Václav Brádle – myšlenky o hudbě, sboru a životě, vzpomínky přátel

Myšlenky o sboru Václava Brádleho

■ Hudba – a hlavně zpěv – je nejpřirozenější prostředek dorozumívání.

■ Sborový zpěv nejvíce vychovává děti k tomu, aby byly citově bohaté, aby dokázaly jeden druhému pomáhat, aby byly trpělivé, naučily se sebekázni a dalším důležitým vlastnostem, které kladně ovlivní jejich další život.

■ Když dětem ve sboru zářily oči, tak jsem poznal, že jsem něco udělal dobře a opravdu to má smysl.

■ Po celou dobu, co v oblasti sborového zpěvu pracuji, jsem nepovažoval úspěch sboru za úspěch svůj, ale vždy jsem ho spojoval s úspěchem našich dětí a všech ostatních lidí, kteří nám pomáhali.

■ Je krásné vědět, že děláme svým zpěvem lidem radost.

■ Při setkáváních s řadou bývalých členů zjišťujeme, že zůstávají dobrými a opravdovými lidmi, a to nás těší ze všeho nejvíce.

■ Uvědomoval jsem si, že všechno, až tady nebudu, zmizí, jen stopy mé práce tady zůstanou. Proto jsem se vždy snažil prosadit poctivou, nikdy nekončící prací.

■ Člověk je šťastný, když má dobrou práci, která je jeho koníčkem, když má v životě v co doufat a koho milovat.

■ My jsme se s manželkou vždy snažili, aby se děti ve sboru i vzájemně vychovávaly, aby si pomáhaly, aby se měly rády, aby to byla pro ně jakási druhá rodina.

■ Velký myslitel a pedagog J. A. Komenský napsal, že „hudba je část ráje svěřená této zemi“. Já jsem se tento hudební ráj snažil dál předávat a rozvíjet prostřednictvím své sborové činnosti dětem.

Václav Brádle

Zpěváci Jizerky

Pan Václav Brádle dal společně se svojí ženou Alenou život nejen svým dětem, ale také jejich velkému společnému dítěti – sboru Jizerka. Díky jejich odvaze, úsilí a obrovské práci, kterou do sboru Václav i Alenka s nepřestávající energií dávali, si sbor prošel už velký kus světa. Z dítěte Jizerka vyrostl sbor, který oslaví příští rok své 60. narozeniny. I přes to, že se ve sboru vystřídaly za tu dobu desítky zpěváků, Jizerka nikdy neztratila svého sborového ducha. Vašek s Alenkou dokázali do sboru vnést rodinnou atmosféru a pocit bezpečí. Ze své zkušenosti můžu říct, že Jizerku vnímám jako svoji druhou rodinu a cítím se s ní skvěle. A myslím, že nejsem sám.

Jan Syrovátka, zpěvák Smíšeného sboru Jizerka

A ještě je tu něco, na co si vždycky vzpomenu, myslím-li na Václava. Když jsme před mnoha desítkami let na Nebáku vyráželi plni strachu na nočního bobříka odvahy, dušička malá, oči vykulené… tak nějak podvědomě jsme na lesní cestičce mezi pokroucenými větvemi oživlých borovic začali hlasitě zpívat Poslouchal kohoutek u muziky. Skladbu, kterou jsme na hrázi nebákovského rybníka nacvičovali právě s Vaškem a jeho houslemi. A ono to pomohlo. Strašidla se stáhla. Až později jsem si dokázala plně uvědomit, jak mocný nástroj je hudba. A že mi v životě dokáže pomoct s každým bubákem, který na mě vykoukne z nepřátelské tmy.

