Úmrtí Ilji Hurníka

Ilja Hurník, který se narodil 25. listopadu 1922 v Ostravě – Porubě, byl v kompozici žákem V. Nováka (1941 – 1944), v klavírní hře začínal v rodném městě u F. M. Hradila a pokračoval v Praze u V. Kurze. V letech 1945 – 1948 absolvoval ve třídě Ilony Štěpánové–Kurzové nejprve mistrovskou školu konzervatoře a pod jejím vedením ještě čtyřleté studium klavírní hry na pražské AMU. Jako klavírista se díky svému rodnému kraji a hluboké znalosti tamějšího lidového života stal Ilja Hurník zasvěceným interpretem díla svého krajana Leoše Janáčka. Jeho další oblíbenou interpretační oblastí byl francouzský impresionismus, především skladby C. Debussyho. Od šedesátých let se prosazoval na koncertních pódiích a později též na gramofonových nahrávkách čtyřruční hrou s partnery Pavlem Štěpánem a Janou Hurníkovou.

Pro svůj vtipný sloh, bohatou obrazotvornost a dokonalou zasvěcenost do tajů hudebního zákulisí si získala velkou oblibu Hurníkova beletristická díla (více než 20 titulů) – sbírky povídek, eseje, paměti, z nichž některé byly převedeny do podoby rozhlasových her, staly se operními librety či filmovými scénáři. V této souvislosti je třeba připomenout i jeho vynikající popularizační rozhlasové a televizní pořady (Umění poslouchat hudbu).

Těžištěm tvůrčí práce Ilji Hurníka však byla kompozice. Již v jedenácti letech mu vyšly tiskem první skladby pro děti, které jsou dodnes součástí instruktivního repertoáru. Své největší inspirace nalézal u svého učitele V. Nováka, lásku k lidovým intonacím svého rodného kraje pak čerpal u svého krajana Leoše Janáčka. Ilja Hurník se rád vracel i ke starým formám, které zpracovává s neopakovatelným půvabem, a dává tak vzniknout osobitým dílům s neoklasickým charakterem a přesnou a jasnou formou. Tento rys jeho tvorby objevíme nejčastěji v jeho skladbách symfonických, koncertantních, komorních a klavírních. Ve výčtu jeho díla nesmíme samozřejmě opomenout jeho díla operní a dramatická (např. opery Dáma a lupiči, Diogenes, Oldřich a Boženka, Rybáři v síti, Mudrci a bloudi) a díla oratorní a kantátová (jako např. Noé, Maryka, Prastaré obrazy, Missa vinea crucis, Vánoční pastorela, Velikonoce, Letnice, Ozvěna). Bohatá je i Hurníkova tvorba pro děti nebo díla inspirovaná dětským hudebním světem, která vznikla ponejvíce pro potřeby vyspělých dětských sborů, ale i komorních a orchestrálních souborů a jednotlivých instrumentalistů. Ze skladeb a cyklů pro dětské sbory si připomeňme např. díla Kapr, blecha a tak dále, Variace na myší téma, Difugere nives, Slezské písničky, Dětská tercetta, Tři dcery, Červnová noc nebo Voda, voděnka.

Mnohostrannost osobnosti Ilji Hurníka se promítá i do specifického stylu jeho hudby, která prozrazuje důkladnou znalost kompozičního řemesla, velkou zkušenost, ale i bystrý pohled na svět s filozofickým jiskřením moudré ironie. Je mu vlastní osobitý nadhled, humor a sklon k apokryfu. Byl typem intelektuála, ale jeho skladby jsou srozumitelné, spontánní, plynou s lehkou samozřejmostí a přirozenou krásou. Získal za ně ve světě i řadu ocenění, ale těmi nejhodnotnějšími cenami jsou trvalé úspěch Hurníkovy tvorby u laického obecenstva. V roce 2007 převzal od prezidenta ČR Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, v roce 2010 pak od ministra kultury Cenu MK ČR za přínos v oblasti hudby.

17. listopadu 2012 pozdravily sbory Abbellimento, Gaudium Pragense, Iuventus paedagogica, Králevéhradecký dětský sbor Jitro, Pražská kantiléna, Svítání Praha, Zvonítka a Zvonky společným Slavnostním koncertem v rámci cyklu „Pocta tvůrcům“ 90. narozeniny Ilji Hurníka. A zcela zaplněná Dvořákova síň Rudolfina vzdala vstoje hold velkému Mistru. Jeho Missa vinea crucis jej pak v podání Zvonků a Abbellimenta provázela 17. září 2013 za přítomnosti mnoha osobností české kulturní sféry v Chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě na jeho poslední cestě.

Čest jeho památce.