Z trochu jiného pohledu

O zájezdy byl vždy velký zájem. Vzpomínám si na svou první cestu s PSPU v roce 1981, kdy jsme vyjeli do Řecka dvěma autobusy. Každý z účastníků byl šťasten, že se dostal za železnou oponu, i když se cesty uskutečňovaly mnohdy za primitivních podmínek. Libor Černý a já jsme se tehdy dostali jako nováčci ve sboru mezi účastníky zásluhou Pepy Kocourka na poslední chvíli a byli jsme oba šťastni a vděčni, že se to podařilo. Po roce 1989 se situace začala měnit. Na Západ se dá jezdit bez problémů, jediným omezením jsou finance. Odpadlo i zvyšování hladiny adrenalinu v krvi při průjezdu československými hranicemi s pomyšlením na to, že máme každý někde v botě nebo v kapesníku ukryto pár dolarů získaných na černém trhu. S tím bohužel souvisí i to, že se zmenšil mezi členy sboru zájem o koncertní zahraniční cesty a některé již velmi dobře připravené cesty nebylo možno realizovat. Mám na mysli konkrétně cestu do Skandinávie. Litoval jsem tehdy Milana Černého, který měl se skandinávskou cestou spoustu starostí a korespondence a nakonec musel vše odvolávat.

Když se začalo mluvit o tom, že by se mělo jet do Španělska, měl jsem obavu, že to dopadne podobně jako se Skandinávií. Kdyby mi někdo řekl před patnácti lety, že se pojede do Španělska, byl bych nadšen a dělal bych vše pro to, abych mohl jet. Přiznám se, že tentokrát jsem nebyl ze začátku mezi velkými nadšenci pro cestu, což bylo m.j. způsobeno určitou turistickou zhýčkaností a vědomím toho, že se pojede do míst, která jsem už nejméně jednou navštívil. Později jsem se ale čím dál tím víc přikláněl k tomu, že by se cesta měla v každém případě uskutečnit. Pár týdnů před zájezdem to s počtem účastníků vypadalo dost bledě. Milan Černý se ale vrhl plnou silou do propagace a shánění zpěváků i nezpěváků pro Španělsko a jeho velké úsilí bylo korunováno úspěchem. Zájezd se uskutečnil a Milanovi je nutno za to vyslovit dík. Stejně tak je nutno poděkovat jemu i Pepovi Kličkovi za celou organizaci cesty, která byla podle mého názoru bezchybná. O tom všem se mluvilo již v autobuse ke konci cesty.

Povolanější jistě zhodnotí, jak byl zájezd úspěšný po stránce pěvecké, turistické i společenské. Chci se po tom dlouhém úvodu zabývat stručně trochu jiným pohledem na celou cestu. Jak jsem již napsal, byl jsem ze začátku k zájezdu trochu skeptický, moje skepse potom postupně vymizela. Když jsem však zařizoval cestovní zdravotní připojištění účastníků a předával jsem pracovnicím Všeobecné zdravotní pojišťovny v Semilech seznam účastníků s jejich rodnými čísly a uvědomil jsem si přibližný věkový průměr zpěváků, zmocnily se mě opět trochu obavy o zdar cesty. Napadlo mě, co všechno se může během cesty přihodit. Uvědomoval jsem si, že budeme všichni vystaveni určité cestovní námaze, že budeme vytrženi ze svého pravidelného životního rytmu, že budeme sedět v autobuse dlouhé hodiny a dokonce celou noc, což samo o sobě je určitým nebezpečím pro cévy dolních končetin (všichni jsme četli o relativně častých cévních komplikacích při dlouhých cestách letadlem), že budeme delší dobu stát na koncertních podiích, že mnozí z nás trpí nějakými chronickými neduhy a užívají pravidelně léky atd. A tak se mne začínaly zmocňovat určité pochybnosti, jestli to všechno při svém „mládí“ zvládneme. Navíc mě trochu trápilo to, že nemohu do svých zavazadel přibalit větší množství léků, které by bylo možno v případě nouze použít. V minulosti jsem si vždy před cestou vypůjčil v léčebně, kde jsem pracoval, určitou malou zásobu léků a po návratu jsem nepoužitá balení vrátil. To už není možné. Odjížděl jsem tedy s určitými obavami. Teď po návratu mohu jen konstatovat, že jsem byl mile překvapen dobrou kondicí prakticky všech, i těch o hodně dříve narozených. Obdivoval jsem, jak všechno snášeli i tři osmdesátiletí mladíci a jak celý zájezd prožívali s velkým zaujetím až nadšením. Jejich věk na nich nebyl patrný. Za celou dobu zájezdu nikdo závažněji neonemocněl, takže jsme naštěstí nemuseli vyhledat pomoc ve zdravotnických zařízeních (čímž jsme m.j. ušetřili pojišťovně náklady na úhradu drahé zahraniční zdravotní péče). Ze svých skromných zásob léků jsem použil jen pár tablet léků proti bolesti a dvě balení antibiotik-v obou případech běželo o záněty v dutině ústní (z toho jedním postiženým jsem byl já sám). Věřím, že na té dobré kondici všech zpěváků a na tom, že to všichni zvládli, se podílelo také určité zaujetí pro zdar koncertů a snaha o co nejlepší výkon. Na zdravotní stav měla jistě pozitivní vliv také dobrá organizace zájezdu, v němž byly dny koncertů vystřídány dny zajímavých zájezdů a také dobou odpočinku na pláži.

Po návratu jsem si pro zajímavost udělal malou statistiku, ze které vyplývají následující závěry: zájezdu se zúčastnilo 33 zpěváků (včetně dirigenta), nejmladšímu bylo 55 let, nejstaršímu 83 let. Ve věkové skupině do 59 let bylo 6 členů (18.18%), ve skupině 60-69 let bylo 10 lidí (30.30%), mezi 70 a 79 lety bylo 14 členů (42.43%), osmdesátníci byli 3 (9.09%) jak již bylo řečeno. Celkový průměr zpěváků byl 68.45 let.

Kéž by se v budoucnosti ještě podařilo uskutečnit další koncertní cesty a kéž by byly tak zdařilé po všech stránkách včetně té zdravotní, jako bylo to letošní putování po Francii, Španělsku a Švýcarsku.