Zuzana Lamrová, bývalá zpěvačka

Skladatelé a sbormistři

V kostele Proměnění Páně na hoře Tábor jsme s Jizerkou natáčeli v září 1999 CD Kristus Pán se narodil, po koledičce chodil. Potřeboval jsem k doprovodu basu a ptal se, zda by to někdo nezvládl. Václav na to: „Karel.“ Byl výborný. Pak musel někdo tahat rejstříky u varhan. „Kdo mi může pomoci?“ „Karel,“ rozhodl Václav. Ukázal jsem mu to a on se nespletl. Nakonec se jednalo o sólo v písni Pochválen buď Ježíš Kristus. A zase zaznělo: „Karel.“ Zazpíval to báječně. „Na toho kluka si počkám,“ pronesl jsem spokojeně. Dnes už je dlouholetým sólistou mého souboru Musica bohemica. Písně z CD se dlouho hrály v adventu a na Vánoce na lomnickém náměstí.

Jaroslav Krček, skladatel a dirigent

S Vaškem jsme se často setkávali na koncertech, ale ještě častěji na běžeckých závodech. Byl milý, přímý a nesmírně vytrvalý! Bude mi chybět.

Jiří Skopal, Jitro Hradec Králové

Milý Václave, dobře vím, že píšu těchto pár řádků kamsi na nebesa. Kam jinam bys měl za všechna ta léta úžasné práce se zpívajícími dětmi ze své pozemské pouti odejít? Chtěla bych se Ti nejprve svěřit, jak dojemné bylo poslední rozloučení s Tebou, kolik přátel naplnilo i v té velké zimě semilský kostel a jak krásně Ti zazpívali absolventi Tvé milované Jizerky. A zpívali jsme Ti také v Severáčku. A vůbec ne smutně! Jsou to sice již dávno jiné děti, než ty, s nimiž jste se s Alenkou potkávali na letařovickém soustředění, ale o to přece nejde. Sborová rodina je jenom jedna, i když se v ní její členové s během času stále mění jako ti pověstní svatí na orloji. I tak jsem jim o vás obou i o letitém přátelství mezi Jizerkou a Severáčkem, sahajícímu až k Jiřině a Milanovi, vyprávěla. Milý Václave, jen těžko dokážu vyjádřit svůj obdiv k Tobě, profesionální uznání i upřímnou osobní radost, že jsme se díky sborovému zpívání kdysi potkali a že jsme se po léta vzájemně přátelili. Děkuji Ti za vše! A pozdravuj prosím tam nahoře ode mne Jiřinu a Milana; držte nám společně palce, ať ve vaší práci důstojně pokračujeme.

S láskou Silvie Langrová, sbormistryně libereckého Severáčku

S Václavem jsme založili Dívčí pěvecký sbor SPgŠ Nová Paka (1975, pak AMABILE). Rozsvěcovali jsme hudební křišťálky v srdcích našich studentek. Dodnes jejich muzikantské šlépěje sleduji. Přes tehdejší cenzuru sbor zpíval hodnotný a pestrý repertoár. Přípravu na Celostátní soutěž sborů pedagogických škol (1976) narušila chmelová brigáda, tu neodpustili. Po práci se celé večery zkoušelo. Jedeme přímo z ní do Karlových Varů. Tam nešetří obdivnými slovy. Těžký život umělce... Komplikace nás nezlomily, neboť opravdovost a pokora se zrcadlí v srdcích sboristek. Zúročí se na mnohých zájezdech, koncertech i festivalech. Václav prosadí a vyjedná koncerty v Maďarsku, NDR, na Slovensku, ba i v Moskvě! Naše spolupráce byla založena na vzájemné úctě, respektu a snaze o co nejlepší prezentaci. Stále obdivuji jeho nádhernou a soudržnou rodinu, jak dokázali s Alenkou nasměrovat děti. Vašík rezonuje v mém srdci jako čistá umělecká duše.

