Jarní koncert Motýlů

Koncert probíhal v Domě kultury, v jehož zdech ještě stále zní zpěv z festivalů „Krajina zpěvu“. Sál se brzy zaplnil do posledního místečka a již za chvíli letěla prostorem „Polka“ J. Dostalíka v podání Růžových dětí. U Barevných dětí mě zaujala píseň „Barevné děti“, kterou přímo pro toto přípravné oddělení napsal skladatel Věroslav Neumann. „Plameňáci“ se kromě jiných písní blýskli skladbou Petra Ebena „Šťastnou cestu“. Velmi jsem se těšil na vystoupeni koncertního sboru Motýli . Ti zazpívali svůj program na soutěžní festival v Montreaux. Pozoruhodná byla povinná skladba „Laudate Dominum“, v níž Motýli zazpívali na konci takové piano, že jsme se v sále báli dýchat. Obdivoval jsem Tomáše Motýla, který téměř dvouhodinový koncert oddirigoval zpaměti včetně průvodního slova a představování jednotlivých sólistů. Pak nastal dlouho očekávaný okamžik, kdy se na podiu sešlo více než 140 bývalých členů a společně s koncertním sborem Motýli zazpívali písně, které byly jejich srdci blízké. A tak vedle Ebenovy písně „Jarní slunce“ a lidové „Okolo Bludova“ zazněly i „Zajatá“ z Dvořákových Moravských dvojzpěvů a „Aká si mi krásná“ od Eugena Suchoně, kterou Motýli zpívají při příjezdu ze zahraničního zájezdu. Skutečnou hudebně-společenskou lahůdkou byl závěr koncertu, kdy za klavírního doprovodu Tomáše Motýla zazpívali všichni „Kočár v oblacích„ od M. Raichla. Mohu dosvědčit, že jen málokteré oko přítomných diváků i zpěváků zůstalo suché. Zpěv současných i bývalých Motýlů dýchal láskou ke zpěvu a k hudbě. Z jejich zpěvu jsem vnímal hluboké emoce a zážitky, které prožili za celou tu dobu, co chodili do sboru, který si zamilovali a který mnohým ovlivnil životní dráhu. Pro mě to byl mimořádný hudební i společenský zážitek, na který jen tak nezapomenu.