Brixi jako Fenix

Sbor Fenix založila v roce 2005 Anna Kubů jako těleso zrozené z popela rozpadlého chrámového sboru u sv. Ludmily v Praze, jehož byla členkou od roku 2002. Příznačně nazvaný sbor byl původně čtyřčlenný, později se z provozních důvodů rozrostl na současných šestnáct členů.

O cestě Fenixu k Brixiho Coroně Anna Kubů říká: „S Brixiho nádhernou dnes zapomenutou skladbou, respektive s její první částí Omni die, jsem se poprvé setkala v roce 2004 ještě v chrámovém sboru u sv. Ludmily. Na jedné ze zkoušek nám půjčil noty sbormistr Stanislav Jelínek s tím, že bychom ji mohli dělat. Jenže po zkoušce si noty zase odnesl a tím to skončilo. Mě se ta hudba tak zalíbila, že jsem po čase začala pátrat na internetu. Problém byl, že část Omni die zhudebnila spousta skladatelů, ale na Brixiho žádný odkaz nebyl. Teprve později jsem se dopátrala, že text je součástí většího celku, hymnu Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis z 12. století, jehož autorem je benediktinský mnich Bernard z Cluny. Hymnus vychází z biblického Janova zjevení, kdy světec Pannu Marii spatřil oděnu sluncem s dvanácti hvězdami kolem hlavy, s měsícem pod nohama, jak drtí starého draka (hada). K Briximu se báseň nejspíš dostala z Polska, protože podle legendy zaujala polského světce sv. Kazimíra (1458-1484) natolik, že si její rukou psaný text nechal dát do rakve.

Když jsme s Fenixem začínali, měli jsme repertoár převážně renesančně-barokní. Chyběla nám ale pevnější dramaturgie, protože se u nás jako sbormistři střídali studenti sbormistrovství na Pedagogické fakultě UK. Teprve v roce 2009, kdy se uměleckého vedení sboru ujal PaeDr. Roman Michálek, který byl schopen zajistit a dirigovat i kvalitní hudební doprovod, začali jsme se věnovat větším celkům. Několikrát jsme provedli mj. Michnovu Loutnu Českou a já jsem ucítila příležitost, že bychom mohli oživit Brixiho zapomenutý opus.

Začala jsem intenzivně pátrat, a v říjnu 2010 se mi podařilo od Pavla Svobody ze Spolku pro duchovní hudbu získat opis partitury, který pořídil pater Karel Bříza ještě jako student v roce 1946 na olomouckém kůru ze sbírky muzikologa Dr. Emiliána Troldy (1871-1949). Kopie Břízova zápisu nebyla příliš kvalitní, opsat ji a převést do programu Sibelius bylo hodně náročné, bez pomoci členů Fenixu Věry Eibenové a později Milana Hornieckého bych to přepisovala ještě dnes. Samozřejmě, že tím vše neskončilo, notový záznam korigujeme společně se sbormistrem přímo na zkouškách sboru, partituru je třeba ještě zrevidovat podle dalších zdrojů, po nichž stále intenzivně pátráme.

Roman Michálek si zpočátku nebyl jistý, zda skladbu zvládneme, proto jsme nejprve nastudovali prvních šest částí. Ty jsme pak letos celkem zdařile předvedli jednou v červenci (Třeboň, kaple Schwarzenberské hrobky) a dvakrát v srpnu (Písek, klášterní kostel Povýšení sv. Kříže; Praha, kostel na Karlově). V současné době se na pravidelných i mimořádných zkouškách intenzivně věnujeme nastudování všech dvanácti částí Brixiho Corony - obrovský kus práce jsme udělali na třídenním soustředění v srpnu. Na říjnové obnovené premiéře nás doprovodí komorní orchestr (dvoje housle, violoncello, kontrabas, varhany, částečně cembalo) a pokud vše dopadne dobře, čekáme, že o následné provedení tohoto díla by mohly projevit zájem další kostely a církevní řády mající úzký vztah k mariánskému kultu. Tato pozoruhodná hudba by tak mohla opět povstat z popela zapomenutí. Závěrem chci poděkovat za podporu našeho projektu Městské části Praha 2, bez jejichž grantu bychom stěží dovedli Coronu až k premiéře 8. 10. 2011 od 16 hodin, na kterou všechny čtenáře srdečně zveme!“

