Nejznámější česká hudební osobnost ve světě

Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi jako syn řezníka. V rodině byli téměř všichni hudebně nadaní. Vedle otce, který hrál na citeru (v dnešní době už téměř neznámý nástroj), strýcové rovněž muzicírovali, Jan hrál na housle a Josef kromě houslí ovládal i trubku. Rodiče sice předpokládali, že malý Anton převezme živnost, dokonce v roce 1856 obdržel řeznický výuční list, ale již v následujícím roce byl studentem pražské varhanické školy, kterou ukončil s výborným hodnocením. Kromě studia na varhanické škole docházel do německé pokračovací školy Panny Marie Sněžné, stal se členem orchestru Cecilské jednoty a zúčastňoval se jako violista jejich vlastních koncertů, ale i koncertů jiných.

V tu chvíli mě napadá jistá paralela o mém kolegovi Josefu Kličkovi, s kterým jsem zpíval ve sdružení Pražské mužské sbory. Pepa byl v mládí rovněž členem scholy Cecilská hudební jednota v Ústí n. O., jejíž vokální složka zde působí více než dvěstě let. Cecilskou hudební jednotou prošel kupř. Jaroslav Kocian a oblíbenými autory repertoáru CHJ byli též Petr Eben a Bohuslav Korejs, bývalý člen redakční rady magazínu Cantus.

Místo toho, aby se Dvořák po skončení studia vrátil domů, zůstal nakonec v Praze a přijal místo violisty v jedné kapele, která byla zakládající pro budoucí orchestr Prozatímního divadla. Kromě práce orchestrálního violisty dával též hodiny klavírní hry. Tak se stalo, že vyučoval také velmi mladou Josefinu Čermákovou, do které se bezmezně zamiloval. Láska ovšem Josefinou opětována nebyla, zhrzený Dvořák potom ze žalu složil osmnáct písní a doprovodem s názvem Cypřiše, jež byly později upraveny pro smyčcové kvarteto.

Dvořáka velice inspirovaly básně Vítězslava Hálka Dědicové Bílé hory, na které vytvořil rozměrný opus s názvem Hymnus, kterého se ujal sbormistr pražského Hlaholu Karel Bendl a s mužským sborem v březnu 1873 skladbu provedl. V Novoměstském divadle se účastnilo 300 zpěváků spolu s orchestry zemských divadel, tedy českého i německého. Na podzim téhož roku se Dvořák oženil se sestrou Josefiny Annou Čermákovou, dcerou pražského zlatníka.

V dalším tvůrčím období Dvořák zkomponoval rozsáhlé oratorium Stabat mater (Stála matka), jenž byl důsledkem bolesti nad ztrátou dvou dětí. Jedná se o vokálně-instrumentální dílo na text starého církevního hymnu s podtitulem Oratorium pro sóla, sbor a orchestr. Přeložíme-li spojení Stabat mater dolorosa, znamená doslova „/pod křížem/ stála matka bolestná“.

Následuje Dvořákovo tzv. slovanské období. Vedle dalších opusů musím zmínit především vý Smyčcový kvartet D dur, v němž Dvořák vychází ze Slovanské hymny Hej, Slované!

Za opravdu monumentální dílo považuji umělcovo oratorium Svatá Ludmila, které je jakýmsi rozhraním mezi skladatelovou tvorbou duchovní a dramatickou – vzniklo na přelomu let 1885 a 1886. Obsah líčí jak staroslovanské oslavy jara, tak i podle legendy záchranu laně, kterou poranil sv. Ivan, knížetem Bořivojem a nakonec i živý obraz Ludmilina a Bořivojova křtu na Velehradě. Závěrem oratoria se ozývá mohutný zpěv „Hospodine, pomiluj ny!“

Monumentální dílo na libreto J. Vrchlického provedla v září 2018 Česká filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši v pražském Rudolfinu, když se na přilehlé venkovní scéně připojil Pražský filharmonický sbor (sbm. Lukáš Vasilek) v počtu 250 sboristů jak z profesionálních, tak i amatérských sborů. Musel to být opravdu pro posluchače neobyčejný třiapůlhodinový zážitek.