S úctou Božena Maxiánová, sbor Foerster Jičín

Milý Vašku, nebyli jsme na posledním rozloučení s tebou v Semilech, rozloučíme se vzpomínkou. Vždy z tebe vyzařoval klid, pohoda a já tě nikdy neslyšela zvýšit hlas. Někdy jsem ti ho až záviděla. Přátelství našich rodin se přeneslo na naše děti, ba dokonce i na vnoučata. Rádi jsme k vám jezdili a společně šlapali na Kozákov, i když tvému svižnému tempu jsme my Pražáci jen těžko stačili. S tvojí ženou Alenkou jste byli skvělá „dvojka“. Vzpomínám, jak jste společně jezdili na semináře do Prahy i jinam, hltali každou radu, sháněli nový repertoár pro vaše sbory. Měli jste na hodně věcí, organizačních i uměleckých, shodné názory s mým mužem Vláďou, a zaujatě jste o nich dlouhé hodiny diskutovali. Dokázali jste s Alenkou předat sbory vašim pokračovatelům, a to není vždy samozřejmostí. Jizerka i další sbory v Semilech mají štěstí, že díky vaší toleranci, vstřícnosti a schopnosti spolupracovat s mladými lidmi mohou pokračovat a stavět na tom, co vy jste vybudovali.

Zdena Součková, chlapecký sbor Pueri Gaudentes Praha

Kdysi slavil náš společný přítel Zlatoň Babík výročí svého sboru. Na oslavu pozval pár sbormistrů, mezi nimi i Semily a Tachov. Druhý den po slavnostním koncertu pro nás uspořádal výlet do okolí Žiliny. Vyjeli jsme lanovkou na kopec a kochali se krásnou vyhlídkou. Na vrcholu hory bylo vidět rozcestník, ale byl to ještě notný kus cesty. Vašek nabídl, že se vyběhne podívat, kam cesty vedou. Než jsme se nadáli, lehkým klusem vyběhl do strmého kopce a neschvácen nám přinesl kýženou informaci. Sklidil náš všeobecný obdiv, protože například já bych se na tu horu plazil půl dne.

Josef Brabenec, Tachovský dětský sbor

Přátelé a spolupracovníci

Dědův sportovní zápal stál vždycky trošku v pozadí oproti jeho sbormistrovské práci. Přitom sportoval od malička a dlouhá léta byl členem TJ Sokol Chuchelna, pod jehož hlavičkou závodil v běhu na dlouhé tratě a do vrchu. Většinu volného času trávil výběhy do přírody a víkendy na závodech. Jeho píle a vytrvalost mu přinesly titul několikanásobného mistra ČR ve své kategorii v běhu na dlouhé tratě. V r. 2011 celkově zvítězil v sérii závodů s názvem Iscarex Cup, zúčastnil se Evropského šampionátu veteránů v lehké atletice (2012) a Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu (2013). Trať vedoucí z Janských Lázní na Černou horu zdolal v poslední věkové kategorii muži 75 let plus. Domů si odvezl kromě individuálního umístění na 13. místě také stříbrnou medaili za umístění týmů. Tým ČR ve složení Hlušička, Libra a Brádle nestačil pouze na německé reprezentanty.

Štěpán Strnad, vnuk

Musím se vrátit do 60. let, kdy jsem poznal Vaška, Alenku jsem znal dávno, chodili jsme spolu do mateřské školky, mně byly čtyři roky a jí dva. Vašek žil odmalička hudbou, prožíval ji tak, že mu musela být vdechnuta do kolíbky v Úbislavicích, kde poprvé spatřil krásy života s hudbou v duši. A tak se snadno ty dvě dušičky, Alenka a Vašek, ve zlaté době 60. let, našly a spojily na celý život. A v tom šťastném životě se jim brzy narodila dvojčata, Jitka a Tomáš, a do třetice všeho dobrého Martin, pátý muzikus v rodině Brádlových. A při tom všem manželé Alena a Vašek Brádlovi, jak se dalo očekávat, založili semilskou perlu – dětský a mládežnický pěvecký sbor Jizerku, jenž brzy oslaví šedesátku, pěvecký klenot uznávaný nejen v Česku a na Slovensku, ale i v Evropě, a ještě dál. V r. 2010, tedy po více než čtyřech desetiletích úspěchů a dřiny, se Vašek rozhodl dirigentský pultík opustit, ale Jizerku neopustil nikdy, jen poodstoupil do jiné role, ale i potom si ještě několikrát zadirigoval, protože Jizerka byla jeho druhou rodinou napořád. Hudba, a sborový zpěv především, byly pro něho vším a jejích prostřednictvím spolu s Alenkou vychovávali děti k umění, úctě k životu a lásce k vlasti. On nebyl jen vzdělanec a muzikant, ale též atlet, jenž dobře běhal dlouhé tratě a v Česku patřil ve své kategorii k nejlepším vytrvalcům. Vše, co Vašek Brádle dělal, muselo být stoprocentní, protože měl dostatek vůle, vydržel dřinu, a navíc veškerá jeho činnost byla prodchnuta skromností, pokorou, vírou a především láskou.

