Harantovské slavnosti již podeváté

Tato již osvědčená tradice probíhá od roku 1993 každé dva roky. Je to patrně jediná hodnocená sborová přehlídka v Čechách, jež je plně zaměřena ke slohu renesance, k vokální polyfonii se zřetelným zdůrazněním domácí hudební tvorby. Dík za realizaci patří především místním nadšencům, s paní Doležalovou coby pověstnou duší v čele, přítomnou u všech předchozích ročníků, a za pomoci NIPOS ARTAMA.

Porotu tvořil její stálý předseda a dramaturg PhDr. Martin Horyna z Jihočeské univerzity, přední znalec historie a interpretace daného slohového období u nás. Dále to byli dirigent Jan Rozehnal, sbormistři Jiří Štrunc a Jiří Fuchs, za NIPOS ARTAMA Iva Daňková.

Letošní festival s hodnocenou přehlídkou už kráčel plně v duchu přísné stylovosti nastolené po diskusích v roce 2005. To se letos zřetelně projevilo v dobré úrovni zúčastněných sborů. Tentokrát nefiguroval v průběhu celého festivalu žádný slabý sbor, zatímco v onom mezníkovém roce 2005 jich bylo několik. Ty zjevně zápasily se základy pěvecké techniky a intonace, kdy hovořit o nějaké stylovosti bylo dosti nepřípadné. Neb tato je zcela přímo úměrná k technické základně sboru. A právě o a capella renesančním stylu to platí ještě o to více!

Festivaly, které se specializují na určité vymezené slohové období, se poměrně výrazně odlišují od většiny i velmi prestižních typů soutěží. Ty mají obvykle obecnější dramaturgický půdorys, zaměřený na větší spektrum stylů a jejich zásadnější interpretační rozdílnosti.

Renesance je pro náš sborový svět obdobím mimořádně významným jak technicky, tak širokými možnostmi ve výběru skladeb. Je to de facto jediný velký sloh, který se ve sborovém zpěvu a capella silně realizuje. To již v dalším vývoji hudební historie nenajdeme. Nelze nevidět, že prakticky všechny tzv. prestižní soutěže světa vždy žádají obvykle zařazení jedné skladby z oblasti renesanční polyfonie. Proč takřka vždy (snad jen vyjma Cantonigros) tento repertoárový požadavek? Ve stylu renesance je pevná technická základna nejvíce čitelná, instrumentální vedení hlasů pevným základem, který se nedá zastřít ani obejít. Forte musí být úměrná, ne romanticky rozevlátá piena forte. Transparentnost polyfonního přediva hlasů je pro dirigenty vždy velkým úkolem. Je to zkrátka technicistní pilíř, asi jako pro sólového pěvce představuje interpretace klasicismu v operách W. A. Mozarta.

Festival renesanční hudby je však cele zaměřen na tuto epochu. Proto zde nemusejí uspět sbory, jež na výše zmíněných typech festivalů a soutěží dobře prosperují. Navíc i na tomto krásném festivalu se v roce 2005 „lámal chleba“ a přednost dostala ona více do hloubky jdoucí interpretace před obvyklejší povrchností, naznačeností a vlastně nedotvořeností. Tím vymizely soubory, které zjevně spíše zápasily s intonací, pěveckou stránkou, frázováním a členěním frází. Bez dobrého technického základu nelze nic stylově vytvořit, to je prostě nezbytná podmínka. Taktéž v počtu pěvců jsou výhodnější menší komorní skupiny než sbory s obvyklejším počtem třiceti a více zpěváků. Jejich větší zvuková hutnost a tím často i netransparentnost už sama o sobě nebývá v souladu se zvukovým ideálem daného slohu). Ale netvrdím, že přes tento určitý handicap nelze slušně uspět. Letos však komorní ansámbly, zjevně zaměřené k renesančnímu slohu, očividně dominovaly a nejvíce požadavky stylu naplňovaly.

Laureátem festivalu se stal sbor, který porotu zaujal celistvostí svého projevu. V letošním roce tuto pozici, možná pro mnohé trochu překvapivě, získal komorní ansámbl Oktet Praha. Cenu za kultivovaný komorní zvuk získal Bacillus essencis Dolní Chabry. Osobně bych akcentoval velmi krásný hudební projev Kollegia pro duchovní hudbu z Klatov. Získal Cenu za stylovou interpretaci polyfonie.

Cenu za přesvědčivou hlasovou kulturu získal Nachti-Gallus Praha se sbormistryní Mgr. Sylvou Mafkovou. Té byla porotou navíc přiznána Cena za samostatné výborné vedení sboru.

Bylo mi osobně trochu líto snaživých výkonů obou středoškolských sborů z SPgŠ Kroměříž a z blízké Nové Paky. Jistě by si nějakou dílčí cenu zasloužily. Ale… Jak jsem výše uvedl specializované malé komorní ansámbly, zaměřené jejich sbormistry cíleně k vytčenému stylu, mají jistou výhodu před početnějšími, šířeji zaměřenými sbory. Ani netuším, co by tomu dnes řekl např. Josef Veselka, s nímž jsem měl řadu cenných konzultací v minulosti, když on běžně interpretoval renesanci s šedesáti členným sborem, což je v úvahách dnešních specialistů už samo o sobě nestylové. Každá generace vědců a umělců přináší nové stylové pohledy a ty jsou i dnes u nás jiné než v době takových velikánů, jakými byli nesporně např. Jan Kühn, nebo Josef Veselka. Ostatně glissando na nahrávkách geniálního bel cantového pěvce Benjamina Gigliho v Mozartových áriích, by dnes sotva došla uznání. Tato paralela se mi maně dere do mysli, neb i klasicismus je dnes o mnoho přísnějším interpretačním stylem než býval ještě v nedávné minulosti.

Zahajovací koncerty v Chrámu sv. Bartoloměje jsou vždy v popředí pozornosti a realizátoři na ně vybírají renomovaná tělesa. Po loňském Kühnově dětském sboru s prof. Jiřím Chválou vsadili letos organizátoři na komorní, leč profesionálně suverénní ansámbl Octopus Pragensis s uměleckým vedoucím Petrem Daňkem. V rámci festivalu tradičně probíhají přednášky a semináře na harantovská témata. V neděli slavnostní akce končí slavnostní mší se společným zpěvem a koncertem laureáta festivalu i dalších oceněných sborů.