Antonín Dvořák využil slov Moravských národních písní sběratele F. Sušila, když tyto texty jedinečným způsobem hudebně stylizoval a vytvořil tak cyklus Moravské dvojzpěvy. Všimněte si i označení – místo „písně“ „dvojzpěv“, čili dvouhlasá úprava lidové písně. Dvojzpěvy mají zcela určitě citovou hloubku, smutek a tesknost, i když jsou poměrně prosté, myšleno v dobrém smyslu slova. Nejčastěji jsou zařazovány, alespoň podle mé zkušenosti, následující: Prsten, Zajatá, Šípek, Dyby byla kosa nabróšená a Veleť vtáčku.

Dvořák se zaměřil též na texty z Knihy žalmů v překladu Bible kralické a vytvořil velmi niterné a intimní dílo v cyklu nazvaném Biblické písně. Jedná se o deset zpěvů pro sólový hlas s průvodem klavíru. Jak nádherně zní píseň Hospodin jest můj pastýř v podání Karla Bermana či poslední Zpívejte Hospodinu píseň novou, již interpretoval Eduard Haken. Podobně tak i Věra Soukupová a Marta Krásová v písních Pozdvihuji očí svých k horám a Slyš, ó Bože, volání mé. Je to sice již historie, ale stále mně jejich provedení na hudebních nosičích zní v uších….

Velmi působivá je rovněž smuteční mše pro sóla, sbor a orchestr Rekviem. Patří totiž k umělecky nejvýznamnějším skladbám celé hudební historie, kupř. s Verdiho Rekviem. Celé dílo je vystavěno jako lyrické a bolestné, s pasážemi mimořádně dramatickými. V tomto ohledu mám na mysli především závěrečný motiv na text „Dies irae“ (Den hněvu).

Co by to bylo, abych nevzpomněl na Dvořákovu romantickou pohádkovou operu Rusalka a v ní na nejznámější árii Měsíčku na nebi hlubokém či na nejznámější sbor – píseň Květiny bílé po cestě. Nepamatuji se, že by kterýkoliv amatérský hudební soubor tento sbor v programu snad vynechal. Je posluchačsky velmi vděčný, působivý a význačně podtrhuje celý obsah druhého dějství opery, kdy se zarmoucená Rusalka setkává s Vodníkem a svěřuje se mu se svým trápením.

Umělec se jedinečně proslavil svými díly též v cizině, ve světě. Vzpomeňme na obrovský úspěch Rekviem při premiéře v anglickém Birminghamu v roce 1891, jakož i v dalším na triumfálním provedení ve Vídni v roce 1900. Mohl bych připomenout i provedení Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a Stabat mater právě v Anglii, kdy byl Dvořák přijat slavným nakladatelem Littletonem a při pátém z devíti zájezdů do Anglie převzal čestný doktorát cambridgské univerzity.

Zrovna tak je všeobecně známá skutečnost, kdy Dvořák obdržel v roce 1892 nabídku místa ředitele Národní konzervatoře hudby v New Yorku. Z té doby víme, že vytvořil kantátu Americký prapor, ale i Te Deum. Nejznámějším dílem je ovšem jeho devátá symfonie e-moll s podtitulem „Z nového světa“. Pozoruhodně popisuje zrod této nejslavnější symfonie Miroslav Ivanov v knize Novosvětská, která není ani cestopisem, ani hudebním historickým pojednáním, ale je osobitým vyznáním k Dvořákovi, jako geniálnímu skladateli, z něhož vyzařuje lidská prostota a vroucí vztah k domovu. Stojí za přečtení.

Po definitivním návratu z Ameriky se Dvořák vrátil na místo profesora pražské konzervatoře (později ředitele) a složil ještě celou řadu symfonických básní inspirovaných K. J. Erbenem a napsal ještě tři poslední opery: Čert a Káča, Rusalka a Armida.

Antonín Dvořák zemřel 1. května 1904 v Praze, raněn mozkovou mrtvicí. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.