IFAS: Kostel rozezněl zpěv sborů z Polska a Ruska

Ačkoliv letní svátky na počátku července – cyrilometodějský a Husův – jsou pro mě letos zcela pracovní, vzpomněl jsem si na nádherný zážitek podobného koncertu v roce 2016, kdy jsme slyšeli fenomenální Novozélandský sbor mládeže z Wellingtonu. A tak jsem si čas na koncert prostě nařídil. Díky pozvání skalických přátel jsem věděl, že budeme poslouchat co do počtu opravdu velký sbor z Varšavy, Chór Akademicky Uniwersytetu Warszawskiego, česky: Akademický sbor Varšavské univerzity. Současně se představil sbor „Pěj, příteli“ ze vzdálené Irkutské oblasti Ruska. Trochu méně zkušený mladý průvodce pozval polské sboristy do chrámového prostoru a oni přicházeli. A přicházeli a přicházeli a zaplnili prostor před oltářem až k prvním lavicím. Bylo jich na šedesát a zvukově byl kostel nabitý, že to muselo být zvenčí vidět. Sledoval jsem práci sbormistryně Iriny Bogdanović, zaujala mě nejen krásou a vyzařující energií, hlavně však barvitými gesty a promyšlenou prací s každým ze členů sboru, jako by na svých prstech tahala za neviditelné nitky ovládání jednotlivých nástrojů a tyto nástroje se zcela poddávaly její moci, očima vetknuty do jejího zaklínajícího pohledu. Po několika úvodních frázích z první části vigilií „Noční bdění“, op. 37 Sergeje Rachmaninova bylo jasné, že setkání s Akademickým sborem Varšavské univerzity je setkáním mimořádným. Nejprve jsme vyslechli žalm „Beatus Vir“ ze sbírky Sanctus Antonius Pawla Łukaszewského a hymnus „Lux Aeterna“ Edwarda Elgara. Pak si Akademický sbor z Varšavy vyměnil místo s komorním sborem o 16 lidech – 12 žen v orientálních úborech a 4 muži v košilích s orientálními ozdobami až z Irkutsku. Mou hlavou šly úvahy o tom, jak si se sborem z Varšavy zazpívat, protože jejich hudba vtahovala. Co bych musel ve Varšavě studovat, abych se mezi ně dostal? A to už začaly znít energicky podané ruské lidové písně či autorské skladby na lidový text, písně ukrajinské nebo běloruské ve sborových úpravách a nastudování. Sbor Státní technické university v Irkutsku, který mně byl mnohem bližší svým počtem členů, svými pevnými hlasy a vzdálenou harmonií krásných písní, rozhodně zaujal mou pozornost. Natolik, že jsem musel odhánět myšlenku – co bych musel studovat v Irkutsku... Sbormistryně Galina Gilenova uváděla na pravou míru intonaci sboru půvabným gestem, kdy se lehce dotkla ukazováčkem levé ruky svého ušního lalůčku. Pokaždé to okamžitě pomohlo, její nástroje z ní také nespustili oka, i když se to možná nedalo postřehnout. Do spontánního potlesku vpadnul (stále spěchající) moderátor znovupozváním varšavského Akademického sboru, když přečetl pořadí skladeb závěrečné části vystoupení. Jako první však nezazněla ohlášená skladba a také další pořadí se změnilo. Výsostným právem sbormistra je změna tištěného programu podle situace a uvážení. Irina Bogdanović svého práva využila. Sbor uvedl nejprve na rozezpívání po přestávce snažší „Leć, głosie, po rosie“ (Leť, hlase, po rose) Marcina Wawruka, aby sáhl po vrcholných číslech svého koncertu – nejprve skladbě Karola Szymanowského „Bzicem kunia“ (psáno v nářečí – Bičem koně), 4. části z cyklu „Sześć pieśni kurpiowskich“, z Kurpiowského kraje pod Mazurskými jezery, cyklu který patří k pokladům polské sborové tvorby, a následně madrigalu Bohuslava Martinů „Hej! Máme na prodej“.

Při Szymanowském jsem očima polykal sbor a to, co se přede mnou rozvíjelo, včetně tenorového sóla, včetně sbormistryně Iriny, která jako zrcadlo odrážela celý sbor svýma očima a držela s ním každé slovo ve svém „sbormistrovském textu“. Při Martinů, nepochybně nejnáročnější skladbě celého koncertu, jsem neuměl zadržet slzy, jak nádherně jej zpívali. A ta intonační dokonalost – po všech stránkách vrcholné řemeslo. Profesionální výkon na světové úrovni, současně mladistvé pojetí, studentsky veselé a profesionálně ukázněné. Naslouchaje poslední skladbě Pragną oczki (Touží očka) ze sbírky Babie Lato významného polského skladatele a autora sborové hudby Stanisława Wiechowicze, jsem si otíral svá očka a přemítal o tom, co bych musel v té Varšavě studovat, abych si TAKHLE mohl zazpívat Martinů! Co? To už by bylo jedno!