Kamil Bednář, Jan Hanuš: Zpěv Naděje

„Plachý samotář“, jak byl tento básník apostrofován na počátku literární činnosti, dospěl, inspirován tvorbou Antonína Sovy, Josefa Hory a Františka Halase k osobitému projevu, v němž se vytříbená meditativní lyrika pojila s ohlasy hlubokých prožitků dobových událostí za okupace (Kamenný pláč, Hladiny tůní) a po ní (Jim hostinou bylo).

V pouhých dvaceti sedmi dalších letech krátkého života vytvořil pak rozsáhlé, významné básnické dílo, mapujíce pohnuté dobové události naplněné obavami o osudy našich bližních. Stejně záslužné jsou i jeho vynikající překlady světové literatury, zejména úplného díla Robinsona Jefferse (1887–1962).

Původní záměr skladatele i básníka – oslavit vstup do svobodného života dílem veskrze radostným – počal pod dojmem neblahého vývoje prvních mírových let ustupovat obavám o osudy lidstva v nejisté budoucnosti (Hirošima, studená válka). Tak se původní představa změnila ve vyjádření nutnosti zlu čelit. Bednářovo pojetí vycházelo z apoteózy Prahy, „nad níž luna prosincová nebesa staví hvězdě vánoc“; i nadále prostupuje jeho verše symbolika vánoční noci, kdy „zrodil se Ten, který zapírán, nejhlubší nocí s námi chodil a z jeho ran, jimiž se souhvězdí nebes rozmnožila, jak víko rakve je otvírán“. Střídá se tu kontrast apokalyptických přeludů, kdy „armády stínů jdou rozmetat dílo boží“ a „mrtví i živí mnozí rozpoutat chtějí hmotu a ničit“, s útěšnou vizí „slunce, jež na víko noci už bije“ a „ráno nového dne už svítá“. Teprve po mnoha peripetiích a úporném zápase dospívá básník k „těm příštím, kdo jednotu lidí na věčné časy uskuteční“.

Bednářův text původně nazvaný Na prahu zítřků zhudebnil Hanuš v třídílném oratorním cyklu Zpěv naděje pro sólový soprán, alt, baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany. Předpokládal tehdy vynikající, ale amatérské sborové těleso (Pražský Hlahol).

Instrumentální introdukce I. dílu počíná tématem, které se noří z temných hloubek k jasným výšinám: je příznačné pro tendenci díla, prostupuje jím v různých podobách a modifikacích až k hymnickému závěru. Již v následující tiché, zdánlivě idylické meditaci o kráse Prahy ve vánoční noci se ozvou tóny varovné „…pod oblouky mostů spí strašné děje…“; naplno se rozezní v střední části otřesnou reminiscencí válečných hrůz, přerušenou jen jímavým sólem „Na smrt nemocný jsi, můj synáčku“. Návrat sborového zpěvu o prosincové noci vyústí v přípověď úsvitu nového rána.

II. díl – Intermezza – přináší nejdřív energickou hudbu vzdorného odhodlání „svobodu věrně střežit bude náš kruh jako ostnatý drát“, pak tklivou panichidu na paměť obětí válek a holocaustu a nakonec zjasněně hravou perspektivu „příštích dětí, znamením jejichž doby je smích“.

V dílu III. soustřeďuje sugestivní hudba příznaky budoucího času „tisícihlavé davy na troskách staví přístřeší všem… O země, zasněžená a zkřehlá, povstaň, ať také vstanem…“ k přímé výzvě postupně sílící přibývajícími hlasy fugata „Spojte se, dobří“ s těmi, „kteří rubat chtějí nad zlato drahou rudu lásky a účastenství“, vrcholící jásavým slovem pradávné vánoční písně vítající zrození Spasitele: Radujme se!

Cyklus, poctěný r. 1948 druhou cenou rozhlasové soutěže k 30. výročí vzniku Československé republiky byl v pražském studiu nahrán s tehdejšími umělci Ludmilou Červinkovou, Martou Krásovou a Zdeňkem Otavou, Pěveckým sborem a Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu, řízeným Karlem Ančerlem.

Před vysíláním Zpěvu naděje si poúnorový Syndikát českých skladatelů nahrávku vyžádal pro veřejnou diskusi, v níž měli hlavní slovo ideologicky konformní hudební vědci. Ti napadli a odsoudili Bednářovu koncepci, zejména náboženskou motivaci částí i jinak nežádoucího textu; Hanušovi vytkli, ač se vůbec nezmínili o jeho hudbě, že nezaváhal zvolit pro svoji práci předlohu neodpovídající prioritnímu zaměření tvorby uvědomělých českých skladatelů. V důsledku tohoto hodnocení se oratorium v rozhlasovém vysílání již neozvalo a zvukový snímek byl bohužel smazán.

Opožděná premiéra díla byla provedena na benefičním koncertě dne 23. ledna 2001 ve Španělském sálu Pražského hradu za účinkování Michiyo Keiko, Jaroslavy Maxové, Ivana Kusnjera, Kühnova smíšeného sboru, sboru Vox Iuvenalis Brno a Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který řídil Ondřej Kukal.