapy církevní vrchnost trochu vynahradila, byl jmenován konzistorním radou.

Poslední poctu zažil o svatodušních svátcích r. 1884, kdy přijel do Brna pražský Hlahol na klášterním náměstí uspořádal za velké účasti diváků kocert z jeho skladeb.

Příštího jara 8. května 1885 na následky své choroby zemřel. Jeho čestný hrob je na brněnském Ústředním hřbitově.

Po jeho smrti vznikaly další pěvecké spolky s Křížkovského jménem. První vznikl hned dva roky po Křížkovského smrti v Opavě dne 8. října 1887 a v tradici pokračuje do dnešní doby, v Praze je rovněž Pražský pěvecký sbor Křížkovský.

Jeho jménem jsou pojmenovány ulice v mnohých městech na Moravě i v Čechách, mezi jiným dlouhá ulice kolem brněnského výstaviště, již uvedená ulice s jeho pamětní deskou v Olomouci. Jsou po něm pojmenovány školy a spolek Orel má Křížkovského župu.

Pamětní desky jsou v Holasovicích, na Mendlově náměstí v Brně od sochaře Otakara Španiela (1881 - 1955), odhalené k stému výročí Křížkovského narození. Na úpatí špilberského kopce v Brně, na začátku ulice Údolní je Křížkovského bronzový pomník z r. 1926 od sochaře Františka Fabiánka (1884 - 1967) a v Olomouci v Křížkovského ulici vytvořil pamětní desku v r. 1933 olomoucký sochař Karel Lenhart (1906 - 1978). Asi z r. 1910 je pomník Pavlu Křížkovskému v Neplachovicích.

Význam díla Křížkovského lze shrnout do několika oblastí: zasloužil se o reformu církevní hudby, byl vynikajícím varhaníkem, byl skladatelem sborů vycházejících z národní písně a byl zakladatelem spolků, které byly základem kulturního života především na Moravě v jeho době, a jejichž význam často trvá dodnes.

O jeho umění a pedagogických schopnostech podal nejlépe svědectví jeho nejslavnější žák - Leoš Janáček: „Výtečným byl P. Křížkovský dirigentem. Nikdo, kdo pod ním zpíval, hrál, nezapomene na jedinou ze skladeb jím nacvičených. Tak do hlubin duše, tak po výrazu cizí duše, cizího skladatele, nedovedl nikdo sáhnouti, tak směle, jistě, jako on.