KDS: Večery a drobné úniky (6/7)

Proto i v Koreji, po celodenním programu, přejezdech, zkouškách a koncertech, jsme s chutí zabředli do přeplněných uliček nočních měst. Je logické, že v takto horkém podnebí je noční život aktivnější než denní. Lhostejno, jestli je deset hodin večer nebo druhá hodina ranní, auta proudí, lidé se scházejí v restauracích, chodí nakupovat, povídají si. Někdy bylo až protivné, jak aktivní a odpočatí se Korejci v hluboké noci zdáli. Když jsme občas přes ulici do nejbližšího obchodu vyrazili pro plechovku místního piva, zastavovali nás na ulici, ptali se, odkud jsme, a ti, kdo uměli alespoň pár slov anglicky, je okamžitě využívali. Večery z části na ulici, na lavičkách, z části v hotelových pokojích. Nechodili jsme spát nijak pozdě, ono by to ani dlouhodobě nešlo, omdlévat na koncertech není moc oblíbená zábava, ale pár hodin po definitivním večerním rozejití se do pokojů se vždy utvářely menší skupinky, které se pak podle výdrže svých členů různě dlouho potkávaly na chodbách hotelu i na ulici. Nemyslím, že by to bylo zbytečné nebo nezodpovědné. Byla to po celém dni konečně možnost spočinout, nechat v sobě dozrát koncert a ovace a sdílet to vše jen s lidmi, kteří se navzájem chtěli vidět a poslouchat. Musím říci, že bez večerních posezení s plechovkou piva v nějaké uličce kousek od hotelu, vždy s Adamem a někdy s Hedvikou, Margit a dalšími, by se asi stereotyp stával dost nesnesitelným. A nejen to, myslím, že se touto zvláštní autoterapií také předešlo mnohým konfliktům, způsobených přetlakem stresu a únavy. Bylo to pokaždé osvobozující, na hotelových balkonech, na lavičkách či obrubnících, u památníku padlých vojáků v Busanu, ve stále nesnesitelně horké a vlhké korejské noci, pod oblohou zcela zastíněnou obrovským množstvím blikajících neonů, jako ostrůvek klidu před vypuknutím dalšího dne.

I.Japonci a Korejci

Nechci se pokoušet o kulturně sociologickou studii národů. Ale každý, kdo má oči a uši, vidí a slyší, že přes geografickou blízkost jsou si tyto národy velmi vzdálené. Japonci jsou naprostým opakem všeho, co bylo řečeno o Korejcích, aniž by to bylo nutno chápat negativně. Typický Japonec? Formální, uctivý, chladný, zdvořilý, neosobní, ochotný, sebevědomý a takto by se dalo pokračovat ještě dlouho. Jsou v určitém smyslu evropštější než Evropané, nebo jinak řečeno, velmi pravděpodobně jsou naším předobrazem, přestože si uvědomuji rozdílnost naší a japonské kultury. Myslím, že v tomto smyslu ale hraje roli ekonomická propojenost a japonská houževnatost a důslednost. Tak se spojilo kapitalistické tržní prostředí s individualismem paradoxně naplněným oddaností k podniku. Japonci se pevně přimkli k ideálům velmi podobným našim a naplňují je dokonaleji než jejich původci. V ekonomice překonali v mnoha ohledech celý svět, jejich elektronika je o generaci před naší, ale vypadá to, jako by spolu s tím předběhli i naše zbytky otevřenosti a srdečnosti. Pochopitelně toto je třeba brát pouze jako úvahu, která se neopírá o žádné hluboké znalosti. Nedá se říci, že jsme se v Japonsku cítili hůře, bylo to zkrátka jiné. Žádné výkřiky nadšení při aplausech, žádné zástupy malých dětí smějících se od ucha k uchu a přirozeně se bavících. Náš kontakt s japonskými dětmi znamenal alespoň pro mě spíše noční můru.

Měli jsme jakési setkání dětských sborů v jedné japonské škole. Ničím ojedinělý nápad, i v Koreji jsme taková setkání absolvovali. Ale úpornost, připravenost, formálnost a řízenost tohoto setkání nám všem myslím vyrazila dech. Japonské dívky nám zjevně zpaměti (v angličtině by to snad bylo pochopitelné, ale ony drmolily ve svém rodném jazyce!) recitovaly své dotazy v pozoru předstoupené před ostatními, aniž snad věděly, na co se ptají, a aniž je zajímala odpověď. Všichni ve škole byli vybaveni mávátky v podobě českých vlaječek, občas obráceně nasazených, to jediné snad příprava zanedbala. I další zážitek byl velmi podobného charakteru – koncert v obrovské šintoistické svatyni. Jako malý ilustrativní detail atmosféry, kterou to místo mělo, může posloužit fakt, že mramorové schodiště a celé podium bylo tak dokonale vyleštěné, že se na nich dalo tancovat skutečně jen s maximální opatrností. Jakoby i to místo samo bylo sice okázalé, přepychové, ohromující a dokonalé, ale trošku nesnášenlivé k životu. Možná je ve mě příliš peroutkovské skepse k masovým projevům čehokoliv, a vždy s úsměvem vzpomínám na právě Peroutkovo líčení manifestace při vniku republiky v roce 1918, kdy ve  všeobecné radosti a davovém nadšení se tento novinář melancholicky potloukal kolem Václavského náměstí sužován myšlenkou, jak snadné by teď bylo pro nesprávného člověka tento dav zmanipulovat k příšerným věcem. Ale v té svatyni, kdy organizovaně (v programu bylo uvedeno: zpívají i diváci) všichni návštěvníci povstali, bylo jich asi tři tisíce, a zpívali s námi své japonské písně, z nich šel opravdu spíše strach. Uniformita a jakési fanatické oddání se, které se projevilo i v takové situaci, rozhodně není vlastní Korejcům a myslím, že ani jinému národu na světě.