KDS: Strava a konflikty (4/7)

Přiznám se, že o korejském způsobu stravování jsem neměl absolutně žádné potuchy. Předpokládám, že jsem nebyl sám. Ale také jsem si nedokázal představit, jak dlouhodobé změny stravovacích zvyklostí mohou otřást lidmi a vztahy, jak dokážou z docela vyrovnaného člověka udělat cholerickou hromádku neštěstí. Stručně řečeno, nedokázal jsem si představit, co dovede kus žvance. Člověk dokáže krátkodobě vydržet o hladu bez větších problémů. Dokáže i pár dnů, třeba na vodácké výpravě, vyjít s tím, co zrovna nezvlhlo nebo neshnilo. Ale kontrast vyčerpávajících uměleckých výkonů, luxusních hotelů, nadšených ovací publika a z toho plynoucího pocitu koncertních hvězd a pocitu hladu nebo nestravitelných pokrmů, to je živná půda pro konflikty. Nikdy nezapomenu na scénu z luxusní recepce pětihvězdičkového hotelu, obložené černým mramorem, kde po fantastickém koncertu, očekávajíce spravedlivou odměnu, dostáváme každý po studeném mastném hamburgeru a kukuřicovém salátu. Může se jevit jako naprosto okrajová záležitost, ale vážně nebyla. Podobně jako nejistota v ubytování je nejistota v jídle hrozná. Nikdy nebylo možné dopředu odhadnout, jaké jídlo před nás kde postaví, a bylo-li více dnů za sebou servírováno jídlo korejské, atmosféra houstla.

Jednak totiž chutě všech korejských pokrmů jsou zásadně neslané, sladkokyselé a extrémně pikantní. Tvoří ho dost často i pokrmy z těžko identifikovatelných plodů, a navíc se samozřejmě často užívá mořských živočichů, což dohromady znamená pro středoevropana dost těžko stravitelný koktejl. Někteří v sobě objevili zásadní odpor k některým chutím, jako například sezamovému oleji, který lze co do četnosti užívání přirovnat třeba k sojové omáčce v čínských jídlech. Pro ty byla korejská kuchyně opravdu utrpením. Inu, a vidina dobrého jídla, která se rozpadne v prach, dokáže udělat rozzuřeného býka i z poklidného beránka. Všichni se stávají přecitlivělými, čas od času vmete někdo někomu do tváře věci, které by jinak z úst nevypustil.

Snažil jsem se od začátku držet jakési strategie, jak se vyhnout ponorkové nemoci; totiž nevázat se na jednu malou skupinu lidí a v různých fázích dne jich střídat několik – věrnou spolucestující mi byla Margit, stejně věrnou společností při koncertech a zkouškách Eliška, při jídlech Helena a Aničkou, při večerních zábavách Adam, Linda a Hedvika, a kromě těchto pevnějších bodů jsem se pokoušel obíhat postupně snad všechny a s každým trávit část dne. Nemohu říci, že by mi tato strategie úplně vyšla, ani ji nemůžu doporučit jako zaručeně fungující. Jednak, jak to tak bývá, svou pozicí klouzavého článku svádíte v důsledku k pomlouvání všechny, jednak vám často nezbude ani jeden člověk, o kterého se můžete skutečně opřít, a také se neukázalo být pravidlem, že doba, po kterou s určitou skupinou jste, nutně zvyšuje riziko ponorky. Ono sousedství v autobuse je sice časově náročný úkol a vyžaduje, abyste si s tím, koho budete mít pár centimetrů od sebe několik hodin denně po tři týdny, velmi dobře rozuměli, ale není ani zdaleka tak potenciálně nebezpečné, jako sdílení stolu s vyhládlými a unavenými lidmi, kteří mají rozdílné chutě a názory na jídlo, které se právě doneslo. Ani nejšikovnější diplomat nezastaví lavinu, která se řítí – část lidí vyžaduje vaši hlasitou kritiku, část hlasité chválení, část, abyste byli konečně zticha. Jako nečlen ani jedné skupiny se dost dobře nemůžete názorově rozpoltit, abyste byli zadobře s každým. No a z podobných malicherností potom vlivem ponorkové nemoci vznikají stavy hysterického breku a nenávisti, kdy i vás stravuje pocit naprosté marnosti a chuť s tím vším na místě fláknout, než si uvědomíte, že ani kdybyste se tisíckrát snažili, uniknout z této situace prostě nemůžete. A spirála pomluv a výlevů zraněných dušiček se rozpaluje a ponořuje hlouběji a hlouběji. A když se voda vyvaří a spirála vychladne, podíváte se na ni, a zjistíte, že všechno začalo pár kapkami sezamového oleje.