Polemika o deklamaci

Deklamace - v hudbě způsob rytmické a přízvukové realizace znějícího jazykového projevu při zpěvu. Při správné a přesné hudební deklamaci je přízvuková a rytmická stránka zpěvu v souladu se spádem, intonací a délkami živého řečového projevu. Nesoulad tohoto druhu však nemusí být vždy výrazem skladatelova špatného citu pro jazyk, odchylky od přesné deklamace mohou být motivovány popřípadě i zvláštními obsahovými či charakterizačními záměry a podobně. Mohou mít také své dramaturgické opodstatnění.

To je už řeč docela jasná a o deklamaci budeme nadále hovořit zcela v souladu s touto "definicí". Jen snad některá drobná doplnění. Výše uvedený popis deklamace počítá s tím, že první máme k dispozici text, který skladatel zhudebňuje. Pokud, jak je tomu zvlášť u písní často, máme k dispozici nejprve hudební složku (třeba při překladu z jednoho jazyka do druhého), není respektování správné deklamace záležitostí skladatele, ale textaře. Má hudbou předepsánu rytmické a přízvukové schéma, do kterého se svým textem trefuje.

O tom, co to znamenají ty záměrné či povolené odchylky od správné deklamace je poměrně podrobně psáno v sérii článků Blogu "Slovo a zpěv 1, 2, 3, 4", které k přečtení vřele doporučuji, zvláště těm, kteří by chtěli s tezemi, uváděnými v tomto článku a jen velmi stručně zdůvodněnými, polemizovat.

Pro každý jazyk existují charakteristické stopy (nejmenší rytmické jednotky), které se v něm hojně vyskytují. Pro češtinu je to trochej (krátká-dlouhá: padá, hledá, sedí) a daktyl (krátká-krátká-dlouhá: doorá, zavolá). Pohříchu v jiných jazycích (včetně pro nás nejdůležitější latiny) převládá jamb (dlouhá-krátká: sláva, láska). A to způsobuje časté potíže při překladech textů z jazyka do jazyka.

Stopy charakteristické pro daný jazyk jsou natolik dominantní, že bez rušivého dojmu dokážeme přijmout ty příklady, kdy sice text by si vyžadoval jinou stopu, ale hudební délky jej přetvoří na onen "český" trochej či daktyl. Krásným příkladem akceptovatelnosti je známá

"Stavělí tesaří zednikům lešení,

po něm sé prochazí mojepó <#b>#tě<#>šení.

A naopak, hudební jamb se se slovním trochejem (páda, hléda, sédi) vyloženě pere. Vzbuzuje to asociace na nedokonalou "sudeťáckou" češtinu, jejíž původ je v právě v této neosvojené charakteristice české mluvy, resp. spíše v mechanickém importu jí nepatřičných rytmických schémat. (Ó, vy míli ózadníci, móji dráci - začátek parafráze homílie německého faráře pro Čechy, kterou jsem kdysi slyšel v kouzelném podání Stanislava Šebka.) Podobně je to se smutně proslulým bérankem (Agnus Dei i česká verze velikonočního hymnu Exsultet).

A to jsme ještě stále nehovořili o přízvuku, ale stále jen o délkách. Ale modelové představy o českém přízvuku jsou dostatečně známé (na první slabiku případně na předložku).

Takový skladatel nebo textař se tedy, aby se pravidlům deklamace nevzpíral, musí vypořádat s dvojím. S délkami a s přízvuky. Nebo abych nezlobil puristy, tak opačně - s přízvuky a délkami. Vypořádání se nemusí samozřejmě znamenat 100% shodu v přízvucích a 100% shodu v délkách, to by byla otročina. Ale jakési vyrovnání a rozumný respekt být musí.

Tož pusťme se do krátkého, stručného a neúplného historického přehledu.

Nejstarší české duchovní písně (Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave (pochopitelně áčkové verze), Jezu Kriste štědrý kněže, Buoh všmohůcí) dopadnou z tohoto hlediska docela dobře. I když to JKšk jen ve své "starší verzi" (MZ str. 628). Novější připisovaná textově Janu Husovi (MZ str. 114) už z tohoto hlediska dostává docela na frak.

V době přelomu 14. a 15. století už se na to tak moc nekouká. Pro básnění je v té době příznačný takzvaný bezrozměrný verš. Jednouše řečeno, hledí se na to, aby se to rýmovalo, ale na rytmickou strukturu verše se nehledí, dokonce ani a počet slabik:

Mistře od tebe chcu vzieti hrnec kysělicě

A k tomu tři nove lžicě (Mastičkář)

Otextování nebo spíše v té době nastupující přetextovávání nějaké starší, často latinské písně sice přidalo (v případě písně menzurální) podmínku předem určeného počtu slabik, ale s délkami a přízvuky si nikdo hlavu nelámal. Tato praxe kvetla nejvíce ve století šestnáctém.

V devatenáctém století byly formulováy dvě (první) teorie o tom, jak by to s českou deklamací v hudbě mělo vypadat. Byly to teorie Králova a Hostinského. Stručně a neúplně, Králova požadovala shodu přízvuk-přízvuk, Hostinského navíc brala ohledy i na vztahy délka-délka. Nebudeme se zabývat jejich vědeckým zdůvodňováním, podíváme se spíš, která z nich a v jaké míře se dnes používá. Jako křesťané jsme přece vyzýváni k "sledování znamení doby".

Na jakém však repertoáru bychom si tak měli ten test udělat? Zkusme zpěvník pro hudební výchovu na základní škole. Tou snad prochází každý a jeho porevoluční autoři (jsou již dvě nezávislé edice) se opravdu snažili dát tam ode všeho něco. Berme jej tedy za standard současných deklamačních postupů. A pokud si (sami si to zkuste) porovnáte délky a přízvuky v textu a v hudbě písní druhé poloviny 20. století, nad tou shodou až užasnete. A shoda délková (kupodivu) převyšuje shodu přízvukovou. A pokud nechcete shánět zpěvník pro základní školy, zazpívejte si všeobecně známou

Plavu si, ani nevím jak,

vždyť nemám prsa, nemám znak,

mám jen hlavu plnou ideálů.

A mám rád vodu zelenou

a pletu si ji s ozvěnou,

narážejí obě na stejnou skálu.

Mám vodu rád, a proto si

na její chlad tu zvykám,

hraju si s kapry a s lososy

a tykám štikám.

Řekni štiko modrošedá,

proč voda mi pokoj nedá

a proč mě láká

a proč mě láká?

Proč šťasten jsem když do ucha

mi chladná voda šplouchá

a cáká a cáká a cáká a cáká. (JS a JŠ).