FENIX - spolek pro vokální a komorní hudbu

2021

prosinec

2016

leden

Premiéra skladby Requiem Solemne (J.M.Haydn)
Praha 2

2015

leden

Premiéra skladby Mše G-dur (F.Schubert)
Refektář Emauzy Praha 2

2014

leden

Bc. Stanislav Poslušný zahájil činnost jako hlavní sbormistr

2013

září

Fenix přijme nové členy

Fenix přijme nové členy do všech hlasů. Věk nerozhoduje, ale základní hudební znalosti či sborové zkušenosti vítány. Zkoušíme ve čtvrtek od 18 hodin na Praze 2, Slezská 21, DDM. Kontakt: 605 213 449 Anna Kubů, jednatelka
Více o sboru a zaměření na www.sborfenix.estranky.cz

2012

červenec

FENIX - spanilá jízda 2012 (Třeboň a J. Hradec)

„Petr Perchtu, Perchta Petra / srdečně má ráda“ - i takovou zlomjazyčku obsahuje scénář, který jsem vytvářel na základě vlastních veršů ve spolupráci s tvůrčím týmem Fenixu (poděkování patří jak Anně Kubů, tak Milanu Hornieckému i dalším za úpravy scénáře a Marii Rosolové za vizuální inspekci) pod názvem PERCHTA Z ROŽMBERKA ANEB BÍLÁ PANÍ. V titulní roli se představila Blanka Bezdíčková, ale dá se říci, že nebylo hlavních či vedlejších rolí – každý účinkující byl důležitý pro celkový dojem! Touto „kratochvilnou truchlohrou“ se zpěvem renesančních písní a tancem renesančních tanců jsme zahájili spanilou jízdu do Třeboně a okolí, kterou Fenix ve stejném červencovém čase podnikl již popáté. To vše pod hudebním vedení sbormistra pana Mgr. Romana Michálka, PhD.

Ve čtvrtek 5.7.2012 jsme tedy odehráli Bílou paní ve Schwarzenberském sále třeboňského zámku za podpory spřátelených flétnistů z Písku, konkrétně souboru Fautores flautae vedeného Václavem Holubem. Dvě taneční ukázky se členy sboru připravila Alice Šimerová. Snad vinou velice proměnlivého tlaku a počasí, kdy se střídaly přeháňky s deštěm, déšť s lijákem a liják s bouřkou, přišlo méně diváků než loni, ačkoliv jsme stačili rozvěsit více plakátů. Publikum však bylo velmi přátelské a diváci velcí i malí naši produkci odměnili vřelým potleskem a vynutili si tak dva přídavky.

Pokud jde o třeboňskou páteční (6.7.) a jindřichohradeckou sobotní (7.7.) reprízu Corony stellarum duodecim, nepatrně se lišily od předchozích realizací i mezi sebou vzájemně. Tak především jsme se tentokrát obešli bez hostujících sólistů; sólový soprán patřil Blance Bezdíčkové a sólový alt Šárce Pechmannové. Mírně oslabenou basovou pěveckou sekci sboru (bez příležitostně spolupracujícího Honzy Zelenky) doplnila v instrumentaci basa mistra Ivana Bierhanzla namísto obvyklého violoncella. Na housle hráli osvědčení spolupracovníci – Růžena Sršňová (první housle) a Jan Vrkoč (druhé housle). Za klávesy v Třeboni a za varhany na kůru v Jindřichově Hradci zasedl pan profesor Petr Mašlaň. V Třeboni jsem – po jako vždy bravurním českém úvodu správce hrobky pana Miroslava Krále – volil vzhledem k přítomnosti cizinců v publiku anglickou verzi průvodního slova, v Jindřichově Hradci jsem doplnil Coronu zkráceným úryvkem ze Zjevení Janova, odkud pochází ona symbolika dvanácti hvězd, slunce a měsíce jako atributů Panny Marie. Koncert v Třeboni byl navštíven více, Třeboň je oblíbené lázeňské místo a kaple hrobky je tradičním místem koncertů, koncert v Jindřichově Hradce byl navštíven méně (zatím nám tam chybí potřebné osobní kontakty).

Někteří členové sboru přijeli do Třeboně o pár dní dříve a pěkně si užili pohodu lázeňského městečka, další zase nespěchali s odjezdem z Hradce, přenocovali a druhý den vystoupali 153 schodů na kostelní věž a prohlédli si trasu A zámku včetně zahradního rondelu s jeho ohromující akustikou (dovolil jsem se průvodkyně a prubnul jsem místní dozvuk popěvkem In silvis resonant carmina dulcia). Dozvěděli jsme se, že jindřichohradecký zámek je třetí největší zámecký komplex v naší vlasti po Pražském hradě a českokrumlovském zámku a že má jako snad jediný široko daleko čtyři návštěvnické okruhy.

Bystrému zraku členky sboru Marie Rosolové neunikl v dlouhé chodbě portrét dámy v bílém šatu, s rukávci nápadně podobnými těm u našich sborových kostýmů, navržených zakladatelkou sboru, akad. malířkou Annou Kubů. Marie neváhala, optala se mladé a ochotné průvodkyně a ta nám potvrdila, že se jedná o Perchtu alias Bílou paní! … Tak jak to bylo s Perchtou z Romžberka a nápadníkem Petrem ze Šternberka, aspoň ve veršovaném podání našeho scénáře?


“Petr Perchtu, Perchta Petra / srdečně má ráda,

to je srdce volba, / právo lásky žádá.

Ne tak ale mělo být, / zaprodán byl mladý cit.

Tvrdě rozhodl se otec / a odzvonil lásce konec.”


Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 8.7.2012

2012

červen

FENIX mluvil a zpíval v rozhlase

„Duchovní hudba má další plán, další rozměr a ten je pro mě zajímavé objevovat.“
Sbormistr Fenixu Mgr. Roman Michálek, PhD.

Eva Hůlková pozvala do pořadu Doteky víry v Radiožurnálu Českého rozhlasu 1 zástupce sboru Fenix. Rozhovor, který měl původně běžet před koncertem v Loretě, byl nakonec kvůli sportovnímu přenosu vysílán o něco později, až v sobotu 26. května 2012. Přesto jsme měli a máme velkou radost, že jsem takto vstoupili do veřejného prostoru a mohli dát o sobě vědět. Navíc paní Hůlková vedla rozhovor se zakladatelkou sboru Annou Kubů, sbormistrem Romanem Michálkem a muzikologem Vítem Aschenbrennerem velmi živě, zvídavě a kultivovaně, abych tak řekl, ptala se na ty správné věci a nechávala dostatečný prostor k vyjádření faktů i pocitů, takže vznikla ucelená informace. Celý rozhovor a vybranou část Brixiho Koruny dvanácti hvězd v podání Fenixu a doprovázejících hudebníků si můžete vyslechnout na:

http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/dotekyviry/_zprava/1064878

Rozhodl jsem zde uveřejnit alespoň pár zkrácených citací, abychom vybrané pasáže z pořadu konzervovali i v písemné podobě.

ANNA KUBŮ: „Vlastně jsme se založili v roce 2005, čtyři přátelé, kdy jsme vznikli jako kvarteto – a protože jsme milovali hudbu, především renesanci, což jsou madrigaly, tam tam ten čtyřhlas jde. Ale jsou taky šestihlasy, osmihlasy, a tak jsme se rozrostli na okteto. No ale pak jsme zjistili, že stále je nás málo, až jsme se ustavili jako spolek pro vokální a komorní hudbu, tak ke konci roku 2010 a je nás teď šestnáct členů. Zpočátku jsme měli jako sbormistry studenty sbormistrovství a byli jsme pro ně takoví pokusní králíci, oni potřebovali sbor a my zase sbormistra. A teprve v roce 2009 začal náš umělecký růst se sbormistrem Romanem Michálem, který je pečlivý, je na nás přísný.“

Když EVU HŮLKOVOU zaujala Veršovaná kronika sboru Fenix a Annou citované pasáže, zeptala se: „Promiňte, že Vám do toho vstupuji, když tak slyším tu Vaši práci se slovem, jací jste vy tam lidé kolem Fenixu? Vím, že tady pánové jsou vysokoškolští pedagogové, o Vás vlastně nevím zhola nic -“

ANNA KUBŮ: „ - tak já jsem malíř přímo akademický, ale jinak pracuji jako grafik, sázím knihy, upravuju obrázky, a tak kronika je vlastně mým dílem. Pak pan profesor učí angličtinu, máme tam dvě účetní, daňovou poradkyni, stavaře, jednoho architekta...“

EVA HŮLKOVÁ: „Čili je to takový spolek hravých intelektuálů... „

ANNA KUBŮ: „… ale spojuje nás to, že jsme úplně zbláznění do muziky. A navíc nás baví, když můžem něco objevit. Vyštrachat z archívu.“

EVA HŮLKOVÁ: „To je ten dvanáctidílný barokní opus...“

ANNA KUBŮ: „... Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis – Koruna dvanácti hvězd blahoslavené Panny Marie.“

EVA HŮLKOVÁ: „A vy jste to nějak vypátrali, je to takový váš poklad, že?“

ANNA KUBŮ: „Těch skladeb je dvanáct jako v koruně těch dvanácti hvězd a cesta k tomu byla značně trnitá: kdysi jsem ještě v tom chrámovém sboru u Ludmily toho slyšela kousek a velice mě ta skladba nadchla. Jenže tamější sbormistr to sebral a odnesl a ponechal mě mým pochybám. Tak ledacos se najde třeba na internetu, ale ten název je právě trochu zavádějící. Ta první skladba se jmenuje Omni die, dic Mariae, mea laudes anima – Každé dne říkej Marii chvály, moje duše. A teprve pod tímto názvem jsem to našla, protože to je takový hymnus, který napsal Bernard z Cluny, a vlastně ke skladateli Briximu se asi dostal přes polského světce Kazimíra. Už jenom zjistit, jak ta skladba vznikla, bylo tak trochu dobrodružství, a pak jsme pátrali, jestli vůbec byla někdy provedena jako celek těch dvanácti. Většinou se hrála jen ta první, Omni die dic Mariae. Ale o těch ostatních nebylo potuchy. A domníváme se, že až teprve muzikolog Emilian Trolda dal tomu opusu ten dlouhý latinský název, a proto se to pod tím těžko dohledává. Takže jsme hledali asi ze tří pramenů, a s pomocí paní Věry Eibenové a ještě Milana Hornieckeho jsem partituru přepsala, nebyla to legrace, má to sto osmdesát stran v tom (počítačovém) programu!“

VÍT ASCHENBRENNER: „ Pro mne to bylo velmi dobrodružná akce rovněž, protože já jsem se k té záležitosti dostal až v průběhu rozjeté práce na celém opusu. Jak paní Anna Kubů řekla, oni přepisovali už opis, to znamená něco, co není autentické, ale už je to možná nějakým způsobem přepracováno. Jakým způsobem, jak moc, jak málo, to samozřejmě z toho nevyplývá. Takže mě v létě loňského roku Roman Michálek oslovil, ukázal mi tu partituru, vlastně už ten opis vytištěný s krásnou obálkou, a řekl mi: „Vítku, prosím koukni se na tyto skladby. Mně v nich sem tam něco nesedí.“ Takže jsme to prošli, hned tenkrát večer, zahrál jsem si to na cembalo, abych zjistil, jestli to opravdu funguje nebo nefunguje, bylo to takové trošku romantické, v přítmí zněl Brixi, atmosféra byla zaručená, a samozřejmě ty chyby z toho vynikly. Bylo jasné, že opis není bez problémů a bylo třeba – protože se chystalo slavnostní uvedení – nějak se s tím vypořádat. Takže jsem poprosil paní Annu Kubů, ať ona a členové jejího sboru Fenix nějakým způsobem zajistí kopie autentického rukopisu z archivu svatovítského dómu a oni během sklonku léta ofotili právě tady tento rukopis a teď začal takový ten poměrně dobrodružný proces srovnávání toho, co bylo z té doby 18. století s tím, co je na těch sto osmdesáti stránkách počítačové notace.

EVA HŮLKOVÁ: „To je obrovská piplačka, nemýlím-li se, že?“

ANNA KUBŮ: „Byla to dřina, ale zároveň radostné dílo.

EVA HŮLKOVÁ: Čili když ono se to takhle připraví, tak vy potom, pane sbormistře, začnete se členy Fenixu skladbu nacvičovat?“

ROMAN MICHÁLEK: „Začneme to studovat. Mým hlavním úkolem bylo zajistit interpretační jednotu, nacházeli jsme společně vztah k Briximu a k barokní hudbě. Vysvětlit, jak fungují principy, jak dostat do toho výkonu nějakou emoci. Ta skladba je svým způsobem velmi zvláštní, protože je to těch dvanáct částí, které spolu souvisejí zejména autorstvím a tématem, ale bylo také potřeba najít další hudební souvislosti, aby dílo od začátku do konce fungovalo plynule. Anna Kubů byla tady velkým motorem, protože ona od začátku – přestože viděla jenom fragment – tak byla od začátku přesvědčená, že ta skladba má svůj velký, hluboký význam a že je potřeba ji nacvičit a nastudovat. Takže ona skutečně přesvědčila všechny členy, že takhle dlouhé a náročné dílo je potřeba dát dohromady.“

EVA HŮLKOVÁ: „Myslíte, že za tím je nějaký ženský instinkt nebo něco?“

ROMAN MICHÁLEK: „Já se domnívám, že za tím bude určitě ženský instinkt, je to mariánská skladba, a jistý jakoby duchovní obzor.“

Tolik výňatky z rozhovoru; řeč ovšem byla ještě i o vztahu mladé generace k hudbě a o hudební výchově v našem současném školství. Odpusťte ustaranému kronikáři, že skončí povzdechem: loni jsme zvládali realizaci Brixiho Corony, celý ten proces rekonstrukce, nastudování i uvedení v pohodě i po finanční stránce díky grantu Městské části Praha 2. Ovšem tyto peníze jsme vyčerpali (a také řádně dokladovali, vykázali atd.)... a přitom pokračujeme v započatém díle. Jednak plánovaným natočením celé Corony v mimořádných akustických podmínkách mimopražského kostela s dřevěným stropem, jednak nastudování již grantem nevypodloženého díla, totiž Opus patheticum de septem dolores Mariae Virginis – Patetické dílo o sedmi bolestech Panny Marie. A tak jsme, lidově řečeno, momentálně finančně na suchu a zatím se marně ohlížíme po sponzoru, který by nám vypomohl s pokračováním našeho projektu. Optimismus a naději však neztrácíme!

(-: Jakub Brunner :-)
bas, šašek, kronikář a kecal sboru Fenix,
5.6. 2012

2012

květen

FENIX a Brixi v Loretě 19.5.2012

Zpívalo se, zpívalo, zpívalo se krásně,
nejradši bych hudbu skládal anebo psal básně!
Zpívalo se, zpívalo na tom správném místě,
zpívalo se Loretě překrásně a čistě.
My Panence Marii s Brixim vzdali chvály,
přišli mnozí diváci, zblízka a i zdáli.

Zdáli mě přijel jako posluchač podpořit bratranec Petr s manželkou Alenou až z Třebíče na Moravě, přišla mi fandit kolegyně ze školy, pár nadšenců z jógy... Podobným způsobem jistě získali pro účast na našem květnovém koncertě své známé, spolupracovníky, příznivce a fandy i ostatní členové sboru, určitě pomohly i Anniny plakáty, e-mailové pozvánky, uveřejnění „události“ na Facebooku a zařazení akce do Kulturního přehledu. Ale také přitažlivost samotného místa, pražské Lorety, v jejímž archívu byla Brixiho Koruna dvanácti hvězd uchována, takže se dá usuzovat, že možná byla dokonce i pro Loretu postupně na zakázku skládána.

Pokud lze totiž soudit z vnitřní logiky výstavby celého cyklu, pravděpodobně nevznikl v jednom zátahu s předem danou kompozicí, ale spíše k dříve napsanému byly postupně přidávány další hudební části, sjednocené textem mariánského hymnu. Díky organizačnímu úsilí zakladatelky sboru akad. mal. paní Anny Kubů, péči a hudebnímu citu sbormistra Mgr. Romana Michálka, PhD a podpoře Městské části Prahy 2, která poskytla v loňském roce tolik pro nás potřebný grant, jsme „Coronu“ hudebně restaurovali ze špatně čitelných zápisů, nastudovali a dne 8. října 2011 uvedli v obnovené premiéře na Karlově. Nyní, již bez finanční podpory, ale stále se stejným entuziasmem, jsme první reprízu provedli v samém centru mariánského kultu v českých zemích, totiž v loretánském poutním kostele Narození Páně, v jednom z nejkrásnějších zachovaných rokokových interiéru v Praze, díky bratrům kapucínům a s proslovem bratra Augustina, rektora kostela.

Pan Radek Rejšek, varhaník a mistr loretánské zvonkohry, nám zpřístupnil varhany, a tak mohlo v úvodu koncertu zaznít Preludium F dur, rovněž dílo Fr. X. Brixiho, v podání Víta Aschenbrennera, který pro tu příležitost dojel až z Klatov. Doprovázel nás pak na cembalo, zatímco za pozitivem (příručním a mobilním provedením varhan) seděl a tzv. basso continuo hrál pan Petr Mašlaň. Dále účinkovali rovněž dobří známí a osvědčení hudební spolupracovníci – instrumentalisté Růžena Sršňová – 1. housle, Jan Vrkoč – 2. housle a Dana Sommerová – violoncello.

Základní sestavu sboru (mám na mysli pravidelně na zkoušky docházející členy) posílil Honza Zelenka v basu, který již však přenechal svůj kostým Láďovi Ciglerovi, tenoru, premiérou veřejného vystupování byl tento koncert pro Aničku Fořtovou (soprán) a pro Samuela Filipa (bas); pro indispozici se naopak omluvil jinak tak přičinlivý a neúnavně zvídavý Milan Horniecky. Sólistkami byly – jak již je v případě uvádění Corony zvykem – sopranistka Ludmila Nová, altistka Lucie Valentová (obě jako host) a naše kmenová sopranistka Blanka Bezdíčková, které jako tři Grácie předstoupily v krásných kostýmech, v závěsu s panem sbormistrem, kterého jsem si jako dovolil uvést jako

„hudebního čaroděje, který přichází vdechnout staré hudbě nový život“.

Naše pocta Panně Marii novodobě souzní i s uvažovaným návratem mariánského sloupu na Staroměstské nám. jako symbolu odražení útoku Švédů na Prahu.

Milí čtenáři, rozhodl jsem se nechat vás teď nahlédnout do zákulisí a starostí, o nich obvykle nehovoříme na veřejnosti. Týká se to financí. Po úspěšném, tedy nejen zdařilém, ale i hojně navštíveném koncertu s dobrovolným vstupným nám okamžitě naše obětavá „správkyně spolkového pokladu“ zaslala vyúčtování.
Věra píše ve zkratce asi toto: „Přátelé, peníze jsem přepočítala, až mám krk celý ztuhlý - a hned vám zasílám vyúčtování, abyste věděli, jak jsme dopadli. Vybrali jsme více, než jsem očekávala; po zaplacení výdajů na hudebníky a nástroje, propagaci a květiny máme ztrátu pouhých 5 314,- Kč. Ale byl to nádherný koncert na místě, kde Coronu možná kdysi zpíval sbor skladatele Brixiho! Ruda (to je pan manžel – pozn. Br.) tam vyslechl nějaké kapucíny a ti byli naprosto okouzleni a unešeni. Doufám, že byl alespoň trochu spokojen i náš sbormistr-mág, jak ho nazval Jakub. Pa, Věra.“

A tak to opravdu je. Každý koníček něco stojí a do té doby, než zase najdeme ochotného sponzora či nosné téma pro nový grant, nezbývá než činnost sboru samofinancovat. A to nemluvím o tom, že vše začíná podmínkami pronájmu sálu. Budeme tedy doufat i do budoucna v laskavé pochopení a nezištnou spolupráci bratří kapucínů, kteří ocenili naši snahu vzdát hold Panně Marii v Loretě.

Aby celé to moje povídání nezatěžklo finančními starostmi, chci se zmínit o malém dobrodružství s klavírem při generálce v divadelním a koncertním sále Keplerova gymnázia. Nebyly klíče! Kolegyně nevěděla, odnesla je. Nezbylo než vyháknout zámky víka a zpřistupnit tak klavír poněkud netradičním způsobem; podařilo se. A na závěr zase vše přimontovat, abychom nezavdali podnět ke stížnostem. A na místě samém - v Loretě? I tam se chod věcí vyvíjel všemožně jinak, než podle plánu: namísto dlouhého ladění cembala a krátké zvukové zkoušky se v důsledku zdržení cembalisty na cestě konala dlouhá zvuková zkouška a krátké ladění cembala. A do třetice všeho dobrého: když jsme vezli později večer po koncertě cembalo zpátky do Základní umělecké školy v Dobřichovicích, zjistila mladá a sympatická mladá paní učitelka, že je sice naladěno, ale jak! Přeladěn byl jeden rejstřík, aby ladil s varhanami, ale druhý zůstal nepřeladěný - dohromady takový zvuk nesouzvuk, že by i kočky plakaly!

Na závěr – vy znalí se prosím neurazte pro moji „poučnost“ - ještě malou kulturně historickou poznámku pro nezasvěcené, pro ty, kdo vnímají Loretu jen jako název překrásné pražské barokní architektonické památky s unikátní zvonkohrou, a ještě neměli čas se pozajímat, oč jde: „loreta“ je kopie nazaretského domku, kde bydlela Panna Marie a kde došlo k zázraku Vtělení. (Ne betlémské chýše, kde se narodil Ježíš, jak se ke svému údivu dočítám na internetu.) Domek byl rozebrán na části a přepraven do italského Loreta; to přenesení inspirovala rodina Angeliových a odtud legenda o přenesení domku anděly. Na různých místech pak v křesťanských zemích vznikly nápodoby tohoto originálního stavení. Vnější stěny pražské Lorety původně zdobila sgrafita; když byla poškozena, nahradily je bohaté reliéfy. Pražská Loreta opravdu stojí za návštěvu... a my věříme, že se nám podaří do tohoto výjimečného místa vrátit, ať s radostnou Coronou nebo bolestným „Dílem patetickým o sedmi bolestech blahoslavené Panny Marie“, rovněž od Brixiho, kterou začínáme pomaličku polehoučku studovat a nacvičovat.

Milí přátelé, píši – psávám – písávám tyto záznamy na blog jako prozaické internetové pokračování naší knížečky, Veršované kroniky sboru, tedy pro veřejnost i pro členy sboru současně. A tak bych chtěl za zakladatelku sboru, jistě jejím jménem a s jejím souhlasem, poděkovat všem těm, kdo přispěli ke krásnému hudebnímu zážitku i tou praktickou zásluhou za kulisami dění: zapůjčením hudebních nástrojů, jejich stěhováním a přenášením (zkuste si někdy potěžkat pozitiv nebo cembalo), přepravou kostýmů, zakoupením květin, službou u vchodu atd. atp. Než si oblékneme kostýmy ve stylu na pomezí renesance a baroka, které všechny přítomné ohromí svou nádherou a rafinovanou zdobností (ruka výtvarnice Anny Kubů se zde nezapře), je za tím spousta práce, úsilí a někdy i klopotné dřiny!

Jakub Brunner,
bas, šašek, kronikář a kecal sboru Fenix,
20.5.2012

P.S. Ohlasy diváků:
Marie Rosolová (soprán) píše: „Moje maminka navštěvuje všechny naše koncerty, tudíž i všechna provedení Corony a říkala, že tady v Loretě to bylo nejkrásnější!!!
Bratr Augustin odpovídá Anně Kubů: „Milá sestro, jsme vám vděční za to, že jste do Lorety s tak krásným programem přišli. Za kapucíny zdraví a žehná br. Augustin, rektor kostela.“
Anna Kubů: „ Ahoj fénixí opeřenci, posílám chvály od pana Janaty. Rovněž moc chválil místní varhaník pan Rejšek (hraje i na zvonkohru) a je to hudební znalec – tak od něj je pochvala rovna státnímu vyznamenání.“
Vít Janata, zvukař, píše Anně: „Moc Vás zdravím, viděli jsme se v neděli na vašem úžasném koncertě. Budu se těšit, že nás zase někdy poctíte návštěvou v Loretě!“

2012

duben

FENIX zpíval na Velikonoce 2012

„Fenix v komorním výběru“, mohl by znít podtitul, nebo také „Jak jsem přepočítával kuřátka“, ale o tom až později. Tak tedy dnes, v neděli 8. dubna čili na Boží hod velikonoční, jsme v neúplném počtu členů sboru odezpívali mši na kůru karlovského kostela při dopolední velikonoční mši. Diplomatické označení „komorní výběr“ znamená, že nás bylo devět pěvců (tři ženy, tři tenoři, tři basové), dohromady s varhaníkem deset osob. V méně početném provedení už jsme zpívali několikrát, ale snad poprvé, co v historii sboru pamatuji, jsme se sešli jako víceméně mužský sbor, zcela bez sopranistek, jen s podporou tří kurážných altistek: Anny, Jiřiny a Líby. Vědomi si oslabení, opustili jsme včas původní záměr reprízovat Gounodovu polyfonní mši a namísto ní jsme volili nejjednodušší (a přece krásnou) mši, jakou máme na skladě, totiž Brucknerovu jednohlasou Missu brevis in C.
Zpívání nám oddirigovala zakladatelka sboru, paní Anna Kubů a na kostelní varhany nás doprovázel osvědčený spolupracovník na karlovském kůru, pan Ing. Karel Vítek. Sólo patřilo Ladislavu Ciglerovi (Credo ve mši) a další sólo zaznělo v originálním provedení „tenor s tenory“: Ladislav jako první hlas a Jan Malý s Petrem Nedvěděm jako ozvěna v Panis angelicus. Jakkoli obvykle provádíme tuto skladbu v kombinaci soprán a tenor, musím říci – nejenom díky Láďově nasazení, ale i díky Honzovi a Petrovi! – zněla ta skladba nad očekávání výborně. Dále zazněla sekvence „Victimae Paschali Laudes“ a několik písní s lidem vybraných k dnešní sváteční příležitosti.
Zpívali jsme statečně, s blahým vědomím, že případné drobné nepřesnosti zaniknou v neskutečně příznivé, ba kouzelné akustice karlovského kůru (zdůrazňuji „kůru“, protože při koncertním zpívání dole před publikem už toto akustické kouzlo osmiboké kaple samočinně nepůsobí). A pocit? - Dobrý, překvapivě dobrý. Docela jsme se do přednesu položili a zpívání si hezky užili... a jak se zdálo, ke spokojenosti všech přítomných.
Žádná „humorná historka z natáčení“, nic. Snad jen ta kuřátka! - Podařilo se mi v předvečer Božího hodu kdesi zakoupit suvenýr: deset velikonočních kuřátek, jarně žluťoučkých, přesně jak mají být – takových těch ozdůbek, co patří na jako dekorace velikonoční stůl, do mísy či pod vázu. S myšlenkou, že bych dnes mohl obdarovat touto drobnou pozorností své „spoluopeřence“, totiž kolegy ve Fenixu. Nebyl jsem si jist počtem (nemohl jsem tušit, kolik se nás opravdu sejde, jen jsem věděl, že to nebude plný počet), ale když jsem při kupování vysypal všechny drobné kovové mince, kterých se mi jednorázově nashromáždil v peněžence přebytek, usoudil jsem, že si mohu dovolit a dopřát deset kuřátek. A vyšlo to! Nejprve dostal své kuře každý z osmi spolupěvců, deváté kuře dostal varhaník a když jsem sestoupil po točitých schodech kůřu, vtiskl jsem poslední, desáté kuřátko do dlaně Pepíkovi, exčlenu sboru, který již nějakou dobu s námi nezpívá, ale na karlovské mše chodí.
Po mši mě ještě poučila kamarádka Líba, co je to "paškál". Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o původu rčení "vzít si někoho na paškál" čili vzít si na domluvu či pokárat. A hle, paškál je ona vysoká, několik kilogramů vážící svíce, která se zapaluje právě na Velikonoce! A když byl někdo přiveden před paškál, pak proto, aby pod přísahou dotvrdil pravdivost nějakého důležitého tvrzení. Při pátraní po hebrejském původu řeckolatinského slova "pascha" bychom se ovšem dostali až k "pesahu", židovskému svátku... a k zamyšlení, jak komplikovaně se v lidské historii vrství tradice.
A teď už jen poslední dodatek: Když jsem se doma sešel s poněkud prokřehlou manželkou, která z důvodu bezlepkové hostie dala přednost mši ve sv. Ludmile na Nám. Míru, trumfoval jsem: naše zima na Karlově měla mnohem lepší kvalitu! Na rozdíl od Ludmily žádné přitápění! A přece jsem přežil, chtělo to ovšem o několik slupek oblečení více a horký čaj do termosky. Jak nevzpomenout na Brdečkova Limonádového Joea: „A noci jsou zde chladné?“ - „Cože?“ - „Povídám: noci jsou zde chladné?“ - „A-, ano.“ - „To abych si vzal teplé spodní prádlo...“ Nahraďte si slovo „noci“ slovem „Velikonoce“ a jste doma. Když jsme z karlovského kostela odcházeli, viděli jsme venku snášet se k zemi pár sněhových vloček; jak těžko se zvyká na tento vcelku roční době přiměřený úkaz, když se nás přepychově teplé, sluneční dny březnového předjaří snažily přesvědčit, že jaro je definitivně zde!

Krásné svátky vám všem, milí čtenáři a příznivci sborové hudby.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 8. 4. 2012

2011

prosinec

FENIX zpíval na smutečním obřadu

Ve středu 28.12. dopoledně se od 11.00 hodin šest členů Fenixu z celkového počtu cca 14-16 podílelo na hudební části smutečního rozloučení s Pavlou Tesařovou v kostele sv. Martina ve zdi na Praze 1; na varhany nás doprovázel Vojtěch Esterle, celý obřad vedl farář Ruben Kužel. Součástí obřadu bylo například přečtení dopisu kamarádky a úvahy samotné Pavly o tom, jak strávit poslední den života. A také společná modlitba, i když se nejednalo o zádušní mši; bylo to poslední rozloučení před pohřbem, který následoval téhož dne.

Přátelskou výpomoc hudebním obohacením pořadu jsem nabídl tatínkovi Pavly, Pavlu Tesařovi, jako vyjádření soucítění v těžkém okamžiku jeho života i jako vyjádření vděčnosti za to, že se stal prvním sponzorem – přispěvatelem ve prospěch Fenixu po našem ustanovení jako spolku pro vokální a komorní hudbu. I když jsem vzápětí získal předběžný souhlas několika členů sborů s účinkováním, nebylo zrovna lehké je v mezisvátečním čase sehnat dohromady tak, abychom utvořili „komorní výběr z komorního sboru“, avšak pokud možno se zastoupením všech čtyř hlasů potřebných pro kompletní polyfonii: sopránu, altu, tenoru i basu. Bez toho, že bych chtěl tuto část hudebního zákulisí nějak dramatizovat, faktem zůstává, že sopranistka překonávala střevní potíže a tenorista zase lehčí nachlazení, hlavním úkolem však bylo – pro ty, kdo nejsou v důchodu či na prázdninách nebo si neurčují sami pracovní dobu – aby se uvolnili, případně, když bydlí za Prahou, aby včas dojeli. Podařilo se!

Jímavou atmosféru smuteční příležitosti umocňoval rozsvícený vánoční stromek za rakví mladé dívky, která se dne 16. prosince 2011 ve svých pouhých 18 letech rozhodla dobrovolně pro odchod ze života, hledajíc lepší svět. Kromě Asolova Requiem, Mozartova Ave verum, Haydnova Tristis est anima mea a dalších skladeb včetně sólové „Ave, Maria“ (Bach-Gounod) v podání Blanky Bezdíčkové zazněla i jedna reprodukovaná skladba (My body is a cage od skupiny Arcade Fire v podání Petera Gabriela), který svým textem, citovaným i v parte, přesně vystihuje rozpoložení rozpolcené mladé mysli:

Mé tělo je klec,
která mi brání tančit
s tím, koho miluji.
Ale moje mysl drží klíč.

Jako poděkování kamarádům z Fenixu, kteří přispěchali na pomoc, když jsem je o to jako Pavlův známý požádal, si dovolím všechny účinkující vyjmenovat: S – Blanka Bezdíčková, S/A – Anna Kubů, A – Líba Semecká, T – Ladislav Cigler, B – Michal Majer, Jakub Brunner. Na nácviku den před obřadem zaskočila za indisponovanou Blanku moje dcera Olga, takže v rozhodující přípravné fázi nechyběl ani soprán. Ve středu ráno jsme se pak na místě poprvé setkali s mladým varhaníkem Vojtěchem, který se ochotně ujal úkolu některé z našich skladeb doprovodit podkresem na tamější kostelní varhany.

Pan farář i rodiče dívky ocenili naše vystoupení, výběr a provedení skladeb a my jsme si zase nemohli nepovšimnout mimořádně silné atmosféry setkání a velkého množství přítomných mladých lidí. Pro některé z nich mohl být obřad jedním z prvních setkání s tím, jak může vypadat důstojné rozloučení s blízkým člověkem v křesťanském, ekumenickém duchu. Ačkoliv Martin ve zdi je evangelický kostel, ve vzácné jednotě zazněly dvě nejfrekventovanější modlitby křesťanství: Otče náš a Zdrávas, Maria, milosti plná.

Na děkovný dopis Pavlův jsem odpověděl:

„Jsem opravdu rád, že i naše pěvecké vstupy vhodně doplnily citlivě vedené rozloučení. Myslím, že hlavní zásluhu má pan farář; každé slovo a gesto byly na svém místě. Všichni přítomní svým pozorným nasloucháním jeho promluvám a tichou účastí s Tvou rodinou spoluvytvářeli neopakovatelnou, důstojnou atmosféru. Byl to krásný a početně hojně navštívený smuteční obřad, na jaký se hned tak nezapomíná.“

Hlavně jsem však ještě na místě, postoupiv v kondolenční frontě, vyjádřil přání, abychom se s maminkou Simonou, tatínkem Pavlem i bratrem Martinem setkávali při lepších příležitostech. V to upřímně doufám, neboť život jde dál, musí jít dál. Jak jsem sám na vlastní zkušenost zažil při dobrovolném odchodu ze života mé sestry Adély... mého strýce Kamila... mého synovce Jiřího. Zpíval jsem, jestli dovolíte, na počest i jejich památce.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 30.11.2011

P.S. Zvláštní shodou okolností jsem se v důsledku smutné události seznámil poprvé s kostelem sv. Martina ve zdi, kde působil jako varhaník Šimon Brixi a kde byl pravděpodobně pokřtěn jeho syn, slavný barokní skladatel Fr. X. Brixi, jehož dvanáctidílný cyklus Koruna Panny Marie jsme letos uvedli v premiéře.

2011

prosinec

FENIX a rok 2011 - resumé

Rok 2011 ...

… byl pro Fenix plný zajímavých událostí. Zkusili jsme a zase ukončili spolupráci s farností kostela sv. Ludmily; oni nám umožnili zkoušet na faře v Jugoslávské ulici č. 27 a my jsme na oplátku jako Fenix (a také Laetitia, která je hlavním sborem Dr. Romana Michálka) účinkovali v květnové Noci kostelů. Fenix však nemá problém kde zkoušet: zázemí poskytuje sama zakladatelka sboru u sebe doma. Jen při generálních zkouškách s doprovázejícími hudebníky si musíme jednorázově domluvit větší prostoru.

Když započítám i zmíněné vystoupení v hudební části programu Noci kostelů u sv. Ludmily, realizovali jsme 9 koncertů, z toho 2 ve spolupráci s jiným sborem (Laetitia, sbm. Roman Michálek, a dětský sbor ZUŠ Štefánikova, sbm. Tereza Bystřická) a 3 na naší „domovské scéně“, totiž na Karlově. Zásadní událostí byla obnovená premiéra Brixiho Corony 8. října. Předpremiéra Corony se konala u příležitosti výročí 20 let od založení Karmelitánského nakladatelství v kostele sv. Fabiána a Šebestiána. Ani v tomto roce jsme nevynechali naše „letní turné“ aneb vystoupení typu „hrady a zámky“. Mám na mysli červencové koncerty, 2 v Třeboni a 1 v Písku, z toho jeden třeboňský věnovaný tradičně madrigalům. Naopak nezapočítávám výpomoc 6 členů Fenixu (Jiřina, Líba, Marie, Honza Malý, Michal, Jakub) při Rybově České mši vánoční pod taktovkou Romana Michálka, jejíž provedení se přesunulo z kostela sv. Ludmily do Českého muzea hudby; z uvedených 6 členů Fenixu 5 zpívalo Rybovku ten den podruhé, poprvé v barvách sboru ČVUT (a někteří se určitě zúčastnili i Rybovky 23.3. ve tři u Karlova mostu, která se konala navzdory souběhu s pohřbem Václava Havla).