Miloš Plachta, bývalý ředitel GIO Semily

Skromný Václav působil občas plachým dojmem, ale za děti se dokázal postavit s tvrdošíjnou silou. Věnoval jim vše. Poctivě připravoval lístečkovým systémem, jak jsme říkali, všechny koncerty a vystoupení. Každý z pomocníků měl pečlivě vypsány úkoly, aby vše klaplo. Stejně organizoval zájezdy. Bez něho by se neuskutečnily výjezdy sboru z malého města na festivaly do nejvzdálenějších zemí světa, USA či Japonska. V Semilech nejsou velcí sponzoři. Václav mravenčí prací a nadšením podchytil rodiče. Každý dostal lísteček s řadou jmen i těch nejdrobnějších podnikatelů v městě či okolí. Sám dennodenně obíhal jednotlivce i firmy a všichni sháněli pro děti finance na cestu: od stokorun po pár tisícikorun. Nakonec sedáme s Alenkou a Václavem v autě, v tašce přes milion v hotovosti. Jedeme zaplatit vysněnou cestu do USA! Úsměvná vzpomínka dokládá jeho tvrdošíjnou píli. Dětem věnovali s manželkou Alenou všechen svůj čas, a to se samozřejmě muselo promítnout na výsledcích. Děkujeme!

Mirka Vrbenská, bývalá předsedkyně a kronikářka sboru

No, co já sem se pana učitele nazlobil! Von měl takovou úctu ke zpěvu, že neměl rád hlučný zpívání, natož křik. Říkával: „Zpěv není řvaní.“ Vyžadoval ve třídě absolutní ticho a sám mluvil velmi tiše. A za ňákej šum dával za trest vopisovať písničky v notách. A já do dneška noty neumím. Měl to se mnou trápení. Před hodinou sme mu dycky naschvál rozladili housličky, snad i namazali šmytec ňákou mastnotou. Von měl takovej kostnatej ukazovák a nás zlobiče s ním píchal do hrudníku. Musel nás miť hrozně rád, protože hezky známkoval. Nejhorší známku na vysvědčeni dal akorát v pololetí v sedmičce ňákymu Křapkoj z Nouzova. Byla to štyrka za to, že nechtěl vopisovať ty písničky v notách. Když toho holomka tá puberta krapet popřešla, tak už mu potom dával na vysvědčeni jedničku. Taky nám místo tenkrát vomílanejch budovatelskejch písní pouštěl Mozarta, Dvořáka, Smetanu, Čajkovskýho, Suka, Janáčka… To bylo lepší, než se drtit ňáký jejich životopisy nebo datumy. Jako starší čloujek, když si přišel někam zazpívať, každýmu podal ruku a popřál zdravi. A já se dycky zastyděl za to zlobeni.

Jaroslav Křapka zpěvák Semilské 12, autor humorek a „poudání“

Václava Brádle jsem poznal osobně za jeho pobytu v nemocnici a domnívám se, že se mezi námi vytvořil vztah, který nebyl jen vztahem mezi lékařem a pacientem, ale něčím, co je hlubší a intimnější. Snad proto, že máme rádi hudbu…

Jiří Kužel, lékař NNP Lomnice n. Pop. a varhaník

Poděkování

Vážená redakce, ráda bych vaším prostřednictvím poděkovala všem, kteří se přišli rozloučit 1. prosince 2023 s mým manželem Václavem. Moc si vážíme slov útěchy a projevů soustrasti. Jsou nám v těchto těžkých chvílích velkou posilou.

Alena Brádlová a děti s rodinami