Život a dílo Zdeňka Lukáše (5/5)

Jeho největší inspirací pro kompoziční práci je absolutní ticho a prázdný notový papír! Až mu někdy vyhrknou slzy radosti, když z Prahy přijede do svého milovaného Jílového a sedne si k čistému notovému papíru. Nejkrásnější inspirací je mu těch pět prázdných linek. Nikdy se ani nedotkne klavíru, nikdy si nepíše skicy, vždy píše inkoustem rovnou načisto, i když je to orchestrální partitura! Nezná při psaní únavu, naopak je „psavec“, jako byli Dvořák a Martinů (toto srovnání učinil M. Kabeláč). Lukáš si nemůže odpočinout, kdyby nepsal. Píše naprosto lehce a samozřejmě. Když píše, nepotřebuje skoro nic, pije pouze čistou vodu, je mu krásně, že by líbal svět, bez problémů usíná a dobře spí. Ráno nesnídá, nejí ani během komponování a oběd si vlastně svým psaním co nejvíce oddaluje… Vlastně má hrozně rád pocit hladu, může se tak na jídlo těšit. Když už se pak nají, hudba většinou zvadne…Vzpomíná na dovolenou u moře v roce 1976, kdy většinu času seděl na pokoji, psal fagotový koncert (1. větu napsal za oněch 14 dní dovolené). Plavat šel ráno, před obědem – aby mu chutnalo jíst, a večer.

Lukáš je svým způsobem grafoman – ohromně ho baví psát noty. Vždy psal z vnitřního popudu, dělá mu to radost, jeho nejkrásnějším pocitem je tvorba. Nikdy si nevytváří předem žádný tonální či formový plán. Jde mu to zcela automaticky samo, při psaní nepotřebuje žádnou drogu – alkohol nebo cigaretu. Tou drogou v kladném slova smyslu je mu pouze čistý notový papír. Popsaný ho už nezajímá, i když tak občas nechává nějakou drobnou chybu. Na vracení se zpět nemá trpělivost, je zaměřen pořád dopředu. Přesto má jednu zásadu při komponování, kterou převzal jako radu od M. Kabeláče. Každou skladbu začíná od konce. Musí vědět, kam dospěje, pak začne komponovat a logicky k tomuto závěru musí dojít. Vlastně si při práci neustále připravuje konec, šetří se na něj, aby vyústění k němu bylo co nejpůsobivější.

Lukášova hudba vůbec nevychází z harmonického principu, ale z melodie ve všech hlasech. Vše je bližší polyfonii než homofonii. Skladatel sám v podstatě nehraje na žádné nástroje, přesto bezpečně zná zvukové a technické možnosti všech nástrojů, pro které psal (kromě kytary a akordeonu snad pro všechny). Když ho napadne hudební myšlenka pro určitý nástroj, musí se „vejít“ do jeho zvukových možností, ne pokračovat např. nástrojem, který dokáže hrát výš. To pokládá za diletantské. Samozřejmě, pakliže to není barevný úmysl. Ale pak to nemůže být jednohlas, ale musí se vyjít minimálně z dvojhlasu. Lukáš se snaží vycítit ducha každého nástroje, vyhýbá se tomu, aby ukazoval zbytečně nějaké zvukové či technické výjimečnosti.

To, co lze vysledovat u Lukáše jako typické, je v mnohých skladbách vystavěná působivá gradace od spodních hlasů až k nejvyšším. Užívá ji většinou právě před koncem skladby. Lukáš o vývoji skladby nikdy nepřemýšlí zpětně, vždy to u něho logicky vyplyne samo. Vše má v hlavě a ví přesně, že právě tak to má být. Nejen, že neposlouchá cizí hudbu (kromě výjimek, kdy je přítomen na nějakém koncertu, kde takzvaně musí být), on doma neposlouchá ani své skladby. A mnohdy si nedokáže ani vybavit to, co napsal…Má takový svůj svět, kam občas jako třešnička na dortu patří dobrá parta jeho přátel, občas s nimi popít, ale to hlavní pro Lukášův život je onen prázdný notový papír a klid. A s tím zcela automaticky související duševní pohoda, která nastane, když si k tomu prázdnému papíru sedne… Je-li donucen okolnostmi, aby komponování na pár dní opustil, nevydrží to příliš dlouho. Nepotřebuje a nevyhledává žádný odpočinek. Až čas odpočinku bude muset přijít, má pro něj připravený letos v létě zrekonstruovaný hrob z černého mramoru na hřbitově v Jílovém, se svým vyrytým jménem a datem narození…

Na závěr mi dovolte, abych citoval zajímavou úvahu Miloslava Kabeláče, kterou před více než čtvrtstoletím svěřil paní Dr. Vlastě Bokůvkové při jednom z rozhovorů : „Kdy že zemřel Janáček? 12. srpna 1928. A kdy že se to narodil Lukáš? 21. srpna 1928. Když přehodíme jedničku s dvojkou, máme místo dvanáctky jednadvacítku… To akorát stihla ta dušička doletět z Moravy do Prahy!“