Jako původně chrámový sbor jsme opět také vypomohli karlovskému kostelu se zpívanou částí bohoslužeb – celkem 5x. Na Karlově jsme také zpívali při zádušní mši za Laca, jak jsme říkali Ladislavu Valentovi, zakládajícímu členu někdejšího kvartetu Fenix. Ve středu 28.12. se šest členů Fenixu, takže komorní výběr z komorního sboru, podílelo na hudební části smutečního rozloučení s Pavlou Tesařovou v kostele sv. Martina ve zdi na Praze 1; na varhany nás doprovázel Vojtěch Esterle.

Naše instrumentální spolupráce (varhany, klávesy, cembalo) v průběhu roku zahrnovala jak osvědčeného varhaníka karlovarského kůru Ing. Karla Vítka, tak pana Petra Mašlaně (i další hudebně nadané členy jeho rodiny), Martina Moudrého při výjezdech z Prahy, Terezu Flanderovou na vánočním koncertě a Víta Aschenbrennera při představeních Corony. Premiéru Corony doprovázeli: první housle – Magdalena Malá, druhé housle – Blanka Karnetová, violoncello – Petr Malíšek, cemballo – Vít Aschenbrenner, pozitiv – Petr Mašlaň. V Třeboni a Písku nás doprovázeli osvědčení Fautores Flautae. Taneční ukázky včleněné do pořadu Poslední Rožmberk připravila a se členy Fenixu nacvičila Alice Šimerová. Na vánočním koncertě se k osvědčeným instrumentalistům (el. klávesy – Tereza Flanderová, první housle – Jaroslav Hájek, druhé housle – Roman Konečný, violoncello – Dana Sommerová, flétna a hoboj – Simona Švástová), přidala na tympány a triangl Zuzana Kubů.

Dne 24.4.2011 s námi poprvé zpíval Milan Horniecky, na předpremiéře Brixiho Corony 1.10. se přidal Ladislav Cigler. Na premiéře Corony promluvil karmelitán pater Vojtěch Kodet. Za pohoštění na rautu v prostorách Muzea české policie po premiéře vděčímu Petr Nedvědovi. Pokud bylo někde potřeba průvodní slovo, postaral se o něj kronikář sboru Jakub Brunner. Ó sólové party se dělila naše vůdčí sopranistka Blanka Bezdíčková s hosty jako je Ludmila Nová (mezzosoprán) a Lucie Valentová (alt), na předvánočním koncertu se sólem vystoupil Ladislav Cigler (tenor) už jako člen Fenixu, Jan Zelenka (bas) jako volně spolupracující (ex)člen a další členové sboru.

Co se programové skladby týče, zpívali jsme kromě „staré“ Gounodovy mše také náročnější a zdobnější Casatiho Koncertní mši (Messa concertata). Vánoční program jsme obohatili o cizojazyčné koledy včetně anglických. Vrcholnou událostí sezóny i dosavadní hudební dramaturgie Fenixu byla premiéra Corony stellarum duodecim na Karlově, zachycená na CD i DVD. Tuto hudební událost jsme dovedli k úspěšné realizaci díky mimořádnému nasazení všech sboristů i sbormistra, včetně času věnovaného přípravě na letním víkendovém soustředění ve středisku Cesty ve Stříteži nedaleko Strakonic. Novou zkušeností byl benefiční koncert (a zároveň první repríza Corony) u sv. Jiljí ve prospěch sester dominikánek, jak vzhledem k charakteru akce, tak vzhledem k prostorám kostela. Nečekanou událostí, která přišla v den našeho předvánočního koncertu 18.12., bylo úmrtí Václava Havla, spisovatele, dramatika a bývalého prezidenta Československa i České republiky, symbolu Sametové revoluce r. 1989 a následné obnovy svobody a demokracie v naší zemi. Z naší několikeré účasti na bohoslužbách bylo jistě nejzáslužnější zpívání českých koled a Tiché noci na Štědrý den odpoledne. A protože bychom rádi v novém roce při letním turné navázali na letošní úspěch rožmberského pořadu (Poslední Rožmberk k výročí úmrtí Petra Voka), vytiskla nám Anna ještě v závěru roku velkou hromadu madrigalů starých i nových, abychom se jimi mohli zaobírat ve volných chvílích a abychom z nich mohli v novém roce 2012 ve spolupráci se sbormistrem sestavit nový pořad.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 30.12.2011

2011

prosinec

FENIX se spolupodílel na Rybovce

Viděl jsem ho! Mluvil jsem s ním!! On opravdu existuje!!! - Kdo, ptáte se asi. Odpověď zní: svého čtenáře. Živého, skutečného čtenáře těchto příspěvků. Možná je to jeden jediný člověk v celém vesmíru, který čte, co píšu, ale to nevadí, má radost je nezměrná. Usměvavý a organizačně zdatný člen sboru Radhost nás na Boží hod odpoledne vítal u vchodu do Muzea české hudby a směroval do správných šaten pro účinkující. Radek nebo si to pletu? - Nevadí, on mi jistě odpustí, jestli jsem si ve sváteční trémě nezapamatoval jeho jméno správně. A to už se ke mně přihlásil nejméně potřetí. Podruhé na Rybovce a jedenkrát na koncertu Fenixu konaném tradičně na Karlově, kde sbormistryně Radhosti Lucie Valentová jako host zpívala sólový alt. (Milý Radku, jestli jsem Vás přejmenoval, neváhejte a přihlašte se o opravu na mé emailové adrese brunnerovi@volny.cz.)

A tak pro dotyčného horlivého čtenáře a snad i několik dalších přemáhám svoji svátečně lenivou náladu a sedám ke klávesnici, abych opět podal zprávu. Zprávu o koncertním provedení nejhranější české skladby – Rybovy České mše vánoční. Zprávu, která se zdaleka netýká jen Fenixu, ale nadšených členů mnoha sborů, kteří spojili své síly pod taktovkou Romana Michálka. Jen považte, kdo všechno se zapojil:

studenti a učitelé Gymnázia Jana Keplera
a členové sborů:
Laetitia,
Radhost,
Pražští učitelé,
komorní sbor Musica Academica,
Canti di Praga,
Dvořákův komorní sbor
… a Fenix;
varhany – Přemysl Kšica,
soprán – Tereza Bystřická,
alt – Lucie Valentová,
tenor – Radek Prügel,
bas – Roman Klimt.

Vezměme to ale popořádku. Roman Michálek je díky své rozsáhlé hudební a organizační činnosti - a z toho vyplývajících kontaktů na sboristy i instrumentalisty - schopen již řadu let úspěšně konkurovat jiným četným provedením Rybovky pastorální mše ve vánočním čase. Tradičně již vícekrát realizoval Českou mši vánoční (plným názvem je to „Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. acomodata in linguam bohemicam musicam – que redacta per Jac. Joa. Ryba") v kostele sv. Ludmily na Náměstí Míru v Praze 2. Když se letos někdy v září rozchodem završila dosavadní spolupráce se svatoludmilskou farností zastoupenou bratrem Stanislavem, jenž v prostorách fary zkoušejícímu sboru Laetitia vyčetl neumyté hrnečky po zkoušce, přesunutý stůl, židle nevrácené na své místo a další hrdelní zločiny (nadměrná spotřeba farního toaletního papíru... mrhání elektrickým proudem, když po dobu zkoušky zůstávala rozsvícená žárovka na chodbě...), bylo třeba namísto kostela sv. Ludmily najít nové místo pro důstojnou realizaci oblíbené vánoční kompozice.

Premiéra v Českém muzeu hudby dopadla nad pomyšlení dobře.

Sboristé se sešli včas a v hojném počtu (pár sboristů z Fenixu, kteří jsou zároveň členy velkého sboru ČVUT, přebíhalo z jiného provedení Rybovky v nedalekém Pražském Jezulátku), většina z nich dokonce svátečně oblečena, dámy i páni v tmavém (omluvme několik nerozvážných mladíků, kteří své nedostatečné oblečení kryli tmavou bundou nebo vestou), sboristé z Radhosti identifikovatelní podle zlatého motýlka. Já měl černého, kdyby vás to zajímalo, a už byl velmi nedočkavý se proletět; dávám mu poměrně málo příležitostí. Generálka probíhala v klidném, přátelském duchu. Jeden detail za všechny: přinejmenším jeden smíšek-hýkal se nedokázal zdržet hlasitého smíchu, když sbormistr upozorňoval na nové české slovo – „sveselost“. Hned to vysvětlím. V hudebním provedení veršů:

„S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným
od Betléma kráčíme, radost velkou cítíme.
Radujme se, veselme se, že jsme viděli Ježíše,
který se dnes narodil, celý svět vysvobodil“

je třeba počáteční výrazy zpívat svižně a bez prodlev, nelze ulpívat na předložce, nebo se zpomalí a neudrží ono svižné tempo. Sbormistr Michálek má dar trefných příměrů a aby upozornil na správné zazpívání šestnáctinkových not, naučil nás nové slovo „sve-se-lost“ (resp. „sve-se-lo-stí“), podobně jako nás pro změnu na jiném místě textu odnaučoval předčasně sykat v „Me-siášovi“.

V průběhu celé skladby nás pak sbormistr vedl svým gestem, abychom vroucné zpívali vroucně a slavnostní slavnostně, piánka jemně a forte hřmotně. Mimochodem, dobrá známá z okruhu jógy, která pracuje na volné noze jako hudební redaktorka, sbormistrův výkon ocenila jako vysoce profesionální.

Takže jak to vše probíhalo? Nejprve varhanní preludium, stručné pozdravení a samotný koncert. Mezi posluchači bylo i několik dětí; některé sladce podřimovaly, ale jeden chlapec provozoval gymnastiku, která byla na na někde pomezí mezi dirigováním a hraním na neviditelný klavír (nevydržel až do konce, ale přesto: možná budoucí hudební talent?). Po potlesku a poděkování posluchači povstali a připojili se k nám, spojeným sborům, abychom všichni společně zazpívali vánoční chorál „Narodil se Kristus Pán“. Pak už jsme si tleskali navzájem. A nejlepší odměnou - kromě potlesku – byly pak rozhovory s osobními příznivci a fanoušky, přáteli přítomnými v publiku.

Budeme-li živi a zdrávi, tedy opět za rok na shledanou. To pokud jde o provedení Rybovy pastorální mše spojenými silami mnohočetných sborů. Ale jinak, co se Fenixu týče, ozvu se určitě dříve!

Vločky, ty nám letos chybí.
Místo sněhu mokré padá.
Ale zima pana Ryby
vánoční nám kouzlo spřádá,

sílu tradic věrně nese.
Tobě, Bože, nebe, moře
i pastýři někde v lese
ať se klaní. Radost, hoře,

vše je součást Tvého díla.
Uděl nám všem spokojenost,
vlej do našich srdcí svornost.

Nezměrná je Tvoje síla.

Amen, nebo tak nějak, jak to sami cítíte.

Vše dobré v nadcházejícím roce 2012 Vám přeje
(-: Jakub Brunner :-)

2011

prosinec

FENIX zve na české koledy 24.12 a Rybovku 25.12.

Na Štědrý den v odpoledním čase (16.00) se chystáme jako sbor spolupracující s karlovským kostelem vypomoci na tamější mši, takže ano - 24.12. nebo na Adama a Evu, chcete-li, budeme zpívat v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, ulice Ke Karlovu, Praha 2. Budou to převážně staré, dobré, osvědčené koledy ve sborových úpravách pořízených panem profesorem Čestmírem Staškem.
Ještě bych snad měl upozornit na provedení Rybovy České mše vánoční den na to, 25.12. čili na Boží hod vánoční v 18.30, pod taktovkou Dr. Romana Michálka. Kde se bude konat? Ne, tentokrát ne ve sv. Ludmile, jak tomu bývalo v minulých letech. „Rybovka“ bude provedena v Českém muzeu hudby, Karmelitská 2 Praha 1 (pár kroků od Pražského Jezulátka, na trase tramvaje 22 a nemýlím-li se, i 9 a 12).
Když se ještě ohlédnu za předvánočním koncertem (adventní, vánoční i novoroční hudební tematikou), který jsme jako Fenix s hudebním doprovodem provedli v neděli 18.12.2011 na Karlově, mohu jen s radostným údivem konstatovat, že z hlediska diváka a posluchače – soudě podle rozzářených tváří – šlo o jednoznačný úspěch!
Zakladatelka Fenixu v děkovném dopise sbormistrovi a členům sboru píše: „… a všichni jedním dechem chválili aranžmá skladeb a nápaditost provedení. Děkovali za krásnou atmosféru, byli unešeni nástupem se svíčkami do potemnělého kostela, rozmanitostí skladeb. Všichni odcházeli velice dojati a věta - Tak krásný koncert jsme dlouho neslyšeli - zazněla mnohokrát. Líba (alt) píše, že se všem líbil výběr skladeb, bezprostřednost a pohodová atmosféra. Od pánů ze sboru ohlasy nemám, ale mohu ještě zkráceně ocitovat Marii (soprán): „Také mám z koncertu příjemný pocit, který se nevztahuje k technickému provedení, ale k tomu, jak zpíváme srdcem a s láskou“.
Pokud se tedy po tolika slovech chvály zeptáte, jak koncert vypadal z úhlu pohledu (sebe)kritického člena sboru, zahalím se v opar tajemného mlčení... pak naznačím, že nachlazení sboristé překonali zázračným způsobem své indispozice... pak budu opět chvíli sofistikovaně mlčet... než vyjádřím svůj obdiv doprovázejícím hudebníkům, že na tak málo zkoušek dosáhli tak skvělé souhry... pak si ještě vydatně pomlčím, odmítnu prozradit cokoli více... a nakonec se vyjádřím diplomaticky, že až budu mít k dispozici DVD, nejprve se podívám a poslechnu si, zda milosrdný karlovský dozvuk zastřel jistá mírná pochybení v nástupech a souhře (slovy Anny Kubů "prohřešky a kiksy") a teprve, když usoudím, že je to lepší, než jsem čekal, podaruji tímto záznamem své známé a přátele. A i kdybyste mě podrobili zvláště rafinovanému mučení, dejme tomu upalování jednotlivými sirčičkami, dostanete ze mě už jen jedno jediné: na pátečním úvodním večeru semináře Mirka Čapka „Reiki – druhý stupeň“, jehož jsem se zúčastnil jako host, jsem si na závěr otočil kartičku DOBRODRUŽSTVÍ. Maje život jinak dost poklidný a nezvzrušený, hned jsem věděl, že má Vesmír na mysli náš nedělní koncert … a nemýlil jsem se.
Ale zvládli jsme to a myslím, že se nemáme zač stydět. Byl to velmi slušný amatérský výkon... a amatéři, kteří mají vůli se zlepšovat a neopakují pořád dokola staré hloupé chyby, jsou dobří amatéři.
Takže už jen technický dodatek: některé skladby zazněly „a cappella“, jiné byly lehce podbarveny klávesami (Tereza) a flétnou (Simona) nebo tympány (Zuzana), na závěrečné Brixiho skladby však nastoupil celý komorní orchestr:

První housle - Jaroslav Hájek. Druhé housle – Roman Konečný. Flétna a hoboj – Simona Švástová. Violoncello – Dana Sommerová. Klávesy - Tereza Flanderová. Tympány – Zuzana Kubů.

Jako sólisté vystoupili:
Soprán - Blanka Bezdíčková, Alice Šimerová. Alt – Věra Eibenová. Tenor – Ladislav Cigler, Jan Malý. Bas - Milan Horniecky, Jan Zelenka.

Průvodní slovo, včetně neplánované vsuvky o úmrtí Václava Havla (a také celé toto psané povídání) obstaral:

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix
19.12.2011

2011

prosinec

FENIX zve na vánoční koncert 18. v 18 na Karlově

Milí přátelé,

nedávno jsem někoho zval na náš vánoční koncert (tradičně v kostele na pražském Karlově, v dobře zapamatovatelném datu 18. v 18 hodin, ano - je to už za týden!) a nabádal jsem dotyčného, že v kostele se netopí, tak aby se dobře oblékl a vzal si s sebou čaj s rumem do termosky. Ajajaj jejejej, to jsem si dal, to jsem to schytal! Ne od toho, koho jsem zval. Pozvání jsem učinil po cvičení jógy (předcvičuji pravidelně každou středu večer v sokolovně v Žitné ulici) a jedna poučená jóginka mi rozhorleně vysvětlila, že buď rum cévy zužuje nebo rozšiřuje až moc, opravdu si nejsem jist, ale prý - navzdory obecnému přesvědčení - vůbec nezahřeje! Prý bych měl jako cvičitel a učitel jógy doporučovat raději čaj se zázvorem! Ach ano, jaká to pravda, zázvor je takový thajský pepř, má sílu a zahřívá určitě, to mám i sám vyzkoušeno. Však zkuste, kupte si čerstvý zázvor v podobě kořene a ukrojte jeden dva plátky do čaje, milovníci silných zážitků si zázvor nastrouhají. Když k tomu přidáte med a citrón, získáte něco jako zdravotní granát; vaše chuťové buňky sice projdou jistým šokem, ale rýma a nachlazení se vám vyhnou na sto honů, zejména když takovou kůru během zimy několikrát zopakujete...
Ale proč tolik povyku kolem vánočního koncertu a čaje s rumem, bez rumu nebo s čímkoli? Což není příprava vánočního koncertu rutinní záležitostí? - Věřte mi, že není. Staré skladby, o nichž se předpokládá, že je každý umí, nemohou ovšem umět noví členové sboru, kteří ještě na loňském vánočním koncertě nezpívali. Nové skladby jsou krásné, ale nezbývá mnoho času k jejich pilování do bezchybné krásy a jistoty. Nachlazený sbormistr vynechá pravidelný nácvik a pak vše dohání velkým šturmem na mimořádné generálce. Zkrátka, drama je život a nakonec dojdete k názoru, že šturmování je krásné, že je to koření života... něco jako zázvor pro zahřátí.
Kromě anglických, italských, německých adventních písní a koled (většinou s jednou slokou v originále a s další slokou přeloženou do češtiny) zazní i Brixiho vánoční skladby. Na generálce bude proveden definitivní výběr, ale v úvahu přicházejí jeho Pastores (Pastýři) a Reges de Saba (Mudrci ze Sáby čili lidové "tři králové"). Brixiho pěvecké ozdoby v takovém „Aleluja“ v Reges nepatří k nejlehčím na nastudování, ale je to čistá paráda a úžasná krása. Přijďte a přesvědčte se na vlastní uši; když sboristé zazpívají jako slavíci a trumpetista správně zatroubí, varhany zaduní, případně elektronické klávesy zapreludují, housle zahudou a violoncello podbarví vše svým jímavým zvukem, vznikne opět neopakovatelný dojem, který ohromí posluchače a možná i nás samotné účinkující!
Když se ohlédnu za starým rokem a podívám se do svých kronikářských zápisů, vyjde mi, že to má být devátý koncert našeho spolku v roce 2011. V Praze jsme zpívali jsme na Karlově, přispěli svým vystoupením k programu Noci kostelů ve sv. Ludmile, pořádali benefici u sv. Jiljího a měli předpremiéru Corony u sv. Damiána a Šebestiána. Zazpívali jsme si však také v Třeboni a Písku. A po vánočním (přísně vzato adventním) koncertě s mezinárodním repertoárem se následně české koledy na štědrovečerní mši v sobotu 24.12. v 16.00 na Karlově mají stát naším šestým zpíváním při bohoslužbách v letošním roce, z toho jedenkrát se jednalo o zádušní mši na jednoho ze zakládajích členů sboru. Devět a šest je patnáct; to není málo na amatérské sdružení.
Ve vzduchu ještě zatím visí realizace Rybovky silou spojených sborů, s nimiž kdy náš sbormistr Mgr. Roman Michálek, PhD. spolupracoval nebo spolupracuje. Ta se má konat v neděli 25.12. na Boží hod vánoční, jen ještě nevíme, kdo nám propůjčí prostory, protože se sv. Ludmilou, kde ji dirigoval v předchozích letech, náš sbormistr již spolupráci ukončil. Jak říkám, konec roku se může snadno změnit v drama, máme-li dramatický život v oblibě a umíme-li si takové situace správně přivolat... Ale jak správně zakladatelka sboru zdůraznila, přípatné participování na Rybově mši je záležitostí dobrovolnou jen a jen pro ty, kdo si to mohou dovolit, resp. kterým rodiny něco takového dovolí. Tak vezměte na to jed (nebo rum nebo zázvor), že jestli ta příležitost přijde, určitě si dovolím se od rodiny odtrhnout. Rybova Česká mše vánoční je mezi vánočními programy něco jako Shakespearův Hamlet ve světě divadelních her. Nebo aspoň já to tak cítím. U toho nemůžu scházet. Zpíval jsem v ní loni poprvé, tak mi ještě nezevšedněla. Od té doby, co mě táta jako kluka vzal do Rudolfina na koncertní provedení Rybovky, v první řadě seděl básník mého srdce Jaroslav Seifert … a za mnou hučely měchy varhan... a sólisté i sbor zpívali o sto šest, už pro mne dílo Jakuba Jana Ryby bude navždy výsostně sváteční záležitostí.
Ale zpět k vánočnímu koncertu Fenixu, v neděli 18.12. od 18.00 hodin, vstupné dobrovolné, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého vedle vjezdu na nuselský most, na trase metra C, uprostřed mezi stanicemi I.P.Pavlova a Vyšehrad. Jedna z hodně známých koled, která zazní, je „The First Noel“. Ač angličtinář, teprve letos jsem se díky výzkumné akci manželky dozvěděl, že „Noel“, synonymum pro Vánoce, je vlastně zkomolené slovo „zrození“! A tak jsem si dovolil pro potřebu programu ke koncertu parafrázovat dvě vybrané sloky známé anglické písně vánočního času těmito vlastními verši:

První vánoční čas, tak praví andělský hlas,
zvěstoval pastýřům na jejich loži, že se zrodil Syn boží,
v hloubce a chladu té zimní noci.
Vánoční, svatý, přesvatý čas, Král Izraele přišel mezi nás.

Ve dne i v noci hvězda zde září, mudrcům v tváře odlesky hází,
přišli se poklonit z krajiny v dáli, věštecké sny se jim dříve zdály,
o zrodu krále s velikou mocí.
Vánoční, svatý, přesvatý čas, Král Izraele přišel mezi nás.

Je to velké štěstí, že Král Izraele a Syn boží přichází mezi nás symbolicky každý rok znovu. Ač nepatřím mezi pratikující věřící, zamýšlím se nad odkazem toho, koho se ostýchám přímo pojmenovat, a ptám se: je už lidstvo po dvou tisících letech připraveno pochopit a uskutečnit učení Pravdy a Lásky, které kázal?

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix
11.12.2011

2011

listopad

FENIX zve na 27.11. v 16.00...

… v kostele Sv. Jiljího na Starém Městě pražském. Po předpremiéře a premiéře je to první repríza Brixiho Corony. Pokud jste nebyli na jednom z těchto dvou jmenovaných koncertů, neslyšeli jste ještě nikdy v životě vcelku dvanáctidílnou kompozici Fr. X. Brixiho! Ano, jde o „Coronu“ - Korunu dvanácti hvězd; více se můžete dočíst buď v mých předcházejících příspěvcích nebo na webových stránkách:

http://www.brixi-coronastellarumduodecim.cz

Náš nedělní koncert v dominikánském kostele Sv. Jiljí v Husově ulici č. 8 je zároveň benefiční akcí; výše vstupného záleží na vaší úvaze a vlastně nejde o vstupné, ale vložné ve prospěch stavby nového kostela. Jak již jsem napsal v titulku, koncert se koná v neděli 27. listopadu, začíná v 16.00, trvá něco přes hodinu a je tedy vhodnou příležitostí, jak i mladší členy rodiny seznámit s radostnou polyfonní hudbou, plnou pohybu, vzruchu, melodičnosti a jasu.

Pražanům asi není třeba objasňovat, že asymetrický kostel sv. Jiljí se nachází mezi Husovou a Michalskou ulicí, čili vlastně nedaleko Karlova mostu či stanice metra Staroměstská. Jak se stalo, že má kostel sv. Jiljí jednu věž vyšší a druhou nižší? - Obě věže byly původně stejně vysoké, ale do severní uhodil v r. 1432 blesk. Shořel krov i s břidlicovou střechou a žárem se roztavily zvony! Týž blesk na místě zabil ženu, která se před hlavním oltářem modlila za svého utopeného muže, staroměstského rybáře. Ať to zní jakkoli tragicky, ti dva nezůstali odloučeni dlouho... Škody na kostele byly záhy napraveny, jen severní věž nebyl nikdy dostavěna.

A ano, je to ten kostel, kde točil Miloš Forman scény pro svůj úspěšný film AMADEUS o střetu geniality a průměrnosti. Náš František Xaver Brixi byl předchůdcem Wolfganga Amadea Mozarta v několika směrech. Hudebně již předjímal některé postupy, které se pak dočkaly většího rozšíření o něco později, zemřel také mlád (dožil se jen o tři roky více než Mozart) a složil rovněž stovky skladeb (jeho díla čítají na 500 opusů, Mozartova 636, nemýlím-li se), přitom byl ovšem výkonným hudebníkem – varhaníkem a regenschorim svatovítského dómu! Určitý prvek tajemnosti mu dodává fakt, že se nezachovala žádná jeho podobizna...

Sv. Jiljí, francouzsky Gilles, jeden z nejoblíbenějších světců středověku, je nejen ochráncem tělesně postižených, žebráků, kovářů a lesů, ale i patronem kojících maminek. Legendu o tom, jak mu při poustevničení bylo potravou mléko mladé laňky a jak ji zachránil přes královým šípem za cenu vlastního zmrzačení, si však na webu vynajděte a přečtěte v klidu sami.

Milí přátelé, nemohu se ještě - jako poctivý kronikář - nezmínit o dnešním zpívání na kůru karlovského kostela. Gounodovu krátkou polyfonní mši doplnil jednoduchý hymnus Christus vincit a působivé sólo Panic angelicus v podání Blanky a Petra, s doprovodem varhaníka Ing. Karla Vítka; dirigovala zakladatelka sboru Anna Kubů. Zpívanou mši, sólo, zpívání s lidem - to vše jsme zvládli k potěše obvyklého nevelkého počtu věřících (karlovský kostel stojí tak trochu bokem; ne nadarmo se pod ním nachází zahrada s příznačným názvem „Ztracenka“), ovšem ještě před zpíváním nás všechny, a Annu zvlášť, poněkud vykolejilo, že kaplička Panny Marie před vstupem do areálu byla poškozena. Někdo surově vypáčil dveře. Svíčky i květiny dotyčný neurvalec ponechal na místě, ukradl však mariánský obrázek. Byla to pouhá reprodukce! - Nechápeme smysl takového vandalství.

S laskavým dovolením Blanky, naší sopranistky a sólistky, na závěr nahlédněme do zákulisí komerčníćh televizí. Blanka se totiž před dnešní mší krátce zmínila o castingu – výběru kandidátů do televizní soutěže pořádané Novou a Markízou „Hlas Česko Slovenska“, který se konal ve sváteční čtvrtek 17. listopadu v hotelu Pyramida na Praze 6. Původně slibovali, že vybírající porotci budou otočeni zády. Když nějaký hlas porotce zaujme, otočí se a stane se jeho patronem a průvodcem v přípravě na první, případně další kola soutěže. Blanka přišla na řadu hned po ránu, ale porotci – všichni muži – byli natočeni čelem a namísto zpívání rovnou (rozhoduje přece „Hlas“) se od kandidátky castingu čekalo, že o sobě nejprve něco řekne. V tom nebyl žádný problém, aspoň ne pro Blanku. Umí hovořit jasně a věcně. Jenže už první podanou informací se zřejmě definitivně odsoudila k tomu nebýt vybrána!

Blanka popsala průběh akce těmito slovy: „Mám dojem, že jak jsem se zmínila o své specializaci na duchovní hudbu, začali se na mě od té chvíle dívat s despektem. Ten předseda poroty či výběrové komise, který se mnou mluvil, byl vyloženě nepříjemný. Nebyl to jen můj dojem, i Terezka Flanderová, která se uvolila doprovázet mě na klávesy, měla stejný pocit. Asi jsem mu taky šlápla na kuří oko, když jsem ho opravila. Na otázku, co budu zpívat, jsem odpověděla jménem skladatele a názvem písně první a druhé připravené skladby, ale zřejmě vůbec netušil, o koho jde, neboť mě vyzval, abych zpívala nejdřív tu v angličtině. A já ho zřejmě urazila, když jsem ho opravila, že jde o latinský text.“ To vše nám sdělila s naprostým klidem; jen na závěr si – ve fénixím kruhu spřízněných duší – povzdechla: „No jo, o duchovní hudbu v komerčním světě prostě nikdo nestojí.“

A přece se točí, řekl prý Galileo inkvizici. A přece stojí za to věnovat se duchovní hudbě, i když o ni svět populární hudby a televizní komerce nestojí.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 20.11.2011

2011

říjen

FENIX a vrchol jeho úsilí: Koruna dvanácti hvězd

Premiéra Brixiho Corony (Fr. X. Brixi: Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis čili Koruna dvanácti hvězd blahoslavené Panny Marie, viz též vlastní webové stránky této skladby) v provedení sboru Fenix se konala v sobotu 8. října 2011 v 16 h v kostele na Karlově díky podpoře Unie českých pěveckých sborů a Městské části Praha 2.
O Panně Marii promluvil pater Vojtěch Kodet, karmelitán, úvodní a závěrečné slovo obstaral tradičně člen sboru Jakub Brunner. Sbor a doprovodný ansámbl řídil Dr. Roman Michálek. Zpíval sbor Fenix, sborová sóla patřila Ludmile Nové (mezzosoprán, j.h.), Blance Bezdíčkové (soprán) a Lucii Valentové (alt, j.h.). Tenory posílil Ladislav Cigler j. h., basy staronový člen sboru Jan Zelenka. Doprovod obstarali: první housle – Magdalena Malá, druhé housle – Blanka Karnetová, violoncello – Petr Malíšek, cemballo – Vít Aschenbrenner, pozitiv – Petr Mašlaň. V současné době se jedná o ojedinělé uvedení cyklu v úplnosti, v nastudování všech dvanácti částí.
Profesionální hudebníci dodali lesku našemu vystoupení, sbor zpíval s jejich podporou s jistotou, chutí a radostí. Zúročila se práce všech jednotlivých nácviků a mimopražského soustředění i závěrečných secvičných zkoušek s doprovázejícími hudebníky. Dařila se živá, hybná dynamika s jemným odstíněním, včasnými nástupy a vykreslením ozdob jednotlivých hlasů, sborová sóla sopránu a altu i souhra tutti. Publikum k naší radosti výkon ocenilo vydatným potleskem (z předpremiéry v Liboci jsme zopakovali schéma 11 skladeb + 12. jako přídavek) a v rozhovorech po koncertě hodnotilo výkon jako profesionální. Cituji z dopisu posluchačky: “Děkuji za nádherný zážitek, moc jsem si to užila. Jste více než profesionálové, vyzařuje z vás obrovská láska, oduševnělost, úcta. Gratuluji. Těším se na nová setkání, Lia”.
Úspěšné provedení tohoto díla je bezesporu vrcholem dosavadního uměleckého působení Fenixu a zaslouženým úspěchem zakladatelky sboru Anny Kubů a sbormistra Dr. Romana Michálka i celého sboru.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 9. 10. 2011

P.S.
S radostí jsme si v zazpívali v karlovském kostele – našem tradičním koncertním místem - s jeho nádhernou výzdobou a skvělou akustikou a s nemenším potěšením jsme využili laskavého dovolení uspořádat raut po koncertě (a poseděli i znovu si zazpívali) v protilehlých prostorách Muzea policie ČR. Občerstvení a obsluhu zajišťoval k naprosté spokojenosti sehraný tým Jiřiny Švihnosové, která osobně dohlížela na přípravu, zásobování, výzdobu a veškeré detaily. Měli jsme možnost prohodit pár slov s jedním z našich čestných hostů, panem sbormistrem Čestmírem Staškem, dále třeba s bravurním varhaníkem/cemballistou Vítkem Aschenbrennerem, s hostující mezzosopranistkou Lídou Novou, pěvkyní obdařenou úchvatným sytým hlasem, a z muzikantů ještě i s barokní houslistkou Blankou Karnetovou (její přátelé Magdaléna a violoncellista Petr spěchali na další koncert); měli jsme možnost vyslechnout slova chvály od našeho pana sbormistra. Pohovořili jsme i s přáteli a hlavně sami členové sboru spolu navzájem... a utvrdili jsme se v tom, že nadšení přemáhá veškeré překážky a když do publika vyzařuje upřímná radost ze zpěvu, úspěch se dostaví.

2011

říjen

2011

říjen

FENIX zpíval v Liboci a zve na Karlov 8. 10. v 16.00

V sobotu 30. září 2011 od 16.00 hodin jsme zazpívali u příležitosti oslavy 20. výročí činnosti Karmelitánského nakladatelství. Dík za pozvání patří pateru Janu Fatkovi, řediteli nakladatelství. Po generálce v centru Malejov jsme v půvabném libockém kostelíku (kostel sv. Fabiána a Šebestiána) vystoupili s veřejnou předpremiérou Corony, pozapomenutého hudebního skvostu Fr. X. Brixiho (Corona duodecim stellarum atd. čili Koruna dvanácti hvězd, viz předchozí příspěvek).

Jako dirigent vedl sbor Fenix i hudebníky sbm. Dr. Roman Michálek. Altistky posílila Lucie Valentová, tenoristy Ladislav Cígler. Zpívali jsme tak v sestavě pěti sopránů, pěti altů, tří tenorů a čtyř basů. Sborová sóla patřila Blance Bezdíčkové (S) a Lucii Valentové (A). Na el. varhany doprovázel Petr Mašlaň, 1. housle – Růžena Sršňová, 2. housle – Jan Vrkoč, violoncello – Dana Sommerová. Statečná violoncellistka nepropadla panice, když nás omylem hledala (a přirozeně nenacházela) v kostele; vyslechla malý kousek mše a takto osvěžena zatelefonovala, aby zjistila, že musí ujít ještě pár metrů k centru Malejov, kde jsem zkoušeli. Z toho mála, co stačil kronikář zjistit v rozhovorech se svými kolegy sboristy, snad lze – čistě pro vykreslení zákulisí – citovat, že jedna altistka přemáhala pocit únavy, něco mezi nevolností a melancholií, pramenící možná i z jejího nového pracovního angažmá (ne každá práce, ať jakkoli potřebná, člověka naplňuje radostným uspokojením). Jeden bas stále ještě vzdychal a tesknil po zemřelém domácím mazlíčkovi – kočce Malence, jež dosáhla úctyhodného stáří 18 let (v přepočtu na lidský věk to prý odpovídá 94 rokům) a opustila pozemský svět ve čtvrtek toho týdne, aby proháněla myšky a holuby v kočičím ráji... A jeden tenorista se nesnadno rozdýchával a pracněji než jindy rozezpívával po té, co si před pár dny při teambuildinových sportovních hrách firmy narazil pádem žebra tak nešikovně, že skoro ani nemohl dýchat. A když přece popadl dech, ještě stále ho trápily a trápí přetrvávající druhotné motorické obtíže. Pobavil mě líčením, jak musel vynajít jiný způsob zacházení s kancelářskou sešívačkou a prakticky si tak ověřil nezanedbatelný význam žeberních svalů pro celkovou souhru pohybů potřebných pro všední práci. Možná vás bude zajímat, při jaké disciplíně je možné se takto zneschopnit: jedinec měl úkol chytit míček a přitom přemáhat odpor bungeejumpingového lana (v terénu na rovině, ne při seskoku). S trochou ironie bych možná ještě dodal, že méně soutěživí jedinci zůstali zdraví, ale nechci se dotknout jemnocitu svého kamaráda; třeba by mi příště nepůjčil noty :-)

Oproti předcházejícím zkouškám na tomto našem vystoupení hudební doprovod ubral na síle a sbor naopak přidal na výrazu, celkově jsme se nechali více vést sbormistrem tak, aby hudba dýchala (dostali jsme za úkol si představovat plynulý pohyb „tekutých písků“) a také aby se vhodně odlišily jednotlivé části dvanáctidílného cyklu i jednotlivé fráze uvnitř skladeb. Po přednesení 11 skladeb jsme byli odměněni vytrvalým potleskem a 12. skladba tak posloužila jako svého druhu přídavek i uzavření celého cyklu.

Ta pravá sláva – když nám shůry bude dáno a přáno – nás ovšem čeká až za týden, také v sobotu (přesně v 8. října) a také od 16.00 hodin, ale na Karlově. Tedy přesněji v Praze 2 v karlovském Kostele nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, poblíž vjezdu na nuselský most a v areálu se vstupem společným i pro Muzeum policie ČR. Neváhejte, nemeškejte, nenechejte si ujít tuto výjimečnou hudební příležitost. Je to odpolední koncert, ale vzhledem k charakteru akce i vzhledem k domluvenému natáčení jde rozhodně o slavnostní záležitost. Srdečně vás tedy zveme na obnovenou premiéru cyklu, který jste dosud nikdy neměli možnost slyšet v celku. Podle dostupných záznamů, resp. podle neexistence referencí o provedení díla, je v současné době nás sbor prvním sborem, který nastudoval a uvádí kompletní dvanáctidílný cyklus Františka Xavera Brixiho.

