Šestaosmdesátiny zakladatele Kantilény Ivana Sedláčka

Ivan Sedláček se narodil 15. dubna 1932 ve slovenském Zvolenu do učitelské rodiny. Otec Rudolf Sedláček (1888–1973) patřil k výrazným pedagogům, který po vzniku Československé republiky pomáhal budovat a rozvíjet školství na válkou zbídačeném, pomaďarštěném a národně málo uvědomělém Slovensku, matka Růžena Sedláčková (1895–1944) pracovala jako ředitelka školy pro ženská povolání. Byl to právě vliv otce – zaníceného amatérského muzikanta a obdivovatele pěveckých sborů, – který mladého Ivana přivedl již od útlého dětství k lásce k hudbě. Po vyhlášení samostatného slovenského státu v březnu 1939 museli Sedláčkovi urychleně ze země odejít, tak jako většina dalších českých úředníků, učitelů, obchodníků apod. Po příchodu na Moravu, v té době již okupovanou německými vojsky a tvořící součást Protektorátu Čechy a Morava, se rodina usadila nejdříve ve Vyškově a později v Brně, kde otec získal místo školního inspektora. Tíživá válečná atmosféra následujících let byla umocněna těžkou nemocí Ivanovy matky, která zemřela v roce 1944. Ještě před koncem války si otec přivedl novou partnerku, učitelku hudební výchovy Jitku Reindlovou, která byla také sólistkou Vachova sboru moravských učitelek a dirigentkou Brněnského dívčího dětského sboru. Díky své srdečné povaze se rychle a snadno začlenila do rodiny a Ivan navíc začal pravidelně navštěvovat zkoušky jejího pěveckého souboru, čímž mohl dále rozvíjet svůj zájem o tento hudební obor. Chodil také na hodiny klavíru, ale hudbě se mohl zatím věnovat pouze ve volném čase.

Po skončení války byl přijat na gymnázium v Brně-Králově Poli. V době jeho maturity v roce 1951 přišla další těžká rána: v necelých 47 letech náhle zemřela druhá, milovaná matka, což Ivana velice ranilo. Tehdy ho snad poprvé napadlo, že by jednou mohl pokračovat v její práci: „Řekl jsem si, že by bylo krásné uctít její památku řízením dětského sboru.“

Jeho žádost o vysokoškolská studia hudební vědy a estetiky zůstala zamítnuta: „Ředitel, který se nechoval jako ředitel školy, ale spíše jako hokynář, mojí přihlášku škrtl a řekl mi – seš bledé a podvyživené, pudeš na veterinu, selky ti dají mlíko a budeš se mít líp!“

Musel tedy absolvovat přijímací řízení na veterinární fakultě a byl přijat. Naštěstí dosáhl alespoň přestupu na pedagogickou fakultu (na vysněné fakultě filozofické vystudoval jednooborovou bohemistiku až v roce 1970 při zaměstnání), na níž v roce 1954 dokončil obor český jazyk – dějepis. Pedagogickou dráhu začal jako učitel zpěvu v Ostravě, odkud po dvou letech přešel na učitelské místo do Šlapanic u Brna (vyučoval zde češtinu, dějepis, hudební i tělesnou výchovu). Krátce po svém příchodu mohl konečně realizovat svůj sen – založil zde pěvecký kroužek pod názvem Šlapanický dětský sbor.

„První nácvik se uskutečnil 6. října 1956 a v největší třídě se mačkalo skoro devadesát zájemců. ‚Ten je dlóhé‘, znalecky mne ohodnotily žákyně 8. C při náboru zpěváků. Předběhly tak o deset let mou pozdější přezdívku Eiffel. Zpěv všech známých kánonů byl dobrou průpravou pro vícehlas. A byli bychom u nich zůstali ještě dlouhé měsíce, jenže poklidnou atmosféru sborových zkoušek přetrhlo sdělení ředitelky, že nás přihlásila do okresního kola Soutěže tvořivosti mládeže.“

S touto výzvou se s vervou a odhodláním pustil do přípravy a věnoval jí veškerou svoji energii. S dětmi cvičil několikrát do týdne, před vyučováním, v jejich volných hodinách, mnohdy i o nedělích. Usilovná půlroční práce se však vyplatila, neboť v březnu 1957 šlapanický sbor v okresním kole soutěže zvítězil, po dvou letech získal vavříny i v kole krajském a nakonec přišlo v roce 1962 přelomové vítězství v ústředním celostátním kole v Bratislavě. Vedle soustavné práce se sborem a výběru mladých talentovaných zpěváků se nadále snažil sám zdokonalovat v hudbě soukromým studiem: základům dirigování u Zdeňka Kaňáka a Libora Coufalíka, pěvecké výchově u Jiřího Bara. Od počátku své sbormistrovské dráhy chtěl Ivan Sedláček repertoár, kterým by se jeho sbor odlišoval od jiných sborových těles. Za svou kariéru oslovil četné soudobé autory (Petr Eben, František Emmert, Pavel Čotek, Osvald Chlubna, Ctirad Kohoutek, Jiří Matys, Lukáš Matoušek, Věroslav Neumann, Arnošt Parsch, Zdeněk Pololáník, Miroslav Reichl, Petr Řezníček, Klement Slavický, Vladimír Werner, Evžen Zámečník a další), kteří pak pro něj napsali více než pět desítek hudebních děl, které bezesporu obohatily českou sborovou tvorbu.

V polovině 60. let 20. století začala dlouhodobá spolupráce sboru s operou Janáčkova divadla, poprvé se zpěváci ze Šlapanic představili v Pucciniho Bohémě v květnu 1965. To již měl sbor za sebou účinkování v brněnském rozhlasu (1960) a několikrát se předvedl na festivalu vokální tvorby v Jihlavě nebo na Sborovém festivalu Brno. Stále se zvyšující úroveň a pověst sboru dávno přesáhla hranice místa svého vzniku. Členskou základnu již dlouho netvořili pouze žáci šlapanické školy, ale malí zpěváci přicházeli z Brna i jeho městských částí. Také pěvecké zkoušky se přesunuly ze Šlapanic do brněnské Janáčkovy opery. Brněnské děti nakonec získaly ve sboru naprostou převahu. Tyto a další důvody vedly Ivana Sedláčka k nutnosti nového názvu, takže od roku 1967 vznikl přísně výběrový sbor Kantiléna. V dalších dvou dekádách věhlas souboru nadále rostl a vedle účinkování v rozhlase a televizi přišly první velké úspěchy v zahraničí na mezinárodních soutěžích a festivalech: zlatá medaile v holandském Neerpeltu (1974) a jugoslávské Celje (1975), 1. cena v soutěži Concorso polifonico Quido di Arezzo v roce 1977 (do italského Arezza se Kantiléna vrátí ještě v roce 1981 a získá absolutní prvenství spolu s cenou Bély Bartóka), 2. místo v bulharské Varně (1979), 1. cena v italském Pratu (1982). V roce 1984 znovu Neerpelt a 1. cena „Summa cum Laude“, 2. cena v soutěži evropských rozhlasových stanic „Ať národy zpívají“ v Helsinkách (1987), další stříbrná medaile ve španělské Tolose (1987). Zapomenout nelze ani na domácí scénu, kde Kantiléna získala rovněž za léta trvání vítězství. Uveďme alespoň Zlatý vavřín v soutěži výběrových sborů ve Svitavách (1975) nebo Zlaté pásmo a zvláštní cenu za vyspělou interpretaci v téže soutěži v Olomouci (1980).

V roce 1983 Ivan Sedláček definitivně opustil šlapanickou školu, když zvítězil v konkurzu na sbormistra Státní filharmonie Brno. Vlastně již od roku 1975 působil externě na různých brněnských gymnáziích, kde pomáhal zakládat (gymnázium na Křenové ulici) nebo přímo vedl pěvecké sbory (Mladí madrigalisté, v letech 1972-1973 na gymnáziu v dnešní Vídeňské ulici). Od roku 1969 také pracoval jako externí pedagog na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU), kde vyučoval předmětu Teorie a praxe řízení dětského sboru. Po vítězném konkurzu do filharmonie byl ke Kantiléně od 1. ledna 1984 připojen výběr Brněnského dětského sboru, založeného v roce 1946 národním umělcem Františkem Lýskem. Obě sloučená pěvecká tělesa plnila funkci filharmonického dětského sboru s dočasným názvem Brněnský dětský sbor Kantiléna. Novou základnou se pro příští léta stala hlaholna Besedního domu. Po listopadu 1989 a otevření hranic se mohla Kantiléna začít vydávat nepravidelná zahraniční turné – takto zavítala do Japonska, USA, Kanady, Řecka, Švýcarska, Itálie a mnoha jiných zemích. V 90. letech 20. století také došlo k výraznému repertoárovému rozšíření o duchovní skladby a moteta vokální polyfonie, s nimiž sbor pravidelně účinkoval v nově zavedeném cyklu abonentních koncertů duchovní hudby.

Jako sbormistr a umělecký vedoucí Kantilény působil Ivan Sedláček do konce roku 2005. Ve svých 73 letech předal taktovku svému nástupci, jímž se stal Jakub Klecker. A kolik zpěváků prošlo Kantilénou pod „Eiffelovým“ vedením? On sám k tomu v roce 2008 poznamenal: „Odhadnout počet dětí, které za celou éru Kantilénou prošly, je nesmírně těžké. Zejména proto, že chce-li soubor koncertovat, musí mít tzv. přípravná oddělení, v nichž je obrovské množství dětí. Dvakrát ročně se do ‚přípravek‘ nabírá 80 až 90 dětí, přirozeným sítem se tyto děti selektují a spousta jich odpadne. Proto přesný odhad toho, kolik jich mýma rukama prošlo, je chiméra. Řekl bych, že za těch padesát let, co jsem dětské sbory vedl, jich v přípravných sborech bylo nějakých osm až devět tisíc. Trvalých, stálých členů koncertního sboru, kteří v něm působili řadu sezón – nejméně čtyři, ale také dvanáct – tak těch bylo něco přes tisíc.“

Ani po skončení aktivní činnosti však nezahálel a v únoru 2006 souhlasil s nabídkou řady bývalých zpěváků mnoha generací svého sboru a postavil se do čela nově vzniklého hudebního tělesa pod názvem Smíšený sbor Kantiléna, který vedl do června 2008. Během této doby odřídil celkem 16 koncertů, ten poslední 20. dubna 2008 v kostele v Bílovicích u Brna.

Za svoji více než padesátiletou tvůrčí práci v pedagogickém a dirigentském oboru obdržel Cenu Františka Lýska (1989) a Cenu Bedřicha Smetany (2002), je držitelem Ceny Jihomoravského kraje (2012) a čestným občanem Šlapanic. A můžeme konstatovat, že Cenu města Brna obdržela Kantiléna v roce 1996 právě díky práci jejího zakladatele a dlouholetého sbormistra, který letos v dubnu oslavil již 86. narozeniny.

Použitá literatura:

Lubasová, Alena: Stín – nezbytná součást životního úspěchu. Brno 2008.

KANTILÉNA, 50. sezóna. Brno 2005

www.wikipedia.org/wiki/Ivan_Sedláček