KDS: Koncerty a zkoušky (3/7)

Tomáš Halík v této souvislosti hovoří o křesťanství získávaném v mládí od narození jako o principu podobném tomu, kdy se dítě učí mluvit. Jak já tomu rozumím, dospělý nikdy nebude v cizím jazyce rodilým mluvčím, ať se bude snažit sebevíce. Prodavač z Vinohrad se pravým buddhistou zkrátka stát nemůže, stejně jako indickou ženu si těžko představíme jako vesnickou kostelní babičku. Myslím, že to lze vztáhnout mnohem šířeji než na náboženství. Skutečně si v procesu výchovy a začleňování do společnosti osvojujeme kulturní dědictví našeho prostředí tak, že myšlenky o univerzálnosti hudby těžko obstojí. Co je asi podobné, je způsob, jakým lidé hudbě naslouchají. Ale ani zde to nemusí platit absolutně. Pokud hudba v dané společnosti slouží jako jakýsi doplněk k aktu, který jiná kultura nezná, nelze ji asi dobře chápat. Myslím, že i pro běžného Čecha je gregoriánský chorál nebetyčně nudný, stojí-li zcela mimo křesťanský svět. Podobně pochybuji, že party mladých „afrických“ bubeníků ve Stromovce rozumí smyslu hudby, kterou provozují. Vždy si v takové situaci představuji buddhistické mnichy hrající heavy metal, africké domorodce zpívající renesanční polyfonní skladby a Alexandrovce věnující se arabským islámským melodiím s jejich charakteristickými stupnicemi a harmonickými postupy. Myslím, že by to nebyl dobrý nápad, ačkoliv nepochybuji, že by byl komerčně úspěšný.

Tato klišé si tedy s dovolením odpustím a pokusím se spíš popsat dojem z korejského publika, jak jsem ho zachytil já. Asi je třeba poněkud obecnějšího zamyšlení. Především ve srovnání s Japonci, s nimiž jsou Korejci provázáni mnoho desetiletí trvajícími antagonismy – válečné konflikty a okupace tyto dva národy dost poznamenaly, jsou Korejci obecně velmi otevření a srdeční lidé. Byl jsem vždy proti jakémukoliv zobecňování, co se týče národností. Toto svoje přesvědčení jsem tedy opustil, ale z prostého důvodu: Evropa i Amerika prochází dlouhodobým modernizačním vývojem, jehož podstatnou stránkou je vysoká míra individualizace a růst významu generačních rozdílů. Možná se mýlím, ale máme asi určité představy o rozdílech mezi typickým Čechem a typickým Němcem. Jenže český student od německého se prostě zásadně neliší. Německý ředitel podniku bude velmi podobný českému, český člen punkové kapely bude k nerozeznání od německého. Společenské postavení, věk a vzdělání nás odlišují a charakterizují daleko víc, než rozdíl národností v prostoru, který nazýváme euroatlantickým. Ale zato, a to je možné pochopit právě až z pohledu „zvenčí“, máme určité vlastnosti jako euroamerický celek. A alespoň korejská kultura je skutečně diametrálně odlišná od naší.

Typický Čech? Více méně typický Evropan. Individualistický, nedůvěřivý, trochu sobecký, uzavřený, na veřejnosti formální a předvídatelný, zakrývající emoce. Emoce se podle něj na veřejnost tak trochu nehodí. Kontakty navozuje jen formální cestou, nebo naskytne-li se příležitost, případně sleduje-li nějaký cíl. V dopravních prostředcích ostatní lidi považuje za kulisu.

Typický Korejec? Oči naplněné zájmem a překvapením z přítomnosti cizince. V Koreji se vám snadno stane, jako například Margit, jedné z mých dlouholetých spolusboristek, že při chůzi po chodníku ucítíte na zádech dotek, a když reflexivně ucuknete s pocitem nebezpečí nebo potenciální krádeže, zjistíte, že vám Korejka středního věku obrala pár vlasů z ramene, s úsměvem vás pozdraví a nevzrušeně pokračuje v cestě.

Ještě ilustrativnější bylo setkávání s korejskými dětmi, jichž jsme viděli stovky, neboť na každém z koncertů s námi pokaždé jiný korejský dětský sbor také vystupoval. Po vystoupení jsme příjemně unavení a spokojení vycházeli z koncertních sálů, a tyto děti nás okamžitě obsypaly, objímaly, ptaly se na naše jména a chtěly s námi zpívat dál. Neustále fotily, pózovaly, smály se a energie z nich tryskala snad ještě víc než z nás při koncertě. Ani při zapojení veškeré zásoby fantazie, jež v sobě nosím, si neumím představit podobnou scénu na vltavském nábřeží u služebního východu z Rudolfina. Tam vidím jen znuděné děti nastrojené ve svátečních šatičkách, které vlají na podobně formálně působících rukou rodičů jako na vodítku. Dokonce se bojím, že by nemálo českých rodičů, přijel-li by korejský sbor, z jakýchsi xenofobních pocitů snad ani nechtělo své děti z toho vodítka pustit.