Těšíme se na vaši účast! Vstupné je dobrovolné, horní výše sponzorských darů není omezena :-) Na místě bude k dostání i kronika sboru vydaná jako útlá knížka s mnoha fotografiemi.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 30. 10. 2011.

2011

září

2011

srpen

FENIX a Brixi - premiéra Corony 8.10.2011 na Karlově

BRIXIHO CORONA POVSTÁVÁ JAKO FENIX Z PLAMENŮ

Spolek pro komorní a vokální hudbu Fenix uvede 8. října v pražském kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově v Praze 2 v premiéře cyklus významného českého hudebního skladatele Františka Xavera Brixiho Koruna dvanácti hvězd Blahoslavenné Panny Marie (Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis).

Sbor Fenix založila v roce 2005 Anna Kubů jako těleso zrozené z popela rozpadlého chrámového sboru u sv. Ludmily v Praze, jehož byla členkou od roku 2002. Příznačně nazvaný sbor byl původně čtyřčlenný, později se z provozních důvodů rozrostl na současných šestnáct členů.

O cestě Fenixu k Brixiho Coroně Anna Kubů říká: „S Brixiho nádhernou dnes zapomenutou skladbou, respektive s její první částí Omni die, jsem se poprvé setkala v roce 2004 ještě v chrámovém sboru u sv. Ludmily. Na jedné ze zkoušek nám půjčil noty sbormistr Stanislav Jelínek s tím, že bychom ji mohli nastudovat. Jenže po zkoušce si noty zase odnesl a tím to skončilo. Mě se ta hudba tak zalíbila, že jsem po čase začala pátrat na internetu."

"Problém byl, že část Omni die zhudebnila spousta skladatelů, ale na Brixiho žádný odkaz nebyl. Teprve později jsem se dopátrala, že text je součástí většího celku, hymnu Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis z 12. století, jehož autorem je benediktinský mnich Bernard z Cluny. Hymnus vychází z biblického Janova zjevení, kdy světec Pannu Marii spatřil oděnu sluncem s dvanácti hvězdami kolem hlavy, s měsícem pod nohama, jak drtí starého draka (hada). K Briximu se báseň nejspíš dostala z Polska, protože podle legendy zaujala polského světce sv. Kazimíra (1458-1484) natolik, že si její rukou psaný text nechal dát do rakve."

"Když jsme s Fenixem začínali, měli jsme repertoár převážně renesančně-barokní. Chyběla nám ale pevnější dramaturgie, protože se u nás jako sbormistři střídali studenti sbormistrovství na Pedagogické fakultě UK. Teprve v roce 2009, kdy se uměleckého vedení sboru ujal PaeDr. Roman Michálek, který byl schopen zajistit a dirigovat i kvalitní hudební doprovod, začali jsme se věnovat větším celkům."

"Několikrát jsme provedli mj. Michnovu Loutnu Českou a já jsem ucítila příležitost, že bychom mohli oživit Brixiho zapomenutý opus. Začala jsem intenzivně pátrat, a v říjnu 2010 se mi podařilo od Pavla Svobody ze Spolku pro duchovní hudbu získat opis partitury, který pořídil pater Karel Bříza ještě jako student v roce 1946 na olomouckém kůru ze sbírky muzikologa Dr. Emiliána Troldy (1871-1949). Kopie Břízova zápisu nebyla příliš kvalitní, opsat ji a převést do programu Sibelius bylo hodně náročné, bez pomoci členů Fenixu Věry Eibenové a později Milana Hornieckého bych to přepisovala ještě dnes."

"Samozřejmě, že tím vše neskončilo, notový záznam korigujeme společně se sbormistrem přímo na zkouškách sboru, partituru je třeba ještě zrevidovat podle dalších zdrojů, po nichž stále intenzivně pátráme. Roman Michálek si zpočátku nebyl jistý, zda skladbu zvládneme, proto jsme nejprve nastudovali prvních šest částí. Ty jsme pak letos celkem zdařile předvedli jednou v červenci (Třeboň, kaple Schwarzenberské hrobky) a dvakrát v srpnu (Písek, klášterní kostel Povýšení sv. Kříže; Praha, kostel na Karlově). V současné době se na pravidelných i mimořádných zkouškách intenzivně věnujeme nastudování všech dvanácti částí Brixiho Corony - obrovský kus práce jsme udělali na třídenním soustředění v srpnu."

"Na říjnové obnovené premiéře nás doprovodí komorní orchestr (dvoje housle, violoncello, kontrabas, varhany, částečně cembalo) a pokud vše dopadne tak dobře, jak v to doufáme a věříme, čekáme, že o následné provedení tohoto díla by mohly projevit zájem další kostely a církevní řády mající úzký vztah k mariánskému kultu. Tato pozoruhodná hudba by tak mohla opět povstat z popela zapomenutí. Závěrem chci poděkovat za podporu našeho projektu Městské části Praha 2, bez jejichž grantu bychom stěží dovedli Coronu až k premiéře 8. 10. 2011 od 16 hodin v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého (ulice Ke Karlovu, Praha 2), na kterou všechny čtenáře srdečně zveme."

Jan Malý, Anna Kubů - Praha, 29. 8. 2011

NEJEN KONCERT, ALE SETKÁNÍ CTITELŮ - SLOVO SBORMISTRA

„Je pravda, že jsem byl zpočátku na pochybách, zda skladbu s Fenixem nastudovat, protože tento Brixiho cyklus motet je pro amatérský sbor poměrně rozsáhlý a hlasově náročný,“ uvádí sbormistr Fenixu Roman Michálek. „Proto jsem také zvolil postupnou cestu, kdy jsme nejprve nastudovali prvních šest částí a teprve poté dalších šest.

Brixi hlasy nešetřil, ať už soprány či tenory, nerozpakoval se jít až do krajních poloh, v případě sopránů jde o h2. Ještě zvažujeme, zda tóniny v partituře, kterou máme, skutečně odpovídají, nebo zda provést některé korektury. Ale to vyřeší porovnání s dalšími prameny. Kromě hlasové náročnosti je tu problém interpretační.

Vzhledem k formě da capo, kterou Brixi použil téměř u všech motet, je třeba dosáhnout toho, aby i přes opakování hudba nebyla jednotvárná a působila stále zajímavě. Proto se snažím angažovat hudebníky specializované na barokní a raně klasicistní hudbu, kteří by skladbě dodali to, co jí patří, jako jsou typické ozdoby, barevné odstíny a podobně, abychom dosáhli co největší pestrosti, aniž bychom museli skladbu poškodit přepisy nebo změnou aranžmá.

Brixi má určitě mnohem efektnější skladby, ale Corona je cenná právě pro svoji niternost, má velký vnitřní náboj, který přesvědčil mě i členy sboru. Profesionálnímu tělesu by její nastudování nepochybně trvalo kratší dobu, ale myslím si, že amatérští hudebníci, pokud se věci opravdu věnují, dokáží onen vnitřní náboj přenést na posluchače mnohem lépe než profesionálové.

Důvodem, proč Brixiho Corona nebyla tak dlouho hrána, je nepochybně skutečnost, že není psána na liturgické texty. Nevíme, kdy skladba vznikla, pro koho byla složena či jak a a při jaké příležitosti byla poprvé provedena. Muzikologové, se kterými jsme konzultovali, nevylučují souvislost s mariánským sloupem na pražském Staroměstském náměstí.

Další indicií naznačující možný způsob provedení, je skutečnost, že mezi některými motety jsou neotřelé, poměrně ostré a pro barokní hudbu nezvyklé tóninové vztahy. Je otázka, zda to byl skladatelův úmysl, kterým chtěl cyklus formálně ozvláštnit, či zda mezi části s těmito příkrými tóninovými rozdíly bylo vloženo mluvené slovo. Toto bychom ještě chtěli upřesnit, protože plánujeme, že při našem provedení Corony by hudbu prokládal mluvený projev.

Předpokládáme, že by se tohoto úkolu ujal generální delegát Řádu karmelitánů pro Čechy a Moravu P. Vojtěch Kodet. Byli bychom rádi, aby celá akce (realizovaná za přispění Městské části Praha 2) nebyla jen obvyklým koncertem, ale vyzněla šířeji jako setkání ctitelů mariánského kultu, kteří budou mít možnost rozjímat při nádherné Brixiho hudbě.“

Jan Malý, Roman Michálek - Praha, 29. 8. 2011

FR. X. BRIXI - O SKLADATELI

Významný český skladatel František Xaver Brixi (1732-1771) měl hudební nadání v genech. Jeho otec Šimon Brixi (1693-1735) byl varhaníkem a regenschorim pražského kostela sv. Martina ve zdi, jeho matka pocházela z hudební rodiny Bendů. Při studiu na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích získal výtečné hudební vzdělání, po návratu do Prahy působil jako kostelní varhaník, aby v roce 1759, ve svých sedmadvaceti letech, získal v konkurzu místo kapelníka metropolitního kostela sv. Víta. V té době to byl nejvýznamnější hudební post v Čechách. U sv. Víta působil až do své smrti v poměrně mladém věku - zemřel devětatřicetiletý. Přesto za svůj život stačil zkomponovat obdivuhodný počet skladeb (odhadem 500 titulů).

V Čechách té doby mezi skladateli dominoval - jeho převážně církevní skladby patřily u nás, ale i v dalších evropských, především katolických zemích, k nejhranějším po celou 2. polovinu 18. století. Skládal sice ještě v období baroka, ale jeho kompozice již předjímaly hudební klasicismus - dá se říci, že Brixi připravil ucho českého posluchače na vnímání hudby W. A. Mozarta, J. Haydna a dalších. Brixiho skladby přinášejí nové prvky: projasněnost výrazu, svěží rytmické cítění a promyšlenost stavby, hojně uplatňoval synkopy a trioly a stálým kombinováním nejrůznějších rytmických útvarů, nepravidelnostmi a přesahy se vyhýbal jednotvárnosti, do které upadalo mnoho jeho současníků. Proto dokážou zaujmout posluchače i dnes.

Jan Malý - Praha 29. 8. 2011

2011

srpen

FENIX a pěvecké soustředění 2011

Tak už jsem tu zas. Kdo? - Neúnavný kronikář malého sboru s velkými ambicemi. Nejprve se chci krátce zmínit o tom, že jsme si i během letních prázdninových měsíců zapěli na kůru pražského karlovského kostela, a to na dopolední mši celebrované paterem Svobodou v neděli 14. srpna. A tak jsem si mohli nejen opět zazpívat Casatiho Koncertní mši pro čtyři hlasy, ale též si znovu projet alespoň čtyři skladby z připravovaného Brixiho cyklu CORONA STELLARUM DUODECIM BEATAE VIRGINIS MARIAE.

Mimořádné dílo si žádá mimořádné úsilí, a tak jsme se v přípravě Brixiho Corony sešli na pěveckém soustředění (věnovali jsme mu předposlední srpnový víkend nastavený o pátek). V počtu bezmála kompletním, totiž v 15 pěvcích a jednom sbormistrovi. Pro hlasovou indispozici se omluvila Maruška Pačesová, píšíc, že ochraptěla tak, že by se mohla hlásit do basů (prý mluví jako „Šmoula křížený s bernardýnem“). Navázali jsme tak na někdejší mimopražské soustředění, které nám Jiřina Švihnosová zařídila v Dobronicích v penzionu U kaštanu, i na pražské soustředění v tiskárenském klubu v Hálkově ulici na Praze 2. Tentokrát náš výjezd směřoval do jižních Čech a šumavských hvozdů, do Stříteže, vísky tak zapadlé, že není ani na GPC.

Co připomenout z krátkého života Františka Xavera Brixiho? Jistě víte, že byl skvělým varhaníkem a plodným skladatelem. Jeho dílo, které naleznete zastoupeno téměř v každé naší chrámové či zámecké sbírce historických hudebnicn a setkáme se s ním i v zahraničních fondech, čítá odhadem 500 titulů (srovnej s počtem 626 děl uváděných u W. A. Mozarta) a je to převážně církevní hudba; jen mší složil přes sto. Funkci kapelníka katedrály sv. Víta, kterou získal ve svých sedmadvaceti letech, zastával až do své brzké smrti v děvětatřiceti, způsobené pravděpodobně tuberkulózou.

Ačkoliv František Xaver Brixi žil ještě v době baroka, jeho hudba je předzvěstí klasicismu a jeho skladby, vyznačující se jasem a rymickými experimenty, nás dokážou zaujmout dodnes. Tam, kde jeho souputníci upadali do jednotvárnosti a předvídatelnosti, Brixi překvapí a nadchne. Toto prostupování osvědčených barokních a nových klasicistních postupů je dobře rozeznatelné právě i na jeho Coroně.

Vzhledem k rozsahu jeho díla není překvapením, že některé skladby jsou méně známé a nejsou běžně uváděny. Tak se stalo i v případě zmíněné „Corony“ - Koruny dvanácti hvězd blahoslavené Panny Marie. Důvodem bude jistě i fakt, že jde o skladbu duchovní, nikoli však běžně liturgickou. Je to cyklus sborových skladeb s instrumentálním doprovodem (mohou to být dvoje housle či třeba housle a violoncello nebo flétna a varhany). Brixi zhudebnil latinskou báseň Omni die dic Mariae, jejíž předlohou je polsky Hymnus sv. Kazimíra na Pannu Marii. Báseň má celkem 60 slok, ale Brixi si jich vybral jen 24 a po dvou z nich vytvořil oněch 12 mariánských skladeb.

Jak zařídíš, aby pěvci zpívali lépe, více,
nedaleko Strakonic si provětrali plíce?
Vyvez je z Prahy na víkend a pátek ať je volný.
Rozhodne ovšem sbormistr – zda je on také svolný.

Roman na nás vyzkouší různé pěvecké triky,
sevřené krky uvolní důmyslnými cviky,
abychom prý lehce našli přirozené tóny,
naše hlasy aby zněly čistě jako zvony.

Díky přátelskému pozvání jsme mohli pěvecké soustředění uskutečnit u Hanky Lacinové a Štěpána Vynohradnyka a ochutnat jejich skvělou domácí stravu. Oba jsou totiž výteční kuchaři, kteří umějí skvěle uplatnit staré i nové recepty a jejich tvůrčí obměny na základě vlastního úsudku i nápadů. Když totiž vaříte s láskou a ochutíte domácími bylinkami, pak i nový recept z Apetita vypadá a chutná jako moderní varianta nějaké zajímavé staročeské krmě.

Sbormistr se s námi věnoval technice uvolnění těla i hlasu, nalezení a posazení přirozeného tónu, běžnému rozezpívání na hlasových cvičeních i na lidové písni či na madrigalu zpaměti. Dalším nácvikem potřebným pro amatérský sbor bylo zazpívat z listu „Amen“ (Michael Praetorius) a Croceho „Cantate Domino“.

Hlavní nácvik patřil 7. - 12. části Corony, nejprve v mužské a ženské hlasové sekci, pak v provedení celého sboru. Vyvrcholením našeho úsilí na soustředění bylo, když sbor zazpíval všech 12 částí v jednom zátahu. Náročnost na vysoké polohy, zejména v sopránech, potvrdila, že bude záhodno proložit cyklus povídáním o skladbě nebo verši, aby si mohly hlasy vždy alespoň chvilku odpočinout.

Vzhledem ke krásnému počasí a lákadlům krajiny jsme si našli čas i na krátký pěší výlet do Dobré vody (studánka s léčivou vodou, kaple a křížová cesta dokola kaple), na sbírání hub v okolních lesích (nejvíce se našlo lišek, i docela velkých, což svědčí o ozdravujících se lesích), na výlet autem a pěšky nebo na kole na zříceninu hradu Helfenburk s výhledem na českou pyramidu zvanou Temelín. Vybyla i chvilka na posezení a opalování se na travnatém dvoře s menhirovými kruhy... a ovšem nějakou chvíli si vyžádalo i poctivé trávení skvělých pochutin. Kdo chtěl, mohl si ráno zaběhat na travnatém dvoře nebo se procvičit a protáhnout s Jakubem v jeho autorské sestavě Tygří protažení včetně tajného cviku zaručujícího dlouhověkost :-).

Po pěvecké stránce řídil soustředění jako obvykle sbm. Dr. Roman Michálek, proběhla i schůze spolku a návštěva vyslanců na zámek Kratochvíle pro předjednání kontaktu na možné vystoupení někdy v budoucnosti. Malým zpestřením pobytu bylo i nahlédnutí několika zaangažovaných do přípravné verze scénáře PERCHTA Z ROŽMBERKA ANEB BÍLÁ PANÍ, který má být základem našeho zámeckého vystoupení v Třeboni za rok.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 22. 8. 2011

2011

červenec

FENIX zpíval … a chystá podzimní premiéru Corony

Milí neznámí čtenáři našeho unijního blogu,

jsem rád, že mohu potvrdit: ano, záměry na červencovou letní produkci byly realizovány, a kde jsme měli zpívat, jsme i zpívali. V Třeboni se nám sešla přátelsky naladěné publikum na zámku a dokonce ještě početnější publikum v kapli schwarzenberské hrobky, včetně německých a holandských diváků. Slůvko „Bravo“ pronesené jedním z cizozemců po koncertě, když jsem se ještě na schodech hrobky potkával s odcházejícími diváky, rozhodně potěší! V Písku, na repríze programu z hrobky, byl tamější kostel Povýšení sv. Kříže zaplněn nejen kamarády píseckých flétnistů, ale též účastníky zrovna probíhajících houslových kurzů … a rovněž si vytleskali přídavek!

Snad si jen výjimečně dovolím zlehka povzdechnout, že jako kantor si umím představit klidnější start prázdnin po premiéře státních maturit než toto „koncertní šílení“. Na druhé straně musím přiznat, že mému nepokojnému duchu všechny ty aktivity a sborová pospolitost svědčí, takže si nemohu stěžovat než na sebe a vlastní volbu. Přece si nemohu stěžovat na sbormistra za to, že nás týral a mořil nekonečnými generálkami! Jak jinak by docílil toho, že se nás někdo optá, zda jsme profesionálové?! - Máme ve sboru jak zkušené hlasy schopné sólových výkonů, tak kamarády s menší praxí ze sborového zpívání. Máme ve Fenixu zpěváky, kteří zpívají současně i ve velkém sboru, a naproti tomu takové, kteří teprve získávají první zkušenosti. A tak jsme opravdu vděční Dr. Romanu Michálkovi, že se z nás přes naše amatérské limity snaží vykřesat výkon co nejlepší, výkon, který se (některým) divákům (občas) může jevit jako profesionální :-))

Pochopitelně tam, kde je spolupráce s doprovodnými instrumentalisty dlouhodobější jako s přáteli flétnisty z Písku, tam je větší souhra a spolehlivost. (Rychle dodávám, že Fautores Flautae měli v prostředku programu svůj samostatný instrumentální blok a pro mnohé jejich příznivce – písecké rodáky a další přátelé a známé – to byla nejspíš nejpodstatnější část koncertu.) Tam, kde si teprve zkoušíme souhru s novým mladým talentem v oboru doprovodu na klávesy, musíme být připraveni na momenty typu „vydrž, nevzdávej, přežij a zpívej dál“, i když třeba na vteřinku cosi neladí tak ideálně, jak by mělo … a jemné ucho sbormistrovo viditelně trpí :-(

Naše vystoupení naštěstí nejsou závislá na dokonalejším či méně dokonalém provedení jednotlivé skladby. Scénář Posledního Rožmberka hodně počítá s akčním Šaškem (Jakub Brunner), Nachovou dámou (Anna Kubů), tanečním rejem (připravila Alice Šimerová) a dojmem z nádhery rok od roku se vylepšujících kostýmů. Sám sbormistr se zapojil do herecké akce vyklepáváním klapotu koňských kopyt v samotném úvodu. K dobovým tancům se na poslední chvíli statečně přidala i Marie Rosolová, ale odpusťte mi, že nestačím vyjmenovat všechny aktivní účastníky; navíc bychom příště rádi zapojili do herecké akce ještě více členů sboru! Nelze než mít radost z toho, že se provedení Posledního Rožmberka (scénář Anna Kubů + Jakub Brunner, faktografická vylepšení za pět minut dvanáct: Honza Malý) líbilo sbormistrovi natolik, že není proti tomu najít příležitost k repríze.

Komponované pořady hudby a slova působí jako celistvý tvar s prostřídanými částmi. Tak tomu bylo u druhého pořadu (Casati, Brixi a flétny). Může to být zahájení varhanní improvizací (student magisterského stupně oboru varhanní hry Martin Moudrý), pokračování koncertní mší s doprovodem kláves, blok renesančních a barokních autorů v provedení píseckých flétnistů, verše a sborový Brixiho cyklus s podporou kláves a dvou fléten, jak tomu bylo tentokrát v Třeboni i Písku. Snad to nebyl jen můj osobní dojem, že dokonce i rýmovaná česká parafráze původního latinského textu Corony byla přijata shovívavě a vlídně.

U tohoto pořadu duchovní hudby se počítá nejen s reprízami, ale hlavně postupným nastudováním celého Brixiho cyklu „Corona stellarum duodecim“ pro plánovanou premiéru v sobotu 8. října na Karlově (hodina bude včas upřesněna). Neznáte tento cyklus hudebních mariánských chval, hybný a radostný, zářivý a oslňující? - Není divu, jde o skvost zapadlý na polici archívu, který objevila zakladatelka sboru Anna Kubů a rozhodla se jej probudit k novému životu. Tak, teď již víte vše a záleží jen na vás. Poznačili jste si cílové datum 8. října do svého diáře? Přijďte; i na vaši kritiku jsme zvědavi a bude pro nás důležitá!

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 9. 7. 2011

2011

červenec

FENIX zazpívá 5. a 6.7. v Třeboni, 9.7. v Písku

Milí a vážení,

tentokrát v odlehčeném tónu: Cyklisté ocení výhody krajiny v okolí Třeboně a jsou i se svými koly vítáni NA MALÉM ZÁMECKÉM NÁDVOŘÍ ve volném svátečním dni (svátek Cyrila a Metoděje) - V ÚTERÝ 5. 7. v 18.00 - kostýmované a zpěvavé taškařici sboru Fenix z Prahy a instrumentalistů Fautores flautae z Písku „Poslední Rožmberk“, věnované Petru Vokovi. Tímto novým pořadem navazujeme na "Bílou paní" a "Tři lásky" z předchozích let.

Kdyby se slunné nebe zatáhlo nebo i zakrápalo, představení se v žádném případě neruší, jen by bylo přesunuto do interiéru SCHWARZENBERSKÉHO SÁLU, dostupného v přízemí přímo z hlavního nádvoří. Cena bude lidová a zvlášť sympatičtí, kulturně vyhlížející diváci (společenský úbor nevyžadujeme, hovořím o osobním vyzařování) dostanou šanci zakoupit si za 50,- Kč Veršovanou kroniku sboru, kterou jsem za vydatné spolupráce zakladatelky sboru Anny Kubů sepsal a ona graficky vypravila, vybrala fotky a vtipně je okomentovala. Knížka mimo jiné obsahuje i přebásnění některých písňových textů naší dvorní textařkou Líbou Semeckou. (Zrovna na poslední zkoušce jsme řešili, ale zatím nevyřešili, zda budem v nové, dojímavě slzavé písní německého původu o loučení se zamilovaným městem zpívat "hoře a žal" nebo "slzy a žal" či zpěvnější "smutek a žal". Pan sbormistr se totiž během nácviku melancholické písně zcela nemelancholicky usmíval a pravil, že místo "hoře" slyší zpívat "oře a žal, oře a žal, oře a žal" a že se v něm rodí otázka, kolik toho to dotyčný zoral a co všechno požal.)

Na Facebooku, kde vystupuji pod uměleckým pseudonymem Jakub Brunner, najdete toto povídání i s fotkou, která dává představu o našich kostýmech a zejména o kvalitě krajkových límců. Takto okrášleni vystoupíme v Třeboni o den pozdějí - VE STŘEDU 6. 7. ve 20.00 (též svátek, výroční den upálení mistra Jana Husa). Tento klasičtěji laděný koncert se koná na jiném oblíbeném koncertním místě v Třeboni, totiž malý kousek za Třeboní ve SCHWARZENBERSKÉ HROBCE. Pardon, pro neznalé opravuji: v krásné novogotické kapli nad zmíněnou hrobkou, takže nebojte se: mezi rakvemi zpívat nebudeme a namísto rubášů budeme mít opět sametové "hábity", pro toto vystoupení ozdobené právě zmiňovanými límci.

Mimochodem, první návrh kostýmů měl límce jiné. Na kresleném návrhu vypadaly zajímavě; byly to takové vysoké stojaté límce a připevňovaly se suchými zipy, což sice není historické, zato ale praktické. Jenže! Jenže - když jsem si poprvé límec připevnil při domácí zkoušce kostýmu, manželka konstatovala: "Drákula by nevypadal líp!" A když jsem si jej vzal na koncert, jedna z příznivkyň, divačka mnou pozvaná, konstatovala: "Jako černokněžník vypadáš docela dobře..." Naštěstí se k mému remcání přidaly dámy, jimž by snad límce nevadily z estetických důvodů, ale překážely jejich bohatým vlasům (to zase není zrovna můj případ). A tak měla nakonec Anna dobrý nos a dobrý lov - a kdesi objevila a nakoupila krajkové límce, které z nás dělají takové spořádané, nedrakulovské a nečernokněžnické zpěváčky. Posuďte sami, ať na fotografii či naživo. Což bych doporučoval... a proto vás také, příznivci sborového zpěvu, srdečně zvu.

Zbývá ještě dodat, že instrumentálně nás doprovodí písecké hudební sdružení FAUTORES FLAUTAE pod vedením Václava Holuba. Jestliže na třeboňském zámku zazní rozmanité madrigaly, písně milostné i pijácké a ovšem také pohřební píseň Petra Voka, v hrobce zazpíváme Casatiho Koncertní mši pro čtyři hlasy a výběr z cyklu Koruna dvanácti hvězd Fr. Xavera Brixiho. Na elektronické klávesy nás bude provázet Martin Moudrý.

Kdo má blíže do Písku, toho zveme na reprízu druhého ze jmenovaných koncertů. Koná se v pátek 9. 7. v 19.00 v píseckém kostele Povýšení sv. Kříže.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 1. 7. 2011

2011

červen

FENIX zpíval na zádušní mši

Milí přátelé, kdokoli, kdo se nevyhýbáš zamyšlení a duchovní tradici,

rád bych se ohlédl za dnešní (v této chvíli už včerejší) zádušní mší v pražském farním kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Praze 2. Rád bych se i takto poohlédl za zesnulým pěveckým kamarádem, Ing. Ladislavem Valentem.

Věděl jsem, jak Anně záleží na tom, abychom se jako Fenix rozloučili se zakládajícím členem někdejšího kvarteta, později okteta a dnes komorního sboru Fenix. Abychom zazpívali písně kmenového repertoáru, písně, které Laco tak dobře svým znělým a silným hlasem zpíval. On spoluzakládal sbor v roce 2005. A já, když jsem se v únoru 2007 k rozrůstajícímu se sborečku připojil, vděčně jsem se přidal k jeho basovému vedení, ač jsem byl avizován jako tenor a skutečně jsem do té doby ve sboru rodičů a přátel Pražského dětského sboru zpíval mezi tenoristy. Po jeho boku jsem se postupně rozezpíval k basbarytonovým výkonům. Tedy jistě i zásluhou tehdejších po roce se střídajících studentských sbormistrů, jistě i vlastní pílí a domácím nácvikem s pomocí počítačového programu "sibelius". Ale přece jen, nebýt sebejistoty, s jakou Laco vybrané skladby prezentoval na kůru karlovského kostela, asi bych všechny nástrahy a úskalí sborového zpívání překonával méně snadno. I jeho radost z nově ušitého kostýmu podle Annina návrhu, který jej dnes - jako prázdná motýlí kukla - v karlovském kostele spolu s portrétní fotografií připomínal, byla v dobrém slova smyslu nakažlivá. Ve svých světlých okamžicích vyzařoval přátelskou a optimistickou pohodu; smysl pro humor mu nebyl cizí. Byl společenský, rád si zatančil, zašel do divadla.

Věděl jsem tedy, že hlavně i já sám chci být na zádušní mši a při našem rozlučkovém zpívání přítomen, že se chci naplno zúčastnit. A tak jsem pro jednou odhodil všechnu trému a obvyklý perfekcionismus/kriticismus, který by mi za jiných okolností nedovolil vystupovat s dříve zažitými, ale nyní ne zcela dostatečně oprášenými skladbami. Sopranistky a altistky se sešly v dostatečném počtu a nám dvěma zástupcům mužských hlasových oborů nezbylo než se přičinit, aby jeden basista s a jeden tenorista byli dostatečně slyšet bez větších výpadků nebo kolizí. Tak se i stalo.Celé zpívání řídila Anna Kubů, na elektronické klávesy doprovázel Karel Vítek.

Kromě vybraných částí Gounodovy mše (Messe breve No 7) jsme zpívali např.:

TRISTIS EST ANIMA MEA usque ad mortem, sustinete hic et vigilate mecum...

= Smutná je má duše až k smrti, zůstaňte tu a bděte se mnou...

AVE MARIA, gratia plena, Dominus tecum, benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Jesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis, peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

= Zdrávas, Maria, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

DIO DELL CIELO, Signore delle cime, un nostro amico hai chiesto alla montagna. Ma ti preghiamo, ma ti preghisamo: su nel paradiso lascia lo andare per le tue motnagne.
Santa Maria, Signora delle neve, copri col bianco, soffice mantello. Il nostro amico, nostro fratello, su nel paradiso lascia lo andare per le tue montagne.

= Bože na nebesích, Pane na výšinách, náš přítel odešel do hor. Prosíme Tě, nech ho přejít přes Tvé výšiny do ráje.
Svatá Maria, Panno Sněžná, přikryj svým bílým, jemný pláštěm našeho přítele, našeho bratra a nech ho přejít do ráje přes Tvoje výšiny.


REQUIEM aeternam dona eis, Domine et lux perpetua luceat eis. In memoria aeterna erit justus: ab auditione mala non timebit.

= Pokoj věčný dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ve věčné paměti bude spravedlivý, nebude se bát zlé zprávy.

COR MEUM conturbatum est in me, deleriquit me virtus mea, et lumen oculorum meorum et ipsum non est mecum.

= Mé srdce je zarmoucené, opouští mne síla a světlo mých očí už ve mně nezáří.


Závěrem: něco jsem nanaznačil na straně 68 Veršované kroniky komorního sboru Fenix 2005-2009 v "Úvodu k veršovaní zamyšlenému", kde píšu o Lacově zdravotním selhání a nepřítomnosti na plánovaném zájezdu Fenixu do Třeboně, který předznamenal jeho odloučení se od lidí mu nejbližších... Více pochopíte z veršů tam uvedených, kde se praví:


Nejen Boha; pivo, víno svým zpíváním oslavíme,

nad kaprem a sklenkou vína vesel sejde se náš sbor.

Že se nic přehánět nemá, sami ovšem trpce víme,

nádoba že křehká jest osamělý lidský tvor.


Nechci ale smutně končit veselé to veršování,

zrak můj k Madoně se zvedá, k nadčasové její kráse.

Prsten veršů k nohám kladu, prosím o Tvé slitování,

pomoz Anně, pomoz sboru v nelehkém životním čase.


To jsou verše z července 2009, napsané ještě v Třeboni.


Ta nejsmutnější životní kapitola o "duši smutné až k smrti" pak nám zůstala milosrdně skryta bez znalosti detailů až do okamžiku, kdy jsme četli Annin dopis 26. května t.r.:

"Vážení přátelé, chci vám všem, co jste znali Laca Valenta, sdělit smutnou zprávu, že už nežije. (...) Letos v červenci by se dožil 60 let. Stalo se mu to, čeho se nejvíce bál: zemřel doma sám (...).Sestra si ho odveze na Slovensko, kde po pohřbu bude uložen do hrobu ke svým rodičům./ Prosím, modlete se za jeho duši, aby dosáhla konečně klidu a pokoje./ Anna Kubů"

Dík patří i pateru ThDr. Jiřímu Svobodovi, který zádušní mši celebroval a promluvil o životě a smrti z nadhledu vlastních nepřeberných životních zážitků a zkušeností; hlavně však zdůraznil (volně cituji): "Jak bych to vše zvládl bez víry, jak bych mohl jednou ze života odcházet bez víry, to si nedovedu představit." Čtení z Knihy Job se ujal Jakub Brunner, přímluvy přednesla Věra Eibenová.

Jestli jsme tedy svou přítomností, slovem i zpěvem pomohli Lacově duši ke smíření, bylo toho pro sobotní den 25. 6. 2011 dost a dost. My všichni přítomní jsme byli pozůstalými - Lacova sestra a další příbuzní ze Slovenska, rodina Anny Kubů i členové sboru Fenix.

Dobrou noc a krásné ráno, mnoho světla do svátečních i všedních dní!

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix
26. 6. 2011 (krátce po půlnoci)

2011

červen

FENIX zpíval s dětmi

Milí přátelé,

nedávno jsem vás zval na vystoupení Fenixu a dnes již mohu podat zprávu. Tentokrát jsme měli milé spoluúčinkující, dětský sbor Svítání působící při ZŠ Štefánikova Praha 5 (vede jej sbm. Tereza Bystřická). Naše vystoupení v rámci festivalu Musica coniuncta Pragensis v neděli 19. června 2011 v kostele na Karlově proběhlo zdárně a k radosti přítomných rodičů zpívajících dívek včetně jednoho a půl chlapce (tím chci říci, že byl jeden větší a jeden menší) a přátel obou sborů.

Zpívalo se zvesela, zpívalo se hezky,
to vám pravím zcela vážně, žádné třesky plesky.
Zpívalo se na kůru, zpívalo se dole,
Mašlaňovi k tomu hráli, ale jak – tý … (a všichni svatí).

Ano, rodinný ansámbl Mašlaňových výborně doprovázel a to s námi po dvou generálkách účinkovali v historii sboru poprvé! Casatiho koncertní mše postupně dostává rytmus a větší lehkost, Brixiho Koruna dvanácti hvězd (zatím ve výběru) získává jistotu a jiskru. Největší "logistický problém" byl jak vylézt na kůr po úzkých točitých schodech a neušmourat si kostýmní hábity. Řešení se našlo: na schodech obrátit spodky kostýmů naruby, abychom sametem neometali zvětralé a zaprášené kostelní zdi památného, ale nepříliš udržovaného chrámu. Když jsme tak nahoře vykasané hábity opět spustili, byl líc bez újmy … a rub, nu ten vyklepeme později doma na balkoně.
Nejprve zpíval dětský sbor, pak zapreludoval pan Mašlaň varhanní improvizaci. Konferenciér a basista v jedné osobě vysupěl do schodů a z kůru mohlo odstartovat v těsné souhře se sbormistrem Kyrie a všechny další části Casatiho koncertní mše. Pak se z rodinného ansámblu Mašlaňových vydělilo duo Magdalená Mašlaňová (dcera) – housle a Petr Mašlaň mladší (syn) – violoncello a zahráli Bachovu skladbu, konkrétně Sontáu G dur pro housle a basso continuo. Mezitím členové Fenixu sestoupili z kůru a po instrumentální vložce nastoupil sbor před publikum, aby diváci mohli vychutnat krásu kostýmů v základní variantě, tedy bez zlata, stříbra, perel, flitrů a drahého kamení, o pavích perech nemluvě, ale zato s bílými krajkovými límci.
Je třeba ocenit mimořádné nasazení Romana Michálka! Dirigoval, přizpívával, emotivně tančil, zkrátka svou vervou a dynamickým projevem hrál na sbor a doprovodný ansámbl jako na vícehlasý nástroj. Bavím se myšlenkou, že natočit jen tento samotný sólový výkon v čelném pohledu (tak, že sbor nebude vidět, jen slyšet, zato bude možné pozorovat každé gesto, mimiku a pohyb roztančeného sbormistra) by bylo obstojným a vydatným uměleckým zážitkem!
Pojďme upřímně – ostatně jako vždy – konstatovat, že jedině díky tomuto mimořádnému sbormistrovskému nasazení byl výkon Fenixu velmi pěkný i přes některá drobná, posluchači sotva postřehnutelná intonační zaváhání či méně rozhodné nástupy. Vždy je co zlepšovat, ale vstřícný ohlas publika byl tou nejlepší kritikou a povzbuzením do další činnosti.

