O alikvotním zpívání

Na hudebních nástrojích je často možné alikvotní tóny zdůraznit tak, že jsou slyšitelné i jako tóny samostatné. Podobně i při zpěvu lze nastavením úst vytvořit rezonanční prostor, aby některý z alikvotních tónů zcela zřetelně vynikl. Potom zpívá zpěvák dva různé tóny současně. Kromě obvyklého tónu vytvořeného hlasivkami zní i alikvotní vysoký tón podobný tónu flétny. Je to velmi krásné. Vysoký alikvotní tón zní totiž (ve vztahu k základnímu) dokonale intonačně čistě. Falešně jej zazpívat ani nelze. Fyzika to nedovoluje.

Při troše tréninku se může naučit zpívat dvouhlasně každý. I nejjednodušší alikvotní zpívání je fyzicky velmi příjemné, rezonance vysokých tónů prostupují celé tělo a vyvolávají zvláštní a s něčím jiným těžko srovnatelné pocity. Relaxace, meditační vnoření se. Mluví se dokonce o léčebných účincích.

Historickou kolébkou tohoto způsobu zpěvu je východní Asie. V oblastech Mongolska, Tuvy a Tibetu je alikvotní zpěv již po staletí součástí lidové kultury a i meditačních náboženských obřadů. Během posledních třiceti let se někteří Evropané pokoušeli tomuto způsobu zpěvu naučit a přenést jej v nějaké formě do naší kultury. Zejména David Hykes, Michael Vetter položili základy novému - evropskému – způsobu alikvotního zpívání (ng- technika, bird-technika, gong-technika).

David Hykes (později následovaný Christianem Bollmanem, Wolfgangem Sausem, Chrisem Amrheinem a dalšími) začal kolem roku 1970 experimentovat i se zvukem alikvotního zpěvu ve sboru. A právě zde se ukázal alikvotní zpěv ve své plné nádheře. Výrazněji znějící alikvotní tóny vedou zpěváky k nebývalé intonační čistotě a malé intervaly mezi vysokými alikvoty vytvářejí krásné vysoko znějící disonance. Vznikají okouzlující zvukové obrazy. Již jen zvuk alikvotního sboru není s ničím dosavadním neporovnatelný a je fascinující.