Život a dílo Zdeňka Lukáše (2/5)

Za svůj dosavadní život vytvořil těchto úprav více než tisíc!. Nejen v Plzni, ale i při práci sbormistra ženského komorního sboru Československého státního souboru písní a tanců v letech 1975–1979. Tehdy s tímto sborem natáčel pravidelně každý měsíc pět úprav v pražském rozhlase (za čtyři roky to jen zde dělá kolem 200 úprav!).

Ale vraťme se k počátkům kompoziční činnosti. Bez jakéhokoli vážnějšího hudebního vzdělání píše do roku 1960 více než dvacet prvních skladeb. (V tomto seriálu si nebudu téměř vůbec všímat tvorby sborové, neboť ta bude předmětem hlubších rozborů v příspěvku pozdějším). Jsou mezi nimi mj. Klavírní koncert g moll, Koncert pro housle a orchestr op. 11 z roku 1956, o rok později napsaný Koncert pro violoncello a orchestr, I. a II. symfonietta a zvláště v březnu 1960 dokončená I. symfonie. Lukáš má ohromné štěstí, že mu převážnou většinu skladeb hraje Plzeňský rozhlasový orchestr a on vše může slyšet! Skladatel Klement Slavický si všiml, že v Plzni komponuje nějaký Lukáš, a řekl o něm Otmaru Máchovi, který zastával v pražském rozhlase místo ústředního redaktora pro folklór. Vzhledem k tomu, že Z. Lukáš v plzeňském rozhlase působil i jako dramaturg lidových písní, jezdil do Prahy na porady, kde se s Máchou osobně seznámil. Otmar Mácha na Lukášovy pozoruhodné kompoziční začátky upozornil v té době snad nejvýraznější skladatelskou osobnost – Miloslava Kabeláče. Od roku 1961 tak začíná Zdeněk Lukáš konzultovat s tímto skvělým člověkem a skladatelem. Přinesl mu skicu II. symfonie – její klavírní výtah. Kabeláč si ji prohlédl a označil ji za „svitku“. Požádal Lukáše o napsání kompletní partitury. Ten si vzal v rozhlase 14 dní neplaceného volna a za tu dobu napsal partituru prvních dvou vět. Kabeláč byl tentokrát z jeho práce nadšen a vybídl Lukáše k pokračování. Zeptal se ho, jestli se někde učil harmonii? – Ne. – Formy? – Ne. – Kontrapunkt? – Ne. – Instrumentaci? – Ne. – „To je dobře, nejste zatížen žádnými pravidly, jste volný člověk! Pokračujte v komponování!“

Konzultace byly vždy bezplatné a tiché. Kabeláč se zahleděl do partitury, občas pronesl, že „tady budou posluchači zívat“ (Lukáš se přes rameno přísného kritika snažil odvodit, kde se ta nuda v notách nachází. Ale říká, že tam stejně nic neopravoval…). V něčem si ovšem přece jen nechal poradit. Kabeláč vždy tvrdil, že Lukáš potřebuje pořádného kočího. Že příliš „letí“ dopředu, potřebuje uzdu. Na mnoha konzultacích Lukáše upozorňoval, aby psal pomaleji („i mistři jako Beethoven měli problémy s ranými skladbami…“). A to si Zdeněk Lukáš vzal k srdci a naučil se v tomto směru sebekontrole.

Po úspěšném dopsání II. symfonie (op. 26), kterou mu mj. nahrál Plzeňský rozhlasový orchestr (PRO) s dirigentem M. Turnovským a koncem roku 1962 provedl SOČR s dirigentem A. Klímou v pražském Domě umělců, vzniká v sedmdesátých letech celá řada pozoruhodných kompozic. Pro Karla Krautgartnera a SOČR (dir. A. Klíma) píše Lukáš Koncert pro sopránový saxofon, který byl mnohokrát proveden i jinými interprety, roku 1965 dokončil III. symfonii „Dove sta amore“ pro smíšený sbor a symfonický orchestr, ale i IV. symfonii, která získala v následujícím roce 2. cenu (1. nebyla udělena) ve skladatelské soutěži ke 40. výročí založení SOČRu v Čs. rozhlase Praha. V porotě této soutěže seděl i Miloslav Kabeláč, který Lukášovi telefonoval, že ač je soutěž anonymní, poznal bezpečně jeho kompozici a gratuluje mu k obrovskému skladatelskému posunu! Nemohlo být pro skladatele většího povzbuzení do další práce… Mezi další pozoruhodné Lukášovy kompozice z tohoto období patří Concerto grosso pro sólový smyčcový kvartet a smyčce op. 36, II. smyčcový kvartet (vítězná kompozice v soutěži Smetanova kvarteta z roku 1966), Musica per piano op. 45, Scherzoso pro smyčce, harfu, celestu a pikolu, Musica rytmica op. 51 z roku 1966 (koncert pro bicí nástroje a 8 dechových nástrojů), rozhlasová opera Ať žije mrtvý op. 52 z roku 1967, Concerto per violino, viola e orchestra sinfonica (z roku 1968), Dechový kvartet s trianglem op. 61, Partita in C pro komorní orchestr, dosud na své provedení čekající oratorium na verše K. Šiktance pro soprán, baryton, alt, recitátora, smíšený sbor a symfonický orchestr Adam a Eva op. 64 z roku 1969 (v té době zasláno ČF a dirigentu V. Neumannovi) aj.