NÁZEV KONCERTU A SBORY, DATUM A MÍSTO:
Koncert v rámci festivalu Musica coniuncta Pragensis,
neděle 19. 6. 2011, zač. 19.00 hod.
Účinkovaly dva sbory:
Dětský sbor při ZUŠ Štefánikova Praha 5 – sbm. Tereza Bystřická
Smíšený sbor Fenix (spolek pro vokální a komorní hudbu) – sbm. Dr. Roman Michálek
SBORMISTR: Dr. Roman Michálek
S: Blanka Bezdíčková, Marie Šalátová, Šárka Pechmanová
S/A: Marie Rosolová, Olga Brunnerová, Alice Šimerová
A: Anna Kubů, Věra Eibenová, Jiřina Švihnosová, Líba Semecká
T: Jan Malý, Petr Nedvěd
B: Jakub Brunner, Milan Horniecky, Michal Majer
SPOLUÚČINKUJÍCÍ HUDEBNÍCI/HUDEBNÍ DOPROVOD:
Kostelní varhany a elektronické klávesy – Petr Mašlaň
První housle – Magdaléna Mašlaňová
Druhé housle – Anna Mašlaňová
Violoncello – Petr Mašlaň ml.
PRŮVODNÍ SLOVO: Jakub Brunner
VSTUPNÉ: dobrovolné.
PROGRAM:
Dětský sbor při ZUŠ Štefánikova Praha 5 – duchovní hudba (…........ Vivaldi)
Fenix (Teodoro Casati: Messe Concertata a Quattro Voci = Koncertní mše pro čtyři hlasy, Fr. X. Brixi: Corona stellarum duodecim = Koruna dvanácti hvězd)
ZVLÁŠTNÍ OKOLNOSTI PROVÁZEJÍCÍ VYSTOUPENÍ:
Než jsem s Olgou vstoupil do areálu a do kostela, potkali jsme před branou Annu a Líbu, jak vyzbrojeny prachovkou, smetáčkem a kyblíkem vymetají kapličku Panny Marie (uzavřený výklenek ve zdi se soškou a svatými obrázky) od prachu a špíny, vyhazují uschlé kytky a dávají nové. Kostelnici, paní Sklenářové, se nechodí dobře a i přes veškerou osobní obětavost už nezvládá svoji službu v takovém rozsahu, aby se postarala ještě i o tuto venkovní kapli... a tak se členky Fenixu nabídly ku pomoci. Paní kostelnice souhlasila a svěřila kapličku do péče Anně Kubů spolu s naším starodávným přítelem, bývalým členem sboru, Josefem Novákem. Anna považuje tuto novou povinnost, o kterou si sama řekla, za krásný dárek k letošním šedesátinám.

2011

červen

FENIX zpíval na Letnice a zve na 19.6. na Karlov

Přátelé a příznivci sborového zpěvu,

přijměte prosím úvodem pozvánku na koncert festivalu Coniuncta musica v neděli 19. 6. v 18.30 v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, Ulice Ke Karlovu (stejný vchod vede k Muzeu Policie České republiky), který se nalézá u vjezdu na nuselský most. Bude to vystoupení několika sborů a Fenix zazpívá Casatiho mši a výběr z Brixiho Koruny dvanácti hvězd. Na místě bude také možné za cenu lidovou odkoupit Veršovanou kroniku sboru Fenixu.

A nyní zpět k běžnému zpravodajství sboru, který – ač nepatří mezi největší či nejslavnější – má nepochybně nejlepší kronikářské „pokrytí“, a důsledně pokračuje ve vytýčené tradici záznamu každého vystoupení. Tak tedy:

V neděli 12. 6. 2011 jsme se v dobrém počtu 14 ze 16 (pravda, jen s jedním hrdinným tenorem, resp. spíše tenorem-hrdinou) sešli na Karlově, abychom zazpívali Casatiho Koncertní mši pro 4 hlasy a písně ze sborníku s lidem. Celé vystoupení by se nemuselo vymykat z běžné rutiny, ale přesto jej zdobí několik zajímavostí. Tak především pan sbormistr pilně účinkoval již na jiné, ještě rannější mši a než dojel, „větší půlku“ mše oddirigovala Anna Kubů. I když zvládla úspěšně odmávat Kyrie a Gloria, zřetelně se jí ulevilo, když se částí Sanctus a Agnus ujal Dr. Roman Michálek.
Následoval přesun k Anně domů, zpestřený tím, že si pan sbormistr dříve zabouchl klíčky od auta uvnitř a s pomocí ochotného sboristy vyráběl improvizovaný paklíč. Vloupat se do vlastního auta se mu však podařilo až teprve za vydatné a profesionální pomoci pracovníků Muzea české policie... a zase jsme se všichni štastně sešli. Naši koncentraci na obvyklém (jen dřívějším časem nezvyklém) nedělním nácviku poněkud rušil pohled na připravené dobroty. Dobroty proč, dobroty k čemu, ptáte se? - Dobroty na oslavu šedesátého jubilea zakladatelky sboru. A teď již mohu prozradit další zajímavost, ještě ze závěru předchozího zpívání na kůru:
Pan Petr Mašlaň, varhaník, který nás již podruhé doprovázel (poprvé na Noci kostelů ve sv. Ludmile), zapreludoval závěrečnou varhanní improvizaci tak zdatně i rozverně, že se mu do ní podařilo vpašovat i „Hodně štěstí, zdraví“ pro oslavenkyni, paní Annu Kubů!
Na zdárném průběhu oslav měly tentokrát největší zásluhu tito členové sboru: Marie Rosolová, organizátorka nákupu květin a dárku (hůlky pro Nordic Walking), Jiřina Švihnosová – mistryně kulinářských umění, zhotovitelka „čertových kopýtek“ a mnoha jiných dobrot včetně zeleninového boršče a salátu, Petr Nedvěd – dodavatel nepřekonatelného ovocného dortu (odkudsi snad přímo z ráje mlsalů) - a ovšem nepostradatelná Majka Šalátová, Annina pravá ruka (někdy také trochu levá, podle počasí a nálady), která pomáhala s přípravou slavnostní tabule a dobrot na ni. Její nehynoucí zásluha spočívala i v jistém dohledu na paní domu: „Vždycky, když šla Anna do ledničky, dali jsme jí za úkol zpívat.“ (Domyslíš si jistě, milý čtenáři, že proto, aby její potřebě uklidnit vzbouřené nervy sladkým nepadla za oběť další čertova kopýtka či jiné dobroty). U hlavního dárku jsme dali přednost bezpečné domluvě před nejistým překvapením, a tak měla Anna předem možnost si hůlky v obchodě vyzkoušet a vybrat. Další dárky již byly individuálního rázu, ať už to byla keramická kočka či šest balíků papíru do tiskárny počítače.
To nejlepší nakonec. Žádná oslava, alespoň v můzymilovném spolku Fenix, se neobejde bez zpěvu a poezie. A tak jsem se přidal k Jiřině ve zpěvu české mantry, i když nutno přiznat, že namísto požadovaného počtu šedesáti opakování jsme ji zanotovali pouze dvakrát:

Boží láska ať stále tě hýčká,
kéž tě Pán vždy provází
a světlo moudré nalézá v srdci tvém
útulný domov svůj.

Ale hlavně: byla to nezdolná Líba Semecká a její poklad veršotepecké výmluvnosti, díky níž jsme opět zachovali tradici básnických gratulací! A tak zde cituji slovo od slova z tohoto zlatého fondu „poezie fénixí“:

ANNĚ

Tak šedesát? No, nevídáno!
Nejlepší léta, milá Anno
Chceme Ti přát a díky vzdát
My víme, za co děkovat

Každý z nás rychle přivyk si
na vlídné hnízdo fénixí
Na Tvoji péči, píli, lásku,
s níž řídíš opeřenou chásku

Tak přejeme Ti sílu, zdraví,
ať můžeš dělat, co Tě baví
Ať je ti dobře mezi svým
tak, jako nám pod křídly Tvými

© Líba Semecká, 12. 6. 2011

A tak mně, lehce zahanbenému kronikáři, nezbývá než aspoň po tom všem dodat:

Přátelé, i já tam byl,
šampaňské jsem s vámi pil,
dobroty jsem ochutnával,
na rozloučenou pak mával.

Možná jsem se trochu mračil;
bolest hlavy spravit stačil,
v duchu jsem se ale smál:
toho jsem se nenadál,

že nám Anna bude čísti,
jak paměť zápisem jistí
příhod k smíchu, pro zasmání,
až jen slušnost tobě brání

řehtat se jak malé dítě...
Humor – nu, jak jistě víte,
je solí země a i lidí.
Vděčný ohlas vždycky sklidí!

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 12.6.2011

FAKTOGRAFICKÝ PŘEHLED:

SBORMISTR: Dr. Roman Michálek (Mgr. Roman Michálek, PhD.)
SBORISTÉ – SESTAVA:
S: Blanka Bezdíčková, Marie Šalátová, Šárka Pechmanová
S/A: Marie Rosolová, Olga Brunnerová, Alice Šimerová,
A: Anna Kubů, Věra Eibenová, Jiřina Švihnosová, Líba Semecká
T: Petr Nedvěd
B: Jakub Brunner, Milan Horniecky, Michal Majer
SPOLUÚČINKUJÍCÍ HUDEBNÍCI/HUDEBNÍ DOPROVOD:
Kostelní varhany: Petr Mašlaň
PROGRAM:
Teodoro Casati: Messe Concertata a Quatro Voci
PUBLIKUM:
Publikum (resp. účastníci bohoslužby) bylo nečetné, ale nadšené. Kaple na Karlově nemůže v oblibě soutěžit se svatoludmilských chrámem, třeba už jen z důvodu dopravní odlehlosti.
HUDEBNÍ PROVEDENÍ:
Postupně získáváme větší jistotu v provedení koncertní mše, která si zaslouží nejen intonační přesnos, ale i hybnost a lehkost, aby vynikly její hravé a zdobné melodie.
ZÁMĚR:
Provést mši znovu na koncertním vystoupení festivalu Coniuncta Musica v neděli 19.6.2011 v 16:30 v kostele na Karlově, ale též vybrané části Brixiho mariánského cyklu Koruna dvanácti hvězd.

2011

květen

FENIX zpívá v Ludmile

FENIX zpívá v Ludmile

Milí přátelé, nezbývá než poděkovat duchovní správě pražské sv. Ludmily na Nám. Míru (Praha 2) a našemu sbormistrovi, že jsme dostali příležitost zazpívat z ludmilského kůru pro tak početné publikum, o jakém jsme donedávna ani nesnili. Stalo se tak včera, v pátek 27. května 2011, v rámci vícedílného programu Noci kostelů. Pro Fenix to byla premiéra nové spolupráce.
Tři čtyři členové sboru již kdysi dříve na svatoludmilském kůru stáli a zpívali, a dokonce pod vedením našeho nynějšího sbormistra Dr. Romana Michálka. Zrod samostatného sboru Fenixu se totiž dá přičíst na vrub někdejším proměnlivým poměrům svatoludmilského kostelního sboru. V aforistické zkratce řečeno, když už odešel třetí sbormistr a druhý varhaník (nebo naopak), založila Anna Kubů nejprve kvarteto... (a tak dále, jak jsem popsal ve Veršované kronice mapující období 2005-2009). A zahájila spolupráci s karlovským kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého.
Jak už bývá v životě radostné provázáno se smutným, o den dříve, ve čvrtek 26. 5. došla zpráva o nedožitých šedesátinách jednoho ze zakládajících členů Fenixu, Ladislava Valenta, zvaného Laco. Zádušní mše se má konat na Karlově v sobotu 25. června v 16 hodin.
Pojďme se teď podívat, jaká mohutná příprava a organizační manévry stály za naším krátkým, ale hutným vystoupení v Noci kostelů. Založili jsme spolek pro vokální a komorní hudbu. Přiřadili jsme se po bok komorního sboru Laetitia, který již delší dobu zkouší každý čtvrtek na ludmilské faře; v našem případě padla volba na nedělní večery. Konečně, a to je důležité, jsme začali studovat pozapomenutý klenot Fr. Xavera Brixiho, jeho mariánský cyklus Corona duodecim stellarum, který si rozhodně zaslouží nebýt pohřben jako archiválie pod nánosy knihovnického prachu klášterních bibliothék. Velkou zásluhu na přípravě k realizaci má samozřejmě Anna Kubů, ale též Věra Eibenová (obě přepisovaly noty) a všichni další, kdo se podíleli na získání grantu pro tento projekt, totiž záměr koncertně provést sérii všech dvanácti skladeb inspirovaných čtyřiadvacetidílnou básnickou skladbou polského světce sv. Kazimíra k poctě Panně Marii.
Původně jsme uvažovali o samostatném květnovém koncertu na Karlově, ale jak se věci vyvíjely, přivítali jsme možnost vystoupit v Noci kostelů, tedy v programovém bloku, kde se střídá odborný výklad, hudební vystoupení, prohlídka kostela a varhan i možnost duchovního rozhovoru s knězem. Získali jsme tak zkušenosti v několika směrech: někteří z nás poprvé vystupovali na ludmilském kůru, někteří noví členové dokonce vystupovali poprvé s Fenixem (Šárka Pechmanová – S, Marie Pačesová – S, Michal Majer – B, Milan Horniecky – B). Byla to první „veřejná generálka“ vybraných částí Brixiho cyklu plus Casatiho Koncertní mše pro čtyři hlasy. Získali jsme tak i odklad a potřebný čas i klid pro uvedení ambiciózního projektu v život. Naším pevným záměrem je koncertně vystoupit s Brixiho Korunou v podzimním termínu a to 8. října v sobotu od 17 hodin.

Závěrem ještě něco ve prospěch kostela sv. Ludmily. V odborném výkladu před naším zpíváním a pak zase po něm jsme se dozvěděli, že varhany nutné potřebují opravu. Varhany ve sv. Ludmile patří k velkým nástrojům, mají 3000 píšťal, 46 rejstříků, 3 manuály a pedály. Oprava si vyžádá milionové částky. Abych mohl také přispět alespoň drobným dílem, napsal jsem si do kalendáře datum 6. 6. (19.00 hodin), kdy se koná jeden z benefičních koncertů pod názvem „Hudební dar varhanám“. Vystoupí barytonista Martin Bárta, na varhany jej doprovodí Jiřina Dvořáková Marešová. Vstupné činí 180 Kč (z částky je 140 Kč věnováno na opravu varhan), snížené 120 Kč (90 Kč na opravu). Vstupenky budou v prodeji na místě od 18.30 hodin. Všechny vás srdečně zvu, ačkoli v tomto případě s tím Fenix – výjimečně – nemá nic společného.

Brzy se ozvu s dalším zpravodajstvím. Čeká nás životní jubileum zakladatelky sboru! Čeká nás příprava na výjezd do Třeboně a Písku v prvním týdnu července. Čeká nás pěvecké soustředění na prodlouženém víkendu koncem července. Čeká nás mnoho práce a mnoho radosti z hudby a s hudbou.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 28. 5. 2011

FAKTOGRAFICKÝ PŘEHLED:
Noc kostelů 27. 5. 2011, 19.15-20.00.
Koncert duchovní hudby I – sbor Laetitia a hosté.
Sbormistr Mgr. Roman Michálek, PhD.
Sboristé:
S: Blanka Bezdíčková, Marie Šalátová, Marie Rosolová, Marie Pačesová, Šárka Pechmanová
S/A: Alice Šimerová
A: Anna Kubů, Věra Eibenová, Jiřina Švihnosová, Líba Semecká
T: Jan Malý, Petr Nedvěd
B: Jakub Brunner, Milan Horniecky, Michal Majer
Varhany: pan Petr Mašlaň
Program:
Laetitia – skladby a cappella, z presbytáře
Fenix – Fr. Xaver Brixi: Corona duodecim stellarum (1, 2, 4, 6), na kůru s doprovodem varhan
Fenix a Laetitia – Teodoro Casati: Messa concertata (Kyrie, Gloria) na kůru s doprovodem varhan
Publikum: široká veřejnost včetně známých a osobních fanoušků, nejméně 240-260 posluchačů, včetně kastelána třeboňského zámku pana Hofmana, s nímž jsme již dříve domluvili vystoupení 5. 7. (na druhém zámeckém nádvoří) a 6. 7. (v kapli schwarzenberské hrobky).

2010

prosinec

FENIX se podílel na Rybovce

"Pojďme tam, pojďme tam, Dítě vítati,
písněmi, hudbami vychvalovati,
Bohu prostým srdcem díky vzdávati,
slavně, hlučně zpívat, Dítě vítati."

Zatímco v předchozích letech jsme jako Fenix někdy zpívali na Karlově během vánočních svátků dvakrát, při české mši na Štědrý den i při latinské na Boží hod, letos jsme byli rádi, že jsme se sešli aspoň jedenkrát na české koledy v takovém počtu, jak se to podařilo a jak jsem vylíčil v předchozím příspěvku. Tím však přece nebylo ještě všemu vánočnímu zpívání konec!

Rybova Česká mše vánoční, zvaná obecně mezi lidem Rybovka a dokonce někdy láskyplně „Rybička“, je nejhranější česká hudební skladba vůbec, ponechávajíc za sebou daleko vzadu i Smetanovu Mou vlast a Dvořákovu Novosvětskou. Je nepochybně geniální dílem; spojuje pokročilé hudební cítění s lidovou dostupností jak zpěváku, tak posluchači. Oživlé jesličky, oživlý betlém! Známý příběh se tu rozehrává v poloze tak blízké českému naturelu: zapomenuti jsou vznešení tři králové (vlastně tři mudrci) s jejich mimořádnými dary a namísto nich se hlavními postavami blahopřejného průvodu stávají pastýři a všechen obecný lid spěchající s hudebními nástroji slavit narození Božského dítěte. Je tu radostný spěch, hemžení a vzájemné pobízení a tolik slov o hlaholu, zpěvu a hudbě s výčtem konkrétních nástrojů, na něž se nemá zapomenout a všechny je třeba pobrat s sebou, že se mi na mysl dere odvážná paralela: jestliže je Shakespearův Hamlet erbovní hrou divadelních herců pro své „divadlo na divadle“ s tak váženou úlohou prvního herce (pamatuji Eduarda Kohouta v té roli), tak je Rybovka se svou „hudbou v hudbě“ erbovní skladbou amatérských muzikantů a pěvců!

Když tedy sbormistr Roman Michálek (Laetitia, Fenix, dříve kralupský Dvořákův komorní sbor, předtím Smíšený pěvecký sbor Česká píseň Plzeň) na našem posledním fénixím k předvánočním setkání u příležitosti šunkových hodů a secvičné zkoušky na koledy vyzval přítomné k divácké i pěvecké podpoře sborů pozvaných ke zpívání Rybovky na Boží hod vánoční dne 25. 12. 2010 v 19.00 v pražském kostele svaté Ludmily, neváhal jsem ani na okamžik. V tu chvíli jsem netušil, zda se ještě někdo z Fenixu přidá, nebyl čas něco domlouvat; řešili jsme tolik věcí najednou týkající se nedávno založeného spolku, jeho finančního krytí (sponzoři vítáni!) a chystané dramaturgie... Můj životní sen se splní. Po tolika letech, kdy jsem rád zašel poslechnout si jako divák Českou mši vánoční tam a zas jinam, jednou v provedení scénickém včetně živého miminka v náručí představitelky Panny Marie, jindy zase v provedení plenérovém, jak je opakovaně zvykem vždy „třiadvacátého ve tři“ na plácku pod Karlovým mostem, po tolika letech mám příležitost z řad posluchačů přehupsnout do řad účinkujících!

Musím přiznat, že i když většinou netrpím zvláštní trémou při samostatném vystupování Fenixu (tedy ano, trému mám vždycky, ale nazval bych ji přiměřenou), tentokrát jsem kráčel na faru, kde se měla konat generálka, s mnoha vnitřními otázkami, nejistotami a přáními. Kéž nemusím dlouho zvonit a bušit na zamčené dveře, to byla první myšlenka. Dveře se přede mnou samy otevřely i bez zvonění... Kéž na mě není moje tréma příliš vidět! - Nebyla, ani mě samotného moc vidět nebylo; ztratil jsem se šťastně v tom sborovém lidském moři a hemžení, které mi živě připomnělo atmosféru samotné skladby, ještě než sbormistr požádal o ticho a začal shánět sólového basistu... Kéž si nepřipadám osamělý v tom davu neznámých lidí. - Kdepak osamělý! Tak jednak se nás, výpomocných pěvců z Fenixu, sešlo více (ze sopránu Majka a Marie, z altů Anna a Jiřina, z tenorů Honza Malý, z basů Jakub Brunner), jednak mě hned na počátku oslovil milý a konverzačně zdatný jedinec, jemuž se dodatečně omlouvám za své zpomalené reakce i že jsem se ho neoptal na jeho jméno. Vím jen, že je to člen sboru Radhost (jejich sbm. Lucie Valentová zde zpívala altové sólo), který – jak pravil – nejenže chodí na koncerty Fenixu, ale dokonce čte a oceňuje tyto mé příspěvky portálu Unie sborů. Díky, díky, ještě jednou díky! Ani nevíte, jaký pozitivní šok je to potkat živého čtenáře něčeho, co jen tak v tichosti ukládáte na blog.

Když se tak průběžně plnila všechna má přání, začal jsem věřit i splnění přání nejdůležitějšího pro samotnou úspěšnou realizaci hudební mše, resp. mého skromného podílu na ní. Totiž aby se v basové sekci sešel dostatečný počet pěvců se zkušeností z dřívějších realizací. Proč? - Jestli jste sólisté či chóristé sólových kvalit, nečtěte prosím dále. Jestli jste však amatérští sboristé se mnou srovnatelných kvalit, víte dobře, že ohromná výhoda tohoto pospolně provozovaného, skupinového či týmového koníčku je v tom, že s konkrétní melodií méně sžitý, ale dostatečně pohotový zpěvák se může přidržet zkušenějšího kolegy, v nástupech i intonaci. Tak to štěstí jsem opět měl, po své levé ruce jsem měl slušného sboristu, po své pravé ruce však pěvce vynikajícího, zpaměti zcela jistě a zněle zpívajícího. A nespadl jsem z praktikáblu, ač jsem stál na nejvyšším stupni a vzhledem k tlačenici dost na krajíčku :-)) .

Abych dostál svým kronikářským povinnostem, ocituji ještě všechny čtyři oficiálně účinkující sbory: byla to Laetitita Praha, Radhost, Dvořákův komorní sbor a Pěvecké sdružení pražských učitelů. My jako pátý sbor nebo spíš jednotliví členové Fenixu jsme skryti v dodatku "a hosté". Doprovázel komorní smyčcový orchestr Musica academica, na varhany hrál Přemysl Kšica (v úvodu zazněla skladba Carillon de Westminster, autor: Louis Vierne). Sólisté: soprán – Tereza Bystřická, alt – Lucie Valentová, tenor - Radek Prügel, bas – Roman Klimt. To celé se konalo jako koncert festivalu Musica coniuncta Pragensis a pořadateli byli farnost sv. Ludmily a Unie českých pěveckých sborů za podpory magistrátu Hlavního města prahy, Nadace Fr. Augustina Urbánka a OSA.

Jestliže jsem však celé toto povídání o účasti šesti členů sboru Fenix jako hostujících pěvců na této vícesborové hudební slavnosti pojal z hlediska vlastního osobního zážitku, dovolte mi prosím i v podobném duchu zakončit. Na Českou mši vánoční mě ve věku školáka kdysi dávno poprvé vzali rodiče do Rudolfina. Ten dojem se mi vryl nesmazatelně do paměti. Profesionální koncertní provedení mše mě uchvátilo a ozvláštněno pro mne bylo dvěma okolnostmi: tak za prvé jsme stáli na místech za pódiem vedle varhan, takže jsem zblízka slyšel funět varhanní měchy, a za druhé, v přímém výhledu jsem viděl v první řadě sedět pana Jaroslava Seiferta, jehož považuji za básníka svého srdce. Ať už je nebo není v jeho knize memoárů Rybova mše výslovně zmíněna, její duch je nepochybně nedílnou součástí klenotnice národní kultury, všeho toho, co on jako básník nazval „Všecky krásy světa“!

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 26. 12. 2010

2010

prosinec

FENIX zpíval české koledy...

… na štědroodpolední mši dnes 24. 12. 2010 v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na pražském Karlově. Co Fenix zpíval? - Koledy a námi oblíbenou „Aj, růže rozvila se“ a všeobecně oblíbenou Tichou noc ve sborové úpravě. Úpravy koled (Anjelové jsú zpívali, Splnilo se Písmo svaté, V půlnoční hodinu, Z nebe přišel k Betlému, Hvězda svítí nad Betlémem, Z nebeské výsosti a Vítej, dítě) jsou dílem sbm. pana prof. Čestmíra Staška.

S podporou varhan (Ing. Karel Vítek) jsme úkol zvládli čestně, přiměřeně okolnostem a podmínkám. Mám tím na mysli, že jsme se tentokrát nemohli sejít v úplném počtu, zejména soprány byly oslabeny. Ať počítám, jak počítám, bylo nás jen devět (z obvyklého počtu čtrnácti), tedy přesně ten redukovaný počet, jaký se nás sešel na středeční generálce. Po vzepětí sil na nedělním vánočním koncertu očividně dolehla únava. Není divu, za úspěch se platí výdejem energie!

Ač jsme se tedy dnes - s mírnou trémou, to aspoň za sebe přiznávám - snažili ze všech sil, určitě nám chyběla jistota našeho výjimečně absentujícího vůdčího sopránu; někdo se omlouval pro nemoc, další se konečně rozjel za rodinou... inu zimavá zima, nachlazení a k tomu svátky a štědrovečerní radosti i povinnosti v jednom! Úkolu oddirigovat sbor se ujala Anna Kubů a podala v této zástupné roli životní výkon; odstínila dynamiku, gradovala závěry. Naši chvilkovou nejistotu či rozkolísanost zachraňoval pohotový varhaník mohutnějším zvukem, na druhé straně již dobře zažitou „Růži“ jen jemně podkresloval jako více méně „acappellovku“. Pokud jsme měli poněkud rozhádané tempo v úvodní části jedné koledy, bohatě to vynahradilo pěkné a citově prožité podání Gruberovy Tiché noci.

Proč nás vlastně tentokrát neřídil Dr. Roman Michálek? - Nemohl! Sbormistr se dva dny před Vánoci ocitl bez pojízdného vlastního auta a navíc potřebuje soustředit síly (rovněž jako zajistit si vypůjčené auto) na Boží hod, kdy v 19 hodin spojenými silami vybraných členů čtyř sborů, komorního smyčcového orchestru a el. varhan provede Rybovu Českou mši vánoční v kostele sv. Ludmily (Nám. Míru, Praha 2).

Vážení, už je pozdě přát šťastné a veselé. Ty už tady jsou a já jen doufám, že je i vy všichni prožíváte radostně a naplno, pokud možno s hudbou a zpěvem kůrů pozemských i andělských současně v jedné sborově orchestrální symfonii a nadzemské harmonii!

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 24. 12. 2010

P. S. Tohle povídání mi dodatečně přišlo nějaké krátké, skoro odbyté. A ono se tam opravdu víc neudálo, když opominu, že se tenorista Jan Malý chystal i na latinskou mši, kde jsme zpívat neměli v plánu, a nevěděl o Rybovce, kterou někteří z nás měli v plánu. Naštěstí jsem se však rozpomněl, že Anna Kubů měla ještě před koledami nějakou zábavnou historku, která se týkala sbormistrova pláště a pozorovacího talentu dětí z jejího příbuzenstva. Tak jsem si o ni – o tu historku - řekl a přidávám ji v prakticky neredigovaném znění, jak to Anna napsala:

"Letos nedělal čerta Jakub (syn), ale kanadský přítel dcery Zuzky jménem Andy; hovoří česky, ale angličtina je jeho mateřština, což zakusili na místě samém i moji prasynovci a praneteř, jsouce čertem zkoušeni z angličtiny. Zuzka byla anděl, Mikuláš – já – jsem měla vínový kostým a aby zase Jirka nekomentoval, že Mikuláš byl nějaký divný a měl prsa, dala jsem si přes ramena a dotyčná problematická místa Majčinu krajkovou sukni jako pelerinu. No a čertovi Andymu jsem půjčila sbormistrův plášť se zlatou přezkou, aby i peklo bylo nóbl v sametu. Po koncertu mi pak Mareček – můj prasynovec - sdělil, že sbormistr měl stejný plášť jako čert, co u nich byl. Výmluvy na podobnost čistě náhodnou nezabraly; ta přezka byla na stopro stejná, tvrdil Marek - a čekal na vysvětlení. Tak jsem blekotala cosi o drzém čertovi, co se vkradl na Mořinku ke sbormistrovi domů a chtěl se parádit a půjčil si plášť a skončila jsem, že si i čerti nechávají šít u světských krejčí, s kterými pak na oplátku zase šijí všichni čerti. Jejich dětské velké a důvěřivé oči visely na mých rtech, ze kterých se volně linula jedna horší blbost než druhá – doprovázená souhlasným přitakáváním jeho rodičů, babičky i dědy, a tak jsouc jimi povzbuzována, lhala jsem přímo v chrámu Páně, odpusť Bože dobrotivý. Byla jsem jen ráda, že si nevšimli, že před nimi stojí prateta ve stejném hábitu, co měl na sobě ten jejich Mikuláš. Vrcholem jejich pozorovacího talentu bylo, že se ptali dětskými bezelstnými hlásky ptali: „A strejda Laco dnes nezpíval???“ Rozhovor uťal můj bratr rezolutním prohlášením, že ten už dozpíval nadobro. Koukala jsem, jak co nejrychleji zmizet, aby byl všetečným dotazům konec." Anna

2010

prosinec

FENIX: vánoční koncert 2010 je za námi

Jdou zástupy věrných s jásotem a chválou,
my též do Betléma pospíchejme.
Vítejme Pána, Krále andělského,
Ježíši zrozenému zpívejme.

Začínám od konce citací posledního repertoárového čísla programu, všeobecně známé písně Adeste, fideles, laeti triumphantes. Jinými slovy, co jsme si předsevzali, to jsme i splnili: v neděli 19. 12. 2010 od 18.00 jsme jako Fenix realizovali pátý vánoční koncert (počítajíc od vzniku původního kvartetu v r. 2005) a druhý vánoční se sbormistrem Dr. Romanem Michálkem. Navzdory mrazivému počasí a chladu v nádherném osmibokém chrámu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého se sešel velký počet diváků; kostel byl plný, dříve příchozí seděli, někteří později příchozí postávali. Prodaly se další výtisky Veršované kroniky sboru a CD pod názvem Rosička.

Měl jsem tu čest koncert uvádět. A tak také na můj vrub padá, že posluchači, jež jsem vyzval k častému potlesku pod záminkou, aby se alespoň tak zkusili zahřát, tleskali opravdu srdečně a hojně, žel i na místech k tomu nevhodných, jako mezi jednotlivými částmi Horákovy Pastýřské mše. Ale myslím, že prohřešek toho druhu není na vánočním koncertu pořádaném hlavně pro přátele a věrné příznivce tak závažný, jak by tomu bylo v Rudolfinu na mediálně sledovaném symfonickém koncertě.

Zazněly české, staroslověnské i latinské adventní zpěvy a dále skladby Jana Jakuba Ryby, Fr. Xavera Brixiho a Václava Emanuela Horáka, ve své době - v 19. stol. - uznávaného varhaníka, ředitele kůru a skladatele, následovníka Haydnova a Mozartova, jehož jméno bylo později neprávem pozapomenuto a zastíněno slavnějšími souputníky.

Pestrá dramaturgie pořadu nabídla sóla, duet, sbory a cappella, sbory se střídmým doprovodem el. kláves i s doprodem dalších nástrojů a též recitaci I. a II. části Popelky nazaretské Václava Renče (Strom poznání a Adamovy děti). Dovolím si zde vyjmenovat účinkující instrumentalisty, z nichž většina s námi vystupovala již na loňském vánočním koncertě nebo jindy v průběhu roku a rád bych uvedl i naše sólisty z řad sboru.

Nástroje:

První housle - Jaroslav Hájek
Druhé housle - Šárka Pokorná
Violoncello - Dana Sommerová
Flétna - Simona Švástová,
Klávesy - Tereza Flanderová

Toto nástrojové obsazení bylo na okamžik doplněno ještě i tamburinou a trianglem.

Sólisté:
Soprán - Blanka Bezdíčková
Tenor - Jan Malý
Bas - Jan Zelenka

A jak dcera Olga (druhý soprán/alt) neopomněla při nadělování kytiček v závěru koncertu dodat:

"Slovem vás doprovázel Jakub Brunner." Děkuji Ti, Olinko, za růži i za to ohlášení.

Tolik pro kronikářské účely a potěchu všech zúčastněných, aby jejich ochota, píle, talent a um nebyly zapomenuty a aby bylo náležitě oceněno, že nám všichni jednotlivě i dohromady pomáhají naplnit ideu „Fenixu – spolku pro vokální a instrumentální hudbu“.

Na závěr několik střípků z toho všeho hemžení na předcházejících zkouškách a generálkách: basista Jan Zelenka (žertem zprvu někdy přezdívaný „Dismas“, aby se odlišil od jiných Jeníků ve sboru) si v přípravě jednoho ze svých sól povšiml neobratného naroubování textu na melodii, Při dodržení předepsaného textu a hudebního rytmu náhle v podání mistra pěvce slyšíte, jak zpívá o stvoření či spasení telete. Nu ano, Stvořitele - stvoří tele, Spasitele - spasí tele. Honza nemeškal, zalovil ve svých foliantech a přišel s jinou, vhodnější i zpívatelnější verzí překladu, kde Stvořitel stvoří svět a Spasitel spasí lidstvo, jak se náleží, zatímco telátka a hovádka ponechá podřízeným instancím. Člověk by se někdy divil, jaký rozdíl může udělat použití prvního nebo druhého pádu stejného slova! Je potřeba našeho vůdčího basistu pochválit hned třikrát: za pomoc ve výběru skladeb na koncert, za znělé provedení poměrně nakvap nastudovaných sól a do třetice ještě za tu bdělost nad textovou čistotou!

Po sobotní generálce zůstaly ve zkušebně hromady zapomenutých not, které se pak v neděli před koncertem nadělovaly jako zvláštní prémie oprávněným majitelům, včetně sopránového sóla. Že to však není v žádném případě chyba pěvců, ale skřítků, šotků a zášupšáků, o tom svědčí i to, co se stalo mně samotnému. Jistě bez rozdílu všichni by měli mít správně připraveny a seřazeny noty, ale hned po sbormistrovi to ve vrchovaté míře platí o tom, kdo má příjemnou povinnost sbor pár slovy uvést, dvakrát vstoupit s recitací a nakonec se za sbor i rozloučit. Věřte, nevěřte, teprve minutu před začátkem koncertu nebo spíš už minutu po předpokládaném začátku se mi podařilo (díky Anně Kubů, pevně třímající v ruce program koncertu, a trpělivé Blance Bezdíčkové) nalézt závadu v pořadí a přehodit si noty do správného pořadí!

A pak už mi nezbývá než doufat, že naši šikovní filmaři snad raději vystřihnout ten drobný moment, kdy jsem málem spadl ze schodu přecházeje z presbytáře do lodi kostela před druhou recitací... A že Gloria z Horákovy mše jako přídavek zahřmí i ze záznamu dostatečně přesvědčivě, aby tím byl omluven jediný rozhozený nástup sboru při prvním provedení téhož v rámci celé mše. Celkový dojem posluchačů? - Naprostý úspěch a velký pokrok sboru ve srovnání s předchozími lety!

A tak se těšme na poslední naše letošní zpívání, při odpolední české mši na Štědrý den od 16.00 hodin, kdy budeme opět na Karlově zpívat z kůru koledy v úpravě pana prof. Čestmíra Staška.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 21. 12. 2010

2010

prosinec

FENIX zve na Vánoce + křest Staškových Pamětí

Milí přátelé,

i kronikář musí někdy vydechnout a nabrat nové síly. A ono se taky zase tak moc nedělo, o čem by se dalo psát, když tedy přehlédnu fakt, že jsme se z ryze amatérského seskupení stali 3. 11. t.r. registrovaným spolkem pro vokální a komorní hudbu. Ano, je to tak, máme identifikační číslo, stanovy, předsedu, výbor, hospodářku a účet, na nějž můžete zasílat platby. A dary! Prostě částky a obnosy, které nám – díky vaší velkorysosti – umožní i nadále zpestřovat naše koncertní vystoupení účastí instrumentalistů pro váš lepší umělecký dojem. Nebo nám dovolí zaplatit natáčení CD a DVD. Případně při výjezdu mimo Prahu auty – uhradit benzín. Zkrátka hospodařit i jinak, než „jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná“. Nadále jsme amatérský spolek, ale co kdyby se nám podařilo zaúčinkovat na natáčení filmu (máme úžasné kostýmy) či zazpívat na svatbě nebo obohatit produkci hradů a zámků?!

Hlavní melodií mého příspěvku budiž však pozvánka na vánoční, nebo chcete-li předvánoční koncert komorního sboru Fenix s doprovodem nástrojů i v čistě sborovém provedení „a cappella“. Koncert v kostele Panny Marie a Karla Velikého, ulice Ke Karlovu Praha 2, se koná již brzy, vlastně za týden, v neděli 19. prosince 2010, začátek v 18.00 (pozor, pozor, aby někdo nepozorný nepřišel 18. 12. v 19.00, roztržitost umí tropit pěkné kousky!) a doba trvání se odhaduje na 60-70 minut. Čili čas takový, aby nám posluchači zachumlaní do kabátů, případně popíjející grog z termosek, neprochladli. Kostel není vytápěn (oblékněte si raději o svetr více a tlusté ponožky); jeho nádheru i akustiku jsem již vychválil dříve.

