Josef Říha: Missa brevis (8/8)

Čistě vokální skladba představuje vždy zvýšené nároky na intonační spolehlivost zpěváků, soudobý hudební jazyk pak v tomto směru klade požadavky zvláště vysoké. K takovým problémům patří například paralelní kvintakordy, jejichž intonační čistota je snadno „prohlédnutelná“, zde je navíc skladatel staví též do složitějších souzvukových kombinací (viz úvod a díl c Gloria, Sanctus, Agnus). Církevní modalita nezasahuje vždy rozměrné plochy, ale často jen zpestřuje durovou tonalitu, čímž zpěvákům komplikuje orientaci v tonálním prostoru, jak to dokládá zejména druhá část ordinaria. Intonační náročností se vyznačují i modulační plochy, a to zejména tam, kde autor využil alterace (Kyrie, Benedictus), chromatických spojů (Benedictus) i modulace enharmonické (Credo). Jestliže skladatelovým záměrem bylo expresivní vyznění takových postupů v harmonických vztazích, pak se tato příkrost samozřejmě projevuje i v jednotlivých hlasových liniích: nezpěvné kroky opět vyžadují intonační jistotu interpretů (například v kodě poslední části).

Na posluchače dílo působí především zachováním jednotných principů kompozičních technik v celém ordinariu. Tato jednota vyniká i přes rozmanitý charakter jednotlivých mešních částí a spočívá zejména ve využití imitačních technik se zřetelem k jednoduchosti a přehlednosti. Spočívá též v uplatnění výše popsaných paralelismů, alterací, kombinací církevní modality s dur-mollovou tonalitou a ve stavbě melodických linií na způsob chorálních nápěvů (spíše ovšem nápěvů chorálu protestantského s náznakem periodicity). Maximální soudržnost jednotlivých částí zajišťují cílevědomé preference reprízovosti, jež ovšem nespočívá jen v návratu téže myšlenky, ale též v návratu obdobné skladebné techniky či některého dalšího výrazového prostředku, který v průběhu mešní části dominoval. Takové reprízy představují v závěrech částí stručné rekapitulace toho nejdůležitějšího, co posluchač ve skladbě zaznamenal, a zároveň staví užitý materiál do nových, neotřelých souvislostí, v nichž optimální poměr starého, dosud slyšeného a nového umožňuje posluchači v díle bezpečnou orientaci. Podobný účinek má přesah týchž principů přes hranice jednotlivých částí mše, z níž se tak stává soudržný celek s pevnou logikou makrostruktury.