Koncert festivalu Musica coniuncta pragensis měl mezinárodní obsazení

Poslední březnovou sobotu proběhl letošní druhý koncertem celoročního festival pěveckých sborů Musica coniuncta pragensis, který pravidelně již 25 sezón pořádá Unie českých pěveckých sborů za podpory MKČR a Nadace Fr. Augustina Urbánka. Akce se tentokrát uskutečnila v sále Českobratrské církve v Praze 1.

Uvedený prostor disponuje mimořádně příznivou akustikou vhodnou pro provádění duchovní, ale i světské hudby a dobrým zázemím pro posluchače i účinkující. Koncert měl tentokrát mezinárodní charakter, účinkovala na něm čtyři vokální tělesa. Českou kulturu zastupovaly smíšený sbor Canto Carso (Řevnice), dívčí sbor Chorus puellaris, oba vedl sbormistr Romana Michálek a smíšený sbor Nava a mužská pěvecká klapa Geta z města Orebić na poloostrově Pelješac, jejich vedoucím byl maestro Janes Vlašić.

Na úvod koncertu přednesl sbor Canto Carso dva cykly našeho národního skladatele Antonína Dvořáka. Známé Moravské dvojzpěvy zazněly tentokrát ve úpravě Leoše Janáčka pro smíšený sbor. Přesto, že řevnický pěvecký sbor tvoří především amatérští hudebníci, vyzněly jejich dvojzpěvy svěže a přirozeně. Sbor zněl vyrovnaně a intonačně jistě.

Provedení řídil zkušený pražský sbormistr dr. Roman Michálek. Pro jeho pojetí známého díla byla typická práce s kontrasty, toho dosahoval dobrou volbou temp, využitím celé barevné a dynamické škály sboru i vypracování charakteristických dvořákovských hudebních detailů. Nesnadného klavírního partu se ctí ujala Hana Brummelová.

Následoval další Dvořákův cyklus Čtyři duety pro soprán a kontraalt s doprovodem klavíru, op. 38, tuto skladbu, ač vychází ze stejného inspiračního zdroje, můžeme na našich pódiích slýchat méně často. Dívčí sbor Chorus puellaris, spíše jde o ansámbl (zpěvaček bylo jen pět) je zazpíval s chutí a patřičným nasazením. Mladé hlasy zněly jednotně a kultivovaně (o hlasovou kulturu pečuje pedagožka a pěvkyně Oldřiška Richter Musilová) a pěkně společně frázovaly. Při svém vystoupení se děvčata musela také vyrovnat s handicapem v podobě rozlehlého sálu. To se jim podařilo jen do jisté míry. Jejich měkká a jemná piana byla pro posluchače příjemným zážitkem ve vypjatých pasážích postrádal sbor dostatečný dynamický výtlak.

Druhá část koncertu pak patřila chorvatským sborům Nava a Geta. Vystoupení obou těles, celkem měla cca 25 zpěváků, se v průběhu koncertu prolínalo. Nejdříve šlo o výhradně mužský zpěv, později také ženský a nakonec i o smíšený zpěv a cappella, tedy bez doprovodu hudebních nástrojů.

Volba repertoáru logicky odrážela hudební tradice jejich domovského regionu. Zazněly v něm skladby umělé, světská i duchovní hudba (např. známá Romanca nebo Andjele moj Zdenko Rujnića). Hlavní těžiště však směřovalo k folklóru - tzv. Klapské hudbě.

Jde o specifické lidové umění udržované v Dalmácii, kdy zhruba po deset století. Vychází z tradice středomořského církevního zpěvu, který postupně přerostl do tradice světské. Interpertace těchto skladeb vyžaduje nejen praxi, ale i specifickou techniku s použitím prvků hrdelního zpěvu. Ženské hlasy tak dokážou bezpečně zvládnout i polohy, které jsou rozsahem charakteristické pro mužský baryton.

Nejsilnějším zážitkem vystoupení chorvatů bylo provedení dvou rytmických lidových písní Jovano, Jovanke a Zelena naranča. Soubory vystoupily pod vedením uměleckého vedoucího maestra Janese Vlasiće, který dovedně střídal roli dirigenta a zpěváka.

Vrcholem koncertu pak byl společný zpěv, spojené sbory přednesly českou lidovou píseň Široký, hluboký v úpravě Zdenka Tichoty a dalmatskou lidovou Ano, ano, jutarnja danice. Unikátní česko-chorvatský koncert přinesl posluchačům ale i interpretům opravdu zajímavý a silný zážitek. Mimo jiné je uvedl do národní hudby obou zemí, která přes určitou příbuznost vychází z jiných dějinných i kulturní tradic.