Jak mohou souviset Fenix, Vánoce a Stašek? - Nu, pan profesor Čestmír Stašek je věrným příznivcem, divákem a zasvěceným kritikem našich koncertů; jak by ne, když patříme k četným následovníkům a pokračovatelům jeho práce se sbory (zakladatelka Fenixu, paní Anna Kubů, i další členové se řadu let účastnili zpívání v rodičovském sboru při PDS). Pan profesor nejenže chodívá na naše koncerty (dokonce za námi už třikrát vycestoval do Třeboně na vystoupení na zámku a v kapli schwarzenberské hrobky), ale zúčastnil se i křtu Veršované kroniky komorního sboru Fenix, kterou jsem si dovolil – navzdory krátkému působení sboru od r. 2005 – pro větší slávu Fenixu sepsat a díky organizační, grafické a typografické péči Anny Kubů vydat. Panu profesorovi jsme na křtu kroniky (loni na podzim) vymezili čestnou židličku a pod jeho vedením jsme zapěli sborový popěvek „V dobrém jsme se sešli“. Vše se tehdy zdařilo i obrátil se na mne pan profesor s důvěrou jako na kovaného odborníka v oboru pořádání vernisáží, knižních křtů a autogramiád. S drzostí sobě vlastní jsem neodmítl tento úkol, ačkoliv jsem tušil, že to bude pěkná vřava! A byla!!!

Křest páně profesorových memoárů se konal dnes, v sobotu 11. prosince 2010, od 15.00 v kavárně Divadla U hasičů v Římské ulici 45, Praha 2. Kdo by netušil, připomenu, že jde o bývalé Divadlo S + H (než se Spejbl a Hurvínek přestěhovali na Prahu 6). Už volba místa konání akce mě přesvědčila, že do toho mám jít plnou parou! Bydlím za rohem. A tak jsem měl možnost do poslední chvíle pilovat průvodní slovo a uvažovat, kterou z nachystaných ukázkových kapitol přečíst. Pak jsem popadl potřebné propriety a jen tak ve svetru bez kabátu přeběhl do divadla. Ano, už tam byli – pan sbormistr (autor knihy) i Anna Kubů (opět odpovědná za grafické ztvárnění), zabráni v živý hovor... a jako technický personál Martin (Stašek Junior), který chystal mikrofon a reprobednu. Ještě dodatečně mu děkuji, protože v nastalé tlačenici bych s pouhým holým hlasem nevystačil - a to jsem docela hlasitě se projevující jedinec. Všechna místa k sezení byla brzy obsazena a mé gesto, když jsem nabídl svoji židli, bylo opravdu jen symbolické; řadu stojících gratulantů či lépe nadšenců toužících po podpisu knihy samotným autorem jedna židle opravdu vytrhnout nemohla! A jsem také vděčen panu profesorovi, že nenamítal nic proti tomu, že jsem těm prvním ve frontě nabídl pár pozvánek na výše zmíněný vánoční koncert Fenixu. Přečíst zamýšlená slova pak byla dílem věc rutiny nadšeného amatérského herce-recitátora, dílem věc mimořádného úsilí s přidáním hlasitosti a temperamentu, protože dav má svoje vlastní pravidla! Zatímco u kavárenských stolků sedící posluchači disciplinovaně naslouchali, vlnící se fronta nesedících vřela, bavila se a překypovala jako Papinův hrnec, v touze přečkat povídání a co nejdříve se vrhnout pro podpis! Přesto se mi podařilo uplatnit většinu nachystaného materiálu, i Anna řekla pár pozdravných slov, zacitoval jsem něco z veršované korespondence s panem sbormistrem, přečetl dvě kapitoly jako ukázku z knihy (Udělej si sám a Šolínova koťata) a mezi jednotlivými částmi tohoto mluveného slova se podařilo přítomné sboristy „vybudit“ k společnému zazpívání dvou trvalek – Viva la musica a Konopa, Konopa. Tomu všemu přihlížel a ve frontě si podpis knihy vystál i sólista ND Vladimír Doležal, kdysi Staškův sboráček a sborista, v odskoku mezi představením Prodané nevěsty a Carmen! (Panu profesoru se pochlubil, že ke svým pěveckým aktivitám přidal sbormistrovské; v Lánech, kde bydlí, řídí dětský sbor v počtu 26 členů.)

Tak, vážení a rozmilí, já ten blogově kronikářský pelmel ještě shrnu, aby vám nebzučelo v hlavě:
1) Fenix se stal registrovaným spolkem s vlastním hospodařením. Abychom se jako sbor neuzavírali spolupráci s instrumentalisty, zvolili jsme název „FENIX – spolek pro vokální a komorní hudbu“. Můžete nás objednávat a platit za naši produkci na základě uzavřených smluv.
2) Na Karlově obvykle koncertujeme v květnu a v prosinci a teď je prosinec. Těšíme se s vámi na shledanou za týden, v neděli 19. 12., začínáme v šest hodin a je tam zima, oblečte se dobře. Buď víte, kde je Muzeum Policie ČR (Ke Karlovu 1, Praha 3) nebo víte, že vedle vjezdu na nuselský most je půvabný kostel s růžovou omítkou, vlastně osmiboká kaple – baroko pro oko, skvělá akustika, bohaté kostýmy Fenixu, jedině rachejtle a prskavky nezaručuji a ani by se do kostela nehodily.
3) Byl jsem rád, že jsem mohl skrovným dílem spolupráce na křtu Pamětí oplatit panu sbormistrovi Staškovi vše, čím se zasloužil o moji dceru Olgu (Pražský dětský sbor), mne samotného (sbor rodičů a přátel) i Fenix (intonační průprava, čestný host, divák a kritik).

Jakub Brunner, kronikář sboru, 11. 12. 2010

2010

říjen

FENIX zpíval v Kostelním Vydří v neděli 10. 10. 2010

Konečně! O možnosti navštívit karmelitánský klášter v Kostelním Vydří (a zazpívat tam) se vedla řeč už před více než rokem a půl. Konečně záležitost uzrála. Sešly se: vhodný a zajímavě vyhlížející termín 10. 10., pozvání od karmelitánů a nacvičený program (Gounodova mše a Michnova Loutna), samozřejmě po důkladné diskusi, kdo všechno se v daném termínu může zúčastnit. Jakmile byla zajištěna varhanice Terezka Hamplová z Dačič pro mši v klášterním kostele a domluveni hostující pěvci, byla ruka v rukávě.
Jiřina Švihnosová byla stanovena „ministryní dopravy“ a bděla nad harmonogramem odjezdů. Své dopisy kořenila moudry i humornými obrázky až přebohatě, ale nakonec jsme ty potřebné věcné věcnou informace přece vylovili. Ano, přesně ta Jiřina Švihnosová, která pak v Kostelním Vydří tak pilně studovala notové party i ve volných chvílích, až trousila své noty všude možně i nemožně … a druhého dne jí cizí lidé přinášeli noty skropené ranní rosou.
Někdo dojel již ve čtvrtek 7. 10. 2010 a strávil v Kostelním Vydří krásný den. Další dojeli v pátek večer a ještě další se dopravili v sobotu, až jsme byli kompletní, i když... ne v každém momentě zcela kompletní. Jeden příklad za všechny: v momentě, kdy jsme se zaradovali, že basovou sekciy význačně posílila přítomnost spolehlivého Jana Zelenky, musel jmenovaný po nějaké té chvíli nácviku naše řady opět dočasně opustit, aby doručil manželce kabelku, kterou si zapomněla v autě (ušetřte mě prosím vysvětlování, kdo kam jel, kdo koho vezl, proč si manželka zapomněla kabelku v autě a jaké cennosti tam měla, kde Honza bydlí a kde zcela jinde pracuje, nebo kolik kilometrů tímto odskokem najel... tuším, že 250). A jen se Honza navrátil, zmizel zase v čase před večeří druhý basista, aby využil vzácnou možnost duchovního pohovoru s převorem kláštera, otcem Jeronýmem, inspirován sopranistkou, která tak učinila již o něco dříve a velice si přínos pohovoru s požehnáním chválila. Ale navzdory odskokům, odjezdům a příjezdům se průběžně pilně oprašoval a vylepšoval k vystoupení chystaný repertoár, nejprve v prostorách unikátní historické knihovny, kam mají jinak přístup jen badatelé, a později na kůru klášterního kostela. Bylo třeba projet repertoár i s ohledem na hosty, mám na mysli hostujícího basistu Vojtu Gavriněva a především hostující altistku Kateřinu Bouškovou, která vytvořila sólistický pár s naší osvědčenou sopranistkou Blankou Bezdíčkovou.
V sobotu jsme se tedy aklimatizovali a zvládli jsme jak pilný pěvecký trénink, tak i následnou večerní společenskou část, kdy jsme slavili či přesněji pokračovali ve slavení narozenin Líby Semecké a svátku Věry Eibenové. Zvláště pilné členky sboru napekly předem a dovezly nějaké dobroty (k mání tak byla např. superskvělá žemlovka a neméně vynikající jablečný sachr od Jiřiny), sbormistr přispěl celou přepravkou jablek z vlastní zahrádky, ba i pár ořechů přihodil.
Mezitím se rozšířily zvěsti o přítomnosti další skupiny, tentokrát výhradně mužské, která se zabydlela v objektu. Zprávy se však výrazně lišily. Dobrá Anna pravila, že jsou to také pěvci (pravda jen částečná; vyjasnilo se později, že jeden z ních občas zpívá). Marie pak chvíli trvala na tom, že je to sdružení převychovaných alkoholiků, to však bylo očividně v rozporu s tím, že u oběda klidně popíjeli pivo. Nu, došlo jen k menšímu nedorozumění. Nebyli to alkoholici, ale akolyté. Nejprve od Anny a vzápěti od dcery Olgy se mi dostalo objasnění, že jde o bohoslovce čtvrtého nižšího svěcení; nahlédnutím do slovníku jsem se přesvědčil, že může jít i o laika, který přisluhuje při bohoslužbách a je pověřen vykonávat některé významnější dílčí úkony. (Prosťáček by řekl: „více než ministrant, méně než jáhen a kněz“).
Přestaňme však chodit kolem horké kaše. Kde a jak se zpívalo?
V neděli ráno na mši jsme v klášterním kostele odezpívali Messe breve in C od Charlese Gounoda, kterou jsme kdysi poprvé nacvičovali a zpívali s Andreasem Zakosem. Teď v nové kráse a plné síle. Kůr má zajímavou dispozici, varhany jej dělí na dvě části. Pro mši volil sbormistr variantu „muži vlevo, ženy v pravo“, pro zazpívání Flos Carmeli (v úpravě pro sbor od Anny Kubů a Čestmíra Staška) jsme se všichni natěsnali do pravé poloviny kůru. I přesto, že jsme se s varhanicí sešli poprvé v sobotu, se vše zvládlo uspokojivě; pan sbormistr ovšem musel k dirigování přibrat rychlé rady Terezce, jaký zvolit rejstřík, a další slovní pokyny k tempům. Celkový pocit myslím velmi dobrý, aspoň pokud můžu mluvit za řadového pěvce: hezky jsem si zazpíval! Tu Gounodovu mši, s malým doplňkem Benedictus od Antona Brucknera, mám prostě rád.
Po obědě nás po malém odpočinku čekal přesun do Lidéřovic u Dačic, do tamějšího nevelkého, ale zajímavě řešeného kostela sv. Linharta, abychom reprízovali již poměrně dobře zažitou Michnovu Loutnu českou. Byli jsme až zaskočení hojnou účastí občanů z místa a okolí, dokonce včetně několika rakouských a španělských návštěvníků; u vchodu v průvanu postávala a obětavě programy a knížky nabízela Olinka Brunnerová. Naši přátelé a spoluúčinkující z Písku, Fautores flautae, hráli tentokrát jednu úvodní skladbu jako duo manželů Holubových a pak následovaly ještě 4 další barokní skladby. Co se Michnovy Loutny týče, na to, že hostující sólistka zpívala v mírné hlasové indispozici, a na to, že koncentrace sboru nebyla ve všech částech koncertního cyklu úplně vyrovnaná, se dá mluvit o úspěchu. Kdo podal životní výkon, byl ovšem náš nedocenitelný sbormistr Dr. Roman Michálek. Kryt sloupem dvojlodního kostela, mával, ukazoval a napovídal o sto šest. Všesborové části vycházely dobře, ale sborová sóla (v nástupech jednotlivých hlasových sekcí) neměla tu jistotu jako při předcházející repríze nebo na generálce. Ale určitě se dá říci, že to byl koncert, který potěšil hudebně i vizuálně. Všichni, a zejména dámy zazářily opět jednou v plné kráse a v hýřivém bohatství kostýmů laděných do stylizace přelomu renesance a baroka. Věřím, že ke zdaru přispělo i průvodní slovo, postupně od koncertu ke koncertu vylepšované z původního základu, ale to ať chválí či haní jiní. Já se již omezím jen na konstatování, že krásné slunečné počasí jistě přispělo k dobré pohodě nás účinkujících i přítomných diváků, a k jejich dlouhotrvajícímu potlesku.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 12. 10. 2010

2010

září

FENIX, Fautores flautae a Vít Aschenbrenner ...

... hráli a zpívali v Dobřichovicích

V neděli 12. září 2010 jsme za řízení sbm. Dr. Romana Michálka reprízovali Loutnu českou (počítám-li dobře, je to čtvrtá repríza) v zámecké kapli sv. Judy Tadeáše v Dobřichovicích na odpoledním koncertě v 16 hodin pro místní i přespolní hudbymilovné nadšence.

Odpusťte mi nejprve vzpomínku nehudebního rázu: kolikrát jsem jako chlapec na cestě do Řevnic Dobřichovicemi projížděl, ale je samotné nikdy nenavštívil, nikdy v nich nebyl. A jsou tak hezké, ještě hezčí v krásném slunečném dni! Zámecká kaple mě překvapila svou velkolepou výzdobou a umnou architekturou, s oltářem i varhanami, svatým Václavem i Nepomukem... svými rozměry je to ovšem kaple, ale docela zdařile se iluzivním způsobem tváří jako malý kostel, byť jednolodní.

Improvizací na zámecké varhany náš koncert zahájil a pak na elektrofonické klávesy nás doprovázel skvělý Vít Aschenbrenner, pohotový spolupracovník a co víc, hbitý a zpěvný hudební doprovazeč. Sóla patřila jako obvykle Blance Bezdíčkové (soprán) a Lucii Valentové (alt, j.h.), sborová sóla ještě i Janu Malému (tenor) a Janu Zelenkovi (bas), slovem doprovázel Jakub Brunner.

Ohledně Michny a jeho Loutny jsem už něco dříve psal a mnohé by se dalo ještě napsat, o té barokní citové rozevlátosti a vypjatosti, o střídání veselých a smutných tónů, jásavých i srdce jímajích slov i melodií. Najdeme tam varování před rozmařilostí, pýchou, pozlátkem světa, vyslechneme výzvy k sebezpytování, očistě a přípravě na mystickou svatbu ducha s Kristem. Budete mi věřit, že ještě po koncertě při posezení v místní pizzerii jsme debatovali, jak vážně má dnešní člověk brát toto „duchovno“ a zda vůbec stačí posluchač vnímat archaicky stylizovaný text křesťanské mystiky nebo se spíše jen citově poddává niterné výpovědi skryté v hudební formě?

Snad vás pobaví, že naši osvědčení spolupracovníci z Písku, instrumentální sdružení Fautores flautae, obvykle KVARTET, přijeli tentokrát v sestavě mírně oslabené jako TRIO (co se doprovodu týče), ovšem v samostatném vystoupení na úvod koncertu vystoupili jako DUO. Diváci přijali tento fakt a s ním spojené slovní žonglování s porozuměním, posluchačstvo vůbec bylo mimořádně tiché, pozorné a zajímavé také svým mezinárodním složením; hned v první lavici seděl manželský pár zjevně indického původu (díky mezinárodním konexím jedné naší členky, jak vyplynulo vzápětí). Na druhé straně seděla babička s vnukem. Když ke konci koncertu klučina relaxoval s hlavou položenou babičce na klín, obdivoval jsem oba a nemohl jsem se zdržet mírného úsměvu. Humorným momentem bylo bimbání zvonku v pět hodin, které o nějakou tu vteřinu pozdrželo nástup další skladby a jakoby připomínalo: v Písku jste se vešli s programem do hodiny, proč vám to tady trvá déle?

Po koncertě mi připadla milá povinnost popřát za sbor oběma Mariím (Majce Šalátové a Marii Rosolové) k jejich mariánskému svátku, abychom nevypadli z našeho radostného cyklu "Z oslavy do oslavy". Pozorností oslavenkyním tentokrát nebyly květiny, ale po lahvince Veltlínského zeleného ze zámecké vinárny Zlatý had. Možná jste už slyšeli rčení "hladový jako herec" a o zpěvácích to asi platí také. Ještě než jsme došli se občerstvit do pizzerie, s chutí jsme se zahryzli do koláče od Terezky velkoryse nabídnutého panem sbormistrem a do perníkového dezertu dovezeného Jiřinou Švihnosovou.

Nu a to je všechno. Budiž ještě poctivě zaznamenáno, že se zpívání naprosto výjimečně nezúčastnila sama zakladatelka, manažerka a hybná síla sboru paní Anna Kubů, z vážných osobních i zdravotních důvodů.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 14. 9. 2010

2010

srpen

FENIX zpíval Gounoda s posilami

V neděli 15. 8. 2010 zpíval sbor Fenix za řízení sbm. Dr. Romana Michálka při dopolední bohoslužbě Gounodovu mši „Aux chapelles, Messe bree No. 7 en Do“ na kůru v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Z Kralup nad Vltavou nás přijelo pěvecky posílit 9 členů z asi dvacetičlenného Dvořákova komorního sboru, který Dr. Roman Michálek vedl pěknou řádku let (zaslechl jsem, že snad 13 let). Dohromady jsme tak v počtu 21 pěvců vytvořili slušné komorní těleso s plnějším zvukem. Takové provedení předčilo i někdejší uvedení téže mše na absolventském koncertě Andrease Zakose s řeckokyperskými posilami, čínskou sboristkou a polskou sólistkou. Sólový Panis angelicus patřil tentokrát sopranistce Blance Bezdíčkové, jemnou ozvěnu jí vytvářel tenorista Petr Nedvěd. Po mši nám na pozdrav přátelsky zamával emeritní člen sboru Josef Novák; ohlasy těch známých z řad posluchačů, kteří se zastavili na pár slov, byly příznivé.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 16. 8. 2010

2010

srpen

FENIX a Fautores flautae zpívali v Písku

V neděli 15. 8. 2010 jsme po dopolední mši na Karlově upřímně poděkovali kralupským za kvalitní pěvěckou výpomoc a na pozvání píseckých flétnistů jsme se několika osobními auty přesunuli do města Písku. V tamějším děkanském kostele Narození Panny Marie (věž o výšce 74 metrů) jsme provedli třetí reprízu našeho letos nastudovaného koncertního cyklu – Michnovy Loutny české. Kromě osvědčených sólistek Blanky Bezdíčkové (soprán, Fenix) a Lucie Valentové (alt, j.h.) se přesvědčivě prosadil ve sborových sólech Jan Zelenka, písecký rodák, a samostatným i doprovodným vystoupením se předvedli sami hostitelé a již osvědčení spolupracovníci, totiž instrumentální kvarteto Fautores flautae pod vedením Václava Holuba.
Manažerka sboru Anna Kubů napočítala 96 diváků. Co víc si přát? Vnímavé publikum reagovalo vstřícně; nejprve sólisty a v závěru celý sbor ocenilo potleskem. Kronikář doprovodil koncert Loutny v Písku novou (v pořadí třetí) verzí průvodního slova a konečně měl pocit, že se mluvenými vsuvkami strefil správnými slovy na ta správná místa.
Po koncertě jsem rádi přijali návrh manželů Holubových posedět v hospůdce, a to „u Reinerů“ čili v Reinerovském domě. Kdo byl žíznivý, mohl okusit správně ošetřené pivo, kdo měl hlad, nasytil se poctivou kuchyní. Vzhledem k té vyhlášené tradici plzeňského piva nechtěla servírka při placení věřit nápojové kombinaci jednoho z účastníků, který si dopřál jedno plzeňské a jednu Bonaquu, ale když ji dotyčný ujistil, že nápoje nemíchal (jeden si dopřál před jídlem a druhý po jídle), odpustila mu. Společné posezení členů Fenixu s Václavem a Petrou Holubovými z Fautores flautae bylo příjemným zakončením celé akce. Úplnou tečkou pak byla Věrou Eibenovou příhodně zanotovaná píseň „Když jsem já šel tou putimskou branou“.
Kdo chtěl, mohl ještě před odjezdem zaobdivovat písecký most a projít si parkány na hradbách. Písecký most září v plné kráse i s opravenou sochou anděla v sousoší sv. Jana Nepomuckého (jeden anděl nese nápis „Čas k mlčení“ a druhý „Čas k mluvení“ a podle informace od mé manželky to byl ten levý andílek, který v r. 2002 málem uplaval s povodní). Díky ostrozraku a těkavé bystrovšímavosti naší přítelkyně sboristky Majky jsme kromě neživých soch zaobdivovali i jednu příležitostnou živou instalaci – při pohledu z mostu bylo možno pozorovat krásně zbarvenou divokou husu, osamělou poutnici zřejmě, jak odpočívá na pilíři mostu nad vodou... Naskytne-li se příležitost, budeme se do Písku rádi vracet.

Jakub Brunner, kronikář sboru Fenix, 16. 8. 2010

2010

červenec

FENIX zpíval v Nových Hradech a Třeboni

Nové Hrady, starý kostel, / Loutnu zpívat Fenix jede.
V klášteře je dobrá postel; / dobře si ten Malík vede.

Těmito slovy začíná příležitostné veršování o historické zásluze tenoristy Jana Malíka na zpívání v novohradském servitském klásteře Božího Milosrdenství. V důsledku této zajímavé nabídky nelze už mluvit jenom o výjezdu, ale spíše o přejezdech (z Prahy do Nových Hradů, z Nových Hradů do Třeboně). Listováním ve Veršované kronice se ujišťuji, že letošní výjezd do Třeboně s předsazeným koncertem na novohradsku – píše se červenec roku 2010 – je už třetí spanilou jízdou v pořadí. A tak se rozpomínám a porovnávám.

První výjezd, v r. 2008, byl náročný nejen faktem „úplně nejvíc nejprvnější premiéry“, ale i tím, že jsme uspořádali dva koncerty v jednom dni, ba v jediném večeru: kavalírské písně na zámeckém nádvoří a duchovní polyfonii v kapli Schwarzenberské hrobky. Kavalírské, resp. milostné a pijácké písně zpestřila postava Šaška; do hrobky jsme ho však nevpustili.

Při druhém výjezdu, v r. 2009, jsme zvládli dokonce o koncert víc, byly však postupně rozloženy do tří dnů, a tak jsme vše zvládli hladce (navzdory absenci dvou basistů): představení s Bílou paní ve Schwarzenberském sále, duchovní repertoár v hrobce a mariánský koncert v kostele. V zámeckém představení měly významnou roli nejméně tři dámy: Bílá paní (Majka), Dáma v černé (Olga) a Nachová královna (Anna).

I letos (v r. 2010, za řízení Dr. Romana Michálka) jsme zvládli tři koncerty, ale pro změnu na dvou různých místech. Třeboňskému zpívání byl předsazen koncert v novohradském kostele, kam nás pozval služebně nejmladší člen sboru, tenorista Jan Malík, za laskavého organizačního přispění svých rodičů. Všechny tři koncerty (2x Loutna česká, 1x Tři lásky) byly nadto vylepšeny, obdobně jako již při květnovém koncertě v Praze, přítomností a spoluúčinkováním instrumentálního doprovodu (Fautores flautae z Písku – flétny, housle, kytara). Tentokrát se do recitačně herecké akce zapojilo více členů sboru než dříve, v programu Tři lásky v srdci mám. Jaké tři lásky? - Nu ano, ženy, víno a zpěv, jak jinak. S využitím Seifertových veršů, jež možná ani nejsou zachyceny v žádné z jeho sbírek poezie; složil je tak nějak mimochodem pro potřeby rozverného divadelního představení se zpěvy a tanci. Tance! - Díky Alici, která se již v Praze ujala nácviku, bylo poprvé naše pěvecké vystoupení v Třeboni doprovázeno ukázkami historických tanců. Tedy pokud ovšem nepočítáme tanec Šaška s Černou dámou, který se konal již potřetí.

Zapisujeme si tedy do kroniky následující dny, data, hodiny a místa:

1) Sobota 10. 7. 2010 v 19 h, Nové Hrady, Rodina Panny Marie – Klášter Božího milosrdenství, Husova 2. První repríza Loutny po květnovém koncertě. Na přání pana faráře jsme zpívali před oltářem (varianta pro oko – v tomto postavení jsou dobře vidět kostýmy), a ne za oltářem, jak by tomu byl dal přednost sbormistr (varianta pro ucho – lepší využití akustiky sálu). Na klávesy nás doprovázela Terezka Flanderová; i tu jsme oblékli do kostýmu. Kostýmy, které mají Fautores flautae, dobře ladí s těmi našimi.

2) Neděle 11. 7. 2010 v 18 h, Třeboň, druhé zámecké nádvoří. Premiéra programu Tři lásky. Kromě taneční ukázky (Alice – Petr, Olga – Šimon, Anna – Jan Malík) mělo premiéru i miniaturní sborové sólo Majka – Jakub ve druhé sloce Písně nové (Tento náš manželský sňatek). Pár veršů si zarecitovala Anna, Věra, Alice, Majka a tři Janové – Malý, Malík, Obdržálek (čtvrtý Jan Zelenka se z výjezdu omluvil pro vážné zdravotní důvody). Samozřejmě se zapojil i neodbytný Šašek, včetně tanečku s „tou nejmladší“, tedy dcerou Olgou. Vzápětí mu ji však do sborové taneční ukázky přebral v roli potulného šermíře hostující Šimon Špaček, který se také s Alexandrou Brunnerovou postaral o rozdávání pozvánek po městě (stejně jako v Nových Hradech, za úmorného vedra), zatímco Anna honila správce zámku, aby nenechal letáčky ležet na zámku a zavezl je do lázní.

3) Pondělí 12. 7. 2010 ve 20 h, Třeboň, Schwarzenberská hrobka. Druhá repríza čili třetí provedení Loutny české Adama Michny z Otradovic. Soulad hlasů i souhra s muzikanty se zlepšuje a navíc máme výhodu mimořádně akustického prostoru. Jako sólistky opět vystoupily Blanka Bezdíčková a Lucie Valentová j.h. Fautores flautae účinkují ve složení Petra Holubová, Václav Holub, Martin Hlídek a Rudolf Přib; umělecky je vede Václav Holub a účinkují od roku 1989.

Fotky lze najít na:
www.sborfenix.rajce.net, heslo je : sborfenix
a Marie Rosolová je uveřejnila na adrese:
http://marros.rajce.idnes.cz/2010_Trebon_Schwarzenberska_hrobka/
http://marros.rajce.idnes.cz/zamek_2010_Trebon/
http://marros.rajce.idnes.cz/Nove_Hrady_2010/


Kronikářský zápis by však byl neúplný bez dalšího veršování, které jsem v úvodu citoval:

Nové Hrady, starý kostel, Loutnu zpívat Fenix jede.
V klášteře je dobrá postel, dobře si ten Malík vede.
Zná to tady, doma je tu, on je totiž z toho kraje,
proto se tu dobře zpívá, proto se tu dobře hraje.
Malý výlet – Dobrá Voda, voda vskutku chutná skvěle.
V sobotu se koncert koná, zůstáváme do neděle.

V novohradském kostele Michnova Loutna česká
s flétnisty z Písku zazní, prostá, jímavě hezká.
Sólistky dostanou lilii, potěší květina bílá,
jablíčku trochu se divily; malá odměna milá.
Do neděle jenom ráno, pak spěcháme do Třeboně.
Ano, generálka, Anno, není čas popásat koně.

V Třeboni čeká nádvoří, tam chceme tančit a zpívat.
Alici tváře zahoří (1). I Stašek se přišel dívat (2).
Tři lásky a kavalíři, krásné dámy, víno, zpěvy,
kavalíři v tanci víří, za ruku si vedou děvy.
Jen sandály dojem kazí: „Jane, kde máš střevíce?“ 3)
„Žralok – ten mi botu sežral; mrzí mě to velice.“

Jeden koncert v Nových Hradech, v Třeboni pak druhý, třetí,
na zámek i do hrobky míří rodiče i děti.
Do hrobu dvakrát nespěchej, v hrobku však vejdi klidně,
pohřbívat dneska nebudem, přivítáme tě vlídně.
V kapli, v té se dobře zpívá. Sešli se i diváci;
nevím, zda lázeňští hosté či třeboňští po práci.

Malý ptáček z keramiky - to je pro sólistky dar,
vyjádří fénixí díky, je to věru zpěvný pár!
A Romanu Michálkovi? Keramické slunce celé!
Slovy se to nevypoví, co vytrpí ucho bdělé,
když nás cvičí, když nás učí, hlasy čistí, hlasy vede.
Čisté hlasy čistě zvučí, jinak se to nepovede.

Co jsem vám o tomhle turné říci chtěl, jsem pověděl,
více vymýšlet si nechci, něco co bych nevěděl.
Ještě lehce zdrbnu JOba, jak se chystal do Lince,
zděsil se – on, Anna, oba - při strašlivé novince.
Jak tak profesorsky balil - akademik-fyzikus -,
sbormistrovy noty sbalil, ber kde ber, kus jako kus.

Anna jenom zlehka kleje spisovnými výrazy,
zvyklá je, že se vždy děje cosi, dřív než vyrazí.
To jsou samé telefony: „Přibal ještě žehličku!“,
nesmí chybět noty, boty, co tahhle vzít ledničku?
No tak dobře, to jsem přehnal, nejsou stěhovací vozy,
vše, co bereme si s sebou, obětavý řidič vozí.

Je to Petr, Honza Malý, Blanka i Jiřina řídí,
posbírají, co kdo sbalí, vezmou stojan i ty lidi.
Sbormistr klávesy veze, k tomu šňůry, reflektory,
aby do not bylo vidět i na pěvecké ty tvory.
Takže už to všechno bude, pojďme končit veršování.
Pištec piští, hudec hude věčné hudby milování.

POZNÁMKOVÝ APARÁT PRO MÉNĚ ZASVĚCENÉ:

1) „Alici tváře zahoří“: původní verš „Na slunci tváře zahoří“ jsem přeměnil tak, abych mohl jmenovat sopranistku Alici Šimerovou pro její zásluhu na nácviku historických či možná lépe řečeno historizujících tanců.
2) „I Stašek se přišel dívat“: pan profesor Stašek (84 let), sbormistr přes půl století fungujícího Pražského dětského sboru, si letos opět (stejně jako loni a předloni) naplánoval pobyt v třeboňských lázních Aurora na termín našeho koncertu a půlhodinovou procházkou ve vydatném slunečním žáru došel na zámecké nádvoří, aby se zúčastnil jako aktivní divák, který pomáhá Šaškovi vybrat správnou tanečnici.
3) „Jane, kde máš střevíce?“: Jan Malík, zvyklý na oslovení "Jane", jinak - jak je hned z první sloky zřejmé - iniciátor výjezdu do Nových Hradů, si při následném usilovném nácviku tanců v Třeboni způsobil zakopnutím defekt na polobotce, takže tyto střevíce nahradil sandály. Ani první, ani druhé botky vy však očividně nemohly vyhovět přísným nárokům na historičnost obuvi, ledaže by nějaký sponzor vybavil všechny muže škorněmi.
4) „Ještě lehce zdrbnu Joba“: JOb je zavedená podpisová zkratka našeho basisty Jana Obdržálka, kterému říkáme Jendo nebo JObe, abychom ho odlišili od dalších tří Janů. Doc. RNDr. Jan Obdržálek, CSc., pracující důchodce v Ústavu teoretické fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze (MFF UK), ve skutečnosti – jak ze všech uvedených titulů jasně vyplývá -, žádné noty do Lince neodvezl. Jen je na poslední zkoušce před výjezdem omylem vzal do úschovy. Před odjezdem na konferenci ještě stačil Anně zavolat, leč Anna, namísto aby putovala přes několik neprobádaných pražských obvodů a vyzvedla si noty od Jendovy manželky, dala přednost tomu znovu je pro sbormistra vytisknout.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 19. 7. 2010

2010

červen

FENIX slaví narozeniny zakladatelky sboru

FENIX slaví narozeniny zakladatelky sboru

Když jsem si domlouval s Annou Kubů schůzku, aby mi prakticky předvedla práci s notami i textem v programu Sibelius, upozornila mě, že si mám pospíšit; čekala totiž toho dne pracovní návštěvu. A zlehka si při té příležitosti povzdechla: „Jsem zvědavá, kdy za mnou přijde nějaký chlap jen s kytkou a řekne mi něco jiného milého, než že něco potřebuje.“

Jestlipak víte, že se jednou vyřčená pozitivní přání mohou splnit někdy i velice rychle? Rozhodli jsme se oslavit narozeniny zakladatelky sboru s několikadenním předstihem na pravidelné pondělní nácvikové zkoušce sboru. Kytice dostala milá Anna hned dvě: jednu od pisatele těchto řádků za celý sbor (stejně jako láhev dobrého vína, tašku plnou ovoce a balík papíru do počítačové tiskárny), druhou od pana sbormistra Dr. Romana Michálka.

Jsem poctěn, že – jak už mi „spoluopeřenci“ čili sboroví kolegové tolerují mé poetické výrony – mi bylo dovoleno zahájit procesí gratulantů následujícími verši, které jsou reakcí na výše zmíněná Annina slova, jakož i na fakt, že se chystáme studovat Brixiho cyklus Corona stellarum duodecim (Koruna dvanácti hvězd) k poctě Panny Marie.

Tentokrát jsem opustil neutrální stanovisko komentátora a nasadil si jiné brýle – přímo Anniny! Čtěte tedy prosím se shovívanou vlídností můj příležitostný sonet, jako kdyby ona sama promlouvala ústy poety.

ZNĚLKA ANNĚ K NAROZENINÁM

K nebesům já zraky mířím, hledám v modru odpověď,
nevím, zda se někdy smířím s tím přívalem stálých běd.
Cítím jisté zneuznání, každý ke mně spěchá s prací,
jak služebné děvče k mání, tohle se mi stále vrací.

Kdy už nějaký chlap přijde, kytku s sebou přinese,
bez toho, že z toho vyjde zas pracovní obsese?
Kavalír, co slůvka klade jak na misku zlatých vah,
takového přivítám já, ať přestoupí rychle práh!

Práce hoří, termín spěchá, tahle slova často slyším,
kocour také nemá čas, někde věnuje se myším.
Ještě že ten Fenix se mnou polyfonně souzní krásně...

Na Brixiho já se těším, náš Roman ho krásně pojme,
na ramínko kostým věším, věřím, tahle hudba dojme.
Kronikáři, nezahálej, poběž skládat nové básně.

S radostí konstatuji, že dobrá Anna přijala vlídně toto veršování, přednesené po mírně zkrácené zkoušce, a všechny zúčastněné pozvala k pohoštění formou studeného bufetu. Byla to dobrá a úspěšná generálka (mám na mysli tu oslavu); napřesrok – zachováme-li si své zdraví a chuť ke sborovému zpívání – budeme slavit Annino životní jubileum! Pokud jde o krátkodobější plány a výhledy, vězte, že nás čeká v nejbližších pondělních nácvicích příprava na reprízu Loutny české v Nových Hradech v pátek 9. 7. v 19.00 a v Třeboni v pondělí 12. 7. ve 20:00 a dále nácvik na realizaci nového hudebně tanečního scénáře Tři lásky v srdci mám pro třeboňské zámecké nádvoří v neděli 11. 7. v 18.00 hodin. Držte nám palce, anebo rovnou celé pěsti! Děkujeme a za sbor vás zdraví

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 7. 6. 2010

2010

červen

FENIX zpívá Loutnu a chystá se do Třeboně

Tak sbor zase jednou zpíval, flétny i kytara hrála,
Honza Malý se jen díval, Blanka s Lucií se smála.
Lucie v bílé, Blanka v černi, krinolína, vlečka, vlasy;
ocení diváci věrní hru na renesanční časy?

Radostně že sóla zněla, to je smysl mojí řeči,
zazněla tu Loutna celá, i o Michalu a meči.
Dámy v altu – pohleď sám: vlečky, přezky, začepeny
- chce to obraz, zlatý rám - tak půvabné jsou ty ženy!

