Smíšené sbory Zdeňka Lukáše 5/6

Všechny tyto tři sbory stojí za to nastudovat, nejsou příliš interpretačně náročné, jsou v příjemné hlasové poloze a posluchačsky velmi vděčné.

Každý jednotlivý sbor, který Lukáš napíše, je svým způsobem charakteristický, ale přitom nese pečeť autora. Většinou po několika taktech poznáme, že to je Lukáš. Jeho hudba vůbec nevychází z harmonického principu, ale z melodie ve všech jednotlivých hlasech. Všechny skladby jsou bližší polyfonii, než homofonii. Co je ale pro Lukáše typické, to je ukázněnost kompozičního řádu v té které skladbě, která se nesmí od začátku do konce porušit. A přitom jde o skladby mnohdy diametrálně odlišné. To, že tento řád dokáže v každé skladbě přesně použít a zvládnout, „ukočírovat“, je jeho obrovský dar.

Rytmus jde u Lukáše přesně po textu, obdivuhodně se vypořádává i s texty cizojazyčnými. Vždy jakoby zcela přirozeně akcentuje právě tam, kde to má být, stejně je to s dlouhými a krátkými slabikami. Vím o něm, že se nezatěžuje tím, že by snad při komponování stoprocentně rozuměl každému cizímu slovu. Neví úplně doslova přesně, o čem píše. Zná většinou stručný obsah, základní význam, a když potřebuje, poradí se s odborníky, kde jsou pro jazyk typické přízvuky, kde a jak se spojují samohlásky apod.

V posledních letech Lukáš pokračuje ve sborové tvorbě v osobitém stylu, který se ustálil někdy na rozhraní 80.–90. let a postupně stále dozrává. Většina smíšených sborů je šestihlasých (tři ženské a tři mužské hlasy), Lukáš často využívá kontrastů v barvě ženských a mužských hlasů, nechává je střídat se, aby pak vždy dokázal skladbu účinně vygradovat v jejich spojení. Z posledního období jsou pozoruhodné kompozice Tuba mirum op. 276 z března 1966, Praedicatio op. 279 z téhož roku na latinský text Blahoslavenství, komponované na objednávku do USA a především Te deum laudamus op. 311, které již bylo natočeno na dvě CD.