Nejen koncert

„Je pravda, že jsem byl zpočátku na pochybách, zda skladbu s Fenixem nastudovat, protože tento Brixiho cyklus motet je pro amatérský sbor poměrně rozsáhlý a hlasově náročný,“ uvádí sbormistr Fenixu Roman Michálek. „Proto jsem také zvolil postupnou cestu, kdy jsme nejprve nastudovali prvních šest částí a teprve poté dalších šest. Brixi hlasy nešetřil, ať už soprány či tenory, nerozpakoval se jít až do krajních poloh, v případě sopránů jde o h2. Ještě zvažujeme, zda tóniny v partituře, kterou máme, skutečně odpovídají, nebo zda provést některé korektury. Ale to vyřeší porovnání s dalšími prameny. Kromě hlasové náročnosti je tu problém interpretační. Vzhledem k formě da capo, kterou Brixi použil téměř u všech motet, je třeba dosáhnou toho, aby i přes opakování hudba nebyla jednotvárná a působila stále zajímavě. Proto se snažím angažovat hudebníky specializované na barokní a raně klasicistní hudbu, kteří by skladbě dodali to, co jí patří, jako jsou typické ozdoby, barevné odstíny a podobně, abychom dosáhli co největší pestrosti, aniž bychom museli skladbu poškodit přepisy nebo změnou aranžmá.

Brixi má určitě mnohem efektnější skladby, ale Corona je cenná právě pro svoji niternost, má velký vnitřní náboj, který přesvědčil mě i členy sboru. Profesionálnímu tělesu by její nastudování nepochybně trvalo kratší dobu, ale myslím si, že amatérští hudebníci, pokud se věci opravdu věnují, dokáží onen vnitřní náboj přenést na posluchače mnohem lépe než profesionálové.

Důvodem, proč Brixiho Corona nebyla tak dlouho hrána, je nepochybně skutečnost, že není psána na liturgické texty. Nevíme, kdy skladba vznikla, pro koho byla složena či jak a a při jaké příležitosti byla poprvé provedena. Muzikologové, se kterými jsme konzultovali, nevylučují souvislost s mariánským sloupem na pražském Staroměstském náměstí. Další indicií naznačující možný způsob provedení, je skutečnost, že mezi některými motety jsou neotřelé, poměrně ostré a pro barokní hudbu nezvyklé tóninové vztahy. Je otázka, zda to byl skladatelův úmysl, kterým chtěl cyklus formálně ozvláštnit, či zda mezi části s těmito příkrými tóninovými rozdíly bylo vloženo mluvené slovo. Toto bychom ještě chtěli upřesnit, protože plánujeme, že při našem provedení Corony by hudbu prokládal mluvený projev. Předpokládáme, že by se tohoto úkolu ujal generální delegát Řádu karmelitánů pro Čechy a Moravu P. Vojtěch Kodet. Byli bychom rádi, aby celá akce nebyla jen obvyklým koncertem, ale vyzněla šířeji jako setkání ctitelů mariánského kultu, kteří budou mít možnost rozjímat při nádherné Brixiho hudbě.“

Projekt je realizován za přispění Městské části Praha 2

František Xaver Brixi (1732-1771)

Významný český skladatel měl hudební nadání v genech. Jeho otec Šimon Brixi (1693-1735) byl varhaníkem a regenschorim pražského kostela sv. Martina ve zdi, jeho matka pocházela z hudební rodiny Bendů. Při studiu na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích získal výtečné hudební vzdělání, po návratu do Prahy působil jako kostelní varhaník, aby v roce 1759, ve svých sedmadvaceti letech, získal v konkurzu místo kapelníka metropolitního kostela sv. Víta. V té době to byl nejvýznamnější hudební post v Čechách. U sv. Víta působil až do své smrti v poměrně mladém věku - zemřel devětatřicetiletý. Přesto za svůj život stačil zkomponovat obdivuhodný počet skladeb (odhadem 500 titulů). V Čechách té doby mezi skladateli dominoval - jeho převážně církevní skladby patřily u nás, ale i v dalších evropských, především katolických zemích, k nejhranějším po celou 2. polovinu 18. století. Skládal sice ještě v období baroka, ale jeho kompozice již předjímaly hudební klasicismus - dá se říci, že Brixi připravil ucho českého posluchače na vnímání hudby W. A. Mozarta, J. Haydna a dalších. Brixiho skladby přinášejí nové prvky: projasněnost výrazu, svěží rytmické cítění a promyšlenost stavby, hojně uplatňoval synkopy a trioly a stálým kombinováním nejrůznějších rytmických útvarů, nepravidelnostmi a přesahy se vyhýbal jednotvárnosti, do které upadalo mnoho jeho současníků. Proto dokáží zaujmout posluchače i dnes.