Na tradici tzv. velmi pozdních duchovních odpolední jsme se sborem Fenix navázali i letos a v neděli 30. května vystoupili v kostele na Karlově s uceleným programem, totiž Michnovou Loutnou českou, jak jsme ji nacvičili pod vedením sbm. pana Dr. Romana Michálka. Celé veršování najdete na webových stránkách http://www.sborfenix.extranky.cz.
Nejprve si diváci vyslechli instrumentální skladby od A. Banchieriho, P.Sandrina, J.Jenkinse, G.P.Telemanna a jednu anonymní v podání kvarteta FAUTORES FLAUTAE z Písku. Uměleckým vedoucím souboru je Václav Holub (zobcové flétny), další členové jsou Petra Holubová (zobcové flétny a příčná flétna), Rudolf Přib (zobcové flétny, případně housle) a Martin Hlídek (kytara, příp. zobcové flétny). Tentokrát bez houslí, hrálo se na kytaru a tyto zobcové flétny sopránovou, altovou, tenorovou a basovou).
Po tomto krásném instrumentálním úvodu nastoupil smíšený komorní sbor FENIX a dvě sólistky (Blanka Bezdíčková – soprán a Lucie Valentová j.h. - alt.). Ve sborových sólech zazněl i spolehlivý tenor Petra Nedvěda, stejně jako nádherný bas Jana Zelenky. Tomuto našemu nejnovějšímu členu patří mimořádný dík za jeho obětavost, se kterou se dostavil k účinkování navzdory zdravotní indispozici. Zmiňme se pro úplnost i dalším Janovi, našem tenoristovi Honzovi Malém, kterého nedávno propustili z nemocnice a přišel nás podpořit jako pozorný posluchač. Stejně tak jsme mezi publikem přivítali pana prof. sbm. Čestmíra Staška a četné další osobnosti i milé osobní přátele, známé, partnery, členy rodin, příbuzné a fandy.
Vybrané sloky písní Michnovy Loutny, ozdobené předehrami, ritornely a s doprovodem varhan (Tereza Flanderová) pak zazněly v celkem svižném tempu, jak odpovídá radostnému charakteru skladby, i pomaleji a vroucně ve vážněji míněných pasážích. Věřím za sebe i za všechny, že si tento hudební celek oblíbíme a postupně v něm nabudeme ještě větší jistoty. Dosud – nebo lépe řečeno dříve - jsme zpívali pouze jednotlivé části z Loutny a s méně zkušeným sbormistrem, jako byli naši předchozí kyperští studenti, bychom si jen těžko mohli troufnout na Loutnu jako celek.
V době, kdy Michna vydal své sbírky, mohl se mu v básnickém umění vyrovnat pouze J.A.Komenský. Michna napsal i mše a requiem v latině, ale největší pozornost si zasluhují jeho tři sbírky v jazyce českém: Česká mariánská muzika, Svatoroční muzika a Loutna česká.
Michna vypjatou lyrikou popisuje cestu duše ke Kristu. Zmiňuje se i o španělské mystičce z Avily, karmelitce sv. Terezii od Ježíše, žijící v 16. století:

Teréza to uvážila
a mně své srdce dala,
do nějž ten kvítek vsadila
a tak i jej mně vzdala.
Kdybych nebyl stvořil nebe
nyní bych já je stvořil.
A to, Terézo, pro tebe
a tak bych já ti dvořil.

Již se všichni těšíme, jak toto dílko, nastudované sborem, sólisty i instrumentalisty (ostatně, odborníci předpokládají, že Loutna byla určena ke koncertnímu provedení) provedeme znovu a ještě s větší odvahou i chutí v sobotu 10. července v Nových Hradech a v pondělí 12. července ve 20 hodina v kapli Schwarzenberské hrobky v Třeboni (zatímco zámecké nádvoří o den dříve, v neděli 11. července, zaplníme zpěvem, recitací i tancem v duchu rozvernějšího scénáře Tři lásky v srdci mám).

Jakub Brunner, kronikář sboru,2. 6. 2010

2010

duben

FENIX a Fautores flautae zvou na Loutnu 30. května

Titulek příspěvku říká to hlavní: připravujeme další z cyklu „velmi pozdních duchovních odpolední“ v neděli 30. května v 18.00 hodin v kostele na Karlově, ulice Ke Karlovu, Praha 2.) Toto naše koncertně pojaté vystoupení bude monotematicky věnováno starému dobrému Adamu Michnovi z Otradovic a jeho Loutně české. Slova a hudba nadčasové krásy zazní v provedení pražského smíšeného sboru FENIX a píseckého zobcového kvarteta FAUTORES FLAUTAE založeného Ing. Václavem Holubem, to vše za řízení Dr. Romana Michálka.
Písně nacvičené na pravidelných sborových zkouškách je třeba někdy ještě vypilovat a dotáhnout i po stránce, řekl bych, hudebně organizační: která sloka se zpívá tutti a kde mají jednou ženské, podruhé mužské hlasy smíšeného sboru tacet? Která sloka se svěří sólistce nebo sólovému provedení jednoho hlasového oboru? Jak mechanicky notově zvládnutou skladbu rozdýchat dynamikou ve shodě s hudebním i textovým základem? Takové věci i souhru s instrumentalisty z Písku jsme řešili na krátkém soustředění ve farních prostorách mimo pravidelné pondělky, totiž v pátek 23. 4. večer a v sobotu 24. 4. přes den.

Tak jsme se zas soustředili,
zpívali i pivo pili.
Protáhni si ztuhlý krk,
načechrej fénixí brk,
dodržuj též délku not.
(Občerstvení přijde vhod.)

Ne, ne, vážení, nešlo o nějaký „pivo-fest“, jak byste z krátké ukázky mých veršíků mohli usoudit. Vařili jsme hlavně spousty čaje, zeleného i černého, a jeho pomocí svlažovali namáhané hlasivky. Trochu piva přišlo k chuti až v obědové a svačinové pauze, současně s uzeným a jinými dobrotami zakoupenými i upečenými obětavými členkami sboru, když budu jmenovat Jiřinu a Líbu, tak určitě zapomenu na jinou obětavou duši – promiňte, dámy, že výčet vašich zásluh asi nebude úplný.

Lucie když potom přijde,
jako sluníčko když vyjde.
Usmívá se, přímo září,
povzbuzuje milou tváří.
Hlasy naše učí, cvičí,
kdo neposlouchá, jen kvičí.
Zlato z hrdla musí ven
- sbormistra každého sen.

Kdo je ona Lucie citovaná výše? – Ke spolupráci, doufejme že nikoli jednorázové, se na prosbu Dr. Romana Michálka uvolila Lucie Valentová, sbormistryně Radhosti. Pomohla nám v přípravě Loutny české, s níž je dobře obeznámena i jako sólistka, hodinou intenzivní, ale v přátelském a usměvavém duchu vedené hlasové výchovy. Jenda Obdržálek zřetelně pookřál, když Lucie pro cvičné zazpívání zvolila píseň Pod dubem, za dubem. Na melodii této lidovky totiž náš docent, doktor a kandidát v věd kdysi složil popěvek pro studenty a příznivce fyziky. Namísto dvou jablíček se v jeho textu jedná o dvě kvantové částice; povýšil tak prostý lidový popěvek o několik vesmírných úrovní.
I když hlavní náplní setkání byla příprava květnové prezentace Michnovy Loutny, stačili jsme ještě v rychlosti projet i scénář nazvaný Tři lásky v srdci mám, totiž vystoupení „se zpěvy a tanci“, které chystáme na neděli 11. července do Třeboně (na zámecké nádvoří nebo do Schwarzenberského sálu). Cílem nové verze vystoupení je vtáhnout více členů sboru do herecké a recitační akce, aby – tak jako i v minulých dvou letech – to celé bylo nejen k poslouchání, ale i ke koukání.

Příležitostné verše o soustředění časem najdete v úplnosti pod názvem Dubnová příprava na májové zpívání.v rubrice Aktuality na webových stránkách www.fenixsbor.estranky.cz, hned jak se nám ředitelka webu Marie Rosolová vrátí z oblíbených Františkových lázní.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 26. 4. 2010

2010

duben

FENIX zpíval Hasslera a chystá Loutnu

Sláva, sláva, gloria, přicházejí svátky!
Fenix po svém oslaví – tak, jak se i patří:
zpěvné dneska na Karlově čekají nás hrátky,
dnes jsme zase jednou jak sestry a bratři.

Čemu jsou zasvěceny tyto radostné verše? – Inu, jak jinak v tomto čase: velikonočnímu zpívání. „Nomen omen“, říká se, a v případě Fenixu je to svatá pravda: od září loňského roku se opět jednou pilně přerozujeme! A tak se dá s jistou nadsázkou říci, že co vystoupení, to svého druhu premiéra.
V prosinci 2009 to byla premiéra společného koncertního účinkování pod vedením Dr. Romana Michálka a nutno říci, že premiéra více než úspěšná. Ať už díky „vyčištěným“ hlasům, nebo díky instrumentálnímu doprovodu - všichni známí posluchači si povšimli posunu v kvalitě sboru. Tentokrát je to premiéra společného chrámového působení, tedy zpívání z výšin kůru během nedělní bohoslužby, ne však ledajaké, ale právě že velikonoční – na Boží hod velikonoční!
Roman Michálek pro nás s Annou Kubů vybrali Hasslerovu mši zvanou Missa secunda. Jenom prosťáček (jako třeba já) se může ptát, kdo to byl Hans Leo Hassler. - Hraběcí skladatel, varhaník u sv. Mořice, výrobce varhanních automatů a kurfiřtský komorní varhaník, Rudolfem II. povýšený do šlechtického stavu... Dokonalá polyfonie pozdní renesance, mše a moteta ve stopách Orlanda di Lassa a německé varhanní tradice, harmonické výboje benátské raně barokní homofonie... Jeden z nejvýznamnějších německých skladatelů všech dob... V tomto duchu můžete v internetových encyklopediích číst o životě, díle a stylu Hanse Lea Hasslera (1564-1612).

Zpívej, zpívej z plných plic, potom zase tiše,
na pořadu Cantate a Hasslerova Missa,
zvuk varhan a sboru tón snáší se z té výše,
doma zítra čeká tě barevných vajec mísa.

Smíšený komorní sbor FENIX tedy opět jednou, dá se říci tradičně, vypomohl jako chrámový sbor pro větší krásu dopolední mše, v neděli 4. dubna 2010, v kostele na Karlově (kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, ulice Ke Karlovu).
A jak je to s tím přerozováním, nemá snad pisatel na mysli jen změnu sbormistra? – Ne, ne jenom, i když to je změna zásadní a podstatná. Mám na mysli změny „kádrové“ či chcete-li členské. Po rozlučce s Ladislavem a Josefem to chvíli trvalo, než jsme doplnili basovou sekci. V nové sestavě Doc. RNDr. Jan Obdržálek, Ing. Jan Zelenka a Jakub Brunner zůstává pisatel tohoto příspěvku jediným basistou a) bez titulu, b) který není Janem, Jeníkem, Jendou ani Honzou.
V tenorové sekci se chvíli o účast a členství zajímal hudební „multiaktivista“ Pavel Jordák, ale tak jak mile a sympaticky přišel, tak mile a sympaticky se i rozloučil, právě pro termínové kolize s jinými aktivitami. Nadějnějším uchazečem v oboru tenoru je „čtvrtý Jan“, Jan Malík, ale z velikonočního zpívání se výjimečně omluvil předem.
Když pominu konsolidované altistky, které nevyvedla z míry ani nepřítomnost spolehlivé a jindy nepostradatelné Anny Kubů (užívá si právě zaslouženého lázeňského pobytu ve prospěch svého zdraví), zajímavé to je v sopránu. Jednak sbormistr povýšil Marii Rosolovou (napořád) a Alici Šimerovou (v některých skladbách) altu do sopránu, jednak tentokrát hostovala Zuzana, dcera Anny Kubů. A hostovala výtečně!
Marie Rosolová zpívala vedle Marie Šalátové, to máme dvě Marie celkem, a to už nepočítám tu třetí Marii, která chodila, resp. dojížděla, pak přestala chodit o dojíždění nemluvě. Ano, když se přerozuje, tak se přerozuje:

Dvě Marie tu dnes máme, počítám to dobře,
zato ze čtyř Jeníků přesně jeden chybí.
Jan Malík se omluvil, tak se nezlob, zlobře,
ten, kdo chybí, vyhrává, nemůže dělat chyby!

Poslední, co mohu dodat k dnešnímu zpívání na bohoslužbě je, že na rozdíl od varhanních automatů konstruovaných H. L. Hasslerem je náš varhaník, Ing. Karel Vítek, člověk z masa a kostí. Dnes nás střídavě doprovázel i nedoprovázel, a tak jsme mši i Cantate Dominum i písně s lidem hezky všichni spolu a s ním zvládli. Kdo byl měl zájem přečíst si mé prostonárodní veršíky v úplnosti, neváhejte a hledejte pod názvem Sláva, sláva, gloria v aktualitách na webových stránkách sboru
www.fenixsbor.estranky.cz

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 4. 4. 2010

P.S. Předpokládaný termín květnového koncertu na Karlově (Michna: Loutna česká) je neděle 30. 5. 2010 večer. Už teď si raději poznamenejte do kalendáře toto důležité datum!

2009

prosinec

FENIX zpíval koledy a chystá písně kavalírské

Ať to počítám, jak to počítám, náš sbor by se mohl jmenovat FENIX 3. Však už jistě znáte, milí čtenáři a příznivci, celou tu genezi – kvartet a oktet pojmenujme Fenix 1, malý komorní sbor pod vedením kyperských Řeků studujících v naší vlasti označme Fenix 2, současné víceméně stabilizované složení smíšeného sboru v počtu cca 14 osob pod vedením Romana Michálka považujme za Fenix 3.

Když odhlédneme od zakladatelského významu dirigujícícho tenoristy Jana Janouška, úsilí těch řeckých mládenců, jakkoli Charis byl fajn, Jorgos přežitelný, a Andreas sluníčko rozmilé, nelze srovnávat s kvalitativním skokem Fenixu \3. Nelze porovnávat snahu tří sbormistrovských učňů po sobě následujících s produkcí našeho nynějšího sbormistra Dr. Romana Michálka. Zralého hudebníka, který již disponuje hotovým výrazem, je schopen tvořivé interpretace, vyzná se v kulturně historické hudební mapě naší krajiny, má pohotové reakce a vypracovanou metodiku… a navíc, nejsa kyperským Řekem, není omezen jazykovou bariérou.

To vše se v dobrém projevilo na naší první společné akci pro veřejnost, na vánočním koncertu Fenixu tradičně uspořádaném v kostele na Karlově. Dobrá přípravná a průpravná práce se bohatě vyplatila a ohlasy na koncertní vystoupení příznivě hodnotily zjevný pokrok ve zvuku sboru i dramaturgické kompozici.

Aby vše vyznělo tak, jak to na místě zažili naši milí posluchači, tedy jistě a přesvědčivě, slavnostně i radostně, bylo třeba po řadě sborových nácviků provést generálku sboru s doprovázejícími hudebníky, kterými byli flétnistka Simona Švástová, violoncellistka Dana Sommerová, houslista Jaroslav Hájek a varhaník Jan Popelka. Těmto obětavým a zdatným muzikantům v režii a pod vedením Romana Michálka patří velký dík za celkové vyznění, které bylo i jejich zásluhou hudebně pestré a hravé, přesné v rytmu i výrazu.

A proto prosím – s respektem k jimi odvedené práci i ke vzájemným sympatiím – aby byl v následující básničce správně chápán verš „až dohrají, tak zas půjdou“ jako vyjádření toho, že účinkovali coby hosté. Stejně obětavě zaskočil Zdeněk Čermák, který se ujal vstupního „Rorate caeli“ od historických varhan a pak plynule přešel vypomáhat basové sekci, kde jsme velmi přivítali i nasazení Jendy Obdržálka. Nový člen sboru mimořádně rychle nastudoval repertoár a nechal si ušít sborový hábit v intencích výtvarného návrhu zakladatelky sboru Anny Kubů. Další jméno citované v mém příležitostném veršování patří Blance Bezdíčkové, která zpívala krásné a dobře připravené sopránové sólo, a Marii Bláhové, jež si rovněž vyzkoušela náročnost sólového vystupování. Na Petru Nedvědovi lze hezky dokumentovat odjakživa tradované umělecké rčení, že nevydařená generálka věští dobrou premiéru. Neberte to zcela doslova, ale z veršů vyrozumíte, že jeho soustředění na generálce bylo narušeno doznívajícím pracovním úsilím, zato na koncertě potěšil jako tenorista ve sborových sólech bezchybným výkonem a krásnou barvou hlasu.

Více již v příležitostných veršících o generálce, které jsem nazval:

FENIX NAČECHRÁVÁ PEŘÍ

Generál přehlídce velí,
Michálek zas generálce,
držte prosím všechny palce,
ať zvládneme program celý.

Koncert se jak bleskem blíží,
nutno zvládnout sóla, souhru,
chceme vítězství, ne prohru,
odpovědnost nás teď tíží.

Instrumentalisté hudou,
housle hrají i to cello,
flétnistce se rosí čelo,
až dohrají, tak zas půjdou.

Jejich pomoc vítaná je,
poznámky si píšou čile,
posvátné jsou tyhle chvíle,
kdy zní hudba jako z ráje.

Posily tu máme zpěvné.
Kdo to míří mezi basy?
Joj, hned lepší jsou to časy,
to je každému hned zjevné:

Zdeněk Čermák - poklad pravý,
jeho bas je znělý, zdravý,
jistě živ jest z dobré stravy,
to mi intuice praví.

Zas zaskočí, vypomůže,
tento ušlechtilý muž,
který sotva ví dnes už,
že dáme sólistům růže.

V Rorate ať sólo zpívá,
Fenix odpovídá sborem,
a tak harmonickým chórem
zkušebna se rozeznívá.

Kdo v sopránech sólo tvoří?
Je to Blanka, je to Máří.
Když se sólo pěkně zdaří,
hned Bláhové tváře hoří.

Ona sama kostým šije,
to je zvláštní zpráva nová,
nevysílala to Nova;
pro hudbu jen dýše, žije.

Když se s kolektivem sžije,
bude posila to platná,
není pěvec láhev vratná,
odpadne, kdo příliš pije.

Petr, manažer náš pilný,
v očích pracovní má běs,
s šéfem jednat – to je děs –
žádá si charakter silný!

Oklepe se, otřese se,
mobil rychle v kapsu vloží,
cestu někdy vroubí hloží,
trny potrápí tě v lese.

Zde je ale parta stará,
přivítá tě, podrží tě,
zpěvem oslav Božské dítě,
zpívej v zimě, zpívej z jara.

Nesmíš ovšem poplést řádky,
sopránový part dnes zpívej,
dobře do not svých se dívej,
ať nevzniknou půtky, hádky.

Sbormistr vše v klidu zvládá,
rukou pevnou máchne zase,
naučí tě v krátkém čase,
co je rytmu a not vláda.

Už jste ochraptělí celí,
běžte nyní domů v míru,
ve zdar uchovejte víru,
tak nám Roman nyní velí.

Každý doufá, každý věří
v zážitek hudební krásy,
která jistě přečká časy,
Fenix načechrává peří!

Tolik sborový poeta a nyní, jak to dopadlo. Nad očekávání, tak bych shrnul své pocity. Kostel zaplněn diváky, obdivujícími již před koncertem výjimečnou krásu osmiboké kaple bez jediného sloupu, tedy víceméně architektonickou výjimku mezi pražskými kostely, s tou veškerou barokně divadelní okázalostí, kterou je původně gotická stavba přizdobena. Soustředěná pozornost od první skladby (Rorate – sólista se sborovou ozvěnou), potlesk po Blančině sólu, zájem o přednesené verše (Václav Renč – dvě ukázky z jeho vícedílnébásnické skladby Popelka nazaretská), závěrečný potlesk vyžadující přídavek, osobní gratulace příznivců jednotlivých sboristů, to vše potěšilo sbormistra i sbor a řekl bych tedy úhrnem, že my jsme zase určitě potěšili své koncertní posluchače.

Jak nás informoval pater ThDr. Jiří Svoboda, třetí adventní neděle, kdy jsme vystoupili s naším pásmem adventních písní a koled, se tradičně nazývá Růžová a latinsky jí přísluší charakteristika Gaudete et cantate Dominum = Radujte se a zpívejte Pánu. Tak jsme i učinili v počtu 14 pěvců, 4 doprovázejících hudebníků a pana sbormistra L.P. 2009, 13. prosince v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, jak jsem svým neumělým, naivního umění hodným veršem zachytil v básničce:

FENIX ZPÍVÁ KOLEDY

Už jsem před koncertem básnil,
což věc vcelku nezvyklá,
trochu jsem se přitom zasnil,
zda mne koncert nezviklá.

Co jsem chtěl říct, pravil jsem vám,
víc povědět nesvedu,
adventní jsme pěli písně
i nějakou koledu.

Některé upravil Krček,
jiné jsme si přidali,
cvrkali jsme jako cvrček,
libozvučně zpívali.

Rorate a odpovědi
střídají se velmi krásně,
sóla, instrumenty, sbory,
ke slovu přijdou i básně.

Nad poměry toho sboru
hodně jsme si pískali,
to že pevnou jsme oporu
ve sbormistru získali.

Obecenstvo přimraženo
uměleckým zážitkem.
Co ty říkáš, drahá ženo,
byl ti náš zpěv požitkem?

Manželka od kasy vstává,
vlasy letmo pročísne si:
„Komu sláva, tomu sláva,
zpívali jste jak na lesy.

Leccos vylepšit se může,
přesto chvála nemine,
zasloužili jste si růže
za všechna svá „Domine“.

Sbormistr že cvičí přísně?
Že má velké nároky?
Chcete krásné zpívat písně,
víno pít, ne patoky.“

Na takové přirovnání
sluší se jen kývnout zticha;
co někdy v poznání brání,
bývá naše lidská pýcha.

S pokorou kdo pokleká,
vše se nakonec mu zdaří,
cokoli si v skrytu přeje
dobrého před Boží tváří.

Jediné co zbývá dodat je, že se těšíme i na zpívání při bohoslužbě na Štědrý den; budou to české koledy v úprava pana prof. Čestmíra Staška. Od ledna nás pak čeká nová práce, nové a náročnější duchovní skladby pro zpívání chrámové i koncertní a také opět, jak pevně doufáme, ta světská část přezdívaná „vystoupení pro hrady a zámky“, totiž nácvik písní kavalírských, furiantských, ba i pijáckých.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 21.12.2009

2009

listopad

FENIX má knížku a zve na koncert 13.12.

Fenix má knížku a můžete si ji zakoupit na našem předvánočním koncertě v neděli 13.12.2009 v 17.00 hod v kostele sv. Karla Velikého a Nanebevzetí Panny Marie na Karlově, ulice Ke Karlovu.
Fenix má děťátko a toto knižní děťátko dostalo řádný křest ve sváteční středu 28.10.2009 v Čajovně jedna báseň na Praze 2 pod nuselskými schody v ulici Pod nuselskými schody pár kroků od tramvajové zastávky Nuselské schody. Jistě nemusím dodávat, že prostředí, atmosféra a obsluha byla jedna báseň.
Ano, tam a ne jinde byla pokřtěna drobná, leč výpravná knížka. Nese název Veršovaná kronika komorního sboru FENIX 2005-2009 a ačkoliv tomu možná nebudete chtít věřit, zachycuje historii komorního sboru FENIX v letech 2005-2009, a to převážně ve verších, i když i s mnoha prozaickými úvody k veršováním a faktografickými poznámkami a doplňky.
Zvoleným datem konání akce, svátkem republiky, byla slavnostní atmosféra svátečně umocněna; prověrka hudební připravenosti přítomných zazpíváním jedné (a jediné) sloky národní hymny dopadla uspokojivě. Když dodám, že všichni – stržení příkladem jedné vlastenky – vyskočili ze židlí a odezpívali hymnu vestoje, někteří dokonce s rukou na srdci, myslím, že to s naším národem českým ještě stále nevypadá tak zle, jak byste se mohli domnívat sledujíce televizní zprávy. Kašpárek (marioneta v rukách moderátora) se sice pokoušel sváteční slavnostnost a slavnostní svátečnost narušit skřehotavým zpěvem druhé sloky slavné Škroupovy písně („duše útlé v těle čilém“, „mysl jááásnou, sílu, zdar“ atp.), ale my se nenechali tímto živelným narušitelem odradit od záměru udělat si hezký sborově klubový večírek.
Kašpárek se pak pokusil zopakovat starý vtip z Třeboně, že totiž „Vítám – zdravím – pozdravuji, všechny osly – osly – oslovuji“, ale byl rázně přerušen. Moderátor večera jasně vysvětlil, že chce vítat ne osly, ale oslavence a zároveň všechny „oslovence“, tedy čestné hosty, které si přeje jmenovitě oslovit.
Na prvním místě jeho uvítacího proslovu figurovalo jméno nového sbormistra Fenixu Romana Michálka, který nás vede od září 2009. Jeho jméno zaznělo, i když jen jako konstatování o radostné práci, která nás pod jeho vlídným bičem, opravuji pádnou rukou, ale co to říkám, pod jeho pevným a přátelským vedením čeká. Museli jsme oželet jeho přítomnost a budeme doufat, že ve svém napěchovaném programu vyšetří chvíli oddechového času na zhlédnutí DVD, které nám laskavě natočila firma ZAPO-HOME-VIDEO. Pan sbormistr se předem omluvil, že buduje své rodinné sídlo a dohlíží na řemeslníky. Věděl však, že bude mít zastoupení víc než čestné!
Zvláště milým hostem křtu a autogramiády byl totiž pan profesor Čestmír Stašek, stále čilý navzdory požehnanému věku, sbormistr a školitel sbormistrů, světový rekordman v délce působení v čele jediného, věčně se novou krví obrozujícího sboru, totiž Pražského dětského sboru. A to nezmiňuji Mikrochór pro odrostlé mládežníky a Staropramen, pardon, to není oficiální název, oficiální název zněl Smišený sbor Sdružení rodičů a přátel Pražského dětského sboru s neuvěřitelnou zkratkou SS SRP PDS, lidověji řečeno sbor rodičů a přátel, z něhož se rekrutují i někteří členové našeho sboru FENIX. Jak už je ta sborová republika a zvláště Praha malá a dobře propojená, náš nynější sbormistr Roman Michálek je žákem pana profesora Staška! Čestmír Stašek neváhal a vzal s sebou usvědčující černobílé foto ze svého archivu. Řada zpěváčků, mezi nimi Roman a – dlužno říci – už tam vyčuhoval!
V závěru večera se pan profesor Stašek uvolil pro náš poněkud neorganizovaný a neorganizovatelný sbor sboristů i nesboristů – jejich přátel – oddirigovat vlastenecký song plně s úvodním Škroupovým dílem souznějící, totiž sborovou skladbu „V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem, nežli se rozejdem, ještě si zapějem.“ Ani to nechci říkat, snad zato mohla zvýšená konzumace nadstandardně dobrého čaje, ale někteří výtečníci opět nesledovali rytmus daný gestem sbormistra! Ať si kruci, koupí lepší brýle, nebo ať nezírají pořád do not v hysterickém strachu, že by se snad ty notičky mohly v druhé, třetí a čtvrté sloce změniti!
Hlavní řeč držel pisatel tohoto příspěvku, sužován obavami, že by mu nikdo tu knížku tak dobře nepochválil, jak on sám sobě. Ale mýlil se. I Matka Zakladatelka, totiž paní Anna Kubů, jako spoluautorka veškeré typografie, knižní úpravy, obálky atd., se ukázala zcela způsobilá pochválit si knižní robě a spolupráci s dotyčným pisálkem. Jestliže ho nazvala vzletně dokonce až „akvaduktem“, nechtějte teď po mně vysvětlení, prostě jděte na koncert a kromě knížky si zakupte i DVD ze křtu knížky a budete vědět více o „šplouších“, „gejzírech“ a „akvaduktech“ dobrých nápadů.
Zatímco Líba Semecká, jejíž texty písní do češtiny přebásněných se staly neopominutelnou přílohou knížky, se schovávala v koutku takřka za pianinem a zdráhala se promluvit, leč nezdráhala se s mluvčím objímat (co na to pan Semecký, ptám se), Věra Eibenová – ta se jinak pochlapila. Přednesla něco jako Ódu na radost v literární podobě, totiž verše gratulačně děkovné. Krátký smysl obsáhlé básnické skladby tkví ve slovech „Veršů a písní a zpěvu není nikdy dost! / Tak jen veršuj dále – nám všem pro radost.“ To víte, kdyby veršovala „Veršů a písní a zpěvu není nikdy dosti! Ale ty Tvoje – ty jsou jenom k zlosti“, moje nadšení pro kronikářskou činnost by asi pohaslo. Ale takto, povzbuzen několika dárky, již přemýšlím o ideové podobě druhého dílu kroniky.
Pojďme celé povídání zakončit tím, že tajemný pták Fenix dostal svoji keramickou podobu od příležitostné výtvarnice, mé dobré přítelkyně Dáši Chlebounové, a stojí teď u Anny na stolku – Fenix, ne Dáša, pochopitelně.
Jak to napsala Věra Eibenová:

Sláva byla veliká,
křtila se nám Kronika.
Hosté přišli, čajík pili,
při tom se i veselili.

A já dodávám: „A přitom nic nerozbili, (to proto, že čajík pili…)! Do Čajovny jedna báseň se jistě někdy rádi vrátíme, ať jako sbor, ať jednotlivě.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 1. 11. 2009

2009

září

FENIX obrozený - autogramiáda kroniky a Vánoce

Král je mrtev, ať žije král! S tímto tradičním zvoláním jsme se rozloučili s Andreasem Zakosem a vrhli jsme se do práce pod vedením a řízením nového sbormistra. Konečně před sbor předstoupil zralý muž a hotový hudebník! Člověk profesionálních kvalit s jasnou představou o výběru repertoáru, o neokázalé poctivosti nastudování a vysoké jakosti provedení.
S Andreasem jsme se dobře sžili a hodně dokázali, bude se nám po něm určitě někdy i stýskat, ale vystřídání tří studentů za dirigentským pultíkem za tři roky je příliš rychlá obměna a vede - dovolte mi názor – k přešlapování na místě. Takže nyní doufáme ve stabilní dlouhodobou spolupráci. V to, že přestaneme honit více zajíců najednou; honili jsme až čtyři různé: tradiční duchovní repertoár s důrazem na latinskou klasiku, o dost rozvernější písně kavalírské a milostné (směs italských a českých verzí s latinskými doplňky), zcela odlišný (a již nikdy dále nepoužitelný) repertoár na absolventský koncert včetně velkosborového Dvořáka a Smetany na jedné straně či sentimentem přetékajících úprav písní Elvise Presleyho na straně druhé, nu a pak ještě vánoční program – koledy a „michny“, bez kterých to prostě nejde. Kdo si myslíte, že byl více uhoněný – zajíci nebo my, lovečtí ohaři?
Jaká úleva, když momentálně se nám čtyři ušáci smrskli na dva: starého dobrého Hanse Lea Hasslera (Missa secunda, Cantate domino) a vánoční sborové úpravy koled,
Tak jsem to napsal v září r. 2009 a s odstupem let to znovu potvrzuji: je lépe nastudovat méně skladeb, ale kvalitněji. To je přesně deviza, s kterou před nás předstoupil Roman Michálek a o níž nás časem v praxi přesvědčil. A ještě bych svými slovy rád interpretoval jeho myšlenku, že nestačí naučit se správně noty. I se správně intonovanou melodií a bezchybným rytmem může být skladba ještě stále jen mechanicky odezpívaná; když to přirovnám k recitaci, je to asi jako když někdo přečte správná slova, ale namísto přednesu text jen tak odemele. Text musí znít myšlenkou, skladba musí znít obsahem i formou. Jak to sbormistr v aforistické zkratce říká: „Nestačí tam (ve skladbě, v písni, sboru) mít noty, musí tam být i nějaká hudba.“

Předběžně, zatím s velkým časovým předstihem, si dovoluji upozornit na termín našeho předvánočního koncertu v neděli 13.12.2009 v kostele na Karlově. Určitě vám včas sdělím čas, tedy hodinu začátku i hlavní body programu.
Kdo by měl zájem se s námi seznámit o něco dříve, nabízím říjnovou autogramiádu knížky Veršovaná kronika komorního sboru FENIX 2005-2009. Koná se koncem října v Čajovně jedna báseň, Pod nuselskými schody na Praze 2, na trase tramvaje 11. Plánovaný večer hodlám pojmout jako malý literární pořad pod názvem CO SE DO KRONIKY NEVEŠLO. Budu tam předčítat (ne)ukázky z kroniky. Toto knižní dítě literárních rodičů Jakuba Brunnera a Anny Kubů bude na místě k nahlédnutí i případnému získání. Nelze pominout autorskou spoluúčast Líby Semecké a mnoha dalších přispěvatelů příležitostných veršů a fotografií, včetně pana profesora Staška, celoživotního sbormistra Pražského dětského sboru.
Počet míst v zamluvené místnosti čajovny je omezen, a tak pouze v případě vážného zájmu o čaj, víno, medovinu a nevšední zážitky z autorského čtení a improvizovaných klaunských hudebních čísel se hlaste na mail brunnerovi@volny.cz, kde se dozvíte datum a další potřebné podrobnosti, např. jak velkým finančním obnosem se vybavit. pro vložné, vodné a stočné (slzy smíchu i dojetí se předpokládají).

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 30.9.2009

2009

červen

FENIX má nového sbormistra

Milí čtenáři,

ve čtvrtek 25. 6. 2009 vedl zkoušku Fenixu poprvé zkušený hudebník, sbormistr a dirigent, Mgr. Roman Michálek, PhD. Na zmíněné zkoušce s námi provedl nácvik dvou skladeb z našeho dosavadního repertoáru pro hrady a zámky. To vše za účelem ozkoušení, zda lze považovat za perspektivní další spolupráci, plánovanou od září t. r. Výsledek (píše Anna Kubů): „NECHÁ SI NÁS“. V posledním půlroce se nám tak představil již třetí (ale první seriózní) kandidát.
Viděl nás vlastně již podruhé. Nejdříve se totiž přišel jedenkrát podívat na zkoušku řízenou studentem sbormistrovství Andreasem Zakosem (viz níže). Tentokrát však, za nepřítomnosti Andrease Zakose, jehož závazek vůči nám bude pomalu končit, se nás Roman Michálek ujal se vším všudy, s rozezpíváním a nácvikem, čištěním hlasů v jednotlivých hlasových sekcích a spojením hlasů do harmonie i rozborem, proč ten soulad zatím tolik neladí (nevyplatí se pro zpívání a cappella vybrat si skladbu psanou původně pro dva sbory nebo s instrumentálním doprovodem; vždy tam bude něco chybět). Věren tradici veršované kroniky jsem po návratu ze Zvonařky domů usedl, přepracoval starší odložené verše a naplnil novým obsahem; tu jsou:

BUDOUCNOSTI PRUDKÝ JAS.
Sonet s jednou slokou navíc

Kdo chce Fenix – sbor náš – řídit, trpělivý ať je dost.
Jinak možná vzteky pukne, jinak bude míti zlost.
Amatér je tvrdá hlava, nerad opouští své chyby.
Někdy si je hýčká jako v akváriu zlaté ryby.

Vážný Roman Michálek má rozhodné a jisté gesto.
Nemusí mít svatozář, potěší tě ale přesto.
Předstoupí, na ticho počká, energicky potom mávne.
Hudby proud se z hrdel line, sem tam ale ještě vázne.

Stop! – Tady to neladilo, kde se asi chyba skrývá?
Provinilý sboru zpěvák do not hledí, hlavou kývá.
Začnem znovu! – Nový pokus, více lidí hlavu zvedlo.
Jistá ruka, jisté tóny, zpívání se lépe vedlo.

Budoucnosti prudký jas oslepit tě snadno může,
ale práce bude tvrdá. – Nevyleze ze své kůže
snadno lajdák, který doma noty otevřít čas nemá.

Z takového ve sboru se pak stává tvář jen němá.
A co němá, co tě nemá! Když vyloudí náhle zvuk,
nesprávný v nesprávnou chvíli, to bys vztekem rovnou puk.

Pokud si nás Roman Michálek chce přibrat ještě navíc vedle komorního sboru Laetitia, který vede od r. 1992, tedy přes 16 let (krom toho, že od r. 1998 současně řídil Dvořákův komorní sbor v Kralupech) a s nímž dosahuje značných úspěchů, pak to bude chtít opravdu vzájemné porozumění a trpělivost. Roman se nám představil, jak píše Anna, „tak, jak ho znám: precizní, pečlivý, vzdělaný“.Na rozdíl od studentů (viz níže), kteří se na nás učili dirigovat, rostli s námi a my s nimi, tu náhle před námi stojí hotový sbormistrem s citem a zkušeností, vlídný, ale důsledný, rozuměj přísný a náročný, přesně tím druhem laskavé přísnosti a náročnosti, jaký náš sbor potřebuje, aby se zbavil dosavadních nedokonalostí a zazářil v nové kvalitě.

