Vzpomínka na pana profesora Miloslava Valentu

Rodák z Velkého Meziříčí, kde také vystudoval reálné gymnázium, jistě netušil, že osud, který ho po maturitě v roce 1942 zavál do Lomnice nad Popelkou, mu určí, že zbytek svého života prožije v Lomnici a v Semilech. Vysoké školy byly za války nacisty uzavřeny, sen o vysokoškolském studiu se rozplynul a čerstvý maturant si musel hledat nějaké jiné uplatnění. Přijel proto ke své tetě do Lomnice, kde pracoval ve firmě pana Šlechty nejdříve jako dělník, později jako úředník. Po válce vystudoval obor matematika a deskriptivní geometrie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1949 se už stal jedním z prvních profesorů semilského gymnázia, kterému zůstal věrný – jen s krátkou přestávkou, kdy učil na Pedagogické škole v Lomnici – až do konce své dlouhé aktivní pedagogické dráhy.

Pan profesor byl nejen vynikající pedagog, který uměl svými znalostmi a svým zaujetím motivovat své studenty ke studiu svých dvou exaktních předmětů. Vynikal i v hudbě, v oboru, který nemá s matematikou zdánlivě nic společného. Již jako gymnazista se zamiloval do violoncella, hrál v gymnazijním smyčcovém kvartetu a v městském symfonickém orchestru. V Lomnici a v Semilech dále rozvíjel svou bohatou muzikantskou činnost. Na semilském gymnáziu vedl šedesátičlenný pěvecký studentský sbor, jako violoncellista hrál v Podkrkonoškém symfonickém orchestru, od založení hudebního souboru Collegium musicum Český ráj v roce 1991 byl po řadu let violoncellistou jeho kvarteta, hrál i po dlouhá léta v hudebním souboru obřadní síně v Semilech a v Lomnici. Jeho druhým domovem se stával kůr kostela sv. Mikuláše v Lomnici, kde působil po mnoho let jako regenschori i jako výborný a oblíbený sbormistr chrámového pěveckého sboru. Po 40 let byl členem lomnického pěveckého souboru Bořivoj, z toho po 35 let jeho sbormistrem.

V červnu 2003 vyšel v Lomnických novinách v rubrice Kdo je kdo v dějinách Lomnicka krásně napsaný článek (některé údaje čerpám z tohoto článku) o význačné lomnické osobnosti, panu profesorovi Miloslavovi Valentovi, k jeho 80. narozeninám. Pan Vladimír Mikule, autor článku, mj. uvádí, že pan profesor kdysi na dotaz, zda měl raději své učitelské povolání nebo hudbu, odpověděl s básníkem Janem Nerudou: „Vším, čím jsem byl, jsem byl rád…“ Jak výstižné! Pro pana profesora Valentu byla jeho profese gymnazijního pedagoga nejen jeho zaměstnáním, ale i posláním. Totéž by bylo možno říci i o jeho činnosti hudební, která měla profesionální úroveň a která byla jeho kulturním posláním. Znal jsem pana profesora necelých padesát let, prakticky od roku 1964, kdy jsme se přistěhovali do Lomnice a začali jsme s manželkou chodit na zkoušky Bořivoje. Velice jsem si ho vážil nejen pro jeho velké hudební a především dirigentské umění, ale i pro to, jaké morální principy a zásady vyznával. Později jsem začal zpívat i v chrámovém sboru a i tam jsem obdivoval jeho neobyčejné sbormistrovské schopnosti. Pan profesor uměl přesně vystihnout podstatu skladby a uměl svou vizi předat i svým zpěvákům. Přidal do každé skladby i trochu své vlastní inspirace. Vzpomínám si i na různé drobné veselé zážitky ze zkoušek Bořivoje, na koncertní vystoupení, na různá posezení sboru v hospůdce, na tajné výlety atd. Pan profesor se vždy aktivně zúčastnil a nikdy nezkazil žádnou legraci. Jsem velmi rád, že jsem měl možnost navštívit pana profesora v polovině prosince 2012 a podebatovat s ním. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by to mohlo být setkání poslední. Vzpomínám si, jak jsme probírali i politiku, jak jsme debatovali o prezidentské volbě a hlavně o tom, kterého kandidáta bychom chtěli nebo nechtěli vidět na pražském Hradě. Měli jsme na to stejný názor. Obdivoval jsem velký zájem pana profesora o současné dění, jeho dokonalou orientaci v situaci a jeho velmi rozumné názory.

Pro naše město a jeho kulturní rozkvět bylo požehnáním to, že osud zavedl pana profesora právě do Lomnice. Pro lomnickou kulturu udělal obrovský kus práce, i když zřejmě nebyla vždy oceňována zvláště za totalitního komunistického režimu tak, jak by si to zasloužil. Věřím, že po skončení pozemského putování byly jeho zásluhy patřičně oceněny a že teď rozeznívá struny svého milovaného violoncella v nějakém nebeském symfonickém orchestru a diriguje velký pěvecký sbor.