Srdečnost, otevřenost, radost ze života, slušnost a zájem o dění kolem sebe, to je jakýsi hlavní profilový rys korejské společnosti, jak jsem ji viděl a jak jsem se ji také snažil chápat. Netvrdím pochopitelně, že všichni Korejci jsou hodní a dobří lidé, ale jakási převládající atmosféra ve společnosti vás pohltí natolik, že jim skutečně důvěřujete.

Zpátky k hudbě. Klišé jsem odhodil a budu tak muset vystačit se svými slovy – Korejci naši hudbu pochopili. Nemyslím, že bychom brnkali na nějakou univerzalitu hudby, protože často se stává, že ani české publikum svou, českou hudbu nepochopí. Z jejich projevu bylo patrné, že chápou její náladu, její podstatu, vnitřní život. To není zdaleka samozřejmé, jak by se mohlo zdát. I my jsme se, sice minimálně, ale přesto setkali v některých vystoupeních korejských dětských sborů s jejich „národní“ hudbou, ačkoliv jejich program byl podobně jako náš složen z autorů z celého světa. Korejská hudba je poutavá, zvláštní, využívá exotických instrumentů, působí jaksi osudově, dramaticky. Kromě toho je ale podobně jako japonská zjevně inspirována a ovlivněna hudbou evropskou, a tak kromě pro nás exoticky znějících melodií se často z pódia linuly melodie připomínající evropské lidové nápěvy. Tuto hudbu se tedy zdráhám nazývat korejskou. Nicméně ani o té na první poslech korejské nemohu říci, že bych ji vydržel poslouchat dlouhé desítky minut. Nepovažuji se za kulturního barbara, ale neměl jsem pocit, že bych do jejich kompozice úplně pronikl, mám-li užít metafory, je to asi jako dívat se korejské písmo – dokážu ho jednoznačně poznat, tvary jsou mi dobře známé a líbí se mi, ale neumím ani nejjednodušší slova a znaky číst ani psát. U korejského publika naslouchajícího našim lidovým písním jsem měl naopak stále pocit, že je naprosto otevřené a nechává sebou hudbu proudit. A tak se paradoxně stalo to, že takové lidové písně, které jsou lidově řečeno hodně „od podlahy,“ zjevně svědčily korejskému publiku víc než našemu.

Každý, kdo kdy stál na podiu, mi dosvědčí, že absolutně nejdůležitější a fatální podmínkou každého koncertu je kontakt s publikem a určité zvláštní pnutí mezi jevištěm a hledištěm. Pokud se toto spojení nenaváže, nestojí produkce jakéhokoliv druhu za nic, i kdyby se koncertní halou linul zpěv dokonalý a bezchybný jako z desky. A je jedním z nejúžasnějších zážitků z našich cest, že v tomto smyslu skutečně hudba hranice nemá – tedy že tento základní princip kontaktu diváka a vystupujícího funguje všude na světě naprosto stejně. Korejci jsou z tohoto pohledu absolutně nedostižné publikum. Ať jsme únavou už málem padali, ať byly přejezdy sebedelší a sebenáročnější, vždycky se, někdy hned zpočátku, někdy až ke konci koncertu, tenhle pocit dostavil. Roztleskat velký počet lidí, to dnes už není takový problém, tleská se ze slušnosti i v naprosto hloupých situacích a po naprosto nesmyslných projevech. Ale pocit pouta s diváky se prostě uměle vytvořit nedá, to nezajistí ani sebelépe placený kompars. Koncerty tvořily tři části, světový klasický repertoár, české, světové a korejské lidové písně a pásmo písní a tanců Otmara Máchy „Slavnosti jara.“ Především z jejich hypnotizujícího závěru mi vždycky běhá mráz po zádech, skladba v posledních minutách neustále a nezadržitelně graduje jak hudebně, tak choreograficky, a spíš mám pocit, že i kdyby před těmi závěrečnými okamžiky se na podiu dělo cokoliv, strhne všechny přítomné jako lavina.

S touto skladbou slavil sbor mnoho úspěchů doma i v zahraničí, i dlouho před tím, než jsem já vůbec do sboru přišel. Ale takové projevy nadšení, jaké nám dokázali věnovat Korejci, se prostě nemohou omrzet. Nebojím se říci, že téměř každodenní dávkování těchto ovací nás do jisté míry zbavovalo únavy i rozmrzelosti. Stojíce na pódiu ohlušeni potleskem a výkřiky, po několika přídavcích a děkovačkách a nezbytnému mávání do publika, se každým asi jako mnou linul pocit dobře odvedené práce, satisfakce a pochopitelně především radosti a štěstí.

Vzpomínám především na jeden koncert, kdy potlesk na konci byl, alespoň jak já jsem ho chápal, ještě více naplněn tím vzájemným souzněním. Místní strava a náročný způsob života nás postupně některé velmi vyčerpával. Příčky na prvních místech duševního i fyzického zhroucení obsazovali každý den jiní, ale vždy nějací byli. Při jednom z koncertů bylo dvěma z nás, Elišce a Veronice, už tak špatně, že vyčerpáním na pódiu téměř padaly, třásla jimi zimnice a přes radostný taneční výraz si publikum muselo všimnout jejich tváří, které s největším zapíráním zadržovaly pláč. Možná se mi to jen zdálo, ale toho večera byl aplaus tak upřímný a vděčný, jako snad už nikdy později.