Ale vezměme to po pořádku. Z dříve publikovaných příspěvků je zřejmé, jak se kvarteto Fenix proměnilo nejprve v okteto a pak – jakousi tajemnou magnetickou rezonancí – začalo přitahovat další zájemce, až se vytvořil sbor, v pravém slova smyslu komorní, ale již sbor. A stejně tak známá je turbulentní část naší krátké historie, kdy jsme po odchodu zakládajícího sbormistra-tenoristy získali vždy na rok studenta sbormistrovství až do jeho absolventského koncertu, takže jsme „odabsolvovali“ Charise, Jorgose a konečně – v květnu t. r. – i našeho milého Andrease.
Opravdu máme štěstí! Každý z těchto mladých a slibných začínajících sbormistrů nás něčím obohatil: Charis dbal na zvukovou vyváženost, Jorgos si liboval v dynamice vygradované do maxima, ale teprve Andrease jsem si opravdu oblíbili. Když bych všechny ty tři mládence měl charakterizovat v aforistické zkratce, řekl bych asi, že Charis byl docela fajn, Jorgose šlo nakonec přežít a Andreas bylo naše sluníčko rozmilé. Uměl nám v případě potřeby předzpívat kterýkoli part od basu po soprán. Přiměl nás více sledovat živé gesto dirigenta a méně mrtvé značky na papíře. Trpělivě korigoval naše někdy zbytečně se opakující chyby na zkouškách. Vystupoval na zkouškách i veřejnosti vždy skromně a přátelsky, ale též rozhodně. Jediné omezení, které bychom u něj mohli konstatovat, je dáno jeho mládím (vždyť je na prahu své hudební kariéry a s námi teprve začal sbírat první sbormistrovské zkušenosti), případně jazykovou bariérou. Dobrý sbormistr jako Andreas ví, co se daří a co se nedaří. Ještě lepší sbormistr ví, když se něco nedaří, proč tomu tak je a jak to lze překonat; to snad u něj přijde s léty.
Andreas nezůstává v České republice, táhne ho to domů na prosluněný Kypr. Naše vlast mlékem, strdím, dobrou hudbou, hutným smogem i občasnou sněhovou nadílkou oplývající je asi pro něj příliš seversky drsná, nebo spíše od jeho rodiny a přátel příliš vzdálená. Je rozhodnut pro návrat, přemluvit ho nelze. (Jeho tatínek by rád viděl, aby si úspěšně vystudovaný synek ve vlasti založil hudební školu, jak mi svěřil na posezení po koncertě.) Je to jeho volba, my ho máme rádi a jistě bychom s ním i rádi pokračovali, kdyby mínil zapustit kořínky v Praze... I tak nám ze všech tří jmenovaných kyperských mládenců věnoval nejvíce času. Svoji spolupráci s ním uzavřeme třemi koncerty v Třeboni. V sobotu 4.7. v 18.00 budeme zpívat na zámeckém nádvoří, v neděli 5.7. v 19.00 v kapli schwarzenberské hrobky, v pondělí 6.7. v 15.00 v kostele sv. Jiljí a Panny Marie Královny.
Pak nám nezbude než Andreasovi zamávat při jeho návratu do slunné domoviny. Ano, s Andreasem jsme se dobře sžili i hodně spolu dokázali, bude se nám po něm určitě někdy stýskat, ale vystřídání tří studentů za dirigentským pultíkem za tři roky je příliš rychlá obměna a vede k přešlapování na místě. Další přešlapování, postávání a stagnování si už nemůžeme dovolit. Nezbývá než se začít opatrně těšit na začátek nové sezóny pod vedením nového sbormistra a na nový styl práce.
Dovolte ještě osobní poznámku. Laetitia, založená tuším r. 1978 sbormistryní Jindrou Jindáčkovou a hlasovou poradkyní prof. Dagmar Součkovou (za spolupráce s hudební skladatelkou Martou Jiráčkovou, která pro sbor složila znělku), byl prvním pěveckým sborem, kolem kterého jsem se ochomýtal, tehdy ještě jako nezpěvák – konferenciér a kronikář sboru. Náhody neexistují.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 29. 6. 2009

2009

duben

FENIX zve na květnové koncerty 7. a 31. 5.

Všechny příznivce sborového zpěvu srdečně zveme na naše květnové koncerty:

Absolventský koncert Andrease Zakose – čtvrtek 7. 5. v 19.00
Modlitebna Českobratrské církve evangelické na Korunní 60, Praha 2
(jednu stanici tramvají nad Nám. Míru)
Na programu: Ch. Gounod, C. Franck, M. Haydn, W. A. Mozart, G. B. Pergolesi, J. Arcadelt, A. Salieri, E. Presley, E. Rocker.
Varhany: Mikoláš Troup, klavír: Costas Menelaou.

Koncert k poctě Panny Marie Karlovské – neděle 31. 5. v 18.00
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, ulice Ke Karlovu, Praha 2
(u nuselského mostu, ve směru od centra po pravé ruce, pod magistrálou vede podchod)
Na programu: M. Praetorius, J. Arcadelt, T. Arbeaus, W. A. Mozart, O. di Lasso, F. X. Brixi, Ch. Tye, J. M. Haydn, P. Estaerházy, S. Webster, S. Olivieri, L. Petřvaldský, F. Z. Skuherský, G. B. Pergolesi, J. J. Pihert.
Varhanní improvizace: Ing. Karel Vítek.

A navrch k pozvánce připojuji malé povídání. Když jsme se rozcházeli ze zpívání na páteční velikonoční bohoslužbě na Karlově, zůstalo nás pár v hloučku stát nedaleko kostela a bavili jsme se na téma, co kdo s sebou přinese na zub na víkendové soustředění sboru čili intenzivní nácvik na nadcházející květnové (a další) koncerty a vystoupení. Anna se blížila k hloučku a již slyšela, jak dámy slibují něco upéct, i zeptala se:

Pečete? – Pečeme, nápady se tady vaří.
A co vlastně chystáte? – Neptej se, nevolej stáří.
Kdo prý je moc zvědavý, brzy starý bývá.
To je pravda pravdoucí, jak že Fenix zpívá!

Nech spát toho ptáka z báje, nevolej ho z jeho ráje.
Domluva je zapotřebí, vždyť se soustředění chystá.
Práce jako na kostele, tahle věc je zcela jistá.
Vezmi s sebou noty všecky, i kdybys měl plné necky…

… to veršování, které zachycuje naši rozmluvu-domluvu, ještě pokračuje v podobně instruktážním duchu a možná se jednou stane součástí knížky – kuchařky pod názvem „Vaříme a zpíváme s Fenixem“. Jak ono to je s tou pravidelnou přípravou a někdy nepravidelnou účastí sboristů? Víte, on je rozdíl zpívat na kůru, kde vám nikdo – s prominutím – neciví do huby, a předstoupit před lid čelně při koncertním provedení, ale to všichni znáte lépe než já. Tréma, která při pomyšlení na koncert ty méně otrlé z nás jímá, vede ke zvýšení nácvikového úsilí a snaze sejít se ještě i mimo termín pravidelných čtvrtečních zkoušek.
Loni jsme vyrazili na víkend do Dobronic u Bechyně a bylo tam hezky, ale letos jsme všichni nějak více pracovně vytíženi a tak jsme obětovali kousek pátku, větší část soboty a někdo ještě i nedělní chvilku, abychom se sešli alespoň zde v matičce Praze, v dosahu svých domovů. Práce je opravdu „jak na kostele“ – pracujeme vlastně trojkolejně: cvičíme zajímavě namíchané skladby na absolventský koncert 7.5. našeho sbormistra Andrease Zakose, další – rytířsky milostný – repertoár pro „hrady a zámky“, konkrétně plánované vystoupení v Třeboni začátkem července… a konečně, kmenový repertoár chrámového sboru – duchovní latinské skladby.

Jednu z legend pražských, myslím, slyšel vyprávět jsi jistě
o spolčení mistra stavby s rohatým na tomto místě.
Ďábel stavěl Bohu chrám? Tohle pomyšlení ruší,
odměnu měl ale jistou – stavitel mu upsal duši…

… pokračování těchto veršů najdete na programu květnového koncertu k poctě Panny Marie Karlovské v neděli 31. 5. v dlouhodobém cyklu Velmi pozdní odpoledne duchovní hudby. Předběžný záměr dramaturgii tohoto koncertu počítá jak s varhanní produkcí, tak se skladbami a cappella. Přijďte si poslechnout, přijďte pobejt!

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 21. 4. 2009

2008

prosinec

FENIX zpíval na Ministerstvu dopravy

Dostali jsme milou nabídku zazpívat v úřadě, kde shodou okolností v jedné budově, i když pod různými hlavičkami institucí, pracují dva naši pěvci, členové Fenixu čili „spoluopeřenci“, jak se někdy titulujeme. Nepatrně zkrácený program z předvánočního koncertu na Karlově se tedy dnes odpoledne, v pondělí 22.12.2008, realizoval podruhé. Bylo zajímavé sledovat, jak stejné písně zase trochu jinak znějí. Jinak než v kostele, kde jsme předstupovali možná více rozechvěni, kde maximální dozvuk je výhodný pro posluchače, ale nevýhodný pro zpěváky, kde sbormistr dirigoval v rukavicích s ustřiženými prsty, aby mu ruce nezmrzly a přitom aby konečky prstů bylo vidět! (Pro zákulisí podobných akcí je vhodné dodat, že konečky se rukavicím střihaly až na místě, nůžky byly naštěstí po ruce.) Jiná tedy byla hlavně akustika; velmi dobrá díky dřevěnému obložení stěn, sloupům a profilovanému, i když vcelku nízkému stropu zasedacího sálu, taková řekl bych „sušší“, studiovější, ostatně kdosi tam filmoval, tak se nejspíš ještě dodatečně přesvědčíme. Taková akustika je obecně řečeno výhodnější pro sborové zpěváky, aby se navzájem slyšeli v souhře hlasů ve skladbách a cappella a aby slyšeli klávesy ve skladbách s doprovodem. K předchozímu koncertu ve středu 17.12. v 18 hodin se ovšem sluší dodat, že podobné „tvůrčí problémy“ odpadají, když nestojíme čelem k publiku, ale zpíváme za podporu mohutného zvuku varhan shora z kůru. Inu, měli to naši předci dobře a funkčně vymyšlené.
Ale zpět do zasedací síně Ministerstva dopravy na Nábřeží Ludvíka Svobody. Sešli jsme se prakticky v plném počtu 12 zpěváků, doprovod na el. varhany Karel Vítek, sbormistr – jak jinak – Andreas Zakos. Vedle našeho standardního vánočního výběru, mám na mysli skladby Adama Michny z Otradovic včetně „Chtíc aby spal“ a české lidové ve sborových úpravách Čestmíra Staška, sklízí jako repertoárová novinka zasloužený obdiv italská vánoční ukolébavka Oh, guardate begli angeli santi s českým textem naší členky Líby Semecké – „Ó sestupte, andělé shůry“ a rakouská mariánská píseň – česky „Chtěla bych ptáčkem být“. Ztišenou a citlivou sborovou úpravu Gruberovy Tiché noci doprovodil jako svůj debut Jan Malý cinkáním na triangl. Kdo by to do Honzy řekl? – Hezky zpívá, dobře fotí a ještě tak jemně, s citem doprovází, že co cink – to jedna slza v publiku! Blanka Bezdíčková a Petr Nedvěd si zopakovali svůj úspěšný duet, který mě jako bývalého knihovníka mate při pořádání počítačového archivu svým názvem. Jmenuje se totiž „Spanilá z archy holubičko“, ale ve vlastním textu začíná jednoznačně slovy „Z archy vypuštěný holoubku“ a holubička kde nic tu nic! Že by genderová korektnost naruby? Již v roce 1719, kdy byl vydán kancionál Slavíček rajský? – No, zkrátka Blanka a Petr dobře ladili a dali do zpěvu cit i výraz. Však si také zasloužili svůj potlesk, který oddělil druhý ze tří programových bloků. Závěr pak patřil Rovenského koledě „Nové hvězdy, nové světlo“ a přídavku – „Laudate nomen Domini“, složil Christopher Tye (myslíte, že se čte jako vázanka „tie“? – Já nevím, tak se ptám…).
Veršovaný záznam se místo koncertní faktografie zaměřuje spíše na lidské momenty onoho hudebního zákulisí. Doufám, že se náš význačný a nepřehlédnutelný bas Pepa Novák neurazí, že též vstoupil do dějin.

Ministerstvo dopravy úřad jest významný a velký!
Jen tak neproklouzneš dovnitř, leda že bys snad byl myší.
Jestlipak ti posluchači budou pozorní a tiší?
Nebo nedej bože přijde divák žvatlavý a mělký?

Laco dneska všechno řídí, jeho nápad tohle byl.
Tenhle koncert proběhne zde v odborových tradic duchu.
Snad, jak věřím, popřejí nám jeho kolegové sluchu.
Ladislav to všechno spískal, Laco tohle zařídil!

Marie tam v Českých drahách kdesi na výšinách sedí.
Laskavě nás informuje, jak lze najít správný vchod,
dopravu též poradí nám; přijdou informace vhod.
Marie tu také sedí, z okénečka vyhlíží, z okénečka hledí.

Svůj kostým si nezapomeň, přežehlený už ho máš.
Dámám více času třeba, zkrášlit přejí svoji tvář,
každá je hned nejkrásnější, jako slunce, luny zář.
Oholils strniště drsné a hned se líp vyjímáš!

Od Florence trochu chvátám, abych na místě byl včas.
Důkladně nás jak Marie, tak i Laco proškolili.
Je to v jejich slávy zájmu, my jsme jenom přivolili.
Já si občanku svou nesu, Andreas musí mít pas.

Jak jsem do budovy vešel, Nedvěda jsem ihned spatřil,
dalo mi to jistotu, že jsem tu na správném místě,
řídícím je pracovníkem, orientuje se jistě.
Ladislav už na mne mává, s vrátnými se rychle sbratřil.

Na vrátnici haltují tě: Doklad předložiti nutno.
Ještě rámem projděte si, bezpečnost je striktní tady.
Uniformovaní muži vystrkují svoje brady:
„Dobře že jste vesel, pane, o svátcích nemá být smutno.“

„Proč já bych se neusmíval, když jdu velkou radost zpívat,
narození Spasitele – to je dobrá zpráva naše,
vesel jsem, že pojedl jsem kdesi cestou vtipné kaše.
Přijďte, zpěv náš vyslechněte, můžete se jenom dívat.“

Málem do sklepa jsem vlezl, zasedačka – ta je výše.
Ženské jeden hábit špendlí, Konstantina zpívá s námi,
že je kostým pro ni velký, to dá rozum, milé dámy.
Sál je dřevem obložený, není to tak špatná chýše!

Laco židle začal chystat. Kolik diváků tak přijde,
to se zase Kuba ptá. Tisíce? Nebo jen stovky?
Láďa ten náš rozmilý kostýmu rozhodil krovky:
Ministr je pustil dříve, inu, nějak už to vyjde.

Joj, ministři to jsou páni, nad lidmi velkou mají moc,
někdy práci prodlouží ti, jindy zkrátí zas o chvíli.
Vánoce se rychle blíží, na svátky chtějí být milí.
Zkrátit práce čas o kousek je jistě jejich pravomoc.

Generálka běží rychle, teď už čas je zpívat jít.
Obléknem se do hábitů - budu vypadat jak mnich! -
jen ten Pepa, ten to kazí, ve svetru jest jeho břich…
Rychle, statečně už vykroč, teď se věci budou dít.

Oděv střihem renesanční, víno s černí se tu snoubí.
Andreasovi to sluší, dí dámy jak jeden hlas.
Jen ten Pepa, ten to kazí; jeden bas dnes neměl čas.
Už to nikdy neudělám, slibuje v své duše hloubi.

Kostým když si přioblékneš, hned se neseš jako páv,
pokud tě ta sláva ovšem neomámí závratí.
Rychle, rychle, rychle honem, než se nám hosté vytratí.
Jak uvidí tolik krásy, prostě strnou – budou „paf“.

Hlavně když nám zatleskáte, když na nás budete milí,
my si pro vás samozřejmě rádi udělali čas.
Ještě abych noty našel a aby mi sloužil hlas.
Program není nijak dlouhý, prostě zpívat budem chvíli.

Hlavně, že se alespoň těch pár lidí v sále sešlo.
Zaměstnanci nezklamali, přišli hudbu vyslechnout.
Hudba osvobodit může, všednosti tě zbaví pout.
Možná by se posluchačů ještě o pár více vešlo.

Ať počítám jak počítám, patnáct možná šestnáct lidí.
Úvodní zaznělo slůvko, hudby teče mocný proud,
jenom sbormistr nám trpí, horkem suchý jako troud…
Posluchači zatleskali, kdo nepřišel, ať se stydí!

Chvíli už jsme zazpívali, vlastně celou řadu chvil.
Intonoval každý čistě, mimo mě, tak se mi zdálo.
Co sbormistr o tom soudí, nebylo to všechno málo?
Na sbormistrově tváři se i úsměv objevil!

Je ten úsměv jako slunce, co taví antarktické ledy,
spokojenost – díky, díky! – jednoznačně totiž značí.
Zatleskali, ukloňme se … no, já myslím, že už stačí.
Za úspěch se koncert doufám může označiti tedy.

Děkovné se slovo slyší z povolaných zdejších úst,
pozvánka též zazní milá – přijďte za rok zpívat zase,
ale tak o týden dříve, ten čas vhodnější nám zdá se.
Hudební hodokvas to byl - a ne hladovění půst!

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 22.12.2008

2008

prosinec

FENIX sbor je, tam se zpívá čili Šunkové hody

Na šunkové hodování / pozvala nás Anna Kubů.
S díky skládám veršování, / šunky maje plnou hubu.

Trochu piva? – Proč ne, díky! / Podpoříme Múzu lehce.
V teplých krajích rostou fíky. / U nás se jim růsti nechce.

Okurčička ze Znojma je / značka osvědčená, jasná,
po křenu pak z kronikáře / stává se hned trouba hlásná:

FENIX sbor je, tam se zpívá / - tohle není zpráva nová,
někdo na blog se snad dívá, / jiný programy si schová.

Odkud přilétl pták z báje, / kde se asi Fenix vzal?
Ani z pekla, ani z ráje, / osud si tak předsevzal.

Historie sboru krátká / spoustu zákrut v sobě kryje,
pojďme pootevřít vrátka / nedlouhé té historie.

Čestmír Stašek učil sbory / desítky let hezky zpívat,
nechtěla se Anna potom / na sboristy jenom dívat.

V roce dva tisíce pět / učinila rozhodnutí,
cosi pohání ji vpřed, / jednat rázně cos ji nutí.

Nabídku svým bližním činí: / „Zpívejme si pro radost,
zůstaňme ve zpěvu činní, / kdo nezpívá, ať má zlost.“

Že jich zprvu čtvero bylo, / kvartet po právu se zvali,
zpívali, až bylo milo, / v okteto se prozpívali.

Chobotnička ráda vyčká, / chapadélka v moři noří,
přivři rychle svoje víčka, / pod očima oheň hoří.

Fénix padá, Fénix vzlétá, / sbormistr je náhle v dáli,
jaká bude další meta? / - Statečného osud chválí.

„Zkusme, zda ti mladí z Řecka / naší hudbě trochu hoví.“
Charis, Jorgos – to je pecka! / Kubů v Celetné zas loví.

Odvážnému štěstí přeje; / z Kypru Řeci – to jsou reci.
Zprvu Charis setbu seje, / sklízet budou ale všeci.

Jorgos Druhý všemu velí: / „Na mém koncertě chceš zpívat?
To se musíš více snažit, / a ne tupě čučet, zírat.

Srovnej každý svoje noty, / jinak nemáš z čeho pět,
neprohlížej si teď boty, / nebo vyrazím tě hned.“

To byl Drsoň, tenhle Jirka! / Andreas – hle, jiná káva.
Dámám načechrává pírka / chvíli zleva, chvíli zprava.

On je třetím princem z řady, / usmívá se a je milý,
sboristky ho mají rády, / zapomenou pro tu chvíli,

že i jeho ucho slyší, / co je faleš, co je čisté.
Nechcem přece děsit myši, / ani publikum, toť jisté.

Amatér je zvláštním tvorem. / Radost, nadšení ho živí.
Měl by ladit s celým sborem, / jinak posluchač se diví.

Je to práce, je to fuška, / zkoušky, potom doma cvičí.
Štěstí – jenom zlatá muška, / někdy ladí, jindy kvičí…

Neustávej, cvič jen stále, / pokroky se rychle blíží,
někdy přímo nenadále / zpíváš lehce, co dřív s tíží.

Publikum má tenké uši, / souzvuk tónů srdce hřeje,
nesouzvuk nemile ruší, / copak se zas asi děje?

Radost v lidskou duši vnášet / - to je cílem, kéž se daří.
Utrpení umět snášet, / když cos v životě se maří.

Majka, Blanka – soprán jistý, / Dáša někdy najde chvíli,
Olinka to také jistí, / Věra, Anna – to jsou síly!

Kronikáři roztržitý, / druhá Marie snad není?
Verš máš horkou jehlou šitý; / propadl jsi asi snění.

Když Alice s Líbou zpívá, / dojetím ti zvlhnou oči,
za mladými altistkami / chlapi z publika se točí.

Ale ženské uši, oči / mají zase jiné cíle.
Za tenory se hned točí, / Honzík, Petřík – ach, jak milé!

Tam, kde soprán výšivkou je, / tenor zase zlatou nití,
alty, basy temnou krásou / základ melodie sytí.

Pepy hustý, mocný knír / v rytmu hudby sám se chvěje,
komentuje pohotově, / vše, co kol něho se děje.

Laco bas je zcela pravý, / z hlubin sklepa rázně zpívá,
zdali soprán nefixluje, / bedlivě se přitom dívá.

I Jakub se někdy chytí, / ach není to práce snadná,
když v dohledu nakrúcá se / naše Bílá paní vnadná.

Karel za pianem sedí, / v kostele je varhaníkem,
pozorně on do not hledí, / myslíme na něho s díkem.

Jsme jen lidé chybující, / zpíváme však všichni rádi.
Zapalme už rychle svíci, / semkněme pak sboru řady.

Možná časem se kdos přidá. / Pozná, že to snadné není!
Energie hodně vydá, / není hudba pouhé snění.

Tak pojď, zkus to třeba s námi. / Zkušenost se předpokládá.
Kostýmní rej láká dámy. / Radost, žádný hněv ni váda!

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, u příležitosti šunkových hodů 18. 12. 08
čili den po úspěšně realizovaném předvánočním koncertě na Karlově

2008

prosinec

FENIX zve na vánoční koncerty a bohoslužby

Znám já jeden kostel v Praze, co má klenbu jako nebe.
Koledy tam zahřejí tě, i když venku třeba zebe.
Hvězdu tvoří klenby žebra, jenom podívej se vzhůru,
před oltářem zazpíváme, jindy zazní zpěvy z kůru.

K těm veršům mě inspirovala nádherná klenba kostela Na Karlově, na kterou hledíme při zpívání. Kostel s klášterem na Karlově založený r. 1350 a veřejnosti předaný v r. 1377 je součástí velkolepého urbanistického díla Karla IV., jeho Nového města pražského stavěného – jak dnešní propočty délek hlavních os prokazují - jako Nový Jeruzalém. Kostel je zasvěcen Karlovu patronu, světci Karlu Velikému (panovníku, jehož vizí bylo obnovit římskou říši) a Panně Marii (nejprve r. 1498 na počest Navštívení a r. 1634 na počest Nanebevzetí P. Marie).
Zde se chystáme s naším chrámovým sborem FENIX ve středu 17.12. (18h) vystoupit pro veřejnost, dobré známé i přátele a kohokoli, kdo má rád sborový zpěv. Čekají vás písně adventní a mariánské, koledy ve sborových úpravách, novoroční a tříkrálové skladby. Vlastně jsme se rozhodli předběhnout se v čase (alespoň z přísného liturgického hlediska). Od písní adventních a oslavy Panny Marie jako Matky Boží přeskočíme do vánoční noci, abychom koledami lidovými i umělými přivítali narození Spasitele a konečně byli přítomni i klanění tří mudrců-astrologů, v lidovém podání „Tří králů“ s jejich vzácnými dary: zlatem, kadidlem a myrhou.
Náš sbor bude opět řídit mladý kyperský Řek, náš současný sbormistr Andreas Zakos, který nepochybně dokáže opět, jako již víckrát, vytěžit z naší hlasové souhry a ze skvělé akustiky prostoru maximum. A za úžasný dozvuk vděčíme právě výše zmíněné klenbě (a samozřejmě i členění prostoru postranními oltáři a bohatou barokní výzdobou četnými dřevěnými plastikami).
Je úžasné vyrozumět z letopisů, kolikrát byl kostel pobořen či vypálen a jak přesto byl vždy znovu péči panovníka či opatů opraven a v plné slávě obnoven. Při důkladných opravách v r. 1575 byla postavena světoznámá klenba o průměru 22,8 m, která spočívá patou na osmihranu bez jakékoli opory. Výška klenby je 17,7 metru. Klenba a žebrové pletivo tvoří překrásnou paprskovitou hvězdu, ale to už víte z úvodních veršů, které jsem složil pro naše vánoční koncerty. Dobře se oblečte (kostel není vytápěn) a přijďte se přesvědčit o souladu zvuku a architektury, která je snad dílem samotného Rieda zvaného též Rejt, stavitele kutnohorské Barbory.
Níže najdete přehled vánočních vystoupení Fenixu + dvě všesborové Rybovky:

Středa 17.12. v 18.00 - předvánoční duchovní podvečer pro veřejnost, přátele a známé na Karlově. Kostel je vedle vjezdu na nuselský most (přesná adresa je
ulice Ke Karlovu, Praha 2) a nachází se mezi stanicemi metra I.P.Pavlova a Vyšehrad.
Pondělí 22.12. v 15.00 - vánoční koncert v zasedacím sále Ministerstva dopravy na nábřeží Ludvíka Svobody (Těšnov)
Úterý 23.12. v 15.00 – Rybova Česká mše vánoční v podání spojených sborů na Kampě pod schody z Karlova mostu
Středa 24.12. v 15.45 - česká mše s účastí Fenixu na Karlově
Čtvrtek 25.12. v 9.30 - latinská mše s účastí Fenixu na Karlově
Čtvrtek 25.12. v 15.00 - Rybova Česká mše vánoční v podání spojených sborů v Pražském Jezulátku kousek od malostranského Mikuláše

Užijte si příjemně vánoční pohodu! Hodujte nejen u plných mis, ale též z duchovních nádob zpěvu a radosti!! Nelenujte zvednout svá ctihodná pozadí z pohodlných křesel před uspávající obrazovkou televizních přijímačů a dojít někam, kde se děje něco naživo!!!

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 7. 12. 2008

2008

listopad

FENIX zpíval Gounodovu mši

Rád využívám každé příležitosti připomenout FENIX, a tak bych chtěl pár slovy a veršíky okomentoval i naše dnešní zpívání na kůru. Jistě najdete rozdíl v kvalitě, když budete chtít porovnat pilování každého detailu v přípravě na koncert a trochu odlišné zpívání k bohoslužbě, kdy jdeme především a hlavně udělat lidem radost. Jsem přesvědčen, že to se podařilo. Pokud ve v přiložených veršících nacházíte drobné satirické šlehy, má to svůj důvod. Studujeme totiž Gounodovu mši a z tohoto hlediska bylo její přednesení veřejnou generálkou, která dopadla velmi, velmi uspokojivě (jistě i díky mimořádně příznivé akustice kostela Na Karlově), ale rozhodně je co zlepšovat.
Dnes jsme se sešli v pěkném složení čtyř sopránů, čtyř altů (jindy bývají alty v převaze), dvou tenorů a tří basů. Dirigoval Andreas. Kromě již dobře sezpívaného Jubilate Deo a Ave Verum (Mozart), Gloria ať v každém slově (Bach), Laudate nomen Domini (Tye) a Christus vincit, jsme se snažili co nejlépe „podat a prodat“ Messe breve in C od Charlese Gounoda.
Než přidám svých pár příležitostných veršů na téma dnešního zpívání, dovolím si nadhodit, že stále ještě bychom přivítali posilu: 1-2 sopranistky, 1-2 tenoristy, samozřejmě se zkušenostmi z předchozího sborového zpívání, rozhodně ne začátečníky. Sboristy schopné a ochotné rychle se doučit náš vánoční repertoár chystaný na předvánoční koncert 17.12. v 18h v kostele Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého, ulice Ke Karlovu, Praha 2 (před nuselským mostem). Sboristy schopné a ochotně s námi nastudovat absolventský koncert našeho řeckokyperského sbormistra Andrease Zakose (na repertoáru je Mozart, Salieri, Zakos, Crocker, Černohorský), který se uskuteční v dubnu 2009.

NA KRISTA KRÁLE A JEŠTĚ I DÁLE

Zpívání se dneska daří, jak když máma kaši vaří.
Kaše dobrá, kaše hladká, vydatná jak mana sladká.
Chvílemi tak hladká není, Pepa zase propad snění.
Nové melodie zkus, tak mu velí jeho vkus.

Soprány jsou na svém místě, jak vždy zazpívají čistě.
I ta Majka krásně zpívá, až se z nebes anděl dívá.
„Bernardýne“, tak mě zove (Majka někdy vtipně klove)
- svetry, bundy, dlouhé šály, každý v teplý šat se halí.

Alice dnes koně plaší, omluvila se již, braši.
Jiřina tu v altu chybí, nechce ve mši dělat chyby.
Tenorů dnes celý párek, zaslouží si jistě dárek.
Basy se též mají k dílu, jejich hlasy mají sílu.

Vedeni jsme jistou rukou, nezmítáni tvůrčí mukou.
Zakos z Kypru usmívá se harmonii v její kráse.
Když se zrovna neusmívá, do not bedlivě se dívá,
na zkoušce nám to pak natře; uč se noty, milý bratře.

Zvuk se line, z kůru snáší, jako když se svíce zháší.
Svíce dohoří a prskne, kapr v síti sebou mrskne.
Ano, kapři, svíčky, stromky – jarmarku pak budky, domky
uvidíš již velmi brzy. Skoro mě teď vlastně mrzí,

že tak rychle čas nám plyne. Ale nebude to jiné,
hlavně že si žijem v míru jako myška v kole sýru.
Sametová naše doba někdy samet zcela schová,
ukáže ti drsnou stránku a zavolá: Jelimánku!

Kdo se všemu stále diví, uzří možná ještě divy.
Zůstaň děckem všechen čas, neujde Ti slávy jas.
Světlo světa se Ti zrodí, v českých zemích sněhem chodí.
Těš se, raduj, z růže květ narodí se v lidský svět.

Velké světlo, velké slunce rozzáří se v každé tůňce.
Ledu příkrov rozplyne se v zázračné této hodině…

Čistá vodo lidské lásky, kéž záříš v každé rodině!

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 23. 11. 2008

2008

říjen

FENIX radí novým i starým sboristům-chóristům

Milí přátelé sboristé,

zejména pro nové kandidáty na sborový zpěv, jakož i na připomenutí nám všem, zkušeným (?) matadorům, jsem po opakovaném sledování našich CD- a DVD- nahrávek připravil

RECEPTÁŘ SEDMI RAD, jak se spolehlivě zalíbit panu sbormistrovi (a všem okolo),
jak upoutat jeho pozornost – dočasně a možná i natrvalo, a připravovat si tak krůček po krůčku sólovou subkariéru v rámci sboru, v případě zvlášť silné umělecké individuality i sólovou kariéru mimo sbor.

Tak tedy:

1) Choďte prosím na zkoušky sboru zásadně pozdě. Dáte tím najevo, že jako pokročilý pěvec/pěvkyně nepotřebujete triviální rozezpívání. Šustění not, které jste si vinou pozdního příchodu nestačili seřadit, případně zpívání úplně jiné písně bude příjemně oživovat jinak stereotypní průběh zkoušky. A víte co, nenoste si noty vůbec! – Tím se vyhnete popsaným zmatkům. Prostě nahlížejte do not k sousedovi.

2) Nadechujte se v nejposlednějším možném momentě, vlastně ve chvíli, kdy už máte zpívat – uvidíte, že bude legrace. Přidušený zvuk připomínající tuberkulózního důchodce spojený s modrajícím vzhledem srdcaře jistě zaujme sbormistra, kolegy ve sboru a později i posluchačstvo. Sdružený efekt „po-po-postupného nástupu“, kdy jedna slabika zazní až třikrát po sobě, je zábavný - a nevzdělaní posluchači houbec poznají, že to nebyl umělecký záměr. Dobré je také mít hlavy skloněné, jako když má labuť hlavu pod křídlem. Ano, máme zlato v hrdlech, ale je to naše zlato - co když ho nechceme pro každého obejdu pustit ven!

3) Při zpěvu nevyslovujte souhlásky na konci slov, polykejte a šumlujte seč vám síly stačí. Určitá tajemnost a nesrozumitelnost ke sborovému zpěvu patří jako k velbloudovi hrb. Výjimkou jsou jedině sykavky. Na těch si dejte záležet, koncová „eska“ vyslovujte úplně všichni bez výjimky, a to co nejrazantněji; zůstaňte pak na sykavé hlásce viset jako uzené na háku, aby kýžený efekt syčení hadů přinesl obecenstvu ohromený úžassss.

4) Znáte hru na peška? Chodí Pešek okolo, nedívej se na něho… Ani vy, milí nováčci, se při zpívání nesmíte za žádnou cenu podívat na sbormistra. Dívejte se na špičky svých bot, prohlížejte si sousedčin účes, v nejhorším upřeně zírejte do not, třeba i od úplně jiné písně, jen ne na sbormistra; jeho poletující ruce by vás mohly nepříjemně rušit v uměleckém zažití vaší vlastní produkce. Proto vždycky držte v ruce noty, dobře to vypadá; klidně to mohou být ty předloňské. Dobré je také před zkouškou, na začátku generálky nebo těsně před vypuknutím koncertu noty rozsypat a namátkou je pak sebrat, zda se náhodou samy od sebe nedostanou do správného pořadí.– A abych nezapomněl: když budou mít všichni černé desky na noty, pořiďte si zlaté, prudce fialové nebo duhově pruhované – proč se máme pořád podřizovat uniformitě a anonymitě davu?

5) Při ladění si pobrukujte co nejhlasitěji, aby bylo jasné, že si umíte pěkně hrát na ozvěnu, a pokud možno si projděte v brumendu celou první sloku, naznačujíce tak, že nejste žádní ignoranti. Sice mezitím zapomenete první tón, ale přehlušíte chabé pokusy jiných hlasů o naladění (proč vůbec ladí, proč nepřijdou rovnou ve správné náladě?). Kdyby pan sbormistr náhodou trochu dupal, je to jen projev radosti nad naší chápavostí.

6) Zpíváme-li text se slovy „tak jásáme…“, mračíme se jako čerti, aby si posluchač nemyslel, že se bezmyšlenkovitě podřizujeme obsahu skladby. Obdobně své silné individuality dobře vyjádříme, když při „Tristis est anima mea“ (Smutná je má duše až k smrti) se budeme příjemně usmívat, jak je zvykem v japonské kultuře při sdělování smutných zpráv. Když z vás závěrečný tón jedné sborové písně vypadne jak ten kozí bobek, neprodleně zahajte hlasitou výměnu názorů s okolím a na sbormistrovy trapné pokusy zaujmout vaši pozornost laděním jako přípravou na další skladbu reagujte nějakým briskním zklidňujícím povelem typu „Azore, lehni!“ Sólová kariéra Vás pak čeká neprodleně.

7) Na koncertní vystoupení se nepokoušejte vyžehlit či urovnat kostým; dobré je také přizdobit jej několika kočičími chlupy (stačí říct a rád vám vypomůžu, těch mám vždycky do zásoby od našich dvou micinek); rozhoduje přece obsah, tj. zlato v našich hrdlech, a ne pomíjivý obal. Dobré je také vzít si pod dlouhý kostým světlé boty nebo rovnou domácí papučky….

