Slavíme 55. výročí založení sboru Permoník

Rádi bychom Vás během tohoto školního roku, který bude zakončen slavnostními koncerty a setkáním bývalých členů sboru, seznámili se zajímavými mezníky historie a hlavně s osobnostmi, které tuto historii utvářely. Jak jinak začít než vzpomínkami Evy Šeinerové, která spolu se svým manželem stála u prvopočátků Permoníku.

Jak to tedy vše začalo?

„Velmi prozaicky. Měli jsme roční dceru a byt, který jsme měli získat ve Zlíně v našem rodišti, nám nedali. Můj manžel Ivan s rozhodností, kterou vždy řešil všechny problémy, řekl, že půjdeme tam, kde nám dají byt. Našel si inzerát a vyhrál konkurz na ředitele knihovny v Karviné i s bydlením. Já jsem jako učitelka byla v rostoucím městě velmi vítána, a tak jsem v září 1966 nastoupila na Základní školu Víta Nejedlého. Protože jsem vedla sbor již na zlínské škole, tak jsem v tom chtěla pokračovat, což mi bylo umožněno.“

Mnozí naši čtenáři si mohli poslechnout vaše „Osudy“ – pořad stanice Vltava Českého rozhlasu. Tam se zmiňujete, že ty začátky nebyly úplně jednoduché, co to změnilo?

„Překvapivě školní inspekce. Tedy přesněji krajský inspektor pro hudební výchovu Božeťej Bílek, který zjistil, že mi škola nevytvořila vhodné podmínky a zajistil, aby se to změnilo. To mě podpořilo a já se mohla školnímu sboru věnovat naplno.“

Co považujete za klíčové milníky historie sboru?

„Vždy to byla osudová spojení. Nejprve s dalším školním sborem, který na Základní škole U Studny vedla má kolegyně Helena Nosková a začala vznikat struktura sborového studia, která dnes tvoří sedm sborů a ještě komorní seskupení. Pak to bylo spojení s Dolem ČSA, který se stal našim patronem a brzy také zřizovatelem. Pak to bylo spojení se Základní uměleckou školou Bedřicha Smetany, kde jsem začala se sborem působit a kde jsme dosud. Samozřejmě spojení mého manžela se sborem, který mu dělal dlouhá léta prezidenta. Tato funkce byla vždy nehonorovaná, ale přesto dokázal zorganizovat 46 zahraničních zájezdů do patnácti zemí světa na čtyři kontinenty. Tam všude jsme reprezentovali českou hudbu a naše město.“

Co vám dnes dělá největší radost?

„To, že sbor stále úspěšně pokračuje. Já jsem pomyslnou taktovku předala již před pěti lety svým „dětem“. Všechny současné sbormistryně totiž začínaly ve sboru v první třídě. Teď si užívám jejich úspěchy a jsem ráda, když jim mohu být nápomocna radou a povzbuzením.“