Roudnické Konsonance podeváté

Z příjemné letargie mě vytrhuje pípání telefonu, které znalým připomíná nepříjemný signál SOS. Bez brýlí, které zůstaly neznámo kde, se snažím přečíst vzkaz: Dear Josef, we almost arrived home. Thank you again for everything. Péter. Fajn, Maďaři, dnes už přátelé, jsou doma. A právě jimi ty deváté Konsonance začaly. To se ale vrátíme v čase zpět do pátečního odpoledne. Je to už podeváté, ale ten pocit se stále vrací. Znáte to, očekávání příštího. Svíravý pocit u žaludku a vtíravé myšlenky. Na co jsme zapomněli, co jsme neudělali, nezajistili? Až na konci vydechnete úlevou. Nezapomněli, všichni udělali všechno i nějakou drobnost navíc, která přispěje ke zdárnému konci. Největší napětí přichází v hodině očekávaného příjezdu hostů. Přijedou včas, přijedou vůbec? Přijeli a byli na místě a včas podle dohodnutého scénáře. Ale tím také soulad plánu a skutečnosti začal a skončil. Ukázalo se, že to je skupina lidí, vymykající se jakémukoliv organizačnímu schématu. Příklad? Domluvíme se, že deset minut před osmou je odvezeme auty na večeři, protože jejich řidič musí dodržet předepsanou přestávku. Když seženete příslušný počet aut, zjistíte, že odešli pěšky a mezitím co organizujete, jsou tam dřív než vy. Nicméně, vždycky byli včas a na místě, kde měli být. Poučení? Někteří lidé jsou myslící tvorové a není nutno jim každý krok předepisovat. V konečném důsledku je to výhodné pro obě strany. Jen vědět, v kterém případě to platí.

Zakrátko se hlásí již zmíněný sbor z Klatov. Ubytovat a večeře. S nastávající nocí projeví přání ještě zkoušet. Popravdě, není to přání sboristů, ale sbormistra. Pod jeho knutou přetrpí zkoušku do pozdních nočních hodin, kdy ještě stačí za vydatné pomoci městské policie sehnat německý text včelky Máji, aby si ji na chodbě s chutí zapěli. Ne, nebyl v tom žádný alkohol, sbormistr je nekompromisní. Jsou prostě takoví a nutno ocenit i vstřícný přístup zmíněné městské policie.

Z pošmourného sobotního rána se vyklubal pohodový slunečný den a jeho nálada se přenesla i na účinkující sbory v Galerii moderního umění. Po tradičním zahájení panem starostou Urbanem a ředitelkou Kulturního zařízení města paní Imbrovou otevřel festival domácí Fojtův komorní sbor. Hodnocení jeho úrovně přednesu ponechám na laskavém posluchači. Za zmínku jistě stojí milé, i když adresátovi předem avizované „překvapení“, které vzešlo z dílny našich sbormistrů, manželů Zrzavých. I letos přijal pozvání náš milý host, pan profesor Tomáš Fiala, bývalý učitel nejen našich sbormistrů, ale snad všech, kteří působí na rozličných místech severních Čech i jinde. To překvapení spočívalo v tom, že poslední tři skladby našeho repertoáru bude dirigovat on, coby čerstvý osmdesátník. Po kratičké zkoušce v přírodě se tak stalo. Upřímně potěšen, svůj děkovný úmysl ztvrdil rundou vodky. Děkujeme Tomáši a přejeme do dalších let pevné zdraví. O Tvůj neutuchající zájem o sbory všeho druhu nemám obavy. Pohlazením duše byly další minuty s klatovským sborem i s maďarským Gaudiem, jehož subtilní, sympatická sbormistryně Judit vládla pevnou rukou nad jindy rozvernou partou převážně ženského pohlaví, mezi nimiž bezpochyby trpí čtyři muži.

Odpolední koncert v kostele Narození P. Marie se nesl v duchu hudebních velikánů, jako Pierluigi da Palestrina, Adam Václav Michna, Orlando di Lasso, Dmitrij Šostakovič, P. I. Čajkovskij, Zoltán Kodály, Ferenc Liszt, Joszef Karai . Smutnou zprávou bylo oznámení paní Judit, že v tom týdnu zemřel skladatel Joszef Karai, jehož skladbu Esti ima (večerní modlitba) zazpíval sbor Gaudium in memoriam. Jen těch posluchačů bylo žalostně málo. Není to výčitka, jen si myslím, že lidé o hodně přichází. Všiml jsem si dívenky, snad čtyři až pět let, jak otočená dozadu k varhanám, držíc se táty kolem krku, soustředěně poslouchá. Dost možná, že to je chvíle, kdy se jí ta v mysli zasutá vzpomínka později vybaví a může to být impuls k volbě ušlechtilé záliby, či profese. Dítě, které tuto zkušenost nemá, bude o to nejspíš ochuzeno.

Čas před večeří byl vyhrazen společnému posezení v jídelně Gymnázia, které ochotně nabídlo i další prostory, jako zázemí pro sbory. Ukázalo se, že to byla po všech stránkách velmi dobrá volba. Napečené dobroty našich paní a dívek vzaly záhy za své, k chuti přišlo i roudnické víno a zanedlouho bylo lze spatřit jedince, jimž maďarština nebyla v konverzaci překážkou. O nedělním ránu jsem potkával Maďary, kteří mě zdravili: „Dobrý den“ a naši naopak zdravili po jejich. Žel mě se tato osvěta vyhnula a moje maďarská slovní zásoba se nikterak nerozšířila. Zpívalo se, našel se i společný repertoár a bylo veselo. Po večeři se všichni vrhli do víru akcí vinobraní, ale žel, pro záznam z onoho dění nemám žádnou povědomost. Nedělní ráno bylo ve znamení loučení s maďarskými přáteli, kteří se chystali na krátký výlet do Prahy a dále domů. S klatovským sborem jsme se po obědě dlouze loučili, trpně naslouchaje odborné rozpravě varhaníků Jiřího Zrzavého a Vítka Aschenbrennera, ježto znalosti tohoto druhu se blíží nule, alespoň pokud mě se týče.

I bylo, že jsme se v dobrém rozešli a budeme snovat plány na ty Konsonance desáté. Aby se tak mohlo stát, děkujeme všem, kdo se jakýmkoliv způsobem podílí na realizaci této akce. Především Městu Roudnice nad Labem, Kulturnímu zařízení města, Galerii moderního umění, Gymnáziu Roudnice nad Labem i Římskokatolické farnosti. Bez pomoci a spolupráce těchto subjektů by tento malý pěvecký svátek nebyl.