Jakub Brunner , kronikář Fenixu, 1. 10. 2008

2008

srpen

FENIX se ohlíží za vystoupeními v Třeboni 2008

Tři koncerty ve dvou dnech, to nejlépe vystihuje podstatu mimopražského víkendu sboru Fenix v prvním červencovém víkendu roku 2008. Dvě vystoupení v sobotu byla odlišná svým rázem, nejprve „Písně milostné a rytířské“ na zámeckém nádvoří v 18 hodin a pak „Pocta rodu Schwarzenbergů“ v kapli švarcenberské hrobky ve 20 hodin. Na zámeckém nádvoří nám počasí přálo a diváci se sešli (přišli dovolenkáři a turisté, až z Prahy přijelo i několik skalních fandů, rodinných příznivců a přátel sboru), a tak se defilé „pánů pěvců a dam, co sem našňořeny kráčí“ vydařilo. Byla to premiéra našeho repertoáru pro hrady a zámky a zároveň premiéra zdobné renesanční varianty kostýmů navržených akademickou malířkou Annou Kubů a realizovaných Krejčovským ateliérem „Z“ Kateřiny Záhorové. Šašek zlobil, jak uměl, nejmladší sboristka tančila s grácii – i přes indispozici, totiž naštípnutý levý kotník - a sbormistr s přehledem zvládal zhruba předem domluvené a částečně na místě improvizované akce a situace. A sbor? – Nu, dá se říci, že celé to zámecké zpívání, poznamenané lehkou trémou z neznámého prostředí, bylo dobrým rozezpíváním před hlavním, večerním koncertem. Celé odpolední vystoupení nebylo dlouhé; vše bylo podřízeno potřebě rychle se odstrojit a přesunout do hrobky na hlavní koncert. (Vše, včetně rychlého - a na DVD zrychleného - přesunu, bylo natáčeno pozvanými filmaři pro studijní účely sboru - i na památku a za odměnu sboristům za veškeré jejich úsilí.)
Tedy do hrobky, to zní tak nepovzbudivě! Upřesním: do kaple nad švarcenberskou hrobkou, zasazenou do krásné scenérie anglického parku. Je to úžasný a střídmě zdobený novogotický prostor komorního rázu, s vynikající akustikou pod klenutou kopulí, kde se tradičně v letní sezóně pořádají koncerty. Tam když Anna s Lacem při svém předešlém pobytu v Třeboni zašli, okamžitě si řekli: „Tady si chceme zazpívat.“
V kapli se často koncerty konají při svíčkách. Náš se konal při reflektorech, aby bylo možné jej také natočit na DVD. Účelem záře reflektorů nebylo všem osvětlovat noty, ale naše kostýmy (tentokrát v základní, nezdobené verzi stručně zvané „hábity“). Světelné podmínky v situaci, kdy světlo mířilo proti nám, napovídaly, že je opravdu prospěšné znát slova i melodie zpaměti. Jeho Jasnost kníže Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg sice nakonec nepřijal naše pozvání na koncert, ale divácká sešlost byla i tak početně vydatná a ohlas příznivý. Sbor zpíval a publikum naslouchalo soustředěněji než při odpolední produkci, což přirozeně odpovídalo chrámově koncertnímu prostředí a náročnosti zvoleného repertoáru; i potlesk byl vydatnější. Byla to dobrá příležitost pro poděkování panu profesoru Staškovi jako hlasovému poradci sboru (z jehož někdejšího Sboru rodičů a přátel Pražského dětského sboru se rekrutuje řada členů Fenixu), Andreasu Zakosovi jako sbormistru Fenixu a současně autoru jedné ze zpívaných skladeb - a také Anně Kubů, jednatelce a asistentce sboru, coby zasloužilé organizátorce celé popisované akce.
Mariánský koncert v kostele sv. Jiljí a Panny Marie Královny v 15 hodin dalšího dne byl pěknou tečkou našeho výjezdního podnikání. Světelné i akustické podmínky ideální. Zvláště je třeba pochválit sbormistra, který dirigoval jasně a srozumitelně a vydoloval z nás maximum, a to navzdory své únavě. Resp. nevyspání; noční chrápací „koncert“ pánů pěvců na ubytovně mu nedovolil oka zamhouřiti. Když jsem se pak během výkladu pana kostelníka o historii kostela, kláštera a věcech souvisejících dozvěděl, že Jaroslav Seifert napsal „Prsten Třeboňské Madoně“, bylo mi okamžitě zřejmé, že mě čeká pátrání po této básnické skladbě s přáním si ji jednou právě zde zarecitovat, ideálně ovšem v květnu. (Pátrání bylo úspěšné; stačilo během jednoho víkendu v Karlových Varech dojít do knihovny, sáhnout pro první knihu Seifertových sbírek, otevřít na seznamu básní a jet prstem seshora dolů, až se prst zarazil – poněkud překvapeně – právě na Prstenu Třeboňské Madoně.) Zde aspoň úryvek z rozsáhlého básnického pásma o celkové délce 169 veršů, napsaného autorem v r. 1946 s doznívajícím ohlasem válečných událostí, reflexí pomíjivosti života a poklonou trvalé nadpozemské kráse:

Nevím, snad květen tehdy byl,
vyprávěl kdosi o Madoně,
a já se ihned vypravil
a jel jsem za ní do Třeboně.

Dnes, kdy ji znám, i tisíc mil
trmácel bych se ve vagoně.
Vyprávěl kdosi o Madoně,
nevím, snad květen tehdy byl.

Na dlažbě – ne, spíš na záhoně
klečel jsem v růžích, abych skryl
svůj zmatek, dlaní oči cloně.
Jde se však modlit bezúhonně?
Nevím, snad květen tehdy byl. (...)

A co jsem hledal čas ten celý,
slyšel jsem od ní, když jsem ztich;
jak jsem byl asi tehdy smělý,
rděl jsem se krapet před anděly,
své oči maje na jejích.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 22.8.2008

2008

srpen

FENIX zpíval na svatbě v Poděbradech

Dobře zapamatovatelná data jsou v oblibě pro volbu termínu svatby, a nejinak tomu bylo v případě letošního pátku 8.8.2008. Slíbili jsme naší sopranistce Dáše, že jako FENIX zazpíváme na svatbě jejích přátel … a slib jsme splnili, i když to nebylo snadné. V čase dovolených se řada členů předem omluvila, jiní se rozmysleli na poslední chvíli z pracovních důvodů. Na ten den bylo potřeba zařídit si volno tak, abychom již před polednem byli v Poděbradech a mohli si udělat generálku, resp. rozezpívat se, přezpívat několik ožehavých míst a vyzkoušet zapojení přenosných elektrických varhan.
Teď, když sedím nad sklenkou výběrového bílého vína TOURAINE Sauvignon 2006 z údolí Loiry (ženich je znalcem dobrých vín) a čerpám z jiskřivého moku inspiraci, zdá se vše snadné. Bylo však třeba dopravit se včas do Poděbrad, někde – kdekoli - se převléknout (posloužily šatny nedalekého jezdeckého klubu) a hlavně sebrat odvahu zazpívat v atypickém výběrovém složení tři soprány, jeden alt, dva basisté. Nebylo by to asi sladěné a znělé bez podpory pana varhaníka, který se ujal hrát tenorový part za nepřítomné tenoristy.
A tak jsme nakonec vcelku v pohodě i když s jistou trémou po krátkém rozezpívání před kostelem nakráčeli s příslušnou organizační pracovnicí do kostela, ometali spolu s ní školní lavici od pavučin a zakryli její ošuntělý vzhled bílou draperií (rozuměj rozepínací sukní jedné sboristky), zapojili jsme a zprovoznili přenosné elektrické varhany, pozdravili se s oddávajícím a domluvili s matrikářkou o průběhu svatby a vhodném začlenění vybraného repertoáru.
Pak jsme již – oblečeni do renesančních kostýmů - čekali na slíbené znamení. Znamení od paní matrikářky nepřišlo… a tak jsme si je dali sami, resp. Anna kývla, odpočítala - a už zní „Kdo v knihách bádá dlouze“ jako doprovod k vhrnutí se svatebčanů, „Canticorum iubilo“ na příchod ženicha a zejména panny nevěstinky, atd. atd. s včasnými pauzami na to hlavní – projev a oddání snoubenců. A již je tu první manželské políbení – a zase pějeme z plných plic, svatebčané gratulují (včetně miminka na rukou jednoho páru)… a nakonec svatebčané čekají před kostelem a my ještě zpíváme pro novomanžele samotné, zatímco fotografové si je aranžují do ladných póz. Samozřejmě, že popřála i Dáša i my všichni ze sboru. A odměnou, totiž lahví onoho dobrého vína pro každého zpěváka jsme byli opravdu upřímně potěšeni.
Půvabný malý kostelík Nanebevzetí Panny Marie, zvaný „havířský“ v parku nedaleko koňské jízdárny byl postaven na místě tragicky památném, na místě, kde byli popraveni revoltující havíři. Při "revoluci shora" zrušen a odsvěcen Josefem II, pak obnoven jako hřbitovní kaple atd. až 1964 znovu vysvěcen. V roce 2006 pouhý týden po povodních se tam konala první svatba, jak mi sdělil pan starosta, který byl dnešním oddávajícím.
Jak nám Dáša pár dnů po svatbě napsala, Nymburský deník uveřejnil o svatbě (a zpívání) tuto zprávu, s možností nahlédnout na internetové stránky: http://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/pdy_svatba20080808.html:

V pátek sice pršelo, ale v tomto případě štěstí. Mezi ty, kteří si zvolili toto magické datum za svůj osudový den, patří také Jana Gašparová a Jakub Parus. Podle nevěsty měli k výběru právě tohoto data skutečně pádný důvod: „Pro svatbu jsme se rozhodli po osmém výročí našeho vztahu, takže osmička je pro nás důležitá.“ Pro Havířský kostelík v Poděbradech jako místo vzájemného vyslovení „ano“, se prý rozhodli na doporučení kamarádky. Kostelík se vstupním portálem od Bohuslava Schnircha prošel rekonstrukcí v roce 1896 a drobnými úpravami interiéru před pěti lety. Přestože se jedná o církevní půdu, je možné zde uzavřít civilní sňatek. (…) Slavnostní atmosféru dokreslila květinová dekorace a pěvecký sbor."

Také jsem neodolal nahlédnout na internet! Bylo tam ke svatbě kromě uvedeného článečku uveřejněno asi 15 fotek a krátké video sestávající ze dvou sekvencí. První zachycuje příchod svatebčanů a jak zpíváme „Kdo v knihách bádá dlouze“, druhá závěr starostova projevu a vlastní oddávací akt, totiž ANO-ANO + my, tedy vyslanci Fenixu, jak pějeme Stotisíckrát pozdravuji, lásku k Tobě obnovuji.
Ta svatba se mi moc moc líbila a je to první svatba, na které jsem zpíval! Píši si do deníčku. No není to krásné v mém lehce pokročilém "vyšším středním věku", že je zase jednou něco poprvé?! A tak z té přemíry dojmů – a vlivem dobrého vínka – ze mne vytryskly tyto veršíky:


SEDMERO POCHVÁLENÍ A JEŠTĚ PŘÁNÍ NAVRCH

Chvála první Dáše naší, / že ten dobrý nápad měla,
ku svatbě nás pozvat zpívat / ona bystře vyvzpomněla.

V poděbradském kostelíku, / ozvuk, dozvuk skvěle zvučí,
v šestici je každý sólem, / souhře zpívání se učí.

Druhá chvála Anně patří; / skladby s citem vybírala,
v altu zpívá tu teď za tři, / by přítomné dojímala.

Olinka pomůže hbitě, / tu je sopránem, tu altem,
inu – Staškovo je dítě, / za chodu vše zvládá kvaltem.

Dceři své tak díky třetí / vděčný otec vzdáti kvačí.
Svatebčané na mou věru / pohnuti byli až k pláči.

Dojali jsme je, to jistě! / Každý zpíval ze všech sil.
Karel Vítek u varhan byl, / i tenory nahradil.

Jemu tedy čtvrtou chválu, / pátou za řízení vozu
Blance, jakož vpředu Dáše, / nesrazily psa ni kozu.

Vydechněte, nadechněte; / nejsou všechna slova chvály!
Pan starosta hezkou řeč měl, / vhodnou i pro větší sály.

Dobře slova svoje volil, / zdravil všechny, ba i sbor,
humorem jen jemně solil, / rozzářen jest každý tvor!

Závěrečná chvála sedmá / dvěma hlavním pěvcům patří.
Lásky píseň oči pějí, / ruce spolu se teď bratří,

prstýnky se vyměňují, / manželské pak políbení,
číše vína, gratulace... / Je to skutečnost, ne snění!

Žijte spolu navždy blaze! / Všechna přání ať se plní.
Nad sklenkou vína tady v Praze / jazýček můj sladce vrní.

Adam s Evou rozmnožili / lidskou tuto naši říši.
Co pak čeká na vás asi, / snažím se vyčíst v té číši.

Synek bujný, dcerka krásná? / Nehrajme si na proroky.
Budoucnost je přesto jasná. / Ať poběží dny či roky,

vaše štěstí již teď splétá / do kytice krásných květů,
srdce vaše vlastní vedou / v říši netušených světů.

Srpnový ten pátek / budiž navždy svátek!

Hip hip hurá a nadto ještě sláva,
nadšením bučí býk, telátko i kráva.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 22. 8. 2008

2008

červen

FENIX - Vše, co potřebujete vědět o našem sboru

Milí přátelé, příznivci a sponzoři, věrní posluchači a zájemci o sborové zpívání!

Následující faktografické souhrny vám mají dát co nejpřesnější představu o našem sboru a o tom, jak se z vokálního kvarteta vyvíjel do podoby komorního sboru v počtu kolem 14 členů. Zpíváme pro radost z hudby ve svém volném čase, ale snažíme se nezůstat mimo proud organizovaného sborového dění, a tak jsme se dne 3.11.2010 stali registrovaným SPOLKEM PRO VOKÁLNÍ A KOMORNÍ HUDBU. Ano, je to tak, máme identifikační číslo, stanovy, předsedu, výbor, hospodářku a účet, na nějž můžete zasílat platby. A dary! Prostě částky a obnosy, které nám – díky vaší velkorysosti – umožní i nadále zpestřovat naše koncertní vystoupení účastí instrumentalistů pro váš lepší umělecký dojem. Nebo nám dovolí zaplatit natáčení CD a DVD. Případně při výjezdu mimo Prahu auty – uhradit benzín. Zkrátka hospodařit i jinak, než „jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná“. Nadále jsme amatérský spolek, ale co kdyby se nám podařilo zaúčinkovat na natáčení filmu (máme úžasné kostýmy) či zazpívat na svatbě nebo obohatit produkci hradů a zámků?!

NÁZEV, CHARAKTERISTIKA SBORU A MÍSTA:

Pták Fenix dle legendy shoří v ohni a z popela se znovu zrodí mladý. Obdobně i sbor Fenix vzniká - a kdykoli hrozí zánik, opět se obrozuje. Pražský komorní a chrámový sbor působí při farním katolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého na Karlově (Praha 2) od r. 2005 díky spolupráci s páterem ThDr. Jiřím Svobodou. V souladu s tímto posláním se věnuje převážně duchovní polyfonní tvorbě kratšího a středního rozsahu i náročnosti a výběrově též světským skladbám vhodným k vystupování na hradech a zámcích. Při bohoslužbách sbor zpívá převážně s doprovodem kostelních varhan (varhaník Ing. Karel Vítek), na koncertech střídáme provedení "a cappella", s doprovodem varhan, elektronických kláves nebo cemballa (Jan Popelka, Vít Aschebrennen, Tereza Flanderová) a s bohatším nástrojovým doprovodem (např. housle, violoncello, flétna nebo flétny a kytara). Od podzimu r. 2010 spolupracujeme s píseckým instrumentálním kvartetem Fautores flautae (flétny, housle, kytara), které umělecky vede Václav Holub. Jako příležitostná hlasová poradkyně a sólistka (alt) spolupracuje s Fenixem též Lucie Valentová, sbm. pražského hostivařského sboru Radhost. Na obnovené premiéře Brixiho Corony v říjnu 2011 s námi spolupracovala barokní houslistka Magdaléna Malá a její přátele - Blanka Karnetová (housle) a Petr Malíšek (violoncello).
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého se nachází pár kroků od magistrály Sokolská, v parčíku u vjezdu na nuselský mostu, kde můžete posedět u fontány či na lavičce pod stromy, prohlédnout si sochu Karla IV. a přečíst si historii stavby. Kostel je známý smělou klenbou (ta dala vzniknout pražské pověsti o mladém staviteli, který se prý nejdříve spojil k realizaci jejího klenutí s čertem a posléze ze strachu před jejím zřícením raději zahynul vlastní rukou), výjimečnou akustikou svého kruhového, resp. osmibokého prostoru i působivou nádherou své vnitřní barokní výzdoby). Doprava: Metro C – vystoupíte na I.P.Pavlova a dojdete ve směru od centra po pravé strany magistrály (12-15 min) nebo vystoupíte na Vyšehradě a přejdete po levé straně most od Kongresového paláce zpět do centra (7-9 min).

HISTORIE V KOSTCE:

Červen 2005: Anna Kubů - po zkušenostech se zpíváním u Čestmíra Staška v jeho Sboru rodičů a přátel Pražského dětského sboru a po nějaké době zpívání v chrámovém sboru u sv. Ludmily na Nám. Míru – zakládá s přáteli vokální kvarteto Fenix ve složení:
Ing. Blanka Bezdíčková (soprán),
akad. mal. Anna Kubů (alt),
Ing. Jan Janoušek (tenor a sbormistr),
Ing. Ladislav Valent (bas).

V roce 2006 se vokální kvarteto rozrůstá na okteto Fenix: v sopránu přibyla Ing. Marie Šalátová, v altu Věra Eibenová, v tenoru Ing. Josef Novák a v basu Ing. Zdeněk Čermák.
Únor 2007 – květen 2008: Z vokálního okteta odchází Zdeněk Čermák (ale příležitostně koncertuje jako host) a Jan Janoušek – žení se a odchází do bydliště své manželky Jičína, kde se už opět věnuje chrámové hudbě. Před svým odchodem vyjednává spolupráci se studenty oboru sborový zpěv na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Prořídlé okteto se začíná doplňovat a rozrůstat na komorní sbor Fenix:

SOPRÁN:
Blanka Bezdíčková* (zakládající člen kvarteta 2005)
Marie Bláhová (září – prosinec 2009)
Jitka Drábková (únor 2009 – květen 2009)
Hana Grulichová (listopad 2010 – únor 2011)
Ludmila Nová j. h. (premiéra Corony říjen 2011)
Maruška Pačesová (březen 2011- červenec 2011)
Marie Rosolová (2007 alt, 2009/2010 přesun do sopránu)
Marie Šalátová (zakládající člen okteta 2006/2007)
Dagmar Müllerová (listopad 2006 – červenec 2009)
Šárka Pechmanová (únor 2011)

SOPRÁN/ALT:
Olga Brunnerová** (květen 2008 - srpen 2011)
Alice Šimerová (březen 2007)

ALT:
Věra Eibenová (zakládající člen okteta 2006/2007)
Anna Kubů* (zakládající člen kvarteta 2005)
Líba Semecká (květen 2007)
Jiřina Švihnosová (březen 2007)
Lucie Valentová j. h. (Michnova Loutna, Brixiho Corona)


TENOR:
Jan Malý (březen 2007),
Jan Malík (leden/únor 2010 – prosinec 2010)
Petr Nedvěd (březen 2007)
Ladislav Cigler j. h. (Brixiho Corona říjen 2011)

BAS:
Ladislav Valent* (zakládající člen kvarteta 2005 - říjen 2009, + 2011)
Josef Novák* (zakládající člen okteta 2005/2006 - prosinec 2009)
Jakub Brunner* (únor 2007)
Jan Obdržálek (říjen/listopad 2009 – říjen 2010)
Jan Zelenka (březen 2010 - prosinec 2010, comeback září 2011).
Milan Horniecky (únor 2011)
Michal Majer (únor 2011)

Poznámky:
* = býv. členové Sboru rodičů a přátel Pražského dětského sboru (PDS) Čestmíra Staška,
** = býv. členka PDS

Na podzim r. 2009 s námi chystá vánoční koncert Marie Bláhová (soprán), před koncertem se s členstvím loučí nejprve Ladislav Valent (bas) někdy na v říjnu a nedlouho potom i Josef Novák (bas) začátkem prosince. Do basu v listopadu 2009 nastupuje Doc. RNDr., CSc. Jenda Obdržálek a z rodinných důvodí se loučí v říjnu 2010. O něco později v prosince 2010 nás opouští Jan Malík (tenor), který s námi zpíval od února 2009. V březnu 2010 nastupuje jako všestranná posila do sboru Jan Zelenka (bas) a po půlroční odmlce slaví comeback v Brixiho Coroně v říjnu 2011. V listopadu 2010 přichází Hana Grulichová (soprán), ale kvůli studijním povinnostem vzdává účast v únoru 2011. Maruška Pačesová s Fenixem navzdory zdravotním potížím zpívá od března 2011do července 2011 a vystoupí s námi v Třeboni.

SBORMISTŘI:

Červen 2005 – leden 2007 Ing. JAN JANOUŠEK – sbormistr a tenorista původního kvarteta a okteta.
Únor 2007– duben 2007 CHARALAMPOS CHARALAMPOUS (Charis) - absolventský koncert 2007.
Září 2007 – duben 2008 JORGOS SKARPARIS - koncert v Bezdědicích pod Bezdězem v září 2007, absolventský koncert 2008. Souběžně ANDREAS ZAKOS (vánoční bohoslužba česká a latinská 2007 – natáčeno na DVD - a další bohoslužby v průběhu roku 2008, koncert na Karlově v květnu 2008. Příprava na tři koncerty v Třeboni v červenci 2010.
Od září 2010 sbor umělecky vede Mgr. ROMAN MICHÁLEK, PhD., který je současně od r. 1992 sbormistrem sboru Laetitia a v letech 1998-2010 vedl Dvořákův komorní sbor v Kralupech.

KOSTÝMY:

Renesanční sametové kostýmy byly jako návrh Anny Kubů realizovány Krejčovským ateliérem „Z“ Kateřiny Záhorové, dámy ve vínové, pánové v černém. Podle charakteru vystoupení můžeme střídat základní, nezdobenou variantu a variantu bohatě zdobenou (dámy v čepcích a čelenkách a s širokými sukněmi, pánové s límci a chocholatými barety). Předpremiéra kostýmů se uskutečnila na vánočním koncertě pro seniory sanatoria v Bohnicích, premiéra na české vánoční mši 2007 na Karlově a po rozšíření sboru nová premiéra na květnovém koncertu 2008 na Karlově, tehdy v chrámové variantě bez ozdob. O dva roky později, v květnu 2010, se vší parádou krinolin, krajkových límců a čepců, se sólistkami Blankou Bezdíčkovou a Lucií Valentovou zvláště krásně pojednanými - v černém a bílém slavnostním hávu.

NÁCVIKOVÉ ZKOUŠKY, GENERÁLKY, SOUSTŘEDĚNÍ A VYSTOUPENÍ:

Zkoušky obvykle jednou týdně večer. Mimořádné zkoušky a generálky či soustředění podle potřeby a časových možností členů.
Vystoupení odhadem nejméně 9-12x do roka, buď samostatná (letní výjezdy na hrady a zámky) nebo v rámci bohoslužeb na Karlově, hlavně na Velikonoce a Vánoce a při podobných svátečních příležitostech. Koncert pro přátele a známé v kostele na Karlově obvykle 2x ročně (v květnu a prosinci), v případě potřeby jinak (např. obnovená premiéra Brixiho Corony se konala v říjnu). Vše záleží na domluvě sbormistra, sboru, varhaníka a doprovázejících hudebníků podle jejich časových možností.

REALIZOVANÉ KONCERTY:

1) „Velmi pozdní odpoledne duchovní hudby“ (dále VPODH) 1.10.2005 ve složení kvarteta (viz výše) v kostele Sv. Apolináře, Apolinářská Praha 2. Sbm. Jan Janoušek.
2) VPODH 21.10.2006 v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově (dále jen Karlov). Sbm. J. Janoušek.
3) Absolventský koncert 26.4.2007 v 19:30 v modlitebně Českobratrské církve evangelické v Korunní ulici, Praha 2. Sbm. Charalampos Charalampous. A cappella.
4) Koncert ve prospěch opravy kostela v Bezdědicích 29.9.2007, sbm. Jorgos Skarparis.
5) Absolventský koncert 16.4.2008 v 19:00 ve sborové síni Hlahol, Masarykovo nábřeží 16, Praha 1. Sbm. Jorgos Skarparis. Kmenový repertoár Fenixu a cappella, dále s doprovodem orchestru: Vivaldi, Smetana, Dvořák.
6) VPODH v sobotu 31.5.2008 v kostele na Karlově. Sbm. Andreas Zakos.
7) Písně milostné a rytířské 5.7.2008 v 18h v Třeboni na zámku. Sbm. Andreas Zakos.
8) K poctě rodu Schwarzenbergů 5.7.2008 ve 20h v Třeboni v kapli Schwarzenberské hrobky. Sbm. Andreas Zakos.
9) K poctě Třeboňské Madony 6.7.2008 v 15h v Třeboni v kostele Panny Marie a sv. Jiljí. Sbm. A. Zakos. Recitace Seifertových veršů Prsten třeboňské Madoně: Jakub Brunner.
10) Předvánoční koncert ve středu 17.12.2008 na Karlově v 18h. Sbm. Andreas Zakos. Recitace autorských veršů věnovaných Karlovu: Jakub Brunner.
11) Vánoční koncert v pondělí 22.12.2008 v 15h v zasedačce Min. dopravy, A. Zakos.
12) Absolventský koncert 7.5.2009 v modlitebně Českobratrské církve evanglické v Korunní ulici, Praha 2. Sbm. Andreas Zakos. Repertoár Fenixu + Elvis Presley.
13) Předvánoční koncert 13.12.2009 Karlov. Sbm. Roman Michálek. Sóla: B.Bezdíčková - S, Marie Bláhová - A, Petr Nedvěd - T. Recitace Renčových veršů: Jakub Brunner.
14) Velmi pozdní odpoledne duchovní hudby – květen 2010, Karlov. Sbm. Roman Michálek – Michnova Loutna česká. Průvodní slovo: Jakub Brunner.
15) Loutna česká s Fautores flautae – 10.7.2010 2010, klášterní kostel v Nových Hradech. Sólistky: Blanka Bezdíčková – S, Lucie Valentová – alt. Sbm. Roman Michálek.
16) Tři lásky v srdci mám – 11.7.2010 v 18.00, Třeboň, 2. zámecké nádvoří. Sbm. R. Michálek. Písně o lásce, o zpěvu, o víně. Taneční ukázky připravila: Alice Šimerová.
17) Loutna česká s Fautores flautae 12.7.2010 ve 20.00 v Třeboni, Schwarzenberská hrobka. Sólistky: B. Bezdíčková – S, L. Valentová – alt. Sbm. Roman Michálek.
18) Loutna česká 15.8.2010 s Fautores flautae v Písku. Odpolední koncert v děkanském kostele Narození Panny Marie. Jako bas zazářil písecký rodák Jan Zelenka.
19) Loutna česká 12.9.2010 od 16.00 v zámecké kapli sv. Judy Tadeáše v Dobřichovicích. Sbm. Roman Michálek. Varhany: Vít Aschenbrennen. Úvod a instrumentální úvod: Fautores flautae. Sóla: B. Bezdíčková - S, L. Valentová - A, sborová sóla: Jan Malý (T), Jan Zelenka (bas), slovem doprovázel Jakub Brunner.
20) Loutna česká 10.10.2010 v Lidéřovicích u Kostelního Vydří. Sbm. R. Michálek. Úvod a doprovod: Fautores flautae z Písku. Sóla: B. Bezdíčková - S, Kateřina Boučková - A.
21) Vánoční koncert 19. 12. 2010 od 18.00 v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově v Praze. Sbm. R. Michálek. České, staroslověnské i latinské adventní zpěvy, skladby Jana Jakuba Ryby, Fr. Xavera Brixiho a Václava Emanuela Horáka. Housle: Jaroslav Hájek, Šárka Pokorná, violoncello - Dana Sommerová, flétna - Simona Švástová, klávesy - Tereza Flanderová. Sóla: Blanka Bezdíčková, Jan Malý, Jan Zelenka. Recitace Renčových veršů z Popelky nazaretské: Jakub Brunner.
21) Pátek 27. 5. 2011(19.15-20.00) – Koncert duchovní hudby I v rámci Noci kostelů ve sv. Ludmile na Nám. Míru, Praha 2 – Vinohrady. Laetitia a hosté = Laetitia samostatně a cappella z presbytáře, Fenix samostatně s doprovodem varhan (Petr Mašlaň) – Brixi: Corona 1,2,4,6, Fenix s podporou několika členů Laetitie – Casati: Messa concertata (Kyrie, Gloria).
22) Koncert v rámci festivalu Musica coniuncta Pragensis, neděle 19. 6. 2011, zač. 19.00 hod. Účinkovaly dva sbory: Dětský sbor při ZUŠ Štefánikova Praha 5 – sbm. Tereza Bystřická. Smíšený sbor Fenix (spolek pro vokální a komorní hudbu) – sbm. Dr. Roman Michálek. Kostelní varhany a elektronické klávesy – Petr Mašlaň. První housle – Magdaléna Mašlaňová. Druhé housle – Anna Mašlaňová. Violoncello – Petr Mašlaň ml.
PROGRAM: Dětský sbor při ZUŠ Štefánikova Praha 5 – duchovní hudba. Fenix (Teodoro Casati: Messe Concertata a Quattro Voci = Koncertní mše pro čtyři hlasy, Fr. X. Ristis Brixi: Corona stellarum duodecim = Koruna dvanácti hvězd) – výběr, resp. polovina cyklu (1-6).
23) Koncert. Třeboň, Schwarzenberský sál na zámku – úterý 5.7.2011, 18.00 – Pořad Poslední Rožmberk, pořad k výročí úmrtí Petra Voka. Fenix + klávesy: Martin Moudrý. Sbm: R. Michálek. Madrigaly obdobné jako v loňském pořadu Tři lásky, ale doplněné o vzlykavou německou píseň Wenn ich gedenk a Pohřební píseň Petra Voka. Taneční ukázky připravila Alice Šimerová. Námět a hud. dramaturgie: Anna Kubů, verše: Jakub Brunner, faktografické údaje doplnil: Jan Malý. Velmi dobrá účast.
24) Koncert. Třeboň, Schwarzenberská hrobka – středa 6.7.2011, 20.00. - Pocta Rožmberkům. Casatiho Koncertní mše pro 4 hlasy, Fautores Flautae – instrumentální skladby, Fr. Brixi: Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis. Doprovod: 2 flétny. Recitace: Jakub Brunner – 1. část parafráze textu mariánského cyku. A psi 10 cizinců (patrně Němci a Nizozemci), poprvé jsem využil znalost angličtiny a přidal pár stručných vět k o něco delšímu českému úvodnímu slovu. Ještě lepší účast.
25) Koncert. Písek, kostel Povýšení sv. Kříže – pátek 8.7., 19.00 hod. Repríza koncertu z hrobky.
26) Koncert u příležitosti 20. výročí založení Karmelitánského nakladatelství 1. 10. 2011 v Liboci, kostel sv. Damiána a Šebestiána. Předpremiéra Brixiho Corony (1-12).
10) Koncert – OBNOVENÁ PREMIÉRA BRIXIHO CORONY sobota 8. 10. 2011 v 16 h na Karlově. Sbm. Dr. Roman Michálek. Fenix a hosté: Ludmila Nová (S), Lucie Valentová (A), Ladislav Cigler (T). Doprovod: 1. housle - Magdaléna Malá, 2. housle - Blanka Karnetová, violoncello - Petr Malíšek, cemballo - Vít Aschenbrenner, pozitiv - Petr Mašlaň.

Jako hosté se členové Fenixu v počtu šesti připojili ke čtyřem oficiálně uvedeným sborům (Laetitia, Radhost, Dvořákův komorní sbor, Pěvecké sdružení pražských učitelů) podílejícím se na realizaci Rybovy České mše vánoční v kostele u sv. Ludmily (Nám. Míru, Praha 2) na Boží hod - 25. 12. 2010. Doprovázel komorní smyčcový orchestr Musica academica, varhany: Přemysl Kšica. Spojené sbory a orchestr řídil Roman Michálek.

NAHRÁVKY:

CD „Vokální okteto Fenix: Audite silete“ - 21.10.2006, kostel na Karlově, "live". Sólo: Blanka Bezdíčková a Jan Janoušek, varhaník Ing. Karel Vítek. Záznam a zvuk: Vilém Bernáček a Jakub Hadraba, grafický návrh: Anna Kubů, fotografie: Zdeněk Čermák. Sbm. J. Janoušek.
CD „Vokální okteto Fenix: Vánoční rosička“ - 2.12.2006, kostel U Apolináře. Violoncello: Vilém Bernáček, flétny: Jan Janoušek, varhany: Karel Vítek. Studiové dotáčky. Sbm. J. Janoušek.
DVD „Komorní sbor Fenix: Česká mše vánoční na Karlově“ - 24. 12. 2007, kostel Nanebevzetí PannyMarie a sv. Karla Velikého, ulice Ke Karlovu Praha 2 (dále jen Karlov). Sbm. A. Zakos.
CD/DVD „Komorní sbor Fenix: Velmi pozdní odpoledne duchovní hudby“ - 31.5.2008, Karlov. Sbm. A. Zakos.
Pracovní nahrávky člena sboru Jana Malého pro interní potřebu – Velikonoce 2008, zpívání v kostele v Dobronicích během víkendového soustředění v květnu 2008.
CD/DVD „Fenix: Velmi pozdní odpoledne duchovní hudby“ - 31.5.2008, Karlov. Sbm. A. Zakos.
DVD z Charisova absolventského koncertu (Ch. Chalampous, duben 2007) - Fenix doplněný o další účinkující.
DVD „Fenix: Písně milostné a rytířské. K poctě rodu Schwarzenbergů“ - 5. 7. 2008, Třeboň (2. zámecké nádvoří a kaple Schwarzenberské hrobky“.
DVD „Komorní sbor Fenix: Vánoční koncert 2008“ - 17.12.2008, Karlov. Sbm. A. Zakos. Recitace autorských veršů věnovaných Karlovu: Jakub Brunner.
DVD „Komorní sbor Fenix: Velmi pozdní odpoledne duchovní hudby k poctě Panny Marie Karlovské“ – 31.5.2009, Karlov. Sbm. A. Zakos.
DVD „Andreas Zakos: Graduation Concert. Fenix, chamber choir“ - záznam absolventského koncertu 7.5.2009, modlitebna Českobratrské církve evangelické (A. Zakos, květen 2009) - Fenix doplněný o další účinkující, varhany, klavír.
DVD „Fenix: Třeboň 2009 s Bílou paní a Černou dámou“ - 4.7.2009, Schwarzenberský zámecký sál v Třeboni. Sbm. Andreas Zakos.
CD „Koncert komorního sboru Fenix k poctě Třeboňské madony“ - 6.7.2009, kostel sv. Jiljí a Panny Marie Královny v Třeboni. Sbm. A. Zakos. Recitace Seifertova Prstenu Třeboňské madoně: Jakub Brunner.
DVD „Komorní sbor Fenix: Vánoční koncert 2009“ - 13.12.2009, Karlov. Sbm. R. Michálek. Housle: Jaroslav Hájek, Šárka Pokorná, violoncello - Dana Sommerová, flétna - Simona Švástová, klávesy - Tereza Flanderová. Sóla: Blanka Bezdíčková, Jan Malý, Jan Zelenka. Recitace ukázek z Renčovy Popelky nazaretské: Jakub Brunner.
CD/DVD „Komorní sbor Fenix. Fautores flautae. Adam Michna z Otradovic: Loutna česká“ - 30.5.2010, Karlov. Sbm. Roman Michálek. Sóla: Blanka Bezdíčková – soprán, Lucie Valentová – alt. Průvodní slovo: Jakub Brunner.
CD/DVD „Komorní sbor Fenix: Vánoční koncert“ - 19.12.2010, Karlov. Sbm. R. Michálek. České, staroslověnské i latinské adventní zpěvy, skladby Jana Jakuba Ryby, Fr. Xavera Brixiho a Missa pastoralis Václava Emanuela Horáka. Housle: Jaroslav Hájek, Šárka Pokorná, violoncello - Dana Sommerová, flétna - Simona Švástová, klávesy - Tereza Flanderová. Sóla: Blanka Bezdíčková, Jan Malý, Jan Zelenka. Recitace ukázek z Renčovy Popelky nazaretské: Jakub Brunner.

REPERTOÁR:

Latinský duchovní repertoár anonymů a níže uvedených skladatelů je doplněn několika světskými písněmi v italském originálu nebo v českém přetlumočení (péčí členky sboru Líby Semecké). Jde asi o 70 skladeb klasické renesanční a barokní polyfonie (a sem tam nějakou hudební perlu jako Mozartovo Ave Verum), s několika novodobými doplňky (Lukáš Petřvalský, Andreas Zakos). Hudební skladatelé: T. Arbeau, J. Arcadelt, J. S. Bach,Fr. X. Brixi, P. Esterházy, G. Gastoldi, Ch. Gounod, G. F. Händel, J. M. Haydn, O. di Lasso, J. Lonis, L. Marenzio,C. Monteverdi, W. A. Mozart, W. Byrd, E. Crocker, S. Olivieri, G. P. da Palestrina, J. A. Perti, G. Pergolesi, J. J. Pihert, M. Praetorius, J. Regnart, Fr. Skuherský, T. Susato, Ch. Tye, J. C. Vodňanský, S. Webster, A. Werner aj. Mše: A. Bruckner, Hassler, V.E.Horák. Koledy v Krčkových úpravách a v úpravě sbm. Čestmíra Staška. Roman Michálek s námi nastudoval koncertní cyklus Loutna česká od Adama Michny z Otradovic a pro vánoční koncert menší cyklus pravoslavných písní.

POŽADAVKY NA ZÁJEMCE O ZPÍVÁNÍ VE SBORU:
- Předpokládá se předchozí zkušenost se sborovým zpěvem a dobrá orientace v notovém materiálu.
- Schopnost bezchybně zvládnout především latinskou, příp. italskou aj. výslovnost zvolených skladeb, se snahou o nastudování repertoáru zpaměti.
- Přístupnost na internetu pro mailové spojení a pro práci s hudebním programem SIBELIUS; ten umožňuje každému cvičit doma samostatně i mimo sborové zkoušky.
- Ochota věnovat volný čas pro nácvik a vystoupení; při kolizi s jinými povinnostmi je nutno včas hlásit svoji nepřítomnost na domluvených akcích.

Jakub Brunner, kronikář Fenixu, 11. 6. 2008
Doplnil a opravil 5. 6. 2010.
Nové doplňky 9. 10. 2011 po obnovené premiéře Brixiho Corony.

2007

DVD Vánoční mše (Fenix na vlastní náklady)

2006

prosinec

2006

CD Vánoční rosička (Fenix na vlastní náklady)

2005

CD Audite silete (Fenix - oktet) (Fenix na vlastní náklady pro potřeby sboru)

2005

Sbor byl založen roku 2005.