PPS Smetana oslavil stoleté jubileum

Počátky sboru sahají do roku 1909, kdy byl při Občanské besedě na pražském Smíchově ustaven pěvecký kroužek s názvem Pěvecká šestnáctka, jehož sbormistrem se po několika měsících stal Rudolf Černý (1876–1949). Podle vzoru Pěveckého sdružení moravských učitelů směřoval sbor od počátku ke koncertnímu typu sborového zpěvu. Jedním z prvních kroků sbormistra bylo zrušení klauzule o maximálním počtu šestnácti členů a poté následoval další organizační krok – odloučení od Občanské besedy a přejmenování sboru na Smíchovské pěvecké sdružení Šestnáctka. Brzy se dostavil i první významný umělecký úspěch, kterým bylo vítězství na pěveckých zápasech v Plzni v roce 1912. Nadějný rozlet sboru však zbrzdila světová válka. K obnovení činnosti došlo hned na podzim roku 1918, a to pod novým názvem Pěvecký sbor Smetana, který byl zanedlouho nato upraven do definitivní podoby Pražský pěvecký sbor Smetana. Stejně jako PSMU se v meziválečném období orientoval především na českou sborovou literaturu, kmenový repertoár představovala díla Smetany, Křížkovského, Foerstera a Nováka.

V roce 1926 z důvodu vážného zranění R. Černého nastoupil do čela sboru profesor konzervatoře a první sbormistr Pěveckého sdružení pražských učitelů František Spilka (1877–1960). Repertoár sboru rozšířil o dramatická díla soudobých autorů, např. V. B. Aima, E. Axmana či B. Vomáčky, prováděl také díla slovenských skladatelů, a především četné úpravy lidových písní. V roce 1934 se pod jeho vedením uskutečnil největší z mnoha předválečných zahraničních zájezdů, který směřoval do Jugoslávie, Řecka a Turecka. Znamenal nejen vyvrcholení mezinárodních aktivit, ale bohužel i jejich přerušení na dlouhá desetiletí.

Po vážně nemocném F. Spilkovi se vedení sboru ujal v roce 1939 Oldřich Hilmera (1891–1948). Také on měl bohaté předchozí sbormistrovské zkušenosti, především u sboru Křížkovský. Jeho hlavní zásluhou bylo, že zdárně provedl těleso těžkým obdobím okupace, kdy zkoušková a koncertní činnost neutichla, ba naopak, mnohé koncerty se tehdy stávaly národní demonstrací. Dramaturgicky byl zcela pochopitelně kladen důraz opět na českou tvorbu a lidové písně.

Když Hilmera v roce 1948 zemřel, nastoupil na jeho místo prof. Josef Plavec (1905–1979), hudební vědec, pedagog, umělec, hudebník širokých zájmů. Počátkem 50. let zasáhly nové společenské poměry i do organizační struktury amatérského sborového zpěvu. Byla zrušena ústřední sborová organizace Pěvecká obec československá, pěvecké spolky ztratily možnost samostatné právní existence a byly nuceny získat organizační základnu při státních podnicích, odborových či mládežnických organizacích. Pro sbory přinesla tato změna na jedné straně ideologický dohled, na druhé straně ale do značné míry jistotu finančního zabezpečení. PPS Smetana našel tehdy zřizovatele v Závodním klubu ROH Státní banky československé. Pro pracovní zaneprázdnění prof. Plavce se v roce 1954 postavil do čela sboru méně zkušený a méně známý Zdeněk Kostka (1920), klavírista, člen Pěveckého sboru Čs. rozhlasu. Za jeho éry dosáhl sbor největší členské základy, která se rozrostla až na dnes těžko uvěřitelných 92 pěvců. Kostka také významně rozšířil repertoár nejen o soudobé novinky, ale orientoval se také k tvorbě starých mistrů.

V roce 1959 z důvodů rostoucích neshod s vedením sboru i jeho členstvem Kostka odstoupil a na jeho místo nastoupil, poprvé v dějinách sboru na základě konkurzu, profesor konzervatoře Vladimír Doležal (1925–2005), který získal předchozí sborové zkušenosti především jako korepetitor Pěveckého sboru Čs. rozhlasu. Ve funkci setrval rekordních 32 let a přivedl ke sboru mj. jako hlasovou poradkyni pěveckou pedagožku prof. Jarmilu Vrchotovou-Pátovou. Díky jeho kontaktům v rozhlase a na konzervatoři mohl sbor rozšířit svůj repertoár o smíšené sborové party významných kantátových děl. Doležal se systematicky věnoval i renesanční polyfonii a tvorbě soudobých skladatelů (P. Eben, V. Felix, Z. Lukáš, F. Šauer, J. Snížková aj.). Některá díla byla sboru věnována, největší popularitu z nich získal Lukášův cyklus Jaro se otvírá(1975) pro mužský sbor s doprovodem houslí. V roce 1967 Smetanovci vycestovali po 33leté přestávce do zahraničí a v průběhu dalších let navštívili řadu zemí, a to i za železnou oponou.

V roce 1992 se stal Doležalovým nástupcem Michael Keprt (1972), tehdy student dirigování a skladby na AMU. Nové společenské podmínky znamenaly počátkem 90. let pro pěvecké sbory zásadní změnu – mohly se sice opět stát samostatnými právními subjekty, ovšem za cenu ztráty finanční podpory ze strany bývalých zřizovatelů. Speciálně mužské sbory byly nejvíce postiženy i velkým úbytkem členů. Za těchto podmínek uskutečnil Smetana v roce 1996 historicky první zájezd do USA. Zúčastnilo se jej i několik členů PSPU, jehož sbormistrem byl M. Keprt současně od r. 1994. Při této příležitosti vznikla myšlenka spojit zbývající členstvo tří pražských mužských sborů, PPS Smetana, PSPU a PS Typografia, do jednoho tělesa. Od té doby pracují tyto sbory pod společným názvem Pražské mužské sbory. V jejich vedení se vystřídalo několik sbormistrů, mj. Stanislav Pěšička či student sbormistrovství na Pedagogické fakultě UK Solon Kladas. Od roku 2006 je vede ukrajinská sbormistryně Valentina Shuklina, studentka AMU.

Spojené Pražské mužské sbory zahájily v počtu cca 35 zpěváků výroční koncert krátkým programem z díla B. Smetany (Heslo) a A. Dvořáka (Tři mužské sbory s průvodem čtyřručního klavíru – Žal, Divná voda a Děvče v háji.) V druhé části se představili sólisté, kteří se Smetanou v nedávné době spolupracovali – houslisté Viktor Mazáček a Jaroslav Svěcený, kytarista Stanislav Barek a zpěvák Jiří Kusý za doprovodu Vladimíra Roubala.

Jako nejzajímavější se ukázala třetí část koncertu, v níž vystoupil Pražský pěvecký sbor Smetana samostatně, posílen svými bývalými členy. Toto čtyřicetičlenné těleso suverénně prokázalo samostatnou životaschopnost a je jen škoda, že v tomto složení nemůže působit trvale. V jejich provedení zazněl reprezentativní výběr z repertoáru, který sbor provázel po mnoho desetiletí – zastoupeni byli téměř výhradně čeští skladatelé (Smetana, Dvořák, Foerster, Janáček, Martinů), vrcholem koncertu byl již zmiňovaný cyklus Z. Lukáše Jaro se otvírá s doprovodem J. Svěceného. U dirigentského pultu se střídali M. Keprt a Jiří Voběrek.

Z koncertu asi odcházela většina posluchačů se smíšenými pocity. Na jedné straně mohli být potěšeni výborným výkonem, který nám v posledních letech dokáže zprostředkovat málokteré mužské sborové těleso, na druhé straně však i s obavami o budoucnost našeho mužského sborového zpěvu. Vždyť samotný Smetana prezentuje na svých internetových stránkách v současné době pouhých 11 členů s věkovým průměrem 70 let. Všechna tři pražská tělesa pak mají dohromady kolem 35 zpěváků a jejich věkové složení není o nic příznivější. Mužským sborům tradičního typu se zcela zřejmě nedaří v posledních dvaceti letech získávat nové, mladé členy. Pokud již muži mají čas a chuť sborově zpívat, potom se realizují ve věkově mladších smíšených sborech. Jednu z možností, jak zachovat zvukově nenahraditelný mužský sborový zpěv při životě, ukázal návštěvníkům koncertu v závěru sbor BARiTON Libora Sládka. Stejně jako již zavedení královéhradečtí Gentlemen Singers (vznikli r. 2003 z bývalých členů chlapeckého sboru Boni pueri) nebo mužský komorní sbor NONA na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem sázejí na komorní sestavu, složenou z vyspělých zpěváků, většinou absolventů dětských či chlapeckých sborů. Repertoárově se orientují nejen na sborovou klasiku, ale i na hudbu populární, swingovou, jazzovou, muzikálovou apod. Přejme si, aby podobných souborů vzniklo co nejvíce a aby se jim podařilo překlenout dobu, která nekomerčním aktivitám uměleckého typu, a to především mezi mužskou částí populace, výrazně nepřeje.