Velký koncert Canticora s Novou Českou písní

Jenže sen začal mít postupně reálnější podobu a brzy měl i datum. Tím se stala první adventní neděle. Počáteční obavy z poloprázdného hlediště se brzy rozplynuly a tak v den D oba sbory stanuly na jevišti vyprodaného divadla.

První část koncertu byla věnována klasické hudbě, konkrétně skladbám z dílny Zdeňka Lukáše v podání Nové České písně. A pak přišel onen stěžejní okamžik koncertu. K Nové České písni se připojilo Canticorum a těleso se tak rozšířilo téměř na šedesát zpěváků. V tomto složení zaznělo celé Lukášovo Requiem per coro misto dirigované Zdeňkem Vimrem.

Po přestávce Zdeňka Vimra vystřídala sbormistryně Canticora Stázka Šolcová a následoval blok lidových písní (Jede sedlák, Písně z Plzeňska či Město Litoměři), který završila Plzeňská věž v netradiční aranži za doprovodu beatboxera Jana Melichara. Známá píseň se tak stala mostem k žánrovému přesunu na jiný břeh, a sice k populárním skladbám, které prezentovalo již samo Canticorum.

Nejdříve se představil mistr hry na psací stroj, Josef Kozár, v písni příznačně nazvané Psací stroj. Pak následoval Cup Song za doprovodu kelímků v rukách každého člena sboru a poté krátký vstup beatboxera. Ten všem přítomným vysvětlil, že veškeré zvuky pusou, které znějí jako bicí, je pouze jednoduchá abeceda a spojování různých písmen. Kdo si to zkusil, těžko tomu mohl uvěřit. Ale to už bylo Canticorum připraveno na skladby Some Nights, Uptown Girl, Africa a Lazy Song. Koncert vygradoval mixem hitů 90.let, který mimochodem Canticoru na YouTube zajistil několik set tisíc shlédnutí, a závěrečnou písní Láska umí víc. Protože však diváci tleskající ve stoje ještě nechtěli účinkující pustit z jeviště, přidalo Canticorum dva další hity, The Lion Sleeps Tonight a They Don´t Care About Us. Všechny skladby, většinou aranžované samotnou sbormistryní, doprovázeli zpěváci nejen úsměvy (které prozrazovaly, jakou radost jim zpěv dělá), ale také – u sborů neobvyklou –choreografií,

Úsměvy bylo často vidět i na tvářích diváků a nemalou zásluhu na tom měl také Vladimír Šťovíček, který celým večerem jako vždy provázel svým milým, inteligentním humorem. Na začátku byl bláznivý sen a na konci jeden krásný večer ve Velkém divadle. Je dobré snít sny a ještě lepší je nebát se tyto sny realizovat.