Requiem Jana Hanuše ve světové premiéře v Rudolfinu -

Český skladatel Jan Hanuš (1915–2004) je autorem více než 150 skladeb. Jeho obsáhlé dílo vyrůstalo ze zakotvení v hluboké a pevné víře v Boha. Svou poslední vokálně-instrumentální skladbu velkého rozsahu, Requiem, psal v letech 1991–1995. Dirigent Marek Valášek toto dílo provede v pražském Rudolfinu ve čtvrtek 19. listopadu 2009 v 19.30 ve světové premiéře – tak, jak to Hanušovi před jeho smrtí slíbil.

Pro Valáška je premiéra Hanušova Requiem niternou záležitostí, i kvůli slibu Requiem provést, který před několika lety Hanušovi dal.

<#b>Jan Hanuš<#>

Narodil se 2. května 1915 v Praze, pocházel z hudebně založené rodiny. Jeho dědeček byl významný český hudební nakladatel František Augustin Urbánek. V jeho rodinné firmě se Jan vyučil v oboru knihkupectví a hudební nakladatelství. V letech 1935–37 a 1939–41 studoval na pražské Státní konzervatoři dirigování u Pavla Dědečka, ve skladbě byl v letech 1932–40 soukromým žákem Otakara Jeremiáše.

Svou první skladbu napsal Hanuš v roce 1936. Těžiště jeho tvorby je ve velkých formách, tematika jeho děl sahá od antiky přes častou inspiraci klasickou literaturou a dramatikou (Dante, Shakespeare ) až po současnost, často se dotýká zásadních mravních otázek. V hudebním odkazu znamená Hanušovo dílo důstojné pokračování linie nastolené především duchovní tvorbou Antonína Dvořáka a J. B. Foerstera.

Složil osm mší, kantáty a oratoria, mj. i velikonoční oratorium Ecce homo a Triptych ke cti sv. Anežky české Matka chudých; pět oper, z nichž Sluha dvou pánů pronikl úspěšně i na zahraniční jeviště, tři balety, sedm symfonií, koncerty pro sólové nástroje a instrumentální miniatury i písničky pro děti a školní sbory.

Kromě tvůrčí práce byl Hanušův život naplněn také editorskou a organizační prací – má zásluhy o notové edice díla Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha i Leoše Janáčka a o vybudování někdejšího vydavatelství Panton. Působil též v nakladatelství Orbis a Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.

Přestože byl oceněn titulem zasloužilý (1965) a posléze i národní (1988) umělec, měl Hanuš pro svou víru problémy s minulým režimem.