Josef Říha: Missa brevis (5/8)

Nezdolnou touhu po pohybu pak ještě podtrhuje syrový zvuk paralelních kvintakordů ve dvou terciově příbuzných modálních vrstvách: ženské hlasy v dórském a mužské hlasy v lydickém modu. Teprve „hosanna“ (od 27. taktu) diatonicky moduluje k centru C s převažujícím durovým tónorodem.

1. Charakteristický „trochejský“ pohyb je patrný vždy alespoň v jedné vrstvě hlasů, zatímco do šestiosminového rytmu se vkrádají tečkované motivy a potvrzují spontaneitu výrazu v pohybovém vyjádření.

Zajímavost jednodílné formy s kodou spočívá v asymetrii polovět i v jejich počtu: zatímco ženské hlasy nasvědčují vždy čtyřtaktovému rozsahu, první polověta (1. – 5. takt) získává díky expozičnímu úvodu mužských hlasů takt navíc. V kontextu výrazu celé mešní části působí tento takt, narušující symetrii, jako bezohledný a možná i náhodný začátek, k němuž se se stejnou vervou přidávají vzápětí hlasy ženské. Ostatní dílce pak zůstávají čtyřtaktové. Předvětí (1. – 5. takt) a závětí (6. – 9. takt) se motivicky shodují, závětí je v podstatě transpozicí předchozího útvaru. Čtyřtaktí „pleni sunt coeli (…)“ (10. – 13. takt) lze chápat jako další závětí, ovšem motivicky odlišné – zatímco dosud spočíval melodický pohyb v mírně zvlněných liniích, nyní jej v první polovině každého taktu zvrásňují příkřejší vzestupy, padající vzápětí do blízkosti výchozích tónů. Repríza celého útvaru je po hudební stránce doslovná (14. – 26. takt), přináší však odlišný text – slova „pleni sunt coeli et terra gloria tua“ ze třetí polověty. Nyní tato krátká textová fráze při svém několikerém opakování i při opakování jednotlivých slov pokrývá celých třináct taktů.

Všechny tři polověty zůstávají melodicky i harmonicky otevřené, poslední souzvuk g – h – d – f (26. takt) proto umožňuje návaznost kody „hosanna“, v tomto případě in C. Melodické postupy v prvních dvou taktech se viditelně blíží předešlé polovětě, zbylé takty ovšem dostávají typicky kodový ráz – rytmický pohyb ženských hlasů jako nositelů hlavní melodické linie zatěžkávají tříčtvrťové hodnoty a melodie směřuje vytrvale vzhůru k tónické tercii, zatímco mužské hlasy utvrzují tóniku jejím střídáním se subdominantou. Závěr zůstává plagální, na místě finálního akordu ovšem překvapuje tónický tvrdě velký septakord (35. – 36. takt).

Sanctus zůstává bez dynamických pokynů, ostatní výrazové prostředky však napovídají, že této temperamentní až výbojné mešní části přísluší průrazný dynamický duch. V pojetí Josefa Říhy totiž aklamaci Sanctus můžeme chápat jako razantně prosazované konstatování toho, co věřící považuje za nutné ve své religiozitě vyslovit.