Je pandemické ticho prázdné nebo je nasloucháním?

Drazí bratři a sestry!

S potěšením se obracím se svým pozdravem k vám, kteří se účastníte 4. mezinárodního sympózia o hudbě, organizovaného Papežskou radou pro kulturu ve spolupráci s Papežským institutem pro posvátnou hudbu a Papežským liturgickým institutem sv. Anselma. Děkuji kardinálu Gianfrancovi Ravasimu, pořadateli této iniciativy.

V knize proroka Izaiáše nacházíme tuto pobídku: „Zpívejte Hospodinu píseň novou! Ať zní jeho chvála ze všech končin země.“ (42,10)

Bible jak známo inspirovala bezpočet hudebních výtvorů, mezi něž patří základní kapitoly dějin hudby: připomeňme gregoriánský chorál, Palestrinu či Bacha…; inspirovala nejrozličnější hudební skladby na pěti kontinentech a rovněž řada současných autorů se poměřuje s posvátnými texty. Mnoho církevních komunit v posledních desetiletích dokázalo interpretovat tyto texty jak s využitím nových hudebních forem, tak zhodnocováním odkazu minulých dob. Hudební dědictví církve je totiž nadmíru různorodé a vedle liturgie může být využito pro koncertní provedení, ve škole, při katechezi nebo také v divadle.

Víme však, že od počátku koronavirové pandemie byla činnost na hudebním poli silně redukována. Myslím na všechny ty, kdo tím byli zasaženi: hudebníky, jejichž životy a profese byly rozvráceny požadavkem distancování, na ty, kdo přišli o práci a sociální kontakty, na ty, kdo se museli v obtížných kontextech vyrovnávat s nezbytnými požadavky formace, vzdělání a společenského života. Mnozí vynaložili značné úsilí, aby mohli pokračovat v nabízení hudební služby s využitím nových kreativních postupů.

Jde o nasazení, které má svou hodnotu nejen v rámci církve, ale také ve veřejném prostoru, pro celou „síť“, pro ty, kdo pracují v koncertních síních a na dalších místech, kde je hudba ve službě společenství. Doufám, že také tento společenský aspekt života znovu povstane, že se vrátíme ke zpěvu a hraní a společně se budeme těšit z hudby a zpěvu.

Miguel Cervantes v Donu Quijotovi napsal: „Donde hay música, no puede haber cosa mala“ – „Kde je hudba, nemůže být nic zlého“ (II. část, 34. kapitola, český překlad Václav Černý, Praha 1966, s. 526).

Mnoho textů a skladeb skrze sílu hudby stimuluje osobní sebeuvědomění a podílí se na vytváření všeobecného bratrství. Prorok Izaiáš ve stejném úryvku pokračuje: „Byl jsem příliš dlouho zticha. Mám dál mlčet? Přemáhat se?“ (42,14)

Dobrý muzikant zná hodnotu ticha, hodnotu pomlky. Střídání zvuku a ticha je plodné a umožňuje naslouchání, které hraje zásadní roli v každém dialogu.

Drazí hudebníci, naším společným úkolem je navzájem si naslouchat. Na svém setkání jste se rozhodli věnovat pozornost nejrůznějším hudebním formám, které vyjadřují různorodost kultur a místních komunit, každá má svůj vlastní etos. Mám na mysli zejména domorodé civilizace, u nichž je přístup k hudbě doplňován o další taneční a slavnostní prvky. Integrální zkušenost hudebního umění zahrnuje totiž také rozměr tělesnosti. V lidové tradici často nacházíme paralelu: „Když se mám dobře, dobře zpívám, a zpívám dobře, protože se mám dobře!“

Chtěl bych uzavřít otázkou, která se bezděčně nabízí v současné situaci, vyvolané pandemií: Je ticho, které prožíváme, prázdné, nebo jde o stadium naslouchání? Dovolíme, aby po něm vytryskl nový zpěv? Text a kontext, přítomné již v nové formě, ať nás pobízejí k novému společnému vykročení, aby „jednota srdcí byla prohloubena jednotou hlasů“ (instrukce Musicam sacram, 5). Hlasy, hudební nástroje a skladby ať nepřestávají v současném kontextu vyjadřovat harmonii Božího hlasu vedoucí k „symfonii“, totiž ke všeobecnému bratrství.

Svěřuji vaše úsilí Bohu, aby ho podporoval a učinil plodným. A prosím vás všechny o modlitbu za mne.

Převzato z Radio Vaticana/přeložila Johana Bronková,

redakčně kráceno.

Akce pořádaná Papežskou radou pro kulturu na téma “Církev a hudba: texty a kontexty” proběhla v únoru t